523. schůzka: Poslední Habsburk

Kdybychom se mohli přenést proti proudu času do dubna roku 1716 a trochu se porozhlédnout po Českém království, byli bychom asi překvapeni slavnostní výzdobou mnoha domů ve městech, městečkách, ba na některých vesnicích. Jsou okrášleny praporci, obrazy i nápisy. Kupříkladu v Kouřimi je na jednom domě vymalovaný císař, který hraje s císařovnou kuželky a pod tím veršovaný nápis:

Trefná rána v placu pěkném,
s kterou vyletěl z prostředka král ven.
Osum kuželek, devátý král,
císař na císařovně syna vyhrál.

Jinde vidíme půvabnou, takřka comicsovou scénku, představující císařovnu s děťátkem, vedle které jsou dva sedláci. Oba mají u úst přimalovány namísto bublinek nápisové pásky, z nichž je patrné, že první na druhého radostně volá:
„Hleď, vole, na pole, Alžběta má pachole!“
Na toto zdvořilé oslovení jeho druh rozšafně odpovídá:
„Kdo dobře vorá a dobře seje, nezmejlí ho nikdá naděje.“

Takto mile a poeticky jsme vešli do dnešního vyprávění díky kapitole v knize Muži a milenci českých královen, jejímž autorem je dr. Jiří Mikulec, CSc. Je však již na čase, abychom identifikovali protagonisty. Císařem, který tak „dobře voral“, je míněn Karel VI. Císařovna – Alžběta Kristina. A to pachole? To byl syn Leopold, který se jim zrovna narodil. Není divu, že poddaní oslavovali. Karel byl totiž posledním mužským příslušníkem habsburského rodu, a hrozilo náramné riziko, že tato kdysi tak rozvětvená dynastie vymře po meči. A obavy a strachování se byly věru namístě. Obava z neplodnosti provázela oba manžele dlouhých osm let. Celou tu dobu to pilně zkoušeli, až císařovna konečně otěhotněla.

Velká radost a větší naděj, čím jich víc, tím budem raděj

Tímto poetickým skvostem byl vítán následník trůnu nápisem na jednom pražském domě. Byla radost veliká, jenže dlouho netrvala, záhy ji vystřídal ještě větší smutek, protože malinký Leopold se dožil sotva sedmi měsíců. Karel VI. se dočká ještě tří dcer – syna však už nezplodí. Naopak. Je mu souzeno, aby zůstal posledním Habsburkem.

Muž, který do dějin vstoupil jako poslední habsburský císař (jeho vnukové náleží již dynastii habsbursko-lotrinské), se narodil ve vídeňském Hofburku prvního říjnového dne roku 1685 o šesté hodině ranní. Malého prince pokřtili, jak bylo obvyklé řadou jmen, vedle rodového patrona sv. Josefa a zakladatele jezuitského řádu svatého Ignáce se mezi nebeskými ochránci budoucího panovníka objevil i svatý Václav, ale hlavní jméno dítěte znělo Karel – podle Karla Boromejského. Jako druhorozený nebyl Karel od mládí připravován na přímé převzetí vlády. Absolvoval běžnou výchovu, hlavně jazyka a humanitní disciplíny – osvojil si důkladně latinu spolu s nezbytnou italštinou, později se naučil také kastilsky (tedy španělsky), uměl i katalánsky, maďarsky a rovněž francouzsky. Učitelé líčili mladšího prince jako klidného a rozvážného chlapce, snadno navazujícího přátelské kontakty.

Mezi oběma sourozenci byl zřetelný rozdíl: starší Josef byl menší, subtilnější, výrazně pohlednější, protože jeho tvář postrádala tradiční habsburskou „ozdobu“ – převislý spodní ret. Arcivévoda Karel působil dojmem předčasně vyzrálého, jemného mladíka. O pár let později – už jako císař – vyhlížel prý velmi zasmušile. Měl pod parukou hnědé vlasy a zarudlou pleť, jejíž barva přecházela místy až do fialového odstínu. Při rozhovoru nepříjemně uhýbal očima, rozpačitě komíhal rukama a jeho chůze nebyla majestátní, ale budila smích. Na veřejnosti nehovořil s nikým, při audiencích jenom cedil slova mezi zuby tak, že mu bylo velmi těžké porozumět. „Byl ducha zdlouhavého a inteligence skrovné,“ napsal o něm francouzský historik Ernest Denis. „Starosti s mužským potomstvem měl již Karlův otec Leopold I.,“ dozvídáme se od dr. Jiřího Mikulce.

„Ze šesti dětí, které mu porodily jeho první dvě manželky, přežila nejútlejší dětství pouze jedna dcera. Teprve z manželství se třetí ženou Eleonorou Magdalenou se narodili tři synové. Dva přestáli nebezpečná dětská léta a dožili se dospělosti. Starší Josef spatřil světlo světa roku 1678., mladší Karel se narodil o sedm let později. Není asi náhodné, že právě Karel se stal otcovým miláčkem. Leopold I. si jistě dobře vzpomínal na své vlastní dětství, poznamenané trpkými pocity mladšího syna, jehož vyhlídky na vládu v monarchii nebyly valné. Mezi Josefem a Karlem byl dokonce stejný věkový rozdíl, jako mezi Leopoldem a jeho starším bratrem Ferdinandem.“

Arcivévoda Karel však na tom byl přece jenom lépe než kdysi jeho otec. Nebyl apriorně odsunut na vedlejší kolej s vyhlídkou na církevní dráhu, nýbrž se mu dostalo stejně důkladné vladařské přípravy a vzdělání jako Josefovi. Navíc se tu vyskytovala naděje na španělský trůn. Na který Karel nikdy neusedl, i když přistál s anglo-nizozemským výsadkem v Katalánsku a obsadil Barcelonu, kde si zřídil sídlo vzdorokrále. Dvakrát dobyl Madrid, a jednou se v něm nechal dokonce provolat španělským králem. Leč velmoci se zalekly přílišného růstu habsburské moci, nepřály si, aby Vídeň napříště diktovala prakticky celé Evropě – a Karel zažil svoje první, i když nikoli poslední těžké zklamání. Do toho přišla zpráva o nečekaném úmrtí bratra, pouze třiatřicetiletého císaře Josefa I. Přes počáteční zlobné rozhodnutí pokračovat v zápase na vlastní pěst musel vzít na vědomí, že jeho osamocení je neperspektivní a tak před realitou kapituloval. Začalo se porcovat. Rakousko (a Karel) se vzdali Španělska jako celku, aby za něj dostali některé jeho periferní državy: Belgii plus pár italských provincií. Pelyněk porážky byl díky územním ziskům přece jenom o trošku míň hořký...

Ještě jedna věc však ztrpčovala Karlovi čím déle, tím více život. Otázka dědice. Karel se ženil ve třiadvaceti letech. Nevěstou byla Alžběta Kristina, princezna brunšvicko-wolfenbüttelská z hannoverské dynastie. Sňatek se konal v Barceloně, kam princeznu přivezla flotila z Janova. V záři ohňostrojů a za zvuku neapolské opery nikdo nepochyboval o radostné budoucnosti staronové španělské dynastie. Ale všechno mělo být jinak. „Jako kdysi z Rudolfa II., který byl v Madridu vychováván, i z Karla VI. se stal zpola Španěl. Ostatně – někdy bývá označován jako nejšpanělštější Habsburk. Zvláště Katalánce si zamiloval a hodně si jich přivedl do vlasti. Oblíbil si nejenom španělské umění, ale i španělskou zálibu v honosných ceremoniálech.“

To všecko se naučil ve Španělích? Něco musel mít v sobě. Už jako malý chlapec na dvoře svého otce se podřizoval dvorní etiketě (to znamená španělské etiketě) mnohem ochotněji než jeho starší bratr Josef. Zdálo se, že to, co u císařského tatínka Leopolda I. bylo nutnou ceremoniální škrobeností, stalo se pro jeho mladšího syna vnitřní potřebou. Jako čtrnáctiletý trval arcivévoda důrazně na tom, že se bavorský vyslanec nesmí v jeho přítomnosti objevit se zakrytou hlavou. Karel důsledně okopíroval byrokratický těžkopádný španělský systém a zavedl jej pak doma. Státní rozpočet zatížil zbytečnými částkami na pompézní reprezentaci. Pro ekonomickou problematiku neměl porozumění, proto také za jeho panování hospodářství stagnovalo. Zkrátka – po návratu do střední Evropy začal Karel VI. jednat v příkrém rozporu s reformním úsilím i úsporností zemřelého bratra Josefa I. Co bylo v předchozích letech vykonáno pozitivního, přišlo vniveč. Což se stává docela zhusta, když se střídají mocenské garnitury, známe to. V různých dobách. Nejenom těch historických.

Karel VI. Habsburský byl... inu, zvláštní člověk. Nějaká charakteristika? Pokouším se. Karel VI. Habsburský byl... Inu, zvláštní člověk. Karel byl ještě o trošku zvláštnější. Bylo to patrné, když ho srovnáváme se starším, dynamickým bratrem. Podobal se mu v něčem? Už tu padlo, že fyzicky opravdu ne. A povahou? Snad jenom loveckou vášní... A možná i sklonem ke galantním dobrodružstvím. Nějaké podrobnosti by nebyly?... Jeho vztah k jihoevropské krasavici hraběnce Althanové, manželce českého šlechtice, zavdával příležitost ke klepům na všech evropských dvorech. Ale jinak byl Karel ve všem spíš věrnou kopií svého otce Leopolda – jak v dobrém, tak ve zlém. V čem dobrém? To se týká jeho nemalých ambicí amatérského hudebního skladatele. Skoro všichni Habsburkové 17. století byli velmi hudbymilovní, mnozí hudbu nejenom rádi poslouchali, ale také ji provozovali a skládali. Dělal to i Karel VI. Ostatně – vyrostl ve velmi kultivovaném prostředí dvora svého otce a zdědil tento jeho koníček a snad i trochu nadání. Komponoval, hrál na několik hudebních nástrojů, jednou dokonce předstoupil s taktovkou v ruce před dvorní orchestr.

A ta druhá strana mince? Co zlého podědil Karel po svém taťkovi? Vyznačoval se neschopností rozhodovat se rychle a včas, taky energie neměl zrovna nadbytek, seděla na něm jakási podivný zemdlenost, především však dával přednost formě před obsahem. Ten obřadný, ale docela vyprázdněný formalismus prosákl časem i do císařských kanceláří – snad nikdy předtím ani potom nebyly úřední zprávy, referáty a nařízení ozdobnější a obšírnější, aniž to kladně ovlivňovalo jejich obsažnost a smysluplnost. A co v osobním styku? To je zajímavé: Karel byl (tedy prý) velmi přívětivý, přátelský, leckdy až naivně důvěřivý. To velmi podivně kontrastovalo s jeho nesnášenlivou katolickou bigotností a se škraboškou, nasazenou před veřejností, s onou povýšenou maskou vládce od Boha obdařeného několika panovnickými korunami – bohužel už ne politickými schopnostmi. Takových bylo a snad i je víc v této profesi...

Ještě nějaký drobný osobnostní detail? Karel přímo vášnivě lovil. Nebyl to u něj koníček, byla to přímo posedlost. Skoro třicet let si vedl lovecké deníky, kam s obrovskou náruživostí zapisoval své úlovky, údaje o revírech, ve kterých honil, o počasí, o váze a rozměrech výjimečných kusů. Díky tomu víme, že mezi lety 1712 až 1740 skolil císařský dvůr téměř 100 000 kusů divoké zvěře. Když si zajel občas k nám, konaly se na jeho počest slavné hony. Nejčastěji v křivoklátských a brandýských lesích. Účastnila se jich i císařovna. Velmi zdatně svému manželovi sekundovala, skolená zvěř se počítala jen při jednom lovu na stovky kusů. Na Křivoklátě dodnes ukazují speciální vůz s otočným sedadlem, ze kterého císař střílel vsedě a nabité pušky mu střídavě podávali dva hajní.

Vůbec nejslavnější byl hon při příležitosti korunovačního pobytu císařského páru (to bylo v roce 1723), za pravý opak lze označit lov v roce 1732. Císař zrovna doprovodil svou choť do karlovarských lázní a zůstal nějaký čas v Praze, odkud vyjížděl střílet zvěř. Při honu na jelena v lesích u Brandýsa nad Labem císař nešťastnou náhodou postřelil knížete Adama Františka ze Schwarzenberka. Nešťastník byl zasažen do břicha a následujícího dne v těžkých bolestech zemřel. Karel měl silné výčitky svědomí, zápis v jeho deníku svědčí o tom nejvyšším rozrušení. Dalšího dne se kajícně a se slzami v očích zúčastnil procesí Božího těla. „Průvodci po někdejších i nynějších schwarzenberských sídlech tvrdí,“ píše autor kapitoly o Karlovi (v knize o Habsburcích v českých zemích) historik docent doktor Vít Vlnas, „tito průvodci dodnes tvrdí, že nešlo o nešťastnou náhodu, nýbrž o nekalý záměr: císař prý choval něžné city k Schwarzenberkově manželce Eleonoře Amálii, rozené z Lobkovic.“ Když se po měsíci vrátil Karel do Prahy, krátil si čas – honbou na jeleny.

„Pokud se Karlova duchovního života týče, připomeňme, že se jednalo o katolického panovníka v době vrcholné barokní zbožnosti. Tím je řečeno vše. Opět bychom mohli vypočítávat jednotlivé projevy zbožného života jako u Leopolda I. Důraz na vnější formu víry, na obřadnost, byl pro vídeňský dvůr a tuto dobu charakteristický a pro cizince často nepochopitelný. Kupříkladu francouzský vyslanec si jednou postěžoval: Kdybych byl znal život, jaký zde vede vyslanec, nic na světě by mne nebylo přimělo k přijetí tohoto úřadu. Jenom kapucín s nejpevnějším zdravím může obstát. Byl jsem všeho všudy od Květné neděle až do středy po velikonocích – celkem 11 dní – sto hodin v kostele s císařem!“ Zbožný císař i císařovna strávili spoustu času na modlitbách. Prosili za potomka... Za mužského potomka. Obraceli se na kdejaký zázračný obraz, navštěvovali vyhlášená poutní místa, jezdili do lázní. Když roku 1721. Alžběta po jednom takovém lázeňském pobytu zavítala do pražské Lorety, dlouho a vroucně odříkávala loretánské litanie a na odchodu prosila místní řeholníky, aby se modlili za její přání. Řekla jim, jaké? To nahlas nevyslovila, ale každý věděl, že má na mysli šťastné zrození syna.

V západočeských lázních (zvláště v Karlových Varech) hledal císařský pár lék, který by toužebně očekávanému dědici pomohl na svět. Kde nepomáhala příroda (a tady vstříc opravdu nevyšla), tam měly pomoci nadpřirozené síly. Alžběta Kristina, ačkoli přijala katolickou víru teprve těsně před stavbou, upřímně prosila o pomoc světce, mezi nimi i českého mučedníka Jana Nepomuckého, považovaného za poslední naději neplodných žen. „Z dlouhého seznamu votivních darů, které císařští manželé věnovali k Janovu pražskému hrobu, lze dodnes vyčíst mnohé o nenaplněné touze, která se jako stín vznášela nad Karlovým manželstvím. Jsou to řídké okamžiky, v nichž za maskou dvorní etikety můžeme na chvíli zahlédnout tváře živých lidí.“

O té nenaplněné touze císaře a císařovny po dědici v českých zemích každý věděl... Věděl, a není divu, že lidová fantazie spojila otázku dědice s českou korunovací. Skutečnost, že bezdětný Karel VI. neustále odkládá korunovační obřad, o který Češi velmi stáli, dala vzniknout pověstem, že pouze korunovaný a pomazaný český král může zplodit dědice. Císař o těch řečech věděl? Zdali k němu dolehly, není známo, ale nakonec se skutečně rozhoupal a Čechům na jejich vroucí prosby kývl. „Antonín Josef Mladota ze Solopysk, měl na slavný vjezd Karla VI. do Prahy v červnu roku 1723. trvalou památku: znamenitý dluh, kterýž udělal v Praze pro ten slavný vjezd a pro korunovaci Karla VI. po tom vjezdu. Kromě toho dluhu zůstal mu na památku drahý postroj na jízdeckého koně, kantár, prsosiny se střapci a řemení vysekávané, stříbrem hojně kované, i nové sedlo nádherné a pod ně čabraka malinové barvy s mladotovským znakem bohatě vyšívaným. Na ten králův vjezd pořídil si pan Mladota také (za několik set tolarů) novou paruku francouzskou grandil-folio, jejíž husté kadeře hrnuly se mu na ramena a přes týl na záda, a zlatem premovaný klobouk s krásným bílým peřím, i kabát aksamitový, skvostně vyšívaný.“ Takto vykreslil onoho náramně vystrojeného, leč až po uši zadluženého feudála, Alois Jirásek ve svém Temnu.

Karlovo jméno se v tom proslaveném románu neobjevuje náhodou – jeho děj se odehrává během šesti let Karlovy vlády a rámují ho dvě největší slavnosti, které Praha v 18. století zažila: Byla to královská korunovace (září roku 1723) a oslavy svatořečení Jana Nepomuckého (říjen 1729). Příjezd císaře do české metropole vzbudil nelíčené vlastenecké nadšení. Češi spatřovali symbolický příslib již v císařově jméně (Češi dokážou být velice naivní...). Vedli dost odvážné paralely mezi osobou nového krále a postavou středověkého Otce vlasti. Pražský měšťan Ignác Gideon Loth, autor rukopisných pamětí, si o Karlově úmyslu odebrat se do Čech poznamenal: „Jakým nadšením toto rozhodnutí naplnilo nás Čechy a obzvláště Pražany, snadno každý uzná. Již dávno se závidělo Rakušanům té cti a prospěchu,. že se císař stále zdržuje ve Vídni a proto se Vídeňáci příslovečně nazývají císařovými mazánky. Jak nemilé to panovníkovo rozhodnutí asi bylo vídeňským lahvičkářům, lze poznat z toho, že město Vídeň a několik prelátů nešetřili žádné námahy, aby tuto cestu překazili. Vzkazovali císaři po svých poslech velice dojemně a tklivě, jak teď ve Vídni a v okolí mnozí chudnou a bance i úvěru z toho vzniká veliká újma. Ale Jeho císařské Veličenstvo poslům odpovědělo: Čechové jsou rovněž našimi milými poddanými. My máme právoplatný důvod své sídlo na určitý čas přeložit do Čech a v ostatních záležitostech již dáme potřebná opatření.“ Jak málo stačilo našim předkům ke štěstí...

Korunovační cestu Karla VI. bylo lze chápat jako odměnu českým stavům za jejich poslušné schvalování mimořádných berní pro vídeňskou pokladnu. „Však také nejvyšší hofmistr Království českého Antonín Jan hrabě Nostic-Rieneck měl jménem Jeho Veličenstva císaře projev k veškerým stavům v jazyce českém, v němž projeveno nejmilostivější uspokojení Jeho veličenstva nad poslušností, kterou stavové osvědčili nařízeným sněmem. Nejvyšší purkrabí Království českého Jan Josef hrabě z Vrtby odpověděl jménem stavů v témž jazyce a dosvědčoval, že tím čeští stavové vykonali pouze svou nejoddanější povinnost.

Poté nejvyšší kancléř František Ferdinand Kinský hrabě z Vchynic a Tetova učinil před císařem nejhlubší poklonu a dostal od něj rozkaz, aby přednesl, co mu bylo uloženo. I ustoupil nejvyšší kancléř o několik kroků zpět a vyhlásil, že stavové Jeho císařskému Veličenstvu kromě řádného příspěvku dvou milionů věnovali navíc ještě 400 000 zlatých. Za tyto peníze bylo již možné uspořádat velmi slušné korunovační obřady, jež proběhly se všestrannou nesmírnou skvělostí a slávou co nejšťastněji a nejradostněji k trvalé potěše dědičného Království českého inkvizice ke zvláštní spokojenosti cizinců, přišlých sem z mnohých zemí a ve velikém množství.“

Hudbymilovný císař s doprovodem vyslechl italskou operu Constanza e fortezza. Stálostí a silou – to bylo panovníkovo heslo. Byla inscenována na Pražském hradě a pan Mladota ze Solopysk udělal během korunovace dříve zmíněný dluh. A my jsme měli zase krále. Vůbec nám nevadilo, že to byl Habsburk. Poslední.