331. schůzka: Jako pochodně zažžená

Na své Grammatice české pracoval Jan Blahoslav celých dvacet let, až do své smrti. Úvod, který jsme umístili na začátku, neviděl autor nikdy vytištěný. Když umíral, tak ta knížka byla pořád nehotovým polotovarem, který žádnému tisku prostě nemohl svěřit. Polovina poznámek byla v latině, polovina česky, což byl další důvod, proč svoje dílo nedal z ruky. Bylo to zkrátka jazykově ještě neupravené. Jazykověda byla Blahoslavovým koníčkem. Zajímal se o ni dávno předtím, než začal překládat. Shromáždil ohromné množství drobných poznatků, ale že by sám napsal skutečné vyčerpávající dílo o českém jazyce – to už nebylo v jeho silách. Grammatica jest dílko záslužné, leč nehotové. Dvacet let práce – a to je poměrně dost dlouhá doba – mu prostě nestačilo.

„Z těch příčin já nyní umínil jsem si sepsat něco o pravosti a ozdobnosti jazyka českého, pravda, nezdobně a omylně, tj. tvrdě a drsně, nevlastně a jaksi nezpůsobně. Nepochybuji, že to bude přijato od rozumných a upřímných, od někoho snad i s vděčností.“

Spisovný jazyk má být podle Jana Blahoslava v každém ohledu nejen dobrý, ale přímo dokonalý. Nároky neměl zrovna malé. Hlavním cílem jeho Grammatiky bylo ukázat, v čem ta dokonalost češtiny spočívá, a nejenom to – taky jakým způsobem je třeba ji udržovat. „V krčmách, kde sedláci a někdy i lotrasové rozliční bývají, nemálo se slýchává dosti ohavných a stydkých, sic velmi vtipně vymyšlených a mistrovsky složených sentencí, ale ty věci od mužů vážných a vzdáleny býti mají. Všecko mi sluší, ale ne všecko vzdělává, dí apoštol.“ Na spoustě konkrétních příkladů poukazoval na rozdíly mezi dobrými a špatnými výrazy. Špatné jsou ty výrazy, které spočívají v užívání nevhodných slov. Nevhodná slova jsou ta, která nevystihují smysl. Anebo jsou hrubá. Příklad: „Některá slova, ač jsou dobou i zvykem přijatá, nejsou příliš poctivá, ale drobet i nemravná. Proto lidé rozumní místo nich užívají jiných, skrz podobenství, metaforu. A to bývá, když potřeba toho zvláštní přijde, když by měl někdo mluviti před lidmi o něčích nemravných skutcích, má mluviti takto: Uklidil se tento pacholík před domem. Item: Zkuckal se. Někteří staří by řekli: Ztratil hřivny.“ Pan Blahoslav si důkladně poznamenal, které výrazy těmito eufemismy nahradit: „Někdo nevážný a nestydatý přijda, řekl by: Zblil se. To je ten pacholík, co se uklidil před domem. Ušpráchal se, tedy ztratil hřivny, neb ještě nemravněji: Usral se.“

„Tak podobně i vykladači svatých písem sluší se šetřiti vážnosti a vybírati slova případná. Jako u příkladu: když Bůh skrze proroky oslovuje církev svou Ty poběhlá, a vyloží-li vykladač, že říká jí Kurvo, rozprostírala ses, vše sice vyloží, ale nemravně, a lidem vážným nepříjemně; chytrákům pak nepobožným k čemu tím příčina se dá, o tom zkušenost jest. Proto lépe místo toho slova Kurvo je říci Nevěstko, tím tolikéž rovné se poví a bez ublížení mravům. Ale někdo dí: Proč lidí chtějí míti poctivější uši, nežli Duch svatý ústa? Odpovídám: Proč ty, když můžeš poctivě mluvit, mluvíš stydce bez nuzné potřeby? Co ty tím prokazuješ, zda hloupostí či čímsi jiným nepěkným srdce naplněné, suď sám. Mám za to, že nelíbí se duchu svatému nemravně mluviti, a bez potřeby, až jazýček brní, říkati Kurvo, kurva, a zvlášť mladým lidem dobré jest neobouvati se v škorně někoho velikého, any nohy k tomu jsou ještě malé.“

Něco na tom, co pan Blahoslav říká, je pravda. On ale jeho smysl pro čistotu jazyka neměl vysloveně nepřekročitelné meze. Respektoval i hovorovou češtinu jako jeden z pramenů spisovného jazyka, bránil se však jejímu soustavnému tlaku na spisovný jazyk, čemuž se kupříkladu dnes brání už jen málokdo. Ten tlak se napíral třemi směry. První směr byl řekněme společenský. Různé společenské skupiny si vytvářely vlastní zásobu slov, a ty pak pronikaly do hovorového i spisovného jazyka. Zvláštní jazyk měli dvořané a úředníci, jiní zase řemeslníci, kteří všechny svoje nástroje nazývají cizími, počeštěnými výrazy. Blahoslavovi se silně nelíbily, ale boj proti nim mu připadal beznadějný, takže se s nimi raději smířil, ovšem pouze za podmínky, že se jejich počet už nebude rozšiřovat.

„V Čechách i na Moravě řemeslníci ti, jež německy jinak neumějí, téměř všechno nádobí a nástroje svoje německy jmenují, jako soukeníci, truhláři, zámečníci a jiní. Ale těm sluší toho všeho dopustiti a odpustiti, na nich není se proč horšiti, také však není jich proč následovati - nechť sobě hledají a chovají tam ty své štospaňky, verkpaňky, pámy, pušpámy, prušpámy, šlaharně, hoblíky, štohoble, hamrle, pemerlíny, plocky et cetera." Kdyby však tato slova a výrazy začaly pronikat do češtiny ve větší míře a úplně zbytečně, například hantuch, hantlík,, farkle, tak by hrozilo, že jazyk český bude silně znečištěn.“

Tak v profesionálním slangu, užívajícím počeštěné německé výrazy viděl pan Blahoslav první útok nepřátel. A druhý záporný vliv: To byly dialekty. Opravdu: nářečí. Čím více se nářečí (podle něj) odchylovalo svou výslovností nebo výrazy od spisovného jazyka, tím to bylo horší. I když nebezpečí špatného vlivu nebylo v češtině zase tak veliké jako u jiných jazyků. „Za nejpěknější a nejpravější českou řeč mám tu v Praze a okolo Nymburka a Boleslavě. Ani v Hradci Králové a v Litomyšli nejhorší není.“ Chudák Blahoslav. Kdyby slyšel, co se z pražských úst line začasté dnes. „Moravané, ačkoli českým jazykem mluví, však ne tak pěkně a slušně vyříkají některých slov. Jako sedláci prostí, zvláště na Hané, ti velmi ústa otvírají, a naberouce některých liter plná ústa, jaksi nezpůsobně mluví: Pacholejk. Boude mít ou vás zejtra.“

„Někde zase dvojhlásky nezachovávají, jako ve Strážnici a vůkol, kde říkají budú, súd, klúče, u súsedů, ludé. A okolo Těšína říkají I veď já nemám než tu jedinú dcéru. Toho slova veď Moravané mnozí často užívají. Item některé věci na Moravě hned jinými jmény se jmenují nežli v Čechách, o čemž je dobré věděti. Moravci řkou sveřepý semenec a Čechové zase ozimý. Moravci říkají konopě neposkoné. Čechové řkou pěkným jménem hlemejžď, Moravci mrzutě slimák. Moravci nevědí, co jest to pařez, než říkají mu peň. A teď užívají Čechové; Moravci zase toť, toťka, totejky. Čech umí říkat navážiti vodu, Moravec zase táhnouti vodu – lepší je české. A toto sluší se znáti, že Moravci velmi nejednostejně mluví. Okolo Mezříčí jinak, v Prostějově a vůkol jinak, v Bystřici a v Třebíči zase jinak. Jinak okolo Brna a Znojma, rozdílně ve Strážnici nebo v Brodě, nebo jak kteří bližším jsou Slezákům, jiní Slovákům a jiní Čechům, tak se také v některých slovech a způsobech k nim připodobňují.“

Cestou jsme někde nechali třetí druh tlaku na spisovný jazyk – Blahoslav ho viděl ve vulgarizaci hovorové řeči. Výrazy nepřijatelné pro spisovnou řeč odsuzoval jako veřtatní, tedy jako slova, kterých mohou užívat řemeslničtí tovaryši v dílně, ale v žádném případě se nesluší, aby se objevovaly v literárních dílech nebo v kázáních. Pod pojem veřtatní patřila řeč obhroublá smyslem i podobou, silácký jazyk mladistvých, kteří si hrubostí řeči dodávali sebevědomí. Blahoslav rozlišoval i intonaci řeči, a jako první se pokusil zachytit hovorovou řeč v notách. Hlahol aneb zvuk slov při mluvení lidském rozličný jest, takže řídko kdy se trefí, aby dva nalezeni byli, kteří by jednostejný způsob hlasu měli. Pročež i lidé slepí tak snadně po hlaholu aneb po hlasu člověka poznají, jako ti, jež dobrý zrak mají, po tváři.

„Veliká jest škoda při některých mužích a mládencích, že sobě hlasu svého, pokud to možné jest, nějak neohýbají a nenapravují jen proto, že by s tím práci a péči při svých mluveních měli. Nadto pak veliká škoda jest při těch, ježto dobrý hlas majíce od přirození, ničeho sobě pro samou lenost a rozmařilost mysli neformují, než tak ho nechávají, aby se jim z hrdla hlahol valil podobně jako ze sudu dno vyrazil, anebo jako by čep vytrhl.“

Jan Blahoslav sepsal svou Grammatiku především pro kazatele. Pro ně se stala doslova nepřebernou studnicí poučení, a taky kritiky. Jana Husa kupříkladu ocenil autor jako dobrého Čecha své doby, na svou dobu však shledával v jeho jazyku příliš mnoho archaismů. Dobře podle něj psali Řehoř Hrubý z Jelení, Viktorín Kornel ze Všehrd a Matěj Červenka. Lukáš Pražský však už byl podle něj v zajetí germanismů a latinismů, a jako ještě horší viděl latinu u bratrského biskupa Jana Augusty. Toho ovšem omlouval jeho vězněním - v kriminále čistota jazyka většinou dost utrpí. Blahoslav vystupuje dost skromně, ale když se dotkl svého vlastního překladu Nového zákona do češtiny, neubránil se myšlenky, že je to vrchol ve vývoji spisovného jazyka. „Češtinu tohoto překladu neměl by žádný dobrý Čech haněti.“ Nepochválíš-li se sám, nikdo to za tebe neudělá, platilo zřejmě už tenkrát. Je ale pravda, že když se Blahoslav chválil, tak vůbec nepřeháněl.

„Chtěl jsem,“ napsal Jan Blahoslav v doslovu ke Grammatice, „chtěl jsem rád něco jazyku ad veram tum puritatem, tum ornatum napomoci, a tak jsem opravdově chtěl, že mysl má častokrát jako pochodně zažžená hořala.“

„Jsou některá přísloví v češtině, jež nesnadno v latině jest takových najíti. Jako třeba: Zlého navařil piva, čímž se míní zle by sobě učinil. Item Ranní ptáče neuletí-li, ale uskáče - to jest když má před kým kdo napřed. Avšak abych se cizí prací nechlubil a neosoboval to, na čem bych nepracoval – větší díl těchto přísloví díl shledal a shromáždil bratr Matěj Červenka, též drahně let na tom pracovav, o čemž jsem já dávno dobře věděl a za jiné neměl, než že on jako člověk bedlivý a pilný o tom nějakou knížku užitečnou napíše, pročež i to všecko, co jsem měl, jsem mu ku pomoci poslal. Teď pak po jeho smrti teprve těch karet jsem dostal a pilně jsem vše přehlédl a přebral, co nevelmi čacké bylo, to jsem zavrhl, a co bylo způsobnějšího, to jsem vybral a do této knihy vepsal, a i nemálo jsem přidal ze svého.“

Ten Matěj Červenka, o kterém se Jan Blahoslav zmiňuje, to byl vlastně jeho kolega. Tedy spisovatel. To také, ale hlavně: českobratrský biskup. Narodil se v Čelákovicích, byl o dva roky starší než Blahoslav a mimo jiné přeložil latinský Žaltář do češtiny. Shromáždil zvláštní sbírku. Ten dobrý muž sbíral slova. Obyčejná slova. Tedy slova v přísloví poskládaná tak, aby všem ku prospěchu byla, neboť takové přísloví, „jestiť to znamenitý kus, ale nemnozí jeho právě dobře užíti umějí. Někteří nešetříce toho, co jest vlastního a běžného v české řeči buď sami pro sebe vymýšlejí nejasná přísloví, nebo z latinských překládají, takže by se o nich mohlo říci, že z dobrých latinských tvoří špatná česká. Protož těch věcí vidí se, že při užívání přísloví šetřiti sluší, nechtěl-li by kdo přistižen jako hňup, nedovzdělaný, zatímco dychtí, aby ho lidé pokládali za vtipného – aby jich nečasto používal, leč zřídka, šetrně, a jen vybraných a zvláště vhodných; aby ne leckohos v tom následoval, ale lidí rozumných soudu aby v tom šetřil, čeho a jak staří předkové naši, ti, kdož jsou nyní dobří Čechové, užívají; kdož by latinské přísloví do češtiny jako přelíti chtěl (totiž tím, že by tlumočil, tehdy aby ho nevykládal slova od slova, ale pomyslil na to, mají-li Čechové také jaké přísloví, kteréhož by na tom místě užívali. Pakli nic, lépe jest, aby vše bez přísloví prostě pověděl a vlastně česky to, co latiníci skrze přísloví svým jazykem vykládají.“

Není tak dlouhé písně, aby neměla amen

„Ovce střihou, kozím řiť lupá,“ znamená, že přátelům našim anebo sousedům se něco zlého děje, a proto my si dávejme taky pozor, může dojít i na nás. „Neříkej huj, až přeskočíš.“ Dodnes platné. Volat „hop“ dřív, než člověk zdolá překážku, není moudré. „Nerad vrtá v tvrdém.“ Přísloví pro nás se značně zatemněným významem: napovídá leccos o nepracovitém lenochu. „Koupej se drže se břehu.“ Bez komentáře, stejně jako: „Čím nový hrnek navře, tím potom i střepina páchne.“ Matěj Červenka a po něm Jan Blahoslav shromažďovali však i přísloví problematická, anebo když ne problematická sama o sobě, tak svými souvislostmi: „U koně lejno, u psa moč, u ženy pláč: to vše, kdy oni chtějí, mají hotové.“ V této moudrosti si prý liboval už Ctibor Tovačovský. „Když se Krakonoš kuklí, bývá déšť.“ Toto je spíš jakási regionální pranostika, ale Blahoslav k tomu ihned dodává příklad ze života: „Jak pravil onen filosof, když od své ženy zlostné pomyjemi opláchnut byl: Hned jsem řekl, že po té bouři bude déšť.“

Svůj svému a psu kost.
Pěkný bylo to kázání – jako nemastný zelí.
Není tak dlouhé písně, aby neměla amen.

„Toho léta 71. v sobotu 24. dne měsíce listopadu napoly k 23. hodině, ve věku života svého maje 48 a půl roku umřel bratr Jan Blahoslav v Krumlově, písař jednoty, otec a vozataj lidu Páně v jednotě, muž veliký a znamenitý, velice pobožný, pracovitý od mladosti, ke všem velice přívětivý, jehož pověst široce mezi jinými národy roznesena byla. Veliký a drahý klínot jednoty, přespříliš brzo podle našeho soudu Pán Bůh jej vychváliti ráčil. On sám ví, z jakých příčin, neboť divní jsou boží soudové. Ó, přesmutný, hrozný a přežalostný tento rok 71., v němž Bůh tak mnoho překrásných a ušlechtilých stromů v zahradě jednoty zpodtínati ráčil.“