516. schůzka: Ráno jsme vstali časně

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Hertvík Nostic

„Já, Kryštof Václav hrabě z Nostic, jsem vyrazil na cestu v 56., respektive v 57. roce svého života se svou milou manželkou Marií Julianou a slečnou Alžbětou.“

„Vyjeli jsme z Nivnice u Zhořelce a zpět jsme se vrátili zase 19. října (Všemohoucímu buď chvála dík) svěží a zdraví. K obsluze jsme s sebou vzali štolmistra, lazebníka, kancelistu, páže, kuchaře, dva komorní lokaje, stolníka, jízdního pacholka, dále jednu komornou a služku. Štolmistr a kuchař jeli na dvou mých vlastních koních, my jsme ale měli k dispozici kočár a jeden vlastní vůz. Ráno 11. července roku 1705 jsme vstali časně.“

Tak se tedy zase vydal jeden našinec do světa. A kdyby jenom vydal, ale on o tom zanechal zprávu. I když... našinec... Byl to vlastně našinec? A kdo to vůbec je našinec? Nosticové – to bylo jméno zprvu nepříliš významných rytířů z Lužice (což znamená, že našinci byli, neboť Lužice, Horní i Dolní, byly po staletí neoddělitelnou součástí zemí Koruny české – tuto neoddělitelnou část našeho státu nám během třicetileté války oddělili Sasové za vstřícné součinnosti Habsburků). V Lužici vlastnili Nosticové sídlo „Nostice“ nedaleko města Budyšína. Odtud se později dostávají do Slezska (které bylo rovněž jednou ze zemí Koruny české), a především do Čech, které je lákaly nejvíce a kde v pobělohorském období získávají nemalé pocty i majetek.

Erb Nosticů

Jako první k nám přišel Hanuš (to bylo brzy po příchodu Habsburků k moci, v roce 1528). Usadil se v Praze, držel v okolí malý statek, a později byl přijat za obyvatele království (tedy získal inkolát). Nad průměr se vyšvihl další z řady Nosticů, Otto, který se domohl slušného postavení i bohatství. Od něj se odvíjejí dvě větve českého nostického rodu, dozvídáme se v Lexikonu české šlechty od historika Jana Halady. První byla rokytnická, druhé se říkalo „mladší“. Z rokytnických Nosticů se stal Ota hejtmanem ve Slezsku a tajným císařským radou a vlastnil statky nejenom ve Slezsku, ale i v Rokytnici. Jeho vnuk Kryštof Václav obdržel léno na hrabství Rieneck a stal i říšským hrabětem. Další Nosticové sloužili v císařských službách v rakouských zemích jako diplomaté. Rokytnická větev však vymírá koncem 19. století po meči.

Nosticovo divadlo

Z mladší linie se Jan Hartvík přestěhoval z Lužice do Čech, byl povýšen do stavu říšských hrabat a zastával úřad nejvyššího kancléře. Získal velký majetek, protože zdědil Falknov (to je dnešní Sokolov), dále Jindřichovicce, Řehlovice a také dům v Praze, který přeměnil v palác; skoupil i další statky, Pakoměřice, Líbeznice, Trmice, Žernoseky a obdržel i část hrabství Rieneck ve Francích. (To se nachází v povodí řeky Mohanu a na středním Rýně v Německu.) František Antonín Nostic prošel čestnými a stále významnějšími funkcemi ve státním aparátu, od rady a zemského soudce až k nejvyššímu purkrabímu a presidentu královského gubernia, přikoupil další statky a především proslul stavební činností, když na všech svých panstvích budoval zámky a kostely a v Praze nechal postavit v letech 1781 až 1783 divadlo, které se po něm jmenovalo Nosticovo, později Stavovské.

Nosticovo divadlo

To jsme už poskočili hodně dopředu, takže se raději pokorně vrátíme do doby, do které jsme zatím na Toulkách dorazili. Ze všech jmenovaných Nosticů nás teď zajímá Kryštof Václav. Ten přišel na svět v roce 1648 a patřil do rokytnické větve starého lužicko-slezského rodu. Jeho otec, vratislavský hejtman, vytvořil na svém sídle v Javoru rozsáhlou sbírku uměleckých předmětů. V doposud většinově protestantském Slezsku proslul jako horlivý zastánce rekatolizace (samozřejmě poté, co tento bývalý protestant stal katolíkem, to dá rozum). Pokračovatelem rodu se stal pouze jediný potomek z jeho sedmi dětí, Kryštof Václav. Ten se v duchu rodinné tradice orientoval na úřední kariéru, zjišťujeme u Jiřího Kubeše v předmluvě k Nosticově knize, vydané pod názvem Deník z cesty do Nizozemí v roce 1705.

Stal se postupně hejtmanem v Lehnici, Hlohově, Svídnici a Javoru. Jako katolík byl císařem Leopoldem pověřován diplomatickými úkoly v Prusku a také v Polsku. Angažoval se i v habsbursko-braniborských vztazích. Byl oceňován jako znalec západoevropských poměrů, jakož i situace v polsko-litevském státě. Za své služby byl povýšen do hraběcího stavu v království českém i ve Svaté říši národa německého. Nostic se pustil do náročné barokní přestavby zámku v Luboradzi v dnešní Polsku. Pro sál předků tam nechal zhotovit třiapadesát vyobrazení členů rodu Nosticů od těch legendární až ke skutečným. Jinak byl pan Nostic vůči Habsburkům loajální přímo vzorově. Dával to hodně najevo – na hlavní nástropní fresce trůní císař Leopold První... a když Evžen Savojský vybojoval Habsburkům vítězství nad Turky a Francouzi, nechal Kryštof Václav vytisknout latinský oslavný tisk. Každý si dozajista dokáže představit, jak zajímavé čtení to muselo být (lze srovnat s brožurkami dnešních politiků). Jedna čtvrtina je věnována samotnému Nosticovi, aby se pořádně zdůraznilo jeho postavení ve Slezsku. Tři čtvrtiny pak tvoří epigramy, ve kterých jest oslavován pomocí promyšlených alegorií, metafor, slovních hříček a zvukomalebných prostředků císař Leopold, jeho syn Josef a vojevůdce Evžen Savojský. O samotné bitvě se přitom čtenář nedozví prakticky nic.

Původní erb Nosticů

Pan z Nosticů byl dvakrát ženat, poprvé s Marií Julianou, podruhé s Alžbětou. Když se vydal na svou velkou cestu do Nizozemí, doprovázely ho obě dvě. Jedna manželka současná, druhá tak říkajíc... Můžeme jí říkat třeba „záložní“. „Ráno jsme vstali časně.“ Tato věta se opakuje v nejedné kapitole deníku Kryštofa Václava. Vydal se na cestu jako 56letý. V první řadě byla důvodem putování jeho účast na vyjednávání s anglickou stranou o podporu v probíhající válce o španělské dědictví, ale jeho mise zase tak moc závažná nebyla. Jednalo se o docela netypický druh cestování. V čem netypický? V tom, že šlo vlastně o Lustreise. Pro potěšení, pro odpočinek a nezávazné poznávání cizích lidí krajů. Na cestu si vybral teplé měsíce, od července do října 1705, ale doba pro poznávací turistiku zase nejvhodnější nebyla, protože – jak už řečeno – zuřila v Evropě pátým rokem válka o španělské dědictví.

„Vydali jsme se ve jménu božím na předsevzatou cestu za doprovodu a pod ohranou svatého ochraňujícího anděla.“ Anděl měl zřejmě plné ruce práce, ale svého poslání dostál, neboť se výpravě nic nestalo. Poznámky činil hrabě Nostic vlastnoručně: německy a latinsky a značně nečitelně. Po návratu do Slezska rozkázal jednomu ze svých služebníků, aby jeho zápisky úhledně přepsal a potom je založil „pro paměť“ do knihovny v Luboradzi. Teprve v knihovně mohly popisy vykonaných cest neustále připomínat všem návštěvníkům (nebo i čtenářům) zásluhy ve službách habsburských panovníků. Podobně zacházeli se svými deníky ze studií a cest i čeští Šternberkové a Valdštejnové, kteří je nechali opatřit knižní vazbou a pak je uložili do svých knihoven na čestné místo.

„Ráno jsme vstali časně a 17. července jsme dojeli do Berlína. Ubytovali jsme se U černého orla na Rybím trhu a denně jsme museli platit čtyři zlaté. Cizinec tu těžko shání hostinec, dokonce za zlato se dostane málo nebo vůbec nic. Za nosítka se musí platit čtyři dobré groše za jednu cestu, pokud si je člověk nesjedná na celý den. Prodávaná vína jsou většinou falšovaná. Oproti tomu je tu k dostání sedmnáct druhů piva a některá z nich jsou velmi dobrá, pšeničná, stejně jako ječná piva, takže je možné uhasit žízeň.“

Jak se lze přesvědčit, i když se v Evropě zrovna válčilo, žádné zmínky o bojích do deníku nepronikly. To spíš o pivu. Boj s žízní může být taky dost těžký. Berlínské pivo však pana hraběte zřejmě zaujalo. Celý Berlín ho zaujal. Byl nebývale rozrostlý, začal se tvářit jako náležitě sebevědomá residence čerstvě povýšeného pruského krále Fridricha I. Cestovatel se ovšem nezabýval pouze praktickými otázkami (mohli bychom použít i výrazu „poněkud přízemními“), ale on se zájmem se pídil i po místních zvláštnostech. Nejvíc jich našel v královském paláci. Jeho popis svědčí o značném smyslu pro detail.

Hrabě Nostic a jeho smysl pro detail

„Ráno jsme vstali časně a v královském paláci jsme si prohlédli mezi pozlacenými ozdobami na zdech velká zrcadla. V nich se mnohonásobně odrážejí drahocenné kabinety, což jim dodává krásné vzezření. Sedí tu i současný král na židli a je oblečený v černém. Obličej a ruce má však z vosku. Figurina s parukou vypadá tak přirozeně, že se velmi mnoho vysoce postavených lidí její podoby polekalo – generál si myslel, že krále trefil šlak. Byl tak vyděšen, že si musel nechat pustit žilou a několik dní strávil kvůli tomu v posteli. Ukazují tu rovněž nůž, který spolkl nějaký člověk a byl doktorem vyjmut pomocí magnetické destičky. Dále tu mají jednu stříbrnou ozdobu střevíce, kterou spolkl při hraní korunní princ, když mu byly tři roky (po deseti dnech ji však zase vytrávil.) Nachází se tu i kostka, se kterou museli hrát dva delikventi o život. Když první hodil šestku a jásal, že zvítězil, stalo se při hodu druhého, že se kostka rozpůlila a jemu padla šestka a jednička zároveň. Tím si zachránil život, zatímco ten první, který si již byl jist životem, byl oběšen.“ Prohlídka berlínských kuriozit zabrala cestovatelům mnoho hodin. Naštěstí je po ní čekal vydatný oběd.

Šlechtický stav vyžadoval, aby se jeho příslušník nikdy nevydával na cestu sám. Hrabě Nostic na tom samozřejmě nebyl jako někteří vladaři, jejichž doprovod mohl činil a někdy vskutku činil přes stovku vozů, tažených několika sty koní, to vše kvůli stovkám osob.

Hraběcí cestování

Císaře Leopolda I. doprovázelo na uherský sněm kupříkladu 700 lidí. Taková výprava se pohybovala pomalu a musela mít vše dopřed zajištěno. Pokud potřeboval cestovat panovník rychleji a levněji, vydával se na cestu inkognito. V takovém případě už byl jeho doprovod podobný tomu, jaký měl Kryštof Václav z Nostic. Kromě jedné manželky stávající a druhé budoucí v něm bylo jedenáct služebníků. V jejich čele stál štolmistr. Kdyby snad někdo náhodou nevěděl, kdo to byl štolmistr, tak to byl štolba, ovšem pod takovým štolbou si nemůžeme představovat obyčejného správce konírny, nýbrž veledůležitý post. O osobní blaho šlechticů se starali dva lokajové a dvě komorné, páže, nad přípravou jídla a stolováním bděli kuchař a stolník, písemnou agendu měl v náplni práce kancelista a k ruce byl i jízdný pacholek. Nechyběl ani barvíř. K čemu byl na cestách barvíř, to nikdo neví. Barokní dvory v Nosticově době měly kolem třiceti až sedmdesáti osob. Cestovalo se ve dvou typech dopravních prostředků. Šlechtická část se vezla v luxusní karose (nešlo o barokní autobus, ale o luxusní čtyřkolý zavřený kočár), služebníky přepravoval obyčejný formanský vůz. Na koni se už nejezdilo, v polovině 17. století byly jízda na koni či dokonce pěší pohyb společensky neúnosné. Utrpěla by čest rodu, kdyby přátelé zjistili, že dotyčný nemá na kočár. (Oni i dnešní nevlastníci plechových samohybů jakoby byli společensky podřadní...) Cesta v kočáru – to byl jeden z průvodních znaků, jak se renesanční šlechticové proměňovali v barokní kavalíry. V co se mění dnešní řidiči, to raději nebudeme rozebírat.

„Ráno jsme vstali časně a vydali jsme se na obhlídku koruny, žezla a dalších cenností. Protože klíč má v rukou Jeho královské Veličenstvo, dostalo se mi té milosti, že mi ho poslalo ze Charlottenburku zároveň s rozkazem, aby nám vše ukázali. Kabinet byl zabezpečený silnými železnými dveřmi. Uprostřed něj na stole spočívají na červeném sametovém polštáři králova koruna, žezlo a říšské jablko, jakož i královnina koruna. Vše je ozdobeno neobyčejně velkými diamanty. Kameny jsou zasazeny tak, aby je bylo možno vyjmout a použít k jinému účelu. Tyto klenoty mají cenu mnoha tun zlata. Mimo jiné visí na přední části koruna briliant, který pruskému králi daroval anglickém král Vilém. Nahoře nad obloukem koruny je značně velký rubín, který králi daroval ruský car. Rubín však byl předtím nošen na uchu, a tak je škoda, že je provrtán v místě, kde byla protažena nit.“

Už jsme podotkli, že hrabě Nostic měl značný smysl pro detail. Lidově řečeno, nic mu neuteklo. V souvislosti s páně hraběcím cestování, konkrétně s jeho dopravním prostředkem, tu tuším padlo přídavné jméno „luxusní“. Luxusní karosa. Nebyla to nadsázka? Oproti tomu, jak se přepravovalo předtím na voze a jak se cestovalo nyní, ten rozdíl byl skutečně velký. U vozu byla karoserie napojena bezprostředně na podvozek, což způsobovalo, že se korba pořádně potřásala. Naproti kočár neboli karosa měla korbu zavěšenou na řemenech nebo přímo usazenou na pružinách – později na listových pérech. Taková cesta byla mnohem pohodlnější a příjemnější.

Rozvinutá říční a kanálová doprava

Kryštof Václav putoval se svým doprovodem většinou po trasách pravidelných pošt. Do Berlína měl průměrnou denní dávku 20 až 33 kilometrů. Mezi Berlínem a Hamburkem zrychlil – 25 až 45 kilometrů denně, přičemž měl k dispozici dvanáct koní, kteří byli postupně ve stanicích pošty přepřaháni. V závěru své cesty se denní tempo pohybovalo kolem 40 až padesáti kilometrů. Kromě kočáru využil Kryštof Václav ještě jiného dopravního prostředku. V západní Evropě byla už tehdy velmi rozvinutá říční a kanálová doprava. Loď byla poháněna nejenom plachtou a vesly, ale někdy i koňmi, kteří ji pomáhali táhnout ze břehu. Trasa byla poměrně přímá, cestovatel uhýbal pouze tehdy, když si potřeboval prohlédnout nějakou významnou residenci. Například Lietzenburk, pro který se už pomalu vžíval název Charlottenburk na počest nedávno zesnulé královny.

„Ráno jsme vstali časně a putovali jsme podél řeky Sprévy rovně prosekanou cestou. Jelo se velmi dobře. Kromě Daňků bylo v oboře vidět jen málo divokých zvířat. Charlottenburk byl sídlem zesnulé královny. Před jejími pokoji právě kvetly pomerančovníky, a tak to v nich všude příjemně vonělo. Viselo tu mnoho obrazů, většinou portrétů, na nichž se ale nenacházeli slavní lidé. Naopak, nechávala si umělecky namalovat pěkné nebo v něčem nepřirozené tváře. Zahrada zde je zvláště pěkná a slavná díky neobvyklé slohové dokonalosti. Nacházejí se v ní rozsáhlé a široké písčité cesty, jež jsou vytvářeny způsobem, jakým se dělají humna nebo stodoly. Nezůstávají na nich žádné stopy, ani když více dní po sobě prší. Nové zahrady musejí být denně urovnávány, k čemuž slouží zvláštní valníky. Každý valník táhne jeden kůň, jenž má na kopytech pořádné boty. Valník je složen ze dvou stejných dřevěných válců dlouhých až jeden a půl lokte. Čas od času jezdí na těchto valnících pro radost i sám král, protože na každém jsou (stejně jako v divadle) připevněny čtyři pohodlné židle.“

Erb Kryštofa Václava z Nostic při povýšení do hraběcího stavu království Českého

Na rozdíl od dnešní propustnosti evropských hranic (alespoň tedy uvnitř Unie) byla tehdejší Evropa roztříštěná. Nejvíc Německo – to se rozpadalo na mnoho království, vévodství, knížectví a hrabství. Což platilo až do 19. století. Každý přechod hranice a placení cla si Nostic pečlivě zaznamenával. Naštěstí měl císařský cestovní pas, který mu situaci ulehčoval. A ještě – jak na tom byl tehdejší cestovatel s penězi? Velká vymoženost: bankovní domy. Nemohl s sebou vézt značné částky peněz. Z důvodu bezpečnostních, to je jasné. Nejenom. Taková tisícovka zlatých rýnských vážila asi 29 kilogramů. Kdo by se s tím tahal... A od toho byly právě banky, ve kterých cestovatelé „Wechsel vzali“ – to znamená, že vyměňovali své peněžní poukázky za hotové peníze.

Ne všechno se panu Nosticovi na cestě zamlouvalo. Zatímco Berlín si nemohl vynachválit, na Hamburk shlížel dost neuctivě. „Měšťané a póvl tu mají v rukou většinu moci.“ Hamburk byl na začátku 18. století svobodným říšským městem, o jehož ovládnutí se řadu let snažili dánští králové. Hamburští si svobodný status uhájili a jejich město se stalo jedním ze střediskem evropského obchodu. Kryštof Václav aspoň pochválil hamburskou operu, která byla první svého druhu v Německu, ale pak už spěchal směrem do Holandska, a to tak rychle, že v žádné místě nestrávil víc než jeden den. Ani v Osnabrücku, ve kteréžto radnici byl uzavřen vestfálský mír, končící třicetiletou válku. „Ráno jsem vstali časně, abychom si prohlédli radnici, hlavně sál, nacházející se hned v nejspodnějším patře, kde byl uzavřen známý osnabrücký mír. Není to nic zvláštního, jen starý zakouřený pokoj, na jehož stěnách jsou na památku pověšeny portréty vyslanců, kteří zde tehdy pod velkým železným prolamovaným lustrem v zastoupení svých panovníků podepsali a zpečetili mírovou smlouvu.“

Bezproblémový vstup do Holandska

A pak už ho čekal vstup do Holandska. Přesněji na území Spojených nizozemských provincií. „Přejeli jsme říčku zvanou Dinke, která odděluje Německo od holandských provincií. Vstoupili jsme na půdu provincie Ijsel. V ní se už nazývají vesnicemi pouze osady s kostelem; to ostatní jsou jen rozptýlení sedláci, kteří žijí v dubových lesích a na polích. Každý sedlák má svoji pěknou polohu sám pro sebe a k tomu pole, louky a dobytek. Někteří sedláci vlastní dokonce až 3000 kusů.“ Slezský cestovatel si všiml hlavně náboženské rozmanitosti, katolíci však tvořili jenom trpěnou menšinu. To mělo pro Nostice i praktický dopad, protože musel ke své ranní mši vyhledat misionáře, který žil za městem. Nizozemská města se mu velmi líbila, i když domy neměly převážně omítku, fasády byly z lícových cihel. Během jediného dne však zařadil do zápis v souvislosti s Holanďany dvě odsuzující pasáže, což se mu předtím v celém deníku nestalo. „Ráno jsme vstali velmi časně, abychom dorazili včas do Deventeru, ale cesta byla velmi dlouhá a my jsme nemohli měnit koně za čerstvé, jelikož nebyly k mání, a proto jsme museli vyhovět hrubé holandské čeládce a téměř každou jednu a půl míle nechat nakrmit koně.“

Ještě horší byly jeho dojmy z deventeské radnice: „V jejím rozlehlém sále leží různé duchovní obrazy a sochy, jež pocházejí ze zničené katolické modlitebny. Zbořil ji drzý póvl převážně z vymyšlených důvodů a vše z ní odnesl. Jinak je ale celé město vystavěno velmi hezky v holandském stylu a ulice tu udržují v čistotě.“ Poslední záznam z Deventeru má datum 8. srpna, také den 9. srpen je už nadepsán, ale pod ní už se žádné „Ráno jsme vstali časně“ neobjevuje, zápisky končí. Tedy přesněji: končí čistopis, který opsal Nosticův písař, a tak jsme se z něj nedozvěděli, jak přicestoval do Haagu. Samotné Nosticovy záznamy, plné zkratek, se luští špatně, ale zase na druhé straně kvůli tomu, že čistopis nebyl dokončen, tak nám aspoň v Česku zůstal a s ním i jeden důležitý doklad o české touze cestovatelské.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související