520. schůzka: Zapomenutý císař

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef I. Habsburský
0:00
/
0:00

Jestliže jeden historik označil Leopolda I. jako „nezrozeného k moci“, pak jiný životopisec Habsburků vtělil do podtitulu svého díla věnovaného Josefovi Prvnímu epiteton „zapomenutý císař“. Především v dějinách Říše římské národa německého je Josef I. monarchou, jehož osobnost je opomíjena, ovšem jak rakouští, tak starší čeští historikové na něj po zásluze nezapomínají, navzdory tomu, že jeho samostatnému panování byl vymezen skrovný úděl pouhých šesti let.

„Zdůrazňují, že touha Josefa I. po reformách skýtala naději, že by se ve všech dědičných zemích mohlo mnohé změnit. K lepšímu. Tento panovník však zemřel v Kristových letech, dřív než stačil svoje velkorysé plány uskutečnit. Sarkofág vídeňské kapucínské krypty důkladně pohřbil všechny tužby vkládané do tohoto vzdělaného a bystrého vládce.“ Nahlédnutí na tohoto předpoledního panovníka z rodu čistě habsburského, který vládl našim zemím, nám zprostředkovala historička dr. Ivana Čornejová v knize Ve stínu tvých křídel.

Josef nebyl první syn, který se tatínkovi Leopoldovi narodil. Už předtím přišli na svět jeho nevlastní bratři Ferdinand Václav a Jan Leopold. Jenže první i druhý zemřeli jako kojenci v tomtéž roce, kdy se narodili. Svou roli v té tragédii hrálo příbuzenství. První manželka Leopoldova byla jeho vlastní neteř a zároveň sestřenice, druhá pak vzdálená sestřenice. Pouze jedna dcera, narozená z těchto dvou manželství, se dožila dospělosti – zemřela ve čtyřiadvaceti letech. Teprve v třetím manželství (s manželkou z rodu falcko-neuburského) se dočkal Leopold deseti dětí – z toho dva synové a tři dcery dospěli.

Logo

Probíráme-li se rodokmeny Habsburků, vyrojí se před námi hejno barokních jmen, jako je kupříkladu Marie Anna, Filipa Augusta, Maxmilián Tomáš, Leopold Vilém a podobně, ale Josefa abyste mezi nimi pohledali. Nevyskytovali se, anebo jenom spoře. Josef bylo sice donedávna jedno z nejběžnějších a nejoblíbenějších, a to nejen u nás, ale ve všech zemích střední Evropy, ale to už není pravda, a tím spíš to nebyla pravda do poloviny 17. století. Mezi panovnickými jmény se do té doby prakticky Josef nevyskytuje. Ani jinak nebylo toto jméno zřejmě užíváno příliš často. Volba princova jména souvisí s okázalou Leopoldovou úctou k tomuto světci, kterému svěřil do ochrany své rakouské země. Kult Josefa, dříve opomíjeného ochránce rodiny, později i všech fyzicky pracujících, šířili především karmelitáni. V roce, která má pro nás tragickou pověst, totiž 1621, schválil papež datum 19. března jako svátek svatého Josefa, a v polovině 17. století se stal Josef i českým zemským spolupatronem. Snad všechny děti Leopolda I. ze všech jeho tří manželství nepostrádaly v řadě křestních jmen i Josefa nebo Josefinu. Zkrátka – zhruba od poslední třetiny 17. století se jakoby ve vladařských kruzích s Josefy doslova roztrhl pytel.

Josefova výchova jeziuty

Všichni synové, kteří se předtím Leopoldovi narodili, zemřeli ve velmi útlém věku. Ani Josef se v dětství netěšil pevnému zdraví, nemoc ho stihla jako tříletého chlapce, když na přelomu let 1679 až 80 pobýval se svými vznešenými rodiči v době morového ohrožení v Praze. Jeho choroba byla natolik vážná, že nebyl schopen transportu, když císařští manželé s celým dvorem v obavách před morem opouštěli hlavní město Českého království a směřovali před východní Čechy do Lince. Tam Josefa dopravili se zpožděním až jeho opatrovníci, jakmile to dovolil jeho zdravotní stav. Taky by se mohlo konstatovat, že ho v Čechách prostě zapomněli, ale to bychom Leopoldovi křivdili. Určitě měl o syna starost. Jeho výchově věnoval velkou péči. Sám byl odchován jezuity, takže se dalo čekat, že synka dostanou do rukou stejní učitelé, leč nedostali. Císař odmítl následníka trůnu otcům Tovaryšstva Ježíšova svěřit. Žil s nimi sice v dokonalé shodě, ale jako vychovatele pro svého syna si je nevybral, což je záhada, kterou se nepodařilo vysvětlit.

Každopádně se princ Josef dostal do péče jednak pozdějšího vídeňského biskupa Františka Bedřicha Rummela, jednak vestfálského světoběžníka a konvertity k víře katolické, knížeti Salmu-Anholdovi. Historikové přičítají zásluhu těmto Josefovým osvíceným vychovatelům, že panovník později dokázal projevovat značnou náboženskou shovívavost, například vůči nekatolíkům ve Slezsku a Uhrách. Jezuitům se to určitě nelíbilo, stáli v pozadí nátlaku, který měl vychovatele z jejich míst odstranit, ale platní to nic nebylo. Docházelo však ještě k jiným projevům – svým způsobem groteskní povahy.Námětem na historickou anekdotu se zdá být bizarní příběh, který vypráví Josefův novodobý životopisec Ingrao. Mladý Josef nechal prý jezuitu, který ho chtěl v přestrojení za ducha záměrně postrašit, jednoduše vyhodit z okna. Poněkud věrohodněji vyznívá jiný příběh: jezuita Widemann po smrti Leopolda I. (tedy ve chvíli, kdy se Josef ujímal vlády), hovořil (prý) ve smutečním projevu o tom, že jen princové od jezuitů vychovaní měli štěstí a slavili vítězství. Josef na to řečníkovi odpověděl, že ho vypovídá ze všech svých zemí. Jinak ale mezi řádem a Josefem žádné napětí nepanovalo. Zvlášť brněnští jezuité ho měli rádi. Když přijel do Brna, přivítali ho zvláštní příležitostnou architekturou.

Vysoce vzdělaný monarcha

Podobně jako otce Leopolda I. a dědečka Ferdinanda III. lze i Josefa Prvního řadit k vysoce vzdělaným monarchům. Oplýval značným jazykovým nadáním, obratně se vyjadřoval německy, latinsky, španělsky, italsky a francouzsky, zvládal dokonce základy češtiny a maďarštiny. Při jedné z mála návštěv Čech se zúčastnil zbožné pouti, na které se svou češtinou docela blýskl. Té češtině byl prý vyučován podle „návodu“, který sepsal Jan Horák z Milešovky. Humanisticky vzdělaný učenec Horák byl v 16. století litoměřickým proboštem, kterého navrhovali dokonce na pražský arcibiskupský stolec – vychovával děti Ferdinanda I. a těšil se jeho přízni. Josef se učil rovněž právním naukám, vojenskému a fortifikačnímu umění a rozvíjel své předpoklady pro umělecké obory. Vlastní mu byly dvě dominantní habsburské záliby: lov a hudba. Dovedl hrát obstojně na několik hudebních nástrojů – hlavně vynikal ve hře na flétnu a skládal opusy světské i duchovní. A ještě jedno plus měl (na rozdíl od svého otce): Byl rázné a rozhodné povahy. Tyto vlastnosti získal zřejmě po své temperamentní matce.

Logo

Roku 1687 byl korunován uherským králem (což znamená, že ho korunovali v devíti letech a pěti měsících). To ale ještě nebylo všechno. Za další tři roky (to měl dvanáct) byl zvolen na sněmu císařem římsko-německým císařem. (U nás jsme si už zvykli skoro na všecko, ale ti pubescenti na vysokých postech, to je trochu silné kafe.) Na český trůn nastoupil o něco později bez jakýchkoli potíží, jenomže s jedním rozdílem: Ke korunovaci nikdy nedošlo. Způsobily to tehdejší české stavy svou povolností, že si už nikdy po roce 1618 nevynutili u vídeňských monarchů takový respekt jako ničím nezdolná a velmi sebevědomá uherská šlechta. Holt jsme si neuměli pěkně po maďarsku dupnout. (A pokud jsme si i dupli, tak jsme pro jistotu vzali hned nohy na ramena, nebo jsme se za to podupnutí pěkně poníženě omluvili.) Každopádně svatováclavskou korunu si Josef na hlavičku nikdy neposadil.

Záliba v milostných avantýrách

„V něčem byl Josef docela nehabsburský.“ Neměl převislý ret? Ostatně – ne všichni Habsburkové byli nutně pyskatí. Katolík byl. Jiné vyznání myslitelné nebylo. Tak v čem se odlišoval? Od svých předků se lišil. „Výrazně se lišil svým vztahem k ženám. Liboval si v milostných avantýrách, jejichž důkazem byly četné nemanželské děti. Za svou první metresu si zvolil Dorotheu, sestru pozdějšího polního maršála Dauna. Ani sňatek s Amálií Vilemínou brunšvicko-lüneburskou (o pět let starší než byl on sám) Josefa nezklidnil, jak se předpokládalo. Ještě nedlouho před svou smrtí se zapletl s Mariannou Pálffyovou, dcerou významného uherského magnáta, jemuž Vídeň měla co vděčit za prosazování habsburských zájmů ve východních oblastech monarchie.“ Ale co horšího: Josefovo holdování bohyni lásky se neobešlo bez nepříjemných následků. Bez levobočků, no to jsme už slyšeli. Jenže bylo to vážnější než jenom nějaké to nemanželské dítko. Venerickou chorobou – konkrétně to byla syfilida – nakazil i svou manželku. Pravděpodobně proto se mu po smrti jediného syna Leopolda Josefa nenarodil už žádný dědic. Dcery měl dvě (a obě se dožily víc než padesáti let), ale žádného syna už neměl.

Josefova manželka Amálie Vilemína

„Josef byl pro ženy velmi přitažlivý. Nejenom svou funkcí (na některé zabírá funkce ještě i dnes), ale protože byl opravdu pohledným mužem. Díky tělesným cvičením, které vychovatelé s oblibou předepisovali pro původně neduživá habsburská dítka, získal (jak bychom dnes řekli) ryze sportovní vzezření.“ Naráží na to i český historik Josef Svátek, což byl – tedy... daleko schopnější spisovatel románů z našich dějin než vědecký pracovník. Dlužno dodat, že Josefovo přitažlivé vzezření líčil za časů habsburské monarchie, čili můžeme tu shledat jistou dávku servility vůči stále panujícímu rodu, ale asi na jeho popisu přece jenom něco je, protože to potvrzují i dochované portréty: „Pravidelné rysy obličeje jeho, jasné modré oči, plavé vlasy, štíhlá postava, až byla jen prostřední výšky, činily jej mladíkem skutečně krásným, jehož vysoké čelo a inteligentní výraz podlouhlého obličeje svědčily zároveň o duševním nadání, které v něm rozumovou výchovou ve všech směrech probuzeno a dále rozvíjeno bylo.“

Jeho zahraniční politika měla promyšlenou koncepci

Dá se říct, že zajímavou osobností nečinila Josefa pro dějepisce pouze jeho sexuální zdatnost. Panovník sice projevoval ve svém milostném životě značnou nestálost (což je řečeno ještě velice slušně), ale jeho domácí i zahraniční politika se vyznačovala promyšlenou koncepcí a jasnou linií. Ještě za otcova života soustředil Josef kolem sebe takzvaný mladý dvůr, což byli zdatní rádci a spolupracovníci, mezi kterými hrál prim princ Evžen Savojský. Na rozdíl od svého otce mu Josef plně důvěřoval. „Hrozba válečných konfliktů zůstávala velmi živá,“ píše doktorka Ivana Čornejová. „Válka o španělské dědictví vyvolávala stále oprávněné obavy. A to i přesto, že ještě na sklonku Leopoldovy vlády dosáhly habsburské zbraně podstatných úspěchů. Přestup Bavorska na francouzskou stranu byl vyrovnán vítězstvím spojených armád anglické a císařské u Höchstädtu v roce 1704. V témže roce u Trnavy dopadl špatně i vůdce další z uherských rebelií František II. Rákóczi. Francie byla ve svém rozletu sražena a posléze donucena k tomu, aby hájila svoje vlastní území, a i v Uhrách došlo (alespoň na čas) k uklidnění situace.“

Josef kolem sebe soustředil tzv. mladý dvůr, což byli zdatní rádci a spolupracovníci, mezi kterými hrál prim princ Evžen Savojský (obraz Godfreye Knellera)

Za ten „uherský klid“ musel být Josef vděčen hraběti Pálffymu, což byl otec jeho milenky Mariany. Rákóczi musel uzavřít mír, ale vymínil si, že se zmírní rekatolizační tlak na zdejší evangelíky. Nejenom v Uhrách, ale i ve Slezsku si mohli protestanté vydechnout. O to se zase postaral švédský král, který císaře začal nebezpečně ohrožovat svým vpádem do Německa. Slezští nekatolíci pocítili úlevu, ale o evangelíky české už Švéd zájem neměl. Proč by ho taky měl mít... Jistě: v Čechách a na Moravě jsme měli pěkně všechno zrekatolizováno, církevní správa tady byla pouze katolická, v zemi působily zástupy čilých misionářů, katolických, samozřejmě, a řádní katoličtí křesťané předkládali spolehlivě doklady o tom, že správně věří, což byly zpovědní cedule o řádné velikonoční zpovědi. Pouze sporé, izolované hloučky „sektářů“ živily svou naději a svou víru působením zahraničních predikantů. Ke konci vlády Leopolda I. a za Josefova panování nebyl na tajné nekatolíky činěn z Vídně žádný velký nátlak – k oživení honu na kacíře došlo až za Karla VI. Uhry a Slezsko ještě vzdorovaly, Čechy a Morava se už dávno podrobily.

„Josefův nástup na trůn roku 1705. vyvolal velké naděje. Skutečně se podařilo aspoň zčásti zmodernizovat ústřední správu a stabilizovat finance; ve Slezsku Josef podnikl dokonce na komorních statcích v Lehnici a Břehu pokus s osvobozením nevolníků. Kromě toho přišel tento panovník s první samostatným trestním zákoníkem.“

Pokus o osvobození nevolníků a první trestní zákoník

To bylo v roce v roce 1707 až 1708. Název ovšem příliš povzbudivý nebyl. Jakpak se toto kladivo práva jmenovalo? „Nové právo útrpné a hrdelní pro království České, markrabství Moravské a knížectví Slezské.“ No, z přídavných jmen útrpný a hrdelní není dobře od žaludku... Orgánům činným v trestním řízením však bylo konečně a jednoznačně jasné, jak se s takovým řízením začít, jak zjistit a zajistit podezřelého, jak se mají zajistit důkazy. Důležité bylo, že existoval návod, jak soudit a jak trestat. Z textu zákoníku vyplývá, že se počítá s tím, že soudu někdo sdělí podezření ze spáchání trestného činu, prostě řečeno, že někdo někoho za něco udá. O takové osobě zákon hovoří jednak jako o „původu“, taky se nazývá rovnou „denunciantem“. Není nad jasnou řeč. Důležitá je zásada oficiality.

To bude chtít vysvětlení. I v tom případě, že by bylo od udání či obžaloby upuštěno, je třeba pokračovat v řízení. Z čehož je jasné, že někdo někoho udá, měl by si to pořádně rozmyslit, protože ono to pak už nejde zastavit. Na jedné straně měl postižený právo vědět, kdo ho udal, na straně druhé mohl udavač žádat, aby se mu obviněný zaručil, že ho nebude pronásledovat v případě, že bude zproštěn viny. V zákoníku je rovněž přesně popsána funkce vězeňského zařízení: „Žaláře neb vězení k tomu cíli a konci toliko ustanovené jsou, aby podezřelí a ještě nepřesvědčení lidé, jimž žádný trest ještě vyměřen nebyl, zde dotud aneb až do jich osvobození v nich držaní nebo následně dle právního vejnosu potrestáni byli.“ Vskutku půvabné – ti, kteří se ještě nepřiznali, byli ještě nepřesvědčení. A k tomu, aby byl dotyčný přiveden k přesvědčení, bylo nutné přiznání. Přiznání – koruna všech důkazů. Aby se jej dosáhlo, přikročovalo se k útrpnému výslechu neboli k tortuře. Nikoli však u všech přesvědčovaných jedinců. Tortuta nesměla být použita podle Josefova zákoníku „u těhotných žen, u žen v šestinedělí, u osob od přirození na rozumu nedostatečných, také u hluchých, němých, ztřeštěných a trpících nebezpečnou nemocí.“

Logo

To ještě zdaleka nebylo všechno. Josefův zákoník znal a uplatňoval ještě jinou zásadu. „Útrpný výslech lze bez rozpaků použit u osob, které nemají vyšší společenské postavení a netěší se dobré pověsti, jsou zkrátka zle zachovalé.“ Naproti tomu císařští a královští radové, doktoři a vládykové měli být tortury ušetřeni, snad jen s výjimkou opravdu nejtěžších zločinů. (Ona nám tu imunita řádila už před staletími.) Osobám s „dobrým obcováním“ mohla být poskytnuta možnost očistit se přísahou. „Ustanovení Josefova zákoníku často přechází do polohy návodu,“ dozvídáme se z práce profesora dějiny práva na Universitě Karlově, doktora Valentina Urfuse. „Více než dlouhé výklady poslouží konkrétní příklad, zejména týká-li se trestného činu, který je tradičně považován za jeden z nejtěžších – vraždy. Mord aneb vražda je podle Josefova zákoníka zabití člověka a neprávné o život připravení. Je nutno při jeho šetření obviněnému bezelstně položit otázky, například jakým způsobem byl čin spáchán, jakým nástrojem či zbraní, kdo pachateli pomáhal, kam mrtvé tělo zandal, co zabitému vzal. Ani pohnutkám, které pachatel vedly, se otázky nesměly vyhýbat. Vražda se trestala stětím; pokud však obviněný chránil v nutné obraně svůj život, bylo uložení trestu vyloučeno. Beztrestně bylo možné usmrtit rovněž nočního zloděje nebo násilného loupežníka a osobu vyhlášenou za vůbec povětrnou, což nebyla prostitutka, ale psanec.“

Jednu zvyklost, která se tradovala už od dávných dob, Josef I. zrušil. Uchýlil-li se pachatel závažného trestného činu (zvláště vraždy) do kostela nebo do kláštera, nebylo možné žádat jeho vydání. Známým se stal třeba případ, kdy tohoto práva azylu využil v pražském klášteře bosých karmelitánů na Zderaze malíř Karel Škréta. Předtím v souboji smrtelně zranil svého soka. Toto ustanovení Josef ve svém zákoníku vynechal. Šlechtici, kteří by nadále hledali azyl, měli být přesto zatčeni státními orgány. Tento paragraf nezůstal jenom na papíře, jak dosvědčuje případ, kdy bylo nesmlouvavě naloženo s hrabětem Nosticem (byl to mimochodem stejný Nostic, jehož jméno zdobí Stavovské divadlo v Praze). Ten v souboji smrtelně zranil hraběte Sekerku Vršovce.

Josef toho chtěl dosáhnout ještě mnohem víc. V jednom svém reskriptu uvádí například výslovně, aby se napříště už jednou provždy „pominulo všecko vytýkání a vzpomínání dávno zapomenutého pochybení stavů českých“. Myslí se povstání v roce 1618 - bohužel, ta myšlenka zapadla v zapomnění. Byl vypracován návrh na reformu pražské vysoké školy, který se měl stát vzorem i pro ostatní university v mocnářství. Ze všech plánů zbyla pouze přestavba zchátralého Karolina, kterou provedl František Maxmilián Kaňka. Dokončena však nebyla, protože došly peníze. Aby se Josefovy jeho plány povedly, na to potřeboval čas. A ten neměl, neboť mu ho bylo vyměřeno málo. Velmi málo.

První a poslední strana reskriptu Josefa I. českým stavům

Bylo po Velikonocích roku 1711. „Císař se v ve Vídni účastnil nedělních bohoslužeb u karmelitánů, v klášteře také poobědval. Necítil se příliš dobře. Nevolnost se snažil překonat, následujícího dne dokonce loveckým zážitkem.“ Nákaza byla ovšem rychlejší a silnější a stejně jasná byla diagnóza. Císař onemocněl smrtelnou chorobou – neštovicemi. Následoval už jenom úporný a marný boj mladého organismu se zákeřnou nemocí. Dopoledne 17. dubna 1711 císař zemřel. Tomu ani ne pětatřicetiletému mrtvému se začalo brzy nato říkat „zapomenutý císař“. Byl to však politik úspěšný a vítězný. Byl by ještě úspěšnější a snad i vítěznější, kdy měl víc času. Profesor Josef Šusta, který byl stejně dobrým historikem jako mistrem slova, si oblíbil zvláštní výraz. Tam, kde chtěl naznačit třeba jen krátkodobé, ale přesto účinné působení jisté myšlenky, nazýval takový jev „zášlehem“. V případě života Josefa I. to byl zášleh neobyčejně silný.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související