266. schůzka: Z Čech až na konec světa

Edward IV.
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Edward IV.

Toto naše setkání bude vskutku hodno titulu tohoto seriálu, neb se během něj budeme velice silně toulat. A to nejenom českou historií, ale též roztodivnými a náramně vzdálenými končinami evropskými, přičemž staneme až na místě, jejž lze bez přehánění nazvat „koncem světa“.

„Léta vykoupení našeho tisícího čtyřstého šedesátého pátého, toho dne, který následuje po svátku svaté Kateřiny panny (tedy 26. listopadu) vydal se pan Lev na cestu. Vyjel z Prahy s dvaapadesáti koňmi a s jedním komorním vozem. Ze šlechty měl s sebou pány Jana Žehrovského z Kolovrat, Buriana ze Švamberka, Bořitu z Martinic a deště další šlechtice, jakož i tři pážata, mezi nimi jednoho panského synka a jiné vybrané šlechtické služebnictvo. Cestou mi pan Lev řekl o své cestě, že chce navštíviti všechna křesťanská království a také všechna duchovní i světská knížectví v německých i vlašských zemích, hlavně však že chce k milému svatému Jakubovi. Sebe a všechno své služebnictvo oblékl v mnohé zlatohlavové i sametové šuby s perlovými rukávy. S sebou měl také vlastní kuchaře, šafáře a hofmistra a ve všem zachovával knížecí mrav.“

Erb Jaroslava Lva z Rožmitálu

Už někdy v roce 1461 se v Chebu, do král Jiří tak rád jezdil, setkal s jistým šedesátníkem vysoké postavy a lysé hlavy, zato s hustou, kdysi černou bradou. Tato nepřehlédnutelná persona měla v západní Evropě velice zvučné jméno. Jmenoval se Řehoř z Heimburku a to byl to věhlasný právník a humanista. Řehořovým celoživotním koníčkem bylo bojovat proti římské kurii a za rozkvět říše. Proto se postavil v Tyrolích na stranu zdejšího hraběte proti Římu a vysloužil si za to papežskou klatbu a exkomunikaci. Kacíř prokletý papežem se pak stáhl do ústraní ve Wiirzburku a věnoval se studiím. A právě tohoto muže angažoval král Jiří do svých služeb.

Praha zasahuje do celoevropské politiky

Hodlal mu svěřit propagandistickou, vysvětlující kampaň, zaměřenou do zahraničí. Vůdčí ideou této akce byla myšlenka, že brutální zasahování papežské moci do práv světských panovníků může potkat každého. I třeba francouzského krále a taky anglického, a portugalského, jakož i vladaře ze Španěl a z Němec a z Vlach... Prostě nikdo není proti němu imunní. Neudržitelný stav přímo volal po tom, aby se evropská knížata dohodla na zvláštním sjezdu o společné účinné obraně. Jinak se komukoli druhému může stát totéž, co potkalo českého krále: papež bude snímat přísahy poslušnosti z poddaných a světská vláda bude bezmocná. Od krále Jiřího to byla nová diplomatická ofenzíva. Praha opět zasahovala do celoevropské politiky.

Je snad mezi touto diplomatickou aktivitou a výpravou pana Lva z Rožmitálu nějaká souvislost? Přímá. Jeho okružní cesta po Evropě, na niž se vydala skvěle vypravená družina, tak ta měla za cíl objasňovat principy české diplomacie. Tím pověřil pana Lva král Jiří? Královský švagr se navenek neangažoval (král Jiří měl za manželku sestru pana Lva, Johanku z Rožmitálu). Když se navenek neangažoval král, tak kdo tedy pana Lva poslal? Přece jeho sestra. Královna Johana. Výprava neměla charakter oficiálního českého královského poselstva. Průvodní list vystavila královna, která zdůraznila, že „můj bratr hodlá navštíviti cizí země, aby poznaje z mnoha stran lidské obyčeje a mravy mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských.“ Nevinná formulace. A skutečnost? Král Jiří opravdu nepověřil pana Lva žádnými konkrétními úkoly, ale věřil, že čeští poslové budou vyslanci přátelství a dobré vůle ke spolupráci, že budou heroldy české mírumilovnosti. Jiří očekával, že poselstvo nakloní smýšlení panovníků a předních činitelů ve prospěch causy bohemiky a že bude účinnou formou obrany proti papežským útokům.

Jaroslav Lev z Rožmitálu vedl mírové poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad

„První noc jsme strávili v Plzni. Pak přes klášter v Teplé a Cheb přes Fojtland do Norimberka kde jsme pobyli dva dni a prohlédli jsme si svaté ostatky; především nám byly ukázány jesle, do kterých Matka boží kladla malého Ježíška; dále loket svaté Anny, zub svatého Jana Křtitele, jakož i kousek dřeva ze svatého kříže, na němž byl ukřižován Kristus a hřeb z pravé ruky, kterým byl na kříž přibit. A dále jsme viděli pouta svatého Petra a Pavla, kteří vytrpěli mučení pro jméno Páně, a spatřili jsme kopí, kterým byl proklán božský bok Ježíše Krista. toto kopí položili kněží naše prsteny, aby ti, kdož by byli trápeni bolestí nebo pícháním v boku, měli po ruce spolehlivý lék. Náš pán byl v Norimberce přijat přívětivě a laskavě. Odtud jsme dorazili do Anbsbachu, sídla markraběte, kde se pan Jan Žehrovský utkal s Mirošem a najeli na sebe tak prudce, že shodili jeden, druhého z koně.“

Češi oslňují rytířskou kulturou

Soudě podle těchto řádek měli účastníci české výpravy na programu jednak návštěvu relikvií, jednak se na té cestě čeští rytíři účastnili sportovních mítinků. Češi přesvědčovali Evropu, že vynikají nejenom vzdělaností, ale i tím, čeho že si Evropa vážila mnohem víc – totiž rytířskou kulturou. Dobře působilo, že pan Lev z Rožmitálu byl katolík a mohl tudíž hravě vyvracet pomluvy o nesnášenlivost kacířského krále, jakož i lži o pronásledování katolíků v Českém království. Zejména pan Žehrovský z Kolovrat ukázal světu, že po právu je v českém erbu bojovně vztyčený lev. Pan Žehrovský si vedl neméně statečně než český lev. Na turnajích lámal dřevce svých protivníků, vyhazoval železné pány ze sedel, a když už nebyl dostatek vhodných soupeřů, tak lámal dřevce metodou prudkého nájezdu proti zdi. Efektní podívaná... i když mi činí potíže nalézti v tom smysl...

„V Kolíně nad řekou Rýnem se zúčastnil turnaje Jan Žehrovský i Tetzel z Gräfenberka. Žádný z nich, když se srazili se svými soupeři, nespadl z koně. Toho dne, kdy bylo uspořádáno toto divadlo, kázal pan Lev sezvati vznešené paní a sešlo se jich takové množství, že sem jich ještě nikde neviděl tak mnoho jako na této hostině. Při ní byly provozovány všelijaké tance a hry. Přitom žádaly paní a dívky pana Lva aby zatančil se svými druhy tance, jak se tančí u nás doma. Když pan Lev svolil a začal říditi tance, čtyřiadvacet mladíků v plné zbroji a s pochodněmi v rukou zahájilo tanec. Když tance skončeny, dostal pan Lev všeliká jídla a nápoje darem, a paní a dívky ho s celou jeho družinou uctivě doprovodily až k domu, kde byl ubytován.“ Inu, diplomatický život může někdy být docela příjemný.

I v zápase muže proti muži český silák pan Žehrovský z Kolovratu oslňoval. To už byla delegace v hlavním městě země brabantské, v Bruselu. „Vévoda poslal k panovi Žehrovskému, aby k němu přišel s několika druhy, které si vybere, na hrad. On že jim každému určí protivníka. Pan Jan se optal, jak budou zápasiti, zdali nazí, či v prošívaných kabátech. Odpověď' zněla, že podle tamějšího zvyku se zápasí v kabátech, že však pod pás, totiž za nohy, není dovoleno, jinak však že jest každému dovoleno, aby svého protivníka povalil na zem, jak chce.“ „Neboť,“ řekli mu, „máme takový zvyk v naší zemi proto, aby hojně přítomným paním a dívkám nevzešla z účasti na zápasech žádná hanba. Proto mají zápasníci spodní oděv, totiž spodky a kabátec.“ „Když se zápas počal, zápasník nemohl nikterak odolat panu Janovi. Třikrát ho pan Jan povalil na zem. Mezi diváky to vzbudilo veliký podiv. Povídalo se totiž, že ve všech vévodových zemích není možné najíti siláka jemu rovného, že až do toho času nebyl v zápase přemožen ještě od žádného člověka a že za to mimo obvyklý plat dostává ročně pět set zlatých. Ted' však že tento plat patrně ztratí, když byl třikrát přemožen. Po tomto zápase vévoda povolal k sobě pana Jana, oděného toliko kabátcem, tak, jak zápasil, ohmatal mu všechny údy, nohy ruce, prohlédl mu celé tělo a velmi se divil, že jeho zápasník byl poražen. Potom se pana Jana optal, zdali s sebou nemá nějakého šlechtice. On že by proti němu postavil skvělého protivníka, jistého hraběte. Potom k vévodovi přistoupil Šašek a pravil mu: Nejjasnější kníže, prosím, aby mi Vaše Výsost přidělil protivníka, jakého mi uzná rovným. Vévoda, když to slyšel, rozkázal zavolati jistého člověka, aby s ním zápasil. Když se však chytili do křížku, poprvé jsem ho povalil na zem. Když však vévoda poručil, abych se s ním utkal ještě jednou, padl jsem na zem tak prudce, že jsem mohl ducha vypustit. Po tomto zápase dal vévoda přinésti víno a cukroví. Bylo pak ho po zemi rozsypáno jistě za několik zlatých. Mně však nabízely vévodkyně tolik vína, že jsem se jenom stěží dostal domů, protože jsem se opil.“

Obálka jednoho z vydání Jiráskova románu "Z Čech až na konec světa"

Milá příhoda... Docela lidská. Jedna věc mě však na ní zarazila... Jenom jedna? Jedna. Už po několikáté se tím příběhem mihl vyprávěním mihla první osoba. Ano, naposledy se o něm dozvídáme, že se opila. A těsně před zápasem, jehož výsledek byl o něco horší než ty Kolovratovy, padla zmínka o jakémsi šaškovi. Václavu Šaškovi. Kdo to byl? Tentýž, kdo v cestopisu vystupoval v první osobě. Autor cestopisu Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. Jakého povolání – či postavení – byl ten Václav Šašek? Nebyl on ve skutečnosti opravdu šašek? Josef Dobrovský si to o něm myslel. Mezi dvorními šašky bychom tenkrát skutečně našli nejednoho diplomata. Dnes to platí spíše naopak. Kromě toho – jeho jméno „šašek“ se v textu psalo minuskulí, tedy pouze malými písmeny. František Palacký ale předpokládal, že by mohlo jít o rytíře Šaška. Rodem z Mezihoří na Plzeňsku. Teprve když do této detektivky, pátrající po autorovi jednoho z nejstarších českých cestopisů, vstoupili historici a genealogové Martin Kolář a August Sedláček, tak byl identifikován ten pravý Šašek, Václav Šašek z Bířkova u Přeštic, voják a venkovský zeman.

V Dunkerque spatřil poprvé moře. A v cestopisu se objevil první původní český popis moře, plavby, mořských větrů, odlivu a přílivu. „Tam jsme poprvé přišli k moři. Toto město je silně opevněno, neboť může býti na všech stranách kolem zatopeno mořskou vodou, aby přístup k němu byl uzavřen na dálku dvou mil Za příznivých větrů vysílá toto město na lov přes sto lodí, které naloví veliké množství ryb. Viděli jsme, jak tam chytají ryby na návnadu, položenou na suchu. Dělají to takto: Když se voda při mořském odlivu vzdálí jednu nebo dvě míle od břehu, zanechá tam po sobě široký pruh suché země, a na tu pak rybáři nakladou návnadu na ryby. Když potom přijde zase příliv a voda opět stoupá, všechna ta místa se zalijí vlnami, ryby berou na vnadidla a tak se chytají.“

Cesta do Anglie

Jako by to stále byla jakási středověká turistika... Když on Václav Šašek zřejmě smyslu celé cesty asi příliš neporozuměl... Nebyl si patrně vědom toho, že se účastní velkorysé státnické akce, jakéhosi politického protitahu, kterým si Jiří v Evropě budoval pozice proti papežské kurii. Václav byl venkovan se vzděláním nikoli vynikajícím – uměl sice německy, vyznal se i v latině a měl povědomost o oblíbených hrdinech rytířských příběhů – ale jinak se vyznal spíš v zemědělském hospodaření, lovu, vojenství; poněkud horší to bylo s rytířským sportem. „Kdo chce plouti do Anglie, musí vyplouti z Calais. Když jsme tam přišli, musili jsme čekati celých dvanáct dní na větry, které by vanuly do Anglie. A když pan Lev opatřil loď' a když do ní vtáhli všech šestatřicet koní a ta loď vyplula z přístavu na širé moře, dostala velikou díru a nateklo do ní tolik vody, že koně v ní stáli až po břicho. Tehdy nám Pánbůh dopřál to štěstí, že se vítr obrátil, takže jsme mohli plouti zpět. Kdyby se vítr neobrátil, byli bychom všichni utonuli.“

Molo v Calais, připisováno Williamu Turnerovi

„Londýn je město veliké a nádherné a má dva hrady. V jednom z nich, ležícím na samém konci města a oblévaném mořskou zátokou, bydlí anglický král. Byl právě přítomen, když jsme přijeli. Přes tu zátoku, jíž je řeka Temže, jest položen most, kamenný a dlouhý, na němž jsou po celé délce postaveny domy. Nikde jinde jsem neviděl takové množství luňáků jako zde. Pod trestem smrti jest tam zakázáno ubližovati jim. Veliký podiv zde budila délka našich vlasů. Říkali totiž, že ještě nikdy neviděli nikoho, kdo by nás předčil délkou a spanilostí kadeří. a nikterak jsme je nemohli přivésti k tomu, aby uvěřili, že nám tak narostly od přírody. Tvrdili, že jsou to vlasy přilepené pryskyřicí. A kdykoli někdo z našich lidí šel prostovlasý po ulici, měl kolem sebe víc diváků, než kdyby tam ukazovali nějaké podivné zvíře. Také takový obyčej tam mají: když přijde host do hospody poprvé, krčmářka mu s celou rodinou vyjde naproti a host musí jak jí, tak všem ostatním dáti po hubičce. Neboť polibek jest u nich totéž, jako když podáš pravici: nejsouť zvyklí podávati ruku.“

Claes Van Visscher: Panorama Londýna v roce 1616

V Anglii byli po celou dobu hosty krále Eduarda IV. Strávili v jeho zemi čtyřicet dní, většinou v Londýně, ale podívali se i do Windsoru. „Tam nám ukázali srdce svatého Jiřího a jiné svaté ostatky. Daňků černých, bílých, skvrnitých a všelijak jinak zbarvených jsem nikde jinde neviděl takové množství jako na tomto hradě. Po obědě, když se s rytíři pan Lev loučil, řekli, že ještě nikdy u nich nebyl host tak milý a vzácný jako on, a velmi našeho pána prosili, aby laskavě dal napsati své jméno, že je chtějí vepsati do knihy, z níž se zpívají mše, aby u nich zůstala trvalá upomínka na muže tak znamenitého. Když jsme již ujeli kus cesty, spěšně přijeli za námi a ptali, jak vlastně se pan Lev jmenuje.“ Sice pořád jsme ještě v Anglii, ale tuto příhodu lze označit trefně po francouzsku faux pas. Když se Češi konečně propusinkovali k odchodu, tak uvízli na Normanských ostrovech, kde čekali na příznivý vítr. Po přistání na pevnině si to namířili za dalším králem, a tím byl francouzský Ludvík XI. I ten je přátelsky přijal, a když se rozloučili, vydali se přes Pyreneje do Burgosu, a zastavili se u krále kastilského v jeho sídle v Segovii. Návštěvu provázela přísná bezpečnostní opatření.

Anglický král Edward IV.

„Byli jsme zavedeni na hrad, ale nebyli jsme vpuštěni všichni zároveň, nýbrž toliko po pěti, a to proto, že tam jsou chovány znamenité poklady královské.“ Ano, po husitských válkách neměli Češi v Evropě pověst právě nejlepší... „V tom paláci jsou kolem dokola vidět sochy králů, kteří tam panovali od založení království v počtu třiceti čtyř. Všechny jsou ulity z ryzího zlata a každá sedí na královském stolci a drží v ruce žezlo a říšské jablko. Všichni španělští králové jsou vázáni takovým zákonem, že každý, kdo byl korunován královskou korunou a pomazán, musí za své vlády nashromáždit a nasbírat tolik zlata, kolik se rovná váze jejich těla, aby potom, až odejdou ze života, mohli v segovijském paláci míti místo mezi ostatními králi.“ Působivý výklad... ale jinak fyzikální nesmysl. Zlato o hmotnosti 80 kilogramů by vydalo nikoli na sochu, ale na nevelkou sošku. „Tam se pan Jan Žehrovský utkal s nějakým Španělem v zápase, kterému přihlíželi tři biskupové a mnozí jiní lidi, ale král tomu zápasu přítomen nebyl. Teprve před samým zápasem řekli panu Janovi podmínky neboli pravidla zápasu, že se totiž u nich při zápase zachovává ten obyčej, že jeden druhého nesmí chytati za místa nebo údy, které jsou pod pasem, nýbrž toliko nad pasem. Když se zápas začal, začal pan Jan Žehrovský. Uchopiv zápasníka za ramena, přimáčkl ho k jakési kamenné lavici. A když ten člověk, takto přitisknut, zakolísal nohou, pan Jan ho, již padajícího, dotiskl tak, aby upadl, a potom si na něho padlého sedl. Všichni se velmi podivovali, protože ještě nikdy nevyšel z takového zápasu poražen.“

Ludvík XI.

Šašek nebyl jediný, kdo o výpravě pana Lva z Rožmitálu psal. Popisoval ji i norimberský kupec a bankéř Gabriel Tetzel – ten se k delegaci připojil u Norimberka a působil v ní patrně jako finanční poradce - jakož i příležitostný zápasník, o čemž jsme si již přesvědčili. Obě zprávy, šaškova i Tetzelova, se ve věcných údajích shodují a doplňují, dokonce některá starší vydání Šaškova cestopisu byla doplňována údaji od pana Tetzela. S tím doplňováním se tak dálo i proto, že na rozdíl od dílka pana Tetzela se Šaškův cestopis nezachoval, ani žádný jeho souvěký opis, jenom později latinský, podstatně upravený překlad, který až po jednom století pořídil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský pro potomka pana Lva, Zdeňka Lva z Rožmitálu a na Blatné, tehdy nejvyššího hejtmana moravského.

„Když se pan Jan Žehrovský, laškuje s nějakou dívkou, dotkl jejích prsu, nějaký Španěl, který to zahlédl, mu nadával svým jazykem, ale nerozuměli jsme, co řekl. A tak pan Jan k němu přistoupil, vyťal mu pohubek a vyhodil ho z hospody.“ Tato příhoda, jakoby opsaná z Haškova Dobrého vojáka Švejka, se odehrála kdesi na cestě ke konci světa. Ten konec světa mohl několikrát znamenat i konec českých životů. „Na této cestě, když jsme přišli do kaštanových hájů, páže pana Lva házelo, upravivši si prut, kameny po lese, jak to vidělo dělati tamní lidi, kteří dovedou vrhati drobné kameny velmi daleko a vysoko. Chtějíc se jim v tom vyrovnati, házelo páže kaménky sem a tam, až tu najednou z neopatrnosti do krve zranilo nějakého člověka, který tam náhodou bez nejmenšího našeho vědomí ležel za křovím. Ten potom s námi skrze herolda mluvil náramně hněvivě a vyhrožoval, že si to odpykáme smrtí. Na zpáteční cestě našli jsme asi sto lidí, ozbrojených meči, samostříly, kopími i luky, kteří se sešli, aby pomstili toho muže od hocha raněného,a chtěli na nás udeřiti. Pan Lev oslovil své lidi takto: Nejmilejší přátelé, vidím, že jste se tu sešli, abyste nás připravili o život.“ Ale nepřipravili. Dokonce se spokojili s tím, že Čechy doprovodili do nejbližší hospody.

Finisterre, to jest konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha.

Kousek dál za Svatým Jakubem je to k Tmavé hvězdě už jenom čtrnáct mil. „Stella obscura,“ tedy Temná hvězda se vyskytovala pouze na mapách. Domorodci říkali tomuto místu už tenkrát Finisterre. Konec světa. „Lidé cestující do tohoto místa, vidí na pobřeží asi v polovici cesty loď v kámen proměněnou s vesly, s veslaři a s jinou lodní výstrojí. Vypravuje se o tom, že na té lodi připlul Kristus s matkou svou. Když potom z lodi vystoupil, šli na onu horu, zvanou Tmavá hvězda, a založili tam kostel panenské Rodičky boží, který tam stojí dodnes. Pod tím kostelem je rozsáhlá ves, které říkají Finisterre, to jest konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha.“

„Na rozdíl od země španělské je v Portugalsku je země i lid velmi ubohý. Ani pro lidi, ani pro dobytek se tam nenajde nic k jídlu ani k pití. je to zaviněno tím, že si v té zemi nepostavili žádné silnice. Často i čtyři nebo pět let se tam neukáže cestující z cizích zemí.“ Asi taky proto se naši poutníci v Portugalsku příliš dlouho nezdrželi. Není divu. Podle pana Šaška se tam vyskytovala spousta hadů, štírů a ještěrek, ti hadi s křídly podobnými netopýřím a s hlavami ozdobenými hákovitými ostny, když uviděli člověka, tak se na něj rozletěli vzduchem a kousali ho. No tak to nebylo o co stát. Cestovatel musel mít k dispozici dryák, lék proti uštknutí; anebo bylo nutno si místo s jedovatým kousnutím vyříznout. Na zpáteční cestě se poutníci zastavili v kastilském Madridu, a podél pobřeží dorazili do Katalánie. „Katalánci jsou lidé proradní a zločinní, víry sice křesťanské, přitom však horší než kteříkoli pohané. Bořita z Martinic byl od nich jat.“

V tom zlotřilém Katalánsku přišel k úhoně málem i pan spisovatel. Jen taktak se vysmekl z rukou loupežníků. Zbytek cesty však jinak proběhl v poklidu, jak ve Francii, tak v Itálii a v Rakousku. Ve Štýrském Hradci se podařilo zastihnout císaře Fridricha, čehož bylo využito tak, že panovník povýšil milého Václava Šaška z Bířkova na rytíře. A jako takový se vrátil po roce a půl domů. „Z Nového Města vídeňského poslal pan Lev Šaška napřed domů ke králi Jiřímu a královně Johaně, sestře své, aby jim oznámil, že je teď u císařovy manželky. Z Nového Města jsou to čtyři míle do Badenu a odtud do Vídně rovněž čtyři. Vídeň je hlavní město rakouské, leží v rovině a teče jím řeka Dunaj. Cesta z Vídně do Blatné je dlouhá dvacet a sedm mil a jest všem dobře známa.“