515. schůzka: Zase ti Turci

Evropa byla (a to vlastně až donedávna) takřka permanentním válčištěm – ledva dohasl plamínek bojů na jednom jejím konci, už se hbitě foukalo na konci druhém. A když ti či tamti dali pokoj, vždycky tu byl spolehlivý nepřítel: Zase ti Turci!Ani v novém 18. století nájezdy Turků na Evropu neustaly. Pravda, po jejich drtivé porážce u Vídně už ztratily na síle, posunuly se výrazně hranice s Portou (turecká Porta jak známo neměla nic společného s folkem, ale spíše se sultánskou samovládou v osmanské říši), a to směrem od středu Evropy na jihovýchod. ovšem Balkán zůstával i nadále horkou půdou. (Balkán byl horkou půdou skoro vždycky.) Rakouská monarchie svedla s Turky dvě války, první úspěšnou, druhou méně, nicméně – když se vláda Karla VI. chýlila ke konci, zůstávali Turci v podstatě už natrvalo za řekami Sávou a Dunajem.

Roztříštěná a zranitelná říše

Habsburská říše (i když ztratila) zůstávala pořád ohromná. Což je pojem velice široký, přímo volající po upřesnění. Vezměme si země Koruny české, tedy Čechy, Moravu a do roku 1740 ještě celé Slezsko. Toto velké území tvořilo sotva sedminu habsburského mocnářství. Při pohledu na mapu se to ani nezdá, ale to způsobuje skutečnost, že soubor habsburských zemí jaksi nedržel pohromadě. Nerozpadal se sice, jenom spolu vždycky nesousedil. Tu byl kousek... tamhle byl kousek... a onde ještě taky nějaké to území... či územíčko. Roztříštěná říše, a to ještě zvyšovalo její zranitelnost. Její obrana, a to nejen za válečných dob, ale i v míru, vyžadovala takové náklady, že to vyvolávalo chronickou finanční krizi státu.

Na druhé straně měla monarchie, a my rovněž, jako její součást, přístup ke třem mořím: k Jaderskému, Středozemnímu a ziskem Belgie nově i k Atlantiku. Původně vnitrozemský stát se proměnil v námořní velmoc. Habsburci začali budovat přístavy (například Terst v dnešní Itálii), stavěli válečné i obchodní loďstvo, dokonce se pokusili o expanzi na koloniální trhy (nebyl to zrovna úspěch – my jsme na kolonialismus nikdy neměli). Území říše velmi významně vzrostlo za velké války s Tureckem na konci 17. století – podařilo se jí dobýt nazpět většinu Uher s výjimkou jižní krajiny pod Temešvárem. A bylo připojeno Sedmihradsko. V dalším válečném konfliktu s osmanskou říší v letech 1716 až 18 se rakouská monarchie dočasně zvětšila o balkánská území – o část severního Srbska a Bosny, a také o západní Valašsko a temešský Banát (na území dnešního Rumunska). Právě tehdy dosáhla habsburská monarchie svého největšího územního rozsahu. Nikdy předtím a už nikdy potom tak rozlehlá nebyla.

r_2100x1400_dvojka.png

Na začátku 18. století měla habsburská armáda za sebou už půl století profesionalizace. Erární pluky patřily ovšem pořád soukromým majitelům. Ti rozhodovali o výzbroji i o uniformách. Na druhé straně se však přece jenom se sjednocováním výstroje a výzbroje pokročilo. Musel to být do té doby dost bizarní pohled na vojenské jednotky, jejíž jednotliví členové byli oblečeni podle toho, co si zrovna ukořistili. O tom, jak mají být vojáci oblečeni, rozhodoval plukovník, a také obstarával součástky oblečení pro celý pluk. Armáda jako celek hrála všemi barvami. Právě proto vydala z popudu Evžena Savojského dvorská válečná rada dispozici, která přikazovala, aby pěšáci začali nosit alespoň jednotný kabát ze sukna světlešedé barvy. Byl to první krok k uniformě, závazné pro celou armádu. Předpis stanovil, že to musí kabát pohodlného střihu a z dobrého sukna (gaťata a kazajky mohli mít vojáci pořád podle plukovníka).

r_2100x1400_dvojka.png

Něco podobného se dělo i v evropském měřítku: francouzská armáda zavedla barokní kabátce barvy bílé (opravdu skvělý terč pro protivníka), Angličané začali nosit charakteristické červené kabáty (zvlášť vhodné pro přírodní terén, maskovalo to akorát když voják zalehl do pole vlčích máků), pruská armáda začala nosit kabáty barvy modré (myslí se normální pěchota, nikoli letectvo), zatímco ruští vojáci cara Petra I. Velikého se začali oblékat pro armádu docela příhodně a hlavně jednotně – do zeleného. Rakouská pěchota nosila nadále kamizol, kalhoty pod kolena zvané kolenice, na nohou bílé punčochy a střevíce s dlouhým jazykem a přezkou, na hlavě černý plstěný třírohý klobouk. K uniformě dále patřila opasek s bodákem, později i s kordem, bandalír s brašnou na papírové patrony a popruh s mošnou na osobní potřeby. Podle dobového reglementu si pěšáci sčesávali vlasy do copu a na spáncích si je natáčeli do loken. Při přezbrojení získali výměnou za muškety lehčí pušky s dokonalejším křesadlovým zámkem. Tím odpadla zdlouhavá manipulace se sypáním prachu na pánvičku a se zapalováním doutnáku. Zvýšila se tím rychlost střelby. Bodák – vynález předchozích desetiletí – se napříště nenasazoval rovnou do hlavně, což při útoku znemožňovalo střelbu, ale pomocí takzvané tuleje mimo ni. Marná věc: pokrok se nedá zastavit. Co by to bylo za moderní vojenskou techniku, kdyby se její pomocí nedalo lépe a efektivněji mordovat...

„Novou pěchotní zbraní se staly elitní oddíly granátníků. Byly vyzbrojeny i oblečeny na první pohled jako pěšáci – měly pušku s křesadlovým zámkem i rapír; jejich hlavní zbraní však byly granáty, které nosily na boku v kožené brašně. Olověné, železné, skleněné nebo keramické koule o velikosti pěsti a váze jednoho až jednoho a půl kilogramu se plnily prachem a sekaným olovem. Nálož se přiváděla k explozi doutnákem. Granátníci přicházeli ke slovu, když byl nepřátelský šik ve vzdálenosti asi čtyřiceti, padesáti kroků. Vyběhli před vlasti linii a hodili. Protože jim při metání granátů padaly z hlavy pěšácké třírohé klobouky, vyfasovali časem kožešinové medvědice. Těmi se pak na první pohled odlišovali od infanterie. Granát byl vynalezen už za třicetileté války, ale do armády jej nastálo zavedli až Francouzi v roce 1667. V 18. století už granátníci tvořili speciální jednotky ve většině evropských armád.“

Války z důvodu dynastických a mocenských ambicí

Semtam mír, ale většinou se pořád někde s někým bojovalo. Byly to války, do kterých se Habsburci zapletli z důvodů dynastických a mocenských ambicí, občas proběhly nějaké ty vnitřní nepokoje, během kterých musela armáda uklidňovat situaci, a pak byl taky občas rozfoukán ohýnek zápasu s osmanskou říši. To vše nutilo vídeňskou vládu bojovat na více frontách současně. Což chtělo víc vojáků. Stále víc... a víc... a ještě víc. Zatímco na konci třicetileté války měla císařská armáda 9 pěších pluků, za čtvrt století nato to bylo už pluků třináct a na začátku 18. století vzrostl počet pěšáků na 29 pluků. Tedy během padesáti let na víc než trojnásobek. Podobné to bylo s pluky kyrysnickými a dragounskými, ke kterými přibyly i husaři. Dohromady skoro 100 000 mužů ve zbrani. Do roku 1740 habsburská armáda vzrostla na dvaapadesát pluků pěchoty (to máme skoro šestinásobek za necelé století), úhrnný počet: necelých 150 000 mužů. To byly takzvané pravidelné pluky, ale kromě nich existovaly i samostatné jednotky nebo útvary a kompanie, jako například vídeňská městská garda, samostatná kompanie v Břehu (Brzeg, na území dnešního Polska), v Brně na Špilberku, v Uherském Hradišti. Pět kompanií tvořilo posádku v uherském Rábu, čtyři kompanie ležely posádkou ve slovenském Komárně a ještě v dalších městech. Další položka: Domobrana, která bránila vojenské hranice. Její počty se zvyšovaly s územním růstem.

A jsme na moři. Habsburská monarchie nebyla vnitrozemským státem, jak víme, nýbrž aspirovala na námořní velmoc. Takže začala stavět loďstvo: řadové lodě, galéry, fregaty, dělové lodě a pomocné lodě. K lodím patří i loděnice – habsburská říše si vybudovala velké a zcela moderně vybavené loděnice, které stavěly i obchodní lodě.

„Vítězství u Vídně začalo období úpadku turecké moci. Válka s Turky však trvala s přestávkami ještě mnoho let. Nepřítel byl rychle vytlačen z Uher, hned po porážce u Vídně vyklidil Ostřihom, poté pevnost Nové Zámky, Budín a pak i celé Slovensko, následovalo Sedmihradsko a císařské vojsko proniklo poprvé do Bosny. Za to vděčil císař Leopold svým výborným vojevůdcům. To, že je dokázal získat, byla možná jeho největší zásluha. Byli to především kníže Ludvík Bádenský, bavorský kurfiřt Max Emanuel, vévoda Karel Lotrinský a hlavně mladý a perspektivní princ Evžen Savojský (údajně levoboček francouzského Ludvíka Čtrnáctého). Byl to právě on, princ Savojský, kdo dovršil sérii porážek Turků vítězstvím u Zenty roku 1697. A za dalších dvacet let poté zvítězil opět, v bitvě u Petrovaradína Turky porazil a vzápětí dobyl Bělehrad. Přátelil se s Voltairem, Leibnizem, Montesqieuem. Měl obrovitou bibliotéku, která se stala základem vídeňské státní knihovny. Náruživě a bezbožně šňupal tabák. Jeho zjev nebyl oslnivý, říkalo se o něm, že je nehezký, drobný skoro až zakrslý... a protože věčně chodil v hnědém vojenském kabátě, dostal od vojáků přezdívku malý kapucín.“