522. schůzka: Malíř ctností i neřestí

Ten člověk měl osud věru neutěšený. Nejenom proto, že zemřel ani ne sedmačtyřicetiletý. On jako by si se svým životem nějak nevěděl rady. Ale malíř byl nad jiné. O takových lidech se říká, že jim jejich talent dal darem Bůh. Platí to i o Petru Janu Brandlovi.

Bezstarostný hýřil, nesvědomitý manžel, nezodpovědný kumpán. Jeden z největších a nejtalentovanějších malířů, jaký se kdy v této zemi narodil. Mladý mistr hbité a svěží, dovedné ruky záhy proslul mezi bohatým měšťanstvem i šlechtou a kněžstvem, a zakázky se hrnuly a s nimi zlatých nemálo. Byl na svou dobu znamenitě placen – dostal například za Nanebevzetí Panny Marie pro řád voršilek 400 zlatých, i když o dobré malíře, jakými byli Halbax, Zimprecht a zvlášť Willemans nebyla po Čechách nouze.

Zosobnění uměleckého bohémství

Petr Jan Brandl měl pětadvacet let, když si vzal za ženu Helenu Klossovou. Helena mu byla zřejmě byla dobrou manželkou, jenomže Petr – jak známo – uměl utrácet. Jak pracoval, tak žil. Bujně, lehce a šumně. Nehloubal, nesnil, byl veselý brach, hubatkám rád na dno se díval, a kypré, vřelé náruči ženské také se nestřehl. Mezi Helenou a Petrem to neklapalo. Oba se přestěhovali, ale každý jinam. Petr sice vydělával, ale utrácel za hospody.

„Trhliny jejich manželství se stále rozšiřovaly,“ píše ve své jedinečné knize o Petru Janu Brandlovi Jaroslav Humberger. „V některých dnech na sebe nemluvili a nejnutnější vzkazy si psali na útržky kartónů. Petr, aby Helenu trestal, neodváděl jí žádné peníze za dokončené obrazy a Helena na to měla pádnou odpověď, nevařila mu. Sama se chodila najíst k matce. Hlad vyháněl Petra do hospody a pak potom víc pil než jedl a chodíval často spát k přátelům. Petr jí vyčítal, že z něho chce udělat lakýrníka, že chce navždycky zmrzačit jeho umění a Helena se mu bránila, namítala mu věčně stejnou, že nemůže být kloudným malířem, dokud nebude v cechu.“

Brzy po svatbě se Helena ocitla v jiném stavu, což byl pádný původ, aby Petr do malířského cechu svatého Lukáše konečně vstoupil. Ten se mu odměnil první větší zakázkou. Byla mu nabídnuta práce v klášteře na Skalce, který budoval Dienzenhofer. Petr měl namalovat na strop fresku Maří Magdaleny. Ta práce mu trvala skoro měsíc. Na počátku října roku 1694 se Heleně narodil syn. Dítě bylo pokřtěno u sv. Havla a dostalo jméno po kmotru Ignác a po matčině přání Maxmilián. Nad Brandlovic rodinou jakoby se rozehnaly mráčky. Zanedlouho přibyl další člen rodiny: syn Karel František. Bylo to však nedonošené dítě. Helena, přemáhána strachem, že jim dítě zemře a nebude ani na pohřeb, se stala popudlivou a ztrpčovala Petrovi práci. Když maloval nějaký obraz a dlouho a pozorně míchal barvy a zkoušel tón na paletě nebo když s odstupem kroku od plátna zkoumal stín a položenou, nutila ho, aby proboha dělal, nebo s tím obrazem nebude nikdy hotov. To bylo nejhorší, když ho popoháněla, aby maloval rychle a nedbale. Dokonce (jako kdysi učitel Schröder) ho lakotně napomínala, aby neplýtval barvami. Začínala se mu protivit, když mu dávala ustavičně na vzor svého otce, jak ten uměl rychle a spořivě malovat. Na jeden obraz mu stačily čtyři hodiny a čtyři barvy. Nikdy nepochopila, že to bylo její neštěstí, když ho štvala jako nádeníka. Jak se zmýlil, když jí za svobodna vypracoval o obrazech. Helena měla dnes jenom zájem, zač jsou.

Jan Vilímek: Portrét Petra Brandla

Oslava smrti jako dobrodějky

Karmelitáni si u Petra objednali obrazy pro kostel Panny Marie Vítězné: Svatého Josefa, svatou Annu se svatým Jáchymem, svatého Eliáše, a samozřejmě Pannu Marii. Mariánský obraz byl škapulířový, drobný – ostatní plátna byla rozměrná. Svatého Josefa namaloval s chlapečkem v náruči, jak vzpíná ruce k lilii držené andělem – Ježíšek měl podobu jeho synka. Svatý Eliáš byl stařec v ovčím kožichu, jak umírá na kraji háje. Anděl v růžové říze k němu přiletěl, dotkl se okraje kožichu a ukazuje duši umírajícího cestu k nebi. Právě toto byl jeden z obrazů, který Petrovi přinesl nový objev. Do všech barev jakoby rozpustil slunce a tichá scéna umírání na kraji lesa, zdvižená brada starcova s věchýtkem vousu, rozestouplé mraky, to všechno chystalo nebeský mír světla. Petr oslavoval v barvách smrt ne jako vraha, ale jako dobrodějku, která pohladí večerním vánkem pastevcovo čelo. Smrt jako pařeniště andělů. jako rajská nevědomost života. Obraz signoval značkou: Petrus Brandl pinx, což značí: Petr Brandl namaloval. To dělal jenom u obrazů jemu zvlášť milých.

Za práci u karmelitánů dostal Petr tisíc zlatých a hlavně doporučení hraběti Valdštejnovi, kromě toho maloval na zakázku Starého, Nového a Menšího Města pro Pražskou kapli na Svaté Hoře u Příbramě. Vydělával sumy skutečně závratné, ovšem stovky zlatých stálo léčení a pak pohřeb jejich synka. V pražských chrámech však přibývaly jeho obrazy (tenkrát jenom na Malé Straně bylo sedm klášterů a sedmnáct kostelů). Maloval rychle, ale ne pokaždé byl s dílem spokojen. Obrazy ho dráždily zapomenutými detaily, a když už visel obraz nad oltářem, skoro se k němu nehlásil. Když odnesli obraz z jeho ateliéru, Petr se cítil osiřelý a obraz už pro něho nežil. Spěch, s jakým tvořil některé plátna, mu nedovolil propracování, a tak bylo dost jeho prací, které raději ani nesignoval. Petrovi bylo právě třicet let, když mu Helena přivedla na svět třetí a poslední dítě, dceru, pokřtili ji jménem Anna Marie Barbora, říkali ji ale krátce Marianna. Už v kolíbce měla holčička otcovu podobu a Heleně se plašilo srdce nadějí, že snad svou Mariannou připoutá Petra k rodině navždy. Když ho zaujala postava a motiv, prokreslil Brandl celé hodiny, aby dostal na obraz vzrušující drama srdce a krve. Měl nápady a křtil své postavy sice lazurem, ale také originalitou ostrého vidění. Petr sám říkával, že vždycky musí udělat postavu tak, aby byla připravena vstoupit ze šerosvitu plátna do jasu denního života. Helena nenáviděla obrazy, na kterých Petr pracoval rád. Jednak to považovala za drahé maření času, jestliže se s dílem páral časti i měsíc, jednak cítila, jak ji takové obrazy Petra odvádějí. Byla si teď už jista, že čím víc poroste jeho umění, tím určitěji se zřítí jejich manželství.

Petr Brandl: Eliáš

Jednou večer slyšel Brandl vykládat v staroměstské hospodě nějakého vandrovního, že v Jílovém se člověk může stát přes noc boháčem. Za holbu piva sděloval podrobnosti: stačí pronajmout si důl a těžit – zlata je v zemi pro všechny těžíře dost. Petr byl na tom zrovna s financemi dost bledě. Začal pomýšlet, že zbohatne. Že rychle a lehce zbohatne. Začal svým přátelům vynášet jílovské zlato. Malíř Halbax mu rovnou řekl, že fantazíruje, sochař Braun ho odbyl, že má moc práce, a ještě jiní mu říkali, aby nebláznil, že má dost zlata na své paletě, jenom chtít těžit. Ale Brandl, drcen touhou rychle a najednou zbohatnout, si představoval všechno jednoduše. Se zbytkem svých peněz vyrazil do Jílového. Prohlédl si doly, a protože ničemu nerozuměl, tak ho vůbec netrklo, že je tu mnoho prázdných štol, dávno vykutaných. Ukazovali mu černě mastnou rudu se zlatistými šupinkami, na kterou hleděl zklamaně, protože čekal, že mu podají na ukázku zlatá vejce, hroudy, balvany. Ale přece jenom se chytil na myšlenku těžit.

Protože jeho peníze nestačily, začal shánět mezi malíři společníky pro těžařské družstvo. Vykládal, horlil, přesvědčoval, zapřísahal, agitoval. Jeho přátelé, kteří ho nikdy neznali jako mamonáře, se divili, co to do Brandla tak najednou vjelo. A Brandla mučilo zlato svou barvou bledé marnivosti, viděl je všude kolem sebe. V Jílovém mu řekli, že při trošce štěstí je možno vytěžit i sto dukátů denně, a když to opakoval přátelům, nakonec mu to věřili jeho vírou. Najali si důl Santa Maria de Victoria v Jílovém. Byl to náladový důl, na kterém střídavě bohatli, ale taky se ožebračovali příležitostní nájemci. Skoro čtrnáct dní byl důl čištěn a větrán, než se mohlo začít s těžbou. I malíř Brandl přiložil ruku k dílu. Přiložil obě ruce a nadělal si na nich pořádné mozoly, dřel jako mezek a horníci si ho oblíbili, protože i když to byl známý malíř a pán z Prahy, dovedl s nimi mluvit a sprosťačit po chlapsku a nebál se vzít do ruky lopatu. Hned druhého dne vytěžil Brandl kus rudy s blýskavým zlatem, počítáno od oka, za sto dvacet dukátů. Byl to první nález, a taky poslední. Při své smůle zjistil, že důl byl dávno už v době, kdy patřil pražskému arcibiskupství. Brandl musel honem tišit pražské podílníky. Velmi se zadlužil věřitelům i najatým horníkům. Vydělal si pár zlatých z oprav několika obrazů, ale všechno mu spolkl důl. Kdyby jenom jeden – on si najal ještě další dílo, nové, pod Hrobským návrším. Nakonec se vrátil zpátky do Prahy, chudší než kdykoli předtím. Musel začít zase malovat, nezbylo zbytí.

Petr Brandl: Návrat ztraceného syna

„V roce 1704. když bylo Petru Brandlovi třicet šest let, říkalo se o něm v Praze, že je dědicem Škrétovy slávy. Mohl si dovolit některé zakázky odmítat. Seznámil s Konstancií, ženou apelačního rady Seidla u kolegy malíře, který pracoval na její miniatuře. Brandl s Konstancií odjeli spolu z Prahy do Lnář, kde měl malovat dva obrazy. Potom navštívili Roudnici. Manželka se o všem dozvěděla a poslala mu několik dopisů. Petr se však nevracel ani neodpovídal. Na okraji bídy se Helena obrátila na pražskou konsistoř. Najala si advokáta, který na Petra podal žalobu. Petr odjel do Prahy, ale ne aby se vrátil k Heleně. Odebral se do síně pražského konsistorního soudu v arcibiskupském paláci, kde prohlásil, že bude plnit všechny povinnosti, ale přitom byl přesvědčen, že tak dělat nebude a ani nebude muset. Ještě na konci září odjel Petr do Chyše, byl pozván od hraběte Michny z Vacínova. Maloval tam tři týdny, dostal 900 zlatých, ale v Chyši pak pobýval ještě skoro celý rok. Všechno, co si tu vydělal, propil a utratil s Michnou. Uváděl, že nechtěl, aby to, co vydělá, přišlo manželce.“

Pustil se do obrazů svatých – maloval Petra, Jana Evangelisty, Matouše, Lukáše, Marka, Jeronýma, Augustina, Řehoře, Ambrože. Práce to ale příliš pečlivá nebyla. Spíš lajdácká. Světci mu jako námět vyhovovali, byli to starci a staré lidi maloval Brandl vždycky rád. Jenomže teď namázl tváře bez pořádné kresby, špachtlí. Aby zamaloval dluhy. Doslova. V dluzích se přímo topil, ale hledal každé jiné východisko, jenom ne v práci. Chodili za ním přátelé, věděli o dobrých zakázkách, církevní řády vyřizovaly prosby, ale Brandl na všechny strany říkal ne, nestál o práci, nechtěl nic malovat. „Po tom jílovském dobrodružství se cítil jako rozšlápnutý,“ píše Jaroslav Humberger v knize Petru Janu Brandlovi. „Často si potají prohlížel ruce, mrskal prsty, zkoušel pružnost kloubů, byl ustrašen neobratností, protože mu – jak si myslel – ruce stárly. Nevěřil si a skoro se bál barev. A tak se zatracoval sám před sebou a před jinými a šlo to s ním hezky z kopce, když zase musel žebrat o kousek živobytí a o nocleh.“

Petr Brandl: Chuďas

To už byl zase na venkově. Na útěku. Potuloval se po Českobrodsku a Kouřimsku... Nikdy nepřekročil hranice své země. Tu a tam sice nějaký obraz namaloval, ale o někdejších honorářích si mohl nechat leda zdát: za obrazy Kristus na kříži a Svatý Josef v tesařské dílně dostal padesát zlatek. Další návrat do Prahy, ale žádná malířská zakázka ho tam nečekala. Akorát že mu v malířském cechu svatého Lukáše dali úkol. Úkol, aby sepsal inventář rudolfinské obrazárny. 551 plátno. „Po letech se znovu díval na Michelangely, Brueghely, Veronese, Dürery, Rembrandty, Bassany, Rubense, Holbeiny, Cranachy, da Vinci a ještě další.“ Za čtvrt roku byl s tou inventurou hotov a přijal objednávku z arcibiskupství na obraz sv. Jakuba pro hraběte ze Schützenu. Další svatí a další zákazník: svatý Jan Křtitel, svatá Anna a svatý Antonín Paduánský – pro hraběte Lažanského. Splatil některé dluhy, ženě svého syna poslal dvě stě zlatek pro jejich dítě, svého vnoučka, jenom na manželku nepamatoval ani mincí.

Zakázky se hrnou

Břevnovským benediktinům měl v kostel svaté Markéty namaloval obrazy Vidění svatého Benedikta, Svatého Otmara, Smrt svatého Vintíře. Zakázky se začaly zase hrnout. Když hrabě Černín hledal malíře, tak si najal Petra. Jenom za první dva měsíce mu vyplatil 1300 zlatých. Začal jako vždycky znovu utrácet, manželka chtěla alimenty, ale Petr na žádné dopisy neodpovídal, a tak nastoupil opět konsistorní soud. „Roku 1725. se Brandl vypravil do Kuksu k hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Měl mu namalovat nejprve Klanění Tří Králů a pak jeho portrét.“ Pan hrabě měl však ještě jedno zvláštní přání. Blízko Nového lesa, ve kterém vyrostl Braunův Betlém, vyčnívala velká plocha skály, která dráždila hraběcí vkus svou prázdnotou. Mermomocí na ní chtěl něco mít. Jenomže sochu sem postavit nešlo. Jedině, že by se na ni něco namalovalo. Brandl tím nápadem nadšen nebyl, ale Špork do něj hučel, že nemůže tak rozměrný obraz jinému malíři svěřit a poklonami a zvláštním honorářem Brandla nakonec získal. Měl to být Josef Egyptský a Brandl si k práci přizval syna Maxe. „Věděl, že to dílo je zpola marné a zpola bezúčelné, protože pomalovaný kámen neunese víc než plátno, marně Šporkovi namítal, že obraz na skále smyje déšť, slunce je vysuší, ale hrabě si nedal říct.“

02321565.jpeg

Museli postavit dřevěný kryt, aby čerstvou malbu nepoškodil déšť a mladý Brandl maloval opatrně a skálu barevně vypiplal jako obrovskou miniaturu. Jeho otec jen občas dohlížel, a když bylo dílo hotovo, odjel do Křešova ve Slezsku. Pozvali to tam benediktini, naslibovali zlata za obrazy, ale peníze ne cestu neposlali. Zase smlouvání a hrdlení a licitování. Brandl nakonec souhlasil, ale na obraz Nanebevzetí Panny Marie vyplýtval spoustu hnědě, protože mu nechtěli dát ani zálohu na barvy, a tak koupil ty nejlacinější. „Ať jim třeba zrezaví!“ Obraz za moc nestál a Brandl čekal na honorář - marně, klášterní pokladna byla prázdná. Benediktini mu místo peněz dali list pro hraběte Šporka, aby malíři zaplatil, což hrabě skutečně udělal. Na Kuksu měl byt a stravu v zámku zdarma a hofmistr mu vyplácel honoráře pravidelně, jenže peníze se jaksi někam ztrácely, bodejť by se neztrácely, když je Brandl důsledně ve Dvoře Králové a v okolí propíjel. Malíř úspěšně pustl a chátral.

„Se zbytkem peněz dorazil do Kutné Hory. Našel si pokojík u zdejšího chirurga vedle hospody u Mědínků na Dolním rynku. Nebyl tu docela cizí, mnozí ho znali z dřívějšího pobytu, když tu ještě maloval pro sedlecký klášter. Poznávali ho a potřásali nad ním hlavami, jak zestárl. Zdejší radní chtěli využít jeho pobytu ve městě, neboť nespoléhali na trvalý pobyt), a chtěli mu zadat nějaký obraz. Přáli si už dlouho pro kostel svatého Bartoloměje oltářní plátno, a když tedy padlo slovo, že obraz bude zaplacen z obecní pokladny, vypravili se opatrovníci svatobartolomějského záduší k malíři vyjednávat o zakázce. Zeptali se ho opatrně na celu a Brandl požádal o 150 zlatých. Uvědomil si přitom teskně, jak už umí být skromný, když za oltářní obraz požaduje za tak nízkou cenu. nejprve se smlouvalo, ale po nějaké době si plácli. Brandl se s námětem nepáral, vzal si jako vzor svůj vlastní obraz, který před lety na začátku své kariéry namaloval pro kolínský chrám. Když ho dokončil, Kutnohorští si oddechli – žádný z nich nebyl chycen podobou na tvářích katanů. Kolínská aféra se neopakovala. Jenomže Brandl sám se zhrozil, jak ploché, nuzné, opelichané bylo teď jeho umění. V barvách byla matná kresba, marnost nad marnost, šel dolů a jenom jméno ho drželo, že nakonec mohli dát obraz do rámu. Síly chodil sbírat do hospody.“

Petr Brandl: Zvěstování

Byl rok 1735 a Brandl byl skoro bez krejcaru. Zbylo mu trochu barev a tak dělal jenom drobné věci. Utloukal se malovánkami za jeden zlaťák, často i za půlčík kořalky. V tupé odevzdanosti čekají na nějaký konec. „Jednoho zářijového večera roku 1735. seděl při sklenici kořalky u Mědínků. Hovořilo se o nemocech a malíř se přihlásil k slovu se svým srdcem. Držel sklenici v ruce a vykládal, jak to tady uvnitř má na padrť. Ruka se mu zachvěla a kořalka se rozlila do dubové desce stolu. Zavanula vůně lihu a Brandl se křečovitě chytil za srdce. Na čele mu vyrostly krůpěje potu vymačkané náhlou bolestí. Lidé k němu přiskakovali a Brandl jim ukazoval bezmocně na prsa a se škytáním říkal, že tady, tady... Někdo se začal polohlasem modlit. Rozepjali mu halenu a vynesli na dvorek po čisté zářijové hvězdy. Brandl jednou, dvakrát zhluboka vydechl jako před slavným uvolněním. Na jakubské věži odbíjela právě devátá. Pak v tom večeru umřel v náručí několika hospodských lidí Petr Jan Brandl, dle kumstu svého malířského druhý Appelles.“