267. schůzka: Jednota zelenohorská

„Od té chvíle odstoupili od krále Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, Jan Zajíc, Přibík Klenovský i jiní a začali se prostřednictvím poslů mezi sebou domlouvat; rovněž tak některá města, jako Plzeň a Budějovice, na Moravě Olomouc a Brno, Znojmo a Jihlava; také skoro všechna slezská města a rovněž císař s uherským králem.“

Rozladěné panstvo

Toto muselo přímo bzučet, jak se skoro každý domlouval s každým. Český král Jiřík měl nepřátele nejen za hranicemi, ale i doma. Vyskytovali se i v jeho bezprostřední blízkosti, zastávali vysoké úřady. Král to o některých z nich to tušil, o jiných se to měl brzy dozvědět. Zrušení kompaktát tyto lidi povzbudilo. Netrvalo dlouho a semkli se do spolku, aby pak českému králi zasadili ránu do zad. Copak tak najednou? Nebylo to najednou. Jiřík rozladil české panstvo už v roce 1459. Copak mu provedl? Vypsal vysokou berni. Jako daně. To se panskému rozladění nedivím. Vysoké daně rozladí našince i dnes, aniž se počítá k panstvu. Co s nimi král dělal? No, nechával si je, nebo s nimi obdarovával svoje oblíbence. A přirozeně – ti, na které se nedostalo, tak ti reptali. Velmi hlasitě.

„Král všecko království řídí podle své vůle,“ píše kanovník Pavel Žídek, a kardinál Carvajal k tomu dodává ještě výmluvněji: „Král Jiří vše činí podle svého uznání a nic podle rady velmožů.“ Český král byl zkrátka zastáncem pevné, centralizované monarchie, kterou bránil proti odstředivým silám šlechticů. Měl sice po boku královskou radu, obsazoval zemské a dvorské úřady, ale nedal se jimi ovládat, vždycky byl jejich vrchním pánem. Což se nelíbilo. Příznačné jsou v této souvislosti názory, které si vyměnil se svým odborným poradcem Antonínem Marinim. Chtěl znát, jaké úřady by měl především posílit. Marini mu na to řekl, aby povznesl především svoje vlastní, dvorské úřady – na prvním místě úřad mincovní, solní, celní. Z toho všemu mu totiž plynuly tučné příjmy. Mohl tak být na vůli stavů finančně nezávislý. „Před volbou snažně a pilně jako jeden pán o svobody zemské stál a o nich mluvil,“ stěžovali si čeští páni, „zatímco teď?“ No, škoda mluvit. Hodně zlé krve vyvolával král svou spoluprací s nižší šlechtou a městy. Byla v tom žárlivost a taky silný despekt k těm dole... k těm neurozeným...

V městské Jiříkově politice spatřovali páni urážku své urozené hrdosti. „Pánů do své rady nepovolává, leč měšťany!“ A taky se ještě nemohli urození páni smířit s povýšenci. Kdo to byli – ti povýšenci? Lidé povýšení do panského stavu. Například Zdeněk Kostka z Postupic, člen královské rady. On pan Zdeněk nebyl původně pán, byl pouhý rytíř. Do panského stavu ho povýšil Jiří. Páni mezi sebe nejspíš nikoho nechtěli pustit... Jako vetřelce cítili každého, kdo nově zasedl do panských lavic na sněmu i na soudě. Kronikář Pavel Žídek celkem se sympatiemi líčí rozhořčení panských rodů, které musejí poslouchat rady povýšenců: „A tak pan Kostka řídí a páni vyšší Amen říkají, potíce se ve své tváři.“ Jiří, i když byl taky panského rodu dával přednost spíš schopným, byť méně urozeným, před urozeným, ale neschopným. Následováníhodná zásada... Obklopoval se těmi nejlepšími domácími i zahraničními odborníky bez ohledu na nároky a touhy privilegovaných. V tom se královy názory střetly i s biskupem Joštem z Rožmberka, což byl jinak jeho přítel. Jošt přiznává, že v zemi je na počet obyvatel víc zemanů, měšťanů a sedláků než pánů, což však prý neznamená, že je v nich víc síly než v panstvu. Biskup zřejmě nedokázal v sobě zapřít svoje rožmberské, tedy panské srdce... Řád boží a lidský je založen na vedoucím postavení panstva. „A proto kdož chce nové rady dělati, nechť sobě dá nový svět stvořiti. Jelikož to však býti nemůže, zachovávejmež starodávné řády!“

Kdo bude králem po Jiříkovi?

A ještě jedno nestravitelné sousto leželo českým pánům v žaludku. Otázka nástupnictví. Jako: čí pozadí spočine příště na českém královské stolci. Mezi námi: ono se obecně soudilo, že Jiří bude chtít nechat si pro některého svého synka... A v tom byl ten ožehavý problém. V čem? Jiřík měl přece dětí jako smetí, včetně kluků... Tak jaképak otazníky? Byl vlastně bez legitimních nástupců. Všichni se totiž narodili ještě před tatínkovou královskou korunovací. Nebyli narozeni v purpuru... Ano. Byli to šlechtičtí synkové, ale ne královští. Po roce 1458 královna Johanka neporodila Jiřímu už žádné děcko a se zoufalou zarputilostí se léčila z neplodnosti.

Příčina nevězela v božím dopuštění kvůli údajné Jiříkově pýše a nespravedlivosti vůči církvi, ale ve špatném králově stavu, který souvisel s výraznou nadváhou, a taky mu začaly vypovídat službu ledviny i žlučník. Král se však necítil být nějak moc vázán strohým výkladem nástupnických práv. Považoval své syny Viktorina či Jindřicha za budoucí české krále. Proto se taky staral, aby byli ozdobeni leskem císařských poct, aby se stali říšskými knížaty, a povedlo se mu to. Páni ovšem žárlili.... Kladli si podmínku, že nástupce Jiříkův musí být opět volen, že nelze zabezpečit dědičnost trůnu, o které král uvažoval.

Ty zrádné plemeno Zdeňkovo

„A tehdy se vyvinuly počátky jednoty panské ve spojem sice se sporem náboženským, ale z příčin samostatných. Zdá se, že jako přední byla uražena hrdost pana Zdeňka ze Šternberka, a z toho pak pošlá nesmiřitelná nenávist proti někdejšímu příteli a pánu svému, králi Jiřímu. Jisté jest, že oba tito mužové na počátku roku 1465 nepohodli se velmi kruté mezi sebou, z příčin, kterých jen domysleti se můžeme, neboť jistá podání o tom naprosto chybějí. Jiří a Zdeněk, ačkoli zdávna zdáli se býti jedna duše, byli sobě přitom velmi nepodobni: onen vynikal duchem a mravní povahou, tento tělem a zevnější úpravností; onen postavy nízké a obhroublé, tento vzrůstu vysokého a ušlechtilého, silní, udatní a podnikaví oba. Jiří však nevážil si meče, jen pokud ho měl zapotřebí, Zdeněk zdál se míti v něm své zalíbení; Jiří bezúhonný co ho pohlaví a vzorný manžel i otec, Zdeněk plný galantnosti a šťastnější v záletech milostných nežli v manželství. Pana Zdeňka brali sobě za vzor všickni, kdo dobrodružiti chtěli, býval vždy hovorný a veselý a přitom marný nadmíru, takže i ve stáří ještě zavedl prý čepce u mužů, aby jemu vlasy šedivé nebyly vidět. Co do mravnosti šly o něm řeči málo chvalné – pravilo se, že jako poručník mladých pánů Hradeckých, Holických i Smiřických obohatil se dědictvím jejich neslušné. Z té příčiny zdá se, že král odepřel mu nové poručnictví po moru v roce 1464 a to že hlavně vedlo někdejší přátele ke konečného rozstrku.“ No ano... i dnes dokážou peníze od sebe roztrčit někdejší přátele na život a na smrt. Dokud mohl být král Zdeňkovi užitečný, šli společnou cestou. Jakmile se však Jiří pokusil upevňovat královskou autoritu, bylo po přátelství. Soudobé prameny obviňují Zdeňka ze zrady, líčí ho jako dokonce jako „arcizrádce všech zrádců.“

I jedna písnička na jeho konto vznikla; zpívá se v ní „Ty zrádné plemeno Zdeňkovo!“ V politickém životě však křižovatky moci a osobního prospěchu rozdělily a dodnes rozdělují často i pevnější přátelství, než bylo to Jiříkovo a Zdeňkovo. Rozstrčeni byli nejenom Jiří a pan ze Šternberka, ale i rožmberský Jošt. Taky dosavadní králův kamarád... Ještě v dubnu v roce 1465 navštívil vratislavský biskup v Praze krále a víceméně přátelsky mu domlouval, aby se snažil smířit. Všecky ty řeči však nikam nevedly: král se neodkázal zříct kompaktát, a Jošt se neodvážil porušit papežský příkaz. Tím pádem končilo dvojí přátelství, zatímco jedno kamarádství se právě narodilo. „Biskup vratislavský Jošt, který byl rovněž proboštem kostela pražského a mistrem strakonickým, přijel do Čech na počátku května, když právě kvašení myslí mezi pány českými dostupovalo vrcholu svého. Vratislavané pomlouvali jej co přítele kacířů, v Čechách ale považován za katolíka, nad jiné horlivějšího; známa byla vážnost a úcta, kterou zvláště páni katoličtí k němu měli. Měl tu s českými pány několik sjezdů, tu ve Strakonicích, tu na Krumlově u bratra svého, tu na Zelené Hoře u pana Zdeňka ze Šternberka.“

Spiklenci se schází na Zelené Hoře

Zelená Hora... Máme jich v České republice několik... Hrad tohoto jména se nachází na kopečku nad obcí Nepomukem na Plzeňsku. 28. listopadu v roce 1465 se tu sešla skupina odbojníků. Zajisté nikoli proto, aby hodovali či jinak plesali... Na nějaké to hodování dozajista také došlo, ale ti spiklenci si tu dali sraz, aby spunktovali program svých požadavků vůči králi a taky aby si slíbili, že je budou společnými silami prosazovat. Kolikpak jich bylo? Zpočátku šestnáct, hlavně z jižních a západních Čech, to byla oblast někdejší jednoty rožmberské. Byli tu: pan Jan z Rožmberka, pan Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, pan Bohuslav Krušina ze Švamberka, pan Jan Hradecký, pan Linhart z Gutštejna a z Klenového, pan Vilém Zajíc z Házmburka, pan Jan Zajíc z Kosti pan Ilburk z Budynic, pan Dobrohost z Prostého, pan Děpolt z Rýzmburka a Velhartic a ještě několik dalších.

Tito všichni, které pozval Jošt, se sešli na sněmu na Zelené Hoře u pana Zdeňka a tady uzavřeli písemné dohody a hned se začali králi protivit a nechtěli ho v ničem poslouchat. Svolávali pak často sněmy a na nich si hned všechno sepsali a podepsali. A tak se sjednotili a u císařova popudu si naklonili příznivě papeže a uherského krále. Pomocníky a přátele si hledali mezi Němci, kteří vždy a ve všem byli nepřáteli české země.

Stížnosti králi

No, hezky se nám začali houfovat. Nejprve se dalo dohromady těch 16 pánů, ale velice brzy našli spojence ve Vratislavi. Spřízněné duše našli i v některých katolických a německých městech – přidala se k nim Plzeň, Brno, Jihlava, Znojmo. V popředí programu nebyly otázky náboženské. Vzpurníci si stěžovali na něco úplně jiného. „Byli jsme pospolu a vážili jsme a přemítali o potřebných věcech Vaší Milosti i vší koruny, chtíce rádi viděti Vaší Milosti čest i vše dobré.“ Začátek docela mírumilovný. Začátek ano, ale už v prvním bodě z celkového počtu dvanácti začaly stížnosti: „Vaše Královská Milosti, cožkoli přes sebe vezmete, o to s pány nejprve neradíte, jak to předci Vaši činili.“ Druhý bod se týkal konfliktu s Vratislavi. „Zpraveni jsme, že chcete tu rotu bratří vzíti do služby na Vratislavské: to bude k záhubě zemí a knížat slezských.“ A jsme u nástupnictví: „O to stojíte, aby jeden ze synů Vaší Milosti zvolen byl za krále: my chceme míti se k Vaší Milosti jako k pánu svému podle svobod svých, ale nyní dvou pánů nemíníme míti.“

Následuje osoba, která jim zvlášť ležela v žaludku: „Mistr Rokycana i s kněžími svými vždy bouří a štve!“ Další starost je o vlastní zájmy: „Prosíme, aby král podle přísahy své zachoval nás při právech, obyčejích a svobodách.“ A jsme u daní: „Vaše Milosti již dvakrát žádala berně, s obtížením velikým zemským i vší chudiny; protož prosíme, aby jich více žádáno nebylo a registra berní za krále Ladislava svolených aby byla spálena.“ A zase zpátky, že král nezachází s pány tak, jak by měl: „Že často, neuradiv jste se s námi, volal jste nás a rytířstvo na vojnu; tím abyste nás více neobtěžoval.“ Další bolavé místo: odúmrtě: „Berete a rozdáváte odúmrtí proti právům.“ A ještě další výtka majetkové politice: „Po lecjakých lehkých registrech dědiny svobodné uvádějí se v manství.“ A taky se státními symboly není všechno v pořádku: „Koruna, klenoty a archiv zemský nechovají se jako za starodávna; neb ten, komu se poroučejí, má přísahati nám, tj. pánům, rytířům a vší zemi české, že učiní s nimi věrně a právě.“ Měna: „Mince se dělá tak lehká, že ji nikdo v cizině bráti nechce, a tím že přibývá drahoty k veliké škodě pánů i chudiny.“

A úplně nakonec ještě jednou a natvrdo: „Předkové Vaší Milosti, byvše cizozemci, neujímali, ale přimnožovali stavům svobod; protože prosíme, abyste Vy, jsa Čech, také ta činil a svobod zemských raději přidával nežli umenšoval!“ A páni se přihlásili k poslušenství papežskému, čímž naznačili, že vnitropolitická pranice tu přerůstá v mezinárodní melu. „Však skrýval se had v trávě. Tenť byl králem, ten arcibiskupem, ten komorníkem a ten kancléřem budoucím,“ píše ve svém spisku zvaném Dialog znalec poměrů, pan Jan z Rabštejna. „Není-li panstvu vhod stav království,“ takto reagovala na novou situaci hlava státu, král Jiří „může míti válek tolik, že je to až bude mrzet!“

„Odvaha pánů na sjezdu zelenohorském byla by sotva šla tak daleko, kdyby byli neměli známosti o krocích těžkých rozhodných, které zatím z Říma připravovali proti králi. Pavel II., jak slyšel o dobytí hradu Cornštejna, stal se nesmiřitelným. K žádosti prokurátora ve věcech víry, aby proces od papeže Pia II. počatý obnoven byl, poručil papež vedení pře proti králi třem kardinálům, kteří výnosem pohnali Jiřího z Poděbrad, jenž se nazývá králem českým, aby ve 180 dnech přišel osobně ke dvoru papežskému a vyvodil se z nařknutí kacířství, křivé přísahy, zvratu k předešlému špatnému stavu, svatokrádeže, rouhání a jiných s nimi spojených nepravostí.“ A jsme tam... Tedy: Jiřík je tam, kde už jednou byl. No, tentokrát to bylo ještě o něco horší. Pokud se král do Říma před kuriální tribunál nedostaví do 180 dní, přesně, tak bude exkomunikován z církve se všemi důsledky praktikovanými vůči kacířům s korunou na hlavě. Což bylo ultimatum. Doslova. Buďto Jiří odepíše kališnictví, podrobí se, nebo přijme válku se světským ramenem církve. Aha. A z kterého trupu ono rameno vyrůstalo? To byl trochu problém, s tím ramenem... Žádné se nenabízelo? Řím proto zesiloval nátlak tím, že podlamoval Jiříkovu vnitropolitickou pozici. Nikdo ze sousedů Jiříkových bud' nechtěl, anebo neměl na to, aby se ujal role papežova mstitele.

V prosinci 1465 zbavil papež všechny poddané Českého království přísah a závazků poslušnosti. Byl to akt podle práva? Podle tehdejší právní praxe ano. Co znamenal? Kdo se králi vzepře, činí tak ve jménu Boha, neboť panovník je kacíř a brzy bude v klatbě. Stalo se. „Ve veřejné konsistoři v úterý dne 23. prosince roku 1466 u přítomnosti asi čtyř tisíc osob řečnil nejprve advokát konsistoře obšírně o neřesti husitského kacířství a vinách Jiřího Poděbradského, i žádal, aby ovce prašivá pro uvarování nákazy vyloučena byla z ovčince páně. Pak poručil papež jednomu arcibiskupovi, a třem biskupům, aby Jiří aneb jeho zástupce aby zavolán byl do síně. K z ale navrátivše se svědčili, že se k soudu nedostavil, Pavel II. sám jal se řečniti a mnoho vykládal o páchané v Čechách ohavnosti a o potřebě trestu i opravy; pak skončiv, kázal kardinálovi místokancléři čísti nález. Tím bylo usouzeno a prohlášeno, že syn zatracení, Jiří aneb Jiřík z Kunštátu a na Poděbradech, českého království osobitel, je kacířem a kacířů hajitelem neústupným, křivopřísežníkem a svatokrádcem a proto že upadá ve všecky pokuty, následovně že odsouzen a zbaven je všeho důstojenství královského, markrabského, knížecího aneb jiného jakéhokoli, také všeho panství, všech statků a práv; i potomci jeho jsou usouzeni za neschopné a nezpůsobné k dědictví jakémukoli, a poddaní osvobozeni ode všech slibů a závazků.“

„Veliký, prudký a pronikavý byl dojem kroku toho, ano dávalo se z nejvyššího místa na zemi znamení k bojům a vraždám bez míry a konce; vzbuzená zase paměť válek i hrůz táborských plodila tu strach a smutek, tam divokou radost a naději.“