290. schůzka: Dalibor

„Zavítal, chvíli pobyl, ale nezůstal. I mladý Ladislav Pohrobek a slavný jeho nástupce Jiří král, žehnané paměti, sídlili více dole ve městě. Po Jiříkovi také první léta Vladislav II. Jagellonec. Ale za toho pak nastala veliká změna. Po dvanácti letech svého panování změnil své sídlo. Událoť se mu pojednou, že není dosti bezpečen ve svém dvoře staroměstském, při němž dal vystavěti nákladnou, umělec a krásně vyzdobenou věž.“

„Kdybyste ji náhodou v Praze nemohli najít, tu věž, tak je to věž Prašná, zatímco Královský dvůr se nacházel zhruba na místě dnešního domu Obecního. I vrátil se Vladislav do dávného sídla českých králů na Hradčany a dal tam vše, co zpustlo, obnovit a znovu upraviti. Beneš z Loun vystavěl velikou, podivuhodnou síň (dostala jméno po investorovi, tedy Vladislavský sál, jinak onomu architektovi, kterého Alois Jirásek přezdíval Beneš z Loun, říkáme dnes Benedikt Ried alias Rejt; kromě sálu na Pražském hradě navrhl i loď chrámu svatého Barbory v Kutné Hoře, a ani ty již zmíněné Louny nepřišly zkrátka – pan Benedikt se na jejich tváři podepsal skvostným děkanským kostelem). V tu dobu také postavil modlitebnu pro krále v kostele svatého Víta napravo od velkého oltáře, vyzdobenou znamenitým dílem kamenickým. Král dal také holé stěny chrámové vyzdobiti koltrami, a péčí jeho zaskvěly se komnaty v královském hradě zase nádherou čalounů i obrazů. V jedné z nich visely samé obrazy českých knížat a králů. Ale nejenom na výzdobě dal si král záležeti, nýbrž i na tom, aby hrad byl lépe opevněn. Tak ztvrdili na jeho rozkaz hradební zdi, prohloubili příkopy, zvýšili náspy, kde toho třeba bylo, a na věži Mihulce udělali krov velmi vysoký a pokryli jej polévanými cihlami, nad nimiž se na makovici bělal a svítil postříbřený lev.“

Snad se může zdát někomu z milých čtenářů tohoto webu, že trvá poněkud déle, než se dostaneme k jádru příběhu, v tom případě však prosíme o snažné poshovění, neboť každým slůvkem se již k němu blížíme.

„Nedlouho potom dal král Vladislav stavěti novou okrouhlou věž za domem nejvyššího purkrabího, blíže zadní brány. Vystavěli ji nad Jelením příkopem na ochranu hradby, ale také za obyt, za smutný obyt. Zřídili v ní trojí vězení nad sebou. Nejdolejší z nich bylo pod zemí, bez oken, bez světla, bez dveří. Vězeň měl do něho být spouštěn po provaze děrou či špuntem v podlaze vězení prostředního. Věž dostavěli, ale vězně do ní neměli, ani do nejhořejšího, lehkého, ani do ostatních. A tak byla věž prozatím bez jména, neboť toho se jí mělo dostati po vězni, jenž by první její práh překročil. Dlouho však bezejmenná nezůstala.“

Pojmenována podle svého prvního nájemníka

Dalibor z Kozojed ve věži|foto:Věnceslav Černý

Jméno, které obdržela po svém prvním nájemníkovi, si podržela dodnes: Daliborka. Po Daliborovi z Kozojed, neboť „Dalibor první jako vězeň překročil její práh, a tak nazvána jest po něm Daliborkou. Na hradě i po celém Praze se mluvilo o mladém zemanovi proto, že byl prvním vězněm v té nové věži, i pro příčinu, pro kterou se tam dostal.“

No to bych taky rád věděl. Proč vlastně chudáka Dalibora zavřeli? Byl zastáncem chudých a utlačených, mužem krásného charakteru, který o svém příteli Zdeňkovi zpíval tak nádherným způsobem. A jeho láska k Miladě rozechvívá dodnes srdce každého posluchače. A ta slova o svobodě, ta se stala přímo symbolem Smetanovy hudby. Skladatel napsal něco víc než jenom běžnou operu: Dalibor je bojovníkem za právo, za spravedlnost, a raději obětuje život, než by se pokořil. Což jsou vše zajisté ušlechtilé myšlenky, nicméně, stále jsem nedostal odpověď na svou otázku: proč byl zeman z Kozojed uvržen do vyšetřovací vazby?

To bylo složité. Velmi složité. „Tenkráte se dálo mnoho zřejmého bezpráví selskému lidu. Páni a vladykové utahovali jej novými, neslýchanými robotami. Leckde nemohli těch nátisků již snésti. Proto opouštěli vše, utíkali ze svých gruntů do lesů, do jiných končin a dávali se v zlodějství, loupežení a v jiná zločinstva. Jiní pak se proti svým pánům bouřili.“ Až tam to došlo. A začaly se dít věci. Ale Dalibor v tom byl nevinně. Zpočátku. Aspoň se to tak říká. Tedy: říká to Alois Jirásek. „Tak se zdvihli sedláci proti Adamovi Ploskovskému z Drahonic v litoměřickém kraji, poněvadž byl na ně krutý a vymýšlel na ně nepravé roboty i různé a veliké útisky. Obořili se na jeho tvrz, ztekli její valy, vypáčili brány, a když se tu jejich krutý vladyka udatně bránil, zranili jej a zajali.“

Prekérní situace. Velice nepříjemná. Pro obě dvě strany. To vše se ale týkalo pana z Ploskovic a jeho poddaných. Co s tím vším měl společného náš hrdina, pan Dalibor z Kozojed? Dost. Hodně. Řekli bychom, že víc, než mu to bylo nakonec milé.
„V sousedství vladyky Ploskovského žil tenkráte na své tvrzi mladý zeman Dalibor z Kozojed, muž starobylého rodu, jehož předek s krále Janem u Kresčaku hrdinsky bojoval a také s ním tam zahynul.“

Faktická poznámka: Je to pravda. Jmenoval se taky Dalibor, a taky z Kozojed, bylo to pradědeček a u Kresčaku vskutku padl. A k jeho stejnojmennému potomkovi se jednoho krásného dne „přihrnuli osvobození sedláci Adama Ploskovského a radostně mu oznamovali, že mají ploskovskou tvrz ve své moci, a žádali, aby se jí Dalibor ujal, oni pak že se mu rádi poddají a již se poddávají jako své vrchnosti, že tak činí o své vůli a rádi, poněvadž vědí, že jim bude Dalibor pánem milostivým. Znaliť a měli toho zkušenost, že byl Dalibor z Kozojed ke svým poddaným vždy hodný a milosrdný, ano že se ujal nejednoho ubožáka z jiného panství a že mu svou přímluvou i jinak pomohl.“

Alois Jirásek nebyl ani první, ani poslední, kdo se případem Dalibora z Kozojed zabýval. Jako první začal Václav Hájek z Libočan, který ony události popsal ve své Kronice české. Ta vyšla v roce 1541, to znamená, že autor měl od té události odstup, něco přes čtyřicet let. „Léta tisícího čtyřstého devadesátého osmého v kraji litoměřickém Ploskovskému Adamovi jeho poddaní se zprotivili a jeho tu na Ploskovicích dobývali, a to z ponuknutí nějakého Dalibora, kterýž také byt svůj měl nedaleko odtud. Uslyševše o tom měšťané litoměřičtí, rychle lidu něco pod praporcem poslali a téhož Adama retovali.“

Moment. Hájek z Libočan. Tenhleten pán proslul nejedním výmyslem a rozhodně kandiduje v naší literatuře faktu na titul mistra pábení. V případě Dalibora se do nějakého přílišného fantazírování nepouštěl. Jednak na to všecko, co se v litoměřickém okolí stalo, bylo pořád ještě dost svědků, jednak uvádí docela určitě, že povstání proti ploskovskému pánu vzniklo kvůli tomu, že vzbouřence Dalibor „ponoukal“. Tedy naváděl je. Ale u Jiráska není o žádném navádění ani zmínka. Podle spisovatele se sedláci vzbouřili sami od sebe, „nemohouce dále snášeti robotu a nátisk“. Teprve potom radostně přišli k Daliborovi a dobrovolně se mu poddali, poněvadž „byl vždy hodný a milosrdný“. Nejdůležitější na celé pasáži z Hájkovy kroniky je myšlenka utroušená vlastně mimochodem, že se všecko stalo z „ponuknutí jakéhosi Dalibora.“ Dodejme – „ušlechtilého a milostivého pana Dalibora.“

r_2100x1400_dvojka.png

„Vladyka Dalibor jich neoslyšel; přijal, co mu nabízeli, když uslyšel, že mají na vše zápis bývalého pána. Ale ten, jakmile vyvázl a se pozdravil, domáhal se svého zboží. Úsilně se dovolával pomoci vlády, a zemští hejtmané, majíce Daliborovo jednání za pych a vzpouru sedláků ploskovských pak za vzpouru, sebrali brannou moc litoměřického kraje, branný lid veškeré šlechty těch končin i litoměřických měšťanů.“ A následovala trestná výprava, která skončila pro pana z Kozojed, jak nehůř mohla. Však už naše historie k tomuto bodu nezadržitelně spěje.

„Veliký ten houf udeřil na vzbouřené sedláky; mnoho jich pobili, schytali a krutě ztrestali, a také Dalibora, jejich spolčence, zajali. Tak se dostal mladý zastánce utiskovaného lidu do pout. V nich ho zavezli do Prahy a uvrhli do prostředního vězení v nové kulaté věži za domem purkrabským nad Jelením příkopem. Zpupní páni byli rádi a přáli mu to, lid ho však litoval.“

Tolik mistr Jirásek. Z každé jeho slova dýše smysl pro spravedlnost. Z každé jeho věty je cítit, že straní sedlákům proti jejich krutému pánovi, a taky že se zastává toho, kdo nemlčel a svůj hlas statečně pozvedl. Lidé se bouřili proti pánovi. Byla to opozice? Boj za lidská práva? Anebo to byl rozvrat? Trestná činnost proti zákonnému pořádku? „Timeo hominem lectorem unius libri,“ řekl mudrc, jakým Tomáš z Aquina bezesporu byl. Česky by se ta jeho myšlenka dala přeložit jako: „Bojím se čtenáře, jenž čte jednu knihu.“ Neboli – je třeba se báti těch, kdo znají věc jenom z jednoho pohledu. i když to mohou myslet dobře.

Zahrajme si divadlo. Loutkové divadlo. Svěží dílko milého autora pana Josefa Žemly někdy ze začátku minulého, tedy 20. století. Takový druh dramatického umění vyžaduje ovšem zcela jiný přístup než běžné divadlo. S režisérem jsme to promysleli. Tady kolega by mohl hrát Dalibora. Titulní role, jak jinak. Titulních rolí není nikdy dosti! Druhý kolega bude Hradník. Něco jako Daliborův podřízený. A můžeme to spustit.

„Nuže, milý starochu, a jak lid kolem naší tvrze? Spokojen?“ „Nejen spokojen, ale i šťasten." „Žeť opravdu tak?“ „Žeť.“ „Kdo by nebyl spokojen, maje takového pána. Jáť to vím, přijdu mezi lid. Pod vaší rukou jest šťasten.“ „Toť opravdu mne převelice těší. Jak bych mu neměl býti vrchností dobrou?“ „A přec jen Neznámý emnozí rytířové jsou k poddaným hodni.“ „Myslíš, hradníku?“ „Bať. Adam Ploskovský není ku svým hodný. Je na ně zlý – k robotám, kterých jsou mu povinni, přidává nové, kde může, tiskne chudý lid.“ „Toť opravdu mne rmoutí. Rád bych pomohl všem utištěným, ale mám-li k tomu práva?“ „Což kdyby... ach, nevykládejte si to pane ve zlém...“ „Nuž, starochu?“ Tak tedy – poddaní pana Adama již dále nátisků snášeti nemohou. Již se obořili na jeho hrad.“ „To že učinili? Ne, toho bych nikdá neschválil... Zlo nelze léčiti zlem, můj milý starochu.“ „Ale toť, převzácný můj pane...“

Na tomto místě náš dramatický pokus skončil. Herci dále nemohli, prohlásili, že to je hrozná ptákovina. Škoda. Bylo to čím dál půvabnější. A kromě toho: Tady nejde o legraci, ale – o hledání pravdy. V tom spisku loutkového dramatického spisovatele Josefa Žemly. On se totiž spokojil v podstatě s tímtéž příběhem, který použil Smetana pro svou operu. Dalibor slyší o rebelii proti panu Adamovi Ploskovskému, svému sousedovi, ale je proti, nechce páchat násilí, jenže... moment, já to honem nalistuju. tady to je: „Pan Adam, prchaje ze svého majetku, tak se zapomněl, že vypálil osudnou ránu na pana Zdeňka, mého nejmilejšího přítele!“ Což ho muselo naštvat, Dalibora. A když za ním pak přišli sedláci – rebelanti, a řekli, jestli by jim nepíchl, tak Dalibor souhlasil, řka: „Béřu vás pod svou ochranu a chci vám býti pánem laskavým.“

„Bylo Daliborovi v nové věži teskno a smutno. V klenutém žaláři tlustých zdí a malých okének bylo teď jeho panství. Doma ze své tvrze hledíval do širého, krásného kraje. Teď viděl sotva pruh oblohy a pod věží kousek hlubokého, zarostlého příkopu. Listí tam již měnilo barvy do zlata, do ruda, teskný podzim nastával. Ticho ve věži a ticho kolem. Ptáci umlkli, jen vítr hvízdal a zmítal křovím a stromy. Listí padalo, mlhy uléhaly na hluboký příkop, halily ho ráno i za časných soumraků, deště přes tu chvíli šuměly a šlehaly do holých křovin a korun. Krátký den byl ve vězení dlouhý a dlouhé noci jako nekonečné. Stesk a dlouhá chvíle mořily mladého zemana. I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jež mu nechali a z nichž se stravoval. Jak mu žalářník housle opatřil, počal se na nich cvičiti. Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se mu krátila, čas rychleji plynul a hra sama byla čím dále tím lepší, umělejší, líbeznější.“

A tak nouze naučila Dalibora housti. Praví okřídlené a dodnes často používané české úsloví. Hájek z Libočan však nemá o vězňových skřipkách ani zmínku. Ona totiž celá ta pasáž o Daliborově houslovém umění vznikla později. To přísloví o nouzi se objevuje poprvé v knize nazvané Poselkyně starých příběhů českých. Vydali ji v roce 1700 a jejím autorem byl Jan František Beckovský. Stojí v ní doslova, že nouze naučila Dalibora housti. „A již stávali žalářník i strážní pacholci za dveřmi věže a poslouchali. Nejeden z hradských pánů a ouředníků přišel si poslechnout, jak se naučil kozojedský zeman v žaláři hráti. Již se o tom v městě povídalo, již přicházeli nahoru se přesvědčit: nejprve zvědaví, pak nevěřící Tomášové, denně jich přicházelo víc a více, až pak začasté valný houf stál a čekal u zadní brány hradské, na obou cestách, mezi nimiž se táhla svahem dolů vinice svatého Václava.“

„To již bylo na jaře, kdy vál měkký vítr polední, kdy vrchové stromů a větve pukaly a kvetly, kdy Petřín a všechny výšiny kolem se zelenaly, i Jelení příkop, jenž všechen zvučel šveholem sladkého zvuku. Ale nad ptačí zpěv bylo krásnější, když se ozval z kulaté věže houslí líbezný hlas. Všichni žasli a zatrnuli, jakmile se zachvěly měkké ty a sladké, žalné zvuky z pustého, trudného žaláře. Tím více dojímaly. Stesk a touha v nich zněly a zas už se měnily, vyznívaly v známé nápěvy pobožných písní. Pokora, doufání a prosba smutného srdce z nich vanuly. Jindy zas zvonily světským hlaholem, ohlasy milostných písní a válečných zpěvů.“

Věru tklivý příběh, kterak i v nevlídných, ba syrých podmínkách dokáže skutečný talent vypučet oslnivým květem... Tklivý je, leč pravdy na něm aby pohledal. Žádné housličky v rukou odsouzencově... Ani ony, ani jiný hudební nástroj. Jestli měl Dalibor neměl hudební sluch, to se neví, zato se má takřka za bezpečně prokázané, že z kobky Daliborky se nikdy žádné lkavé trylky neozývaly. Ty housle, húsle – to byl v hantýrce tehdejších katů... mučicí nástroj. Posměšně se tak říkalo skřipci, na kterém kat vynucoval na obžalovaném výpověď. Tělo se napínalo, šlachy praskaly, a ubožák v této své nouzi potom hudl. Což znamená: vypovídal. Mluvil pravdu, anebo to, co si mučitelé přáli slyšet. Lidé venku poslouchali nářek trápeného, a vcelku nedojati osudem ubožáka věcně podotkli, že nouze (jiným slovem bolest) naučila Dalibora housti. V hantýrce podsvětí, jakož i kriminalistů se dnes používá jiný termín: ten, kdo vypovídá, „zpívá“.

„Nejednou zahrál Dalibor starou tu notu o králi Janovi, o starém Klimberku a Plichtovi ze Žerotína, o Bavoru Strakonickém, o všech těch českých pánech a zemanech, kteří zhynuli se svým králem u Kresčaku jako praděd uvězněného hudce. Dojati naslouchali Pražané u věže. A když jednou zhlédli, že z okénka žaláře spouští se po provazci hrubý, plátěný pytlík, chutě a rádi dávali, co kdo u sebe měl, groše i drobné peníze. Každý myslil, že zeman ze svého tráví. Nyní viděli, že muži je zle, že přišla na něj nouze. Pokaždé však, když mošnu z vězení spustil, pokaždé byla naplněna – i podušku pod hlavu mu poslali, ložné šaty a jídlo i nejednu konvici pití. Za to hrával zástupu, když se u věže sešel odpoledne i v podvečerní čas. S utajeným dechem naslouchali, a když se pak rozcházeli, byl mezi nimi jeden hlas, že tak jako ten zeman nehraje nikdo v celičké Praze. Nouze naučila Dalibora housti. Za dne lidem hrál, sobě začasté v noci.“

A to prozatímní konec příběhu. Škoda. Pěkně se to četlo. Pěkně. Ale nejenom příběh o Daliborových houslích byl úplně jinak. Toho, co bylo jinak, bylo mnohem víc... Ale o tom zase až příště.