347. schůzka: Člověk Rudolf Habsburk

„Vyobrazení císaře Rudolfa se dochovalo poměrně mnoho, avšak jejich umělecká a dokumentární cena je rozdílná, protože v drtivé většině jde o kopie zhotovené podle nejrůznějších předloh. Rudolf II. byl zobrazen na celé řadě závěsných obrazů, na grafikách, v klasických plastikách, na mincích a různých medailích, na řezbách z perleti i ze skla, na malbách na sklenicích i keramických nádobách a konečně i ve sgrafitové výzdobě některých budov. Neustálým opakováním některých charakteristických rysů císařova vzezření vzniklo schéma, které se přenášelo z vyobrazení na vyobrazení a kterého se zmocnili s velkou samozřejmostí i výtvarníci průměrní či dokonce podprůměrní. Umělců, kteří byli s císařem v osobním styku, bylo ve skutečnosti málo, a ani ti nedostali všichni příležitost, aby císaře portrétovali. Mezi desítkami Rudolfových vyobrazení má proto cenu autentického portrétu jen malý počet podobizen, vytvořený omezených počtem umělců.“

r_2100x1400_dvojka.png

Na člověka Rudolfa jsme se právě podívali očima historika Josefa Janáčka. Už jsme se zmínili o podobizně, kterou namaloval neznámý autor v době, když bylo Rudolfovi 14 let. Je na něm sportovně vyhlížející kluk s vlasy ostříhanými nakrátko, který by docela do moderní doby zapadl. Další podobiznu vyhotovil ve Španělsku Alonso Sánchez Coello. Připomeňme si, že na něm byl Rudolf coby mladík, an hledí na diváka poněkud úkosem a ještě k tomu s jízlivým úsměškem na rtech. Snad nejznámější je obraz Itala Giuseppa Arcimbolda, na kterém autor zpodobil císařovu hlavu jako boha Vertumna. Tu hlavu poskládal z nejrůznějšího ovoce, zeleniny a travin.

Neznámější tato podobizna zřejmě je... ale je taky nejvěrnější? O skutečné Rudolfově podobě nám toho moc neřekne. Daleko výstižnější jsou tři obrazy, jejichž autorům seděl Rudolf dobrovolně. První namaloval dvorský malíř Josef Heintz, zvaný Švýcar. Rudolf se na něm vyskytuje ve vysokém černém klobouku. Rudolf ve vysoké černé čepici zdobené peřím a diamanty, tak se jmenuje několik variant téhož obrazu, který namaloval Hans von Aachen. A konečně za třetí autentické vyobrazení je třeba pokládat plastiky Adriana de Vriese. Rudolf je na něm zpodobněn prostovlasý v ozdobném kyrysu. Tváří se velmi zarputile, což nasvědčuje tomu, že to budou věrné podobizny.

Mezi námi – všichni ti výtvarníci svůj model vědomě idealizovali, ale zdá se, že se jim podařilo císařovu podobu zachytit věrně. Například nezapomněli na jeho vystouplou bradu, ozdobenou plnovousem, který zakrýval značně odulé rty, zejména ten spodní, habsburský. Nezapřeli vysoké Rudolfovo čelo, poměrně husté vlasy, a co hlavního: neobyčejně výrazné, vnímavé oči, prozrazující značnou inteligenci. Heintz se pokusil vyhmátnout v Rudolfově obličeji známky lidského tepla a jakési duševní pohody (šlo jenom o pokus, protože Rudolf svou vřelost – měl-li jakou), a jakousi duševní pohodu (nacházel-li se v jaké) dovedl skrývat velice úspěšně. Heintz však namaloval obraz člověka, jemuž je možno důvěřovat. Pochopitelně odsud až posud. On svůj model idealizoval, aby ho zlidštil. V každém případě to bylo pojetí lichotivé, protože na tomto portrétu z roku 1594 se ještě neprojevily zcela otevřeně známky císařovy duševní choroby. Heintz zůstal jedním z těch zaujatých svědků, kteří přičítali Rudolfovi hodně osobní laskavosti.

A copak slavný Hans von Aachen? Našel v Rudolfově masce, kterou nosil namísto tváři, trošku lidského tepla? Ani omylem. Nic takového tam prostě nebylo Ani stopa po dobré pohodě nebo po utajovaném optimismu. Naopak: střetával se s povýšeným despektem a taky s nedůvěrou a apriorní přezíravostí ke všemu. Z Aachenových obrazů se dá vytušit, že malíř pracoval s modelem netrpělivým a nedůtklivým... a že mohl své obrazy dokončit jenom s velikou dávkou sebekázně. Musel se asi hodně ovládat.... Sochař de Vries si na rozdíl od něj svůj úkol zjednodušil, jak mohl. Vytvořil celkem tři bronzová poprsí Rudolfa II. i bronzovou sochu císaře na koni a získal si tak mezi jeho portrétisty čelné místo. A co umělecká pravdivost? Kdepak. Sochy jsou pateticky nadnesené a heroizující a pečlivě se vyhýbají komplikovanému chápání složité psychiky nemocného císaře. On taky neměl sochař moc na vybranou – vzhledem k psychopatické nedůtklivosti Jeho Veličenstva. Páni malíři a sochaři to neměli s císařem zřejmě vůbec jednoduché. Nikdo to s ním neměl jednoduché. To už jsou takoví lidi, se kterými to nikdo nemá jednoduché. Někdy s ním byl velký problém prostě jenom pobývat v jedné místnosti, natož pak když se někdo k němu nedopatřením přiblížil. Tak se císař jednou doslova rozběsnil, když mu papežský nuncius Spinelli při audienci údajně dýchl do tváře. Možná si dotyčný nečistil pravidelně chrup... Pravděpodobně nepříliš, ale na tu délku několika metrů odstupu, kterou bylo nutno kvůli etiketě udržovat, Rudolf nemohl nic ucítit.

„Obzvláště nepříznivý dojem budil Rudolfův nezřízený erotický život, o němž se hovořilo se zjevným despektem ve všech společenských vrstvách. Lidé by se snad smířili s císařovým konkubinátem s Kateřinou Stradovou, ženou, císařova archiváře, i když ho tento poměr zrazoval od řádného sňatku; zle si však vykládali jeho časté střídání vedlejších milenek, které uspokojovaly císařovy tužby jenom velmi krátkou dobu.“ Nekompromisně shrnul všechny pomluvy saský velvyslanec v Praze, jistý Melchior Goldast z Haiminsfeldu. „Jako všichni vysocí pánové i císař holdoval smilstvu a různým rozkoším a měl své vlastní únosce neboli raptores.“ Únosce. A kohopak unášeli? „Úkladně zajímali panny a přiváděli mu je.“ A pan dr. Jan Atemstadt z Bubenheimu, jeden z Rudolfových osobních lékařů. Přišel s tím, že „je to pravda pravdoucí, že císař dostal už před lety měkký vřed a musel se léčit na stydkém údu. A dr. Ruland, ten zase řekl, že Rudolf byl plný francouzské nemoci.“ Neboli syfilidy. Což se donedávna pouze tradovalo, ale důkazy nebyly. Až nedávné zkoumání Rudolfových tělesných pozůstatků přineslo důkazy, že pověsti o císařově pohlavní chorobě byly zcela oprávněné a že si Rudolf svými erotickým excesy soustavně zhoršoval svůj zdravotní stav.

r_2100x1400_dvojka.png

Mohl to být jeden z důvodů, proč se Rudolf nechtěl ženit... I když – lze se obávat, že pouze z ohleduplnosti na svou budoucí ženu by se císař nežinýroval. On se Rudolf nechtěl ženit. V tom není pravda jediný, že, ale od císaře se snad přímo čekávalo, že potomky bude mít nikoli možná... snad... když se to povede... ale že je prostě musí mít? To je tak: Rudolf se sice jevil normální a zdravý, ale přesto byl zvláštní, jak jsme již jsme konstatovali. Dokonce jsme jeden díl Toulek nazvali Podivín Rudolf. První a nejdelší vážná akvizice na manželskou instituci se jmenovala Isabella. Rudolfova příbuzná, vlastní sestřenice. Prý byla docela pohledná, a taky zdravá. Věk? Měla nejvyšší čas. Bylo jí už třináct let. Rudolfova matka, císařovna Marie, vyvinula značné úsilí, aby svoji neteř dala se svým synem dohromady, ale: nedařilo se. V čem byla chyba? Spíš v kom. V Rudolfovi. Na všechny nabídky sňatku reagoval krajně nedůtklivě. Proč se tak choval? Dodnes nejsou příčiny objasněny. Historikové se pouze shodli v tom, že se Rudolfův negativní postoj k manželství vymykal z běžných měřítek lidského chování.

„Císař si vybíral nevěstu s péčí až přehnanou a dopřával si ze samolibosti potěšení, aby se mu životní partnerky podbízely. Toto vysvětlení však platí pouze do doby, než se u něho projevily příznaky vážné duševní poruchy. Ještě před svým prvním vážným onemocněním uvažoval Rudolf o svém manželství celkem realisticky a byl by se zřejmě nechal přimět králem Filipem ke konkrétnímu jednání, jehož průběh by asi byl normální. Nebyl sice ochoten si Isabellu oblíbit, ale uznávat politické důvody takového sňatku a jeho velkou prospěšnost. (Myslí se prospěšnost pro habsburský rod a jeho vládu, pochopitelně.) V té době ještě nevězel v melancholických bludech a ani nelpěl na nějaké tajné lásce.“ Ani na Kateřině Stradové – té bylo tenkrát teprve dvanáct let. „Když však jeho matka zahájila vyjednávání, nečekaně je zmrazil španělský král.“ Tedy strýček Filip, který se však později stal i Rudolfovým švagrem, neboť se oženil s jeho sestrou Annou. „Ve svém přepjatém sebevědomí předpokládal, že synovci Rudolfovi prokazuje milost, když za něho chce provdat vlastní dceru, a stanovil si podmínku, aby se Rudolf nejdřív postaral o návrat svého bratra Matyáše domů. Což byla pro Rudolfa podmínka splnitelná jen těžko, protože Matyáš se nacházel daleko mimo dosah jeho vlivu – ještě ošidnější však Rudolfovi připadala skutečnost, že Filip takovou podmínku vůbec položil. A jestliže Rudolf neměl až dosud ke sňatku s Isabellou mnoho chuti, nyní se proti plánům na dynastický sňatek zatvrdil a námluvy jednoznačně odmítal.“

r_2100x1400_dvojka.png

Až doposud to bylo všechno tak krásně nalinkované... maminka to mělo důkladně promyšlené... a teď se nám to začalo hatit. Hatilo se to značně, především kvůli Rudolfově vážnému onemocnění, a když se dal do pořádku, tak neměl na ženění pomyšlení ani čas, neboť se musel věnovat prostitutkám a také Kateřině Stradové, která ve svých 18 letech porodila prvního z nemanželských Rudolfových dětí, dona Julia Caesara d'Austria. Jinak se císařova akcentovaná sexualita projevovala i ve sbírce malířských aktů, což se považovalo v tehdejší pokrytecké společnosti za div ne pornografii. U Kateřiny Stradové ovšem nešlo pouze o jednoho levobočka... Kdepak, ti dva jich měli spolu nejméně šest, ale možná dokonce osm dětí. Tomu první údaji lze každopádně věřit, protože jej uvádí Rudolfův životopisec Anton Gindely. Byly to tři synové a tři dcery, přesněji šest dětí z levého boku, které se dožily dospělosti. O všechny se císař postaral hmotně i výchovou, ale žádného oficiálně neuznal za svého potomka. Po nejstarším Juliovi se narodil don Matyáš s odstupem deseti let. Nejmladší ze synů se jmenoval don Carlos. A děvčata? Dona Carolina se vdala, dona Alžběta se uchýlila do kláštera ve Vídni, dona Dorothea skončila v jednom z madridských klášterů. S jinými svými milenkami měl Rudolf také potomstvo, ale kolik jich bylo – to nevíme.

„Nikomu nebylo jasné, proč Rudolf II. stále se sňatkem váhá, zda proto, že chce zůstat svobodný, bez závazků k jediné partnerce, nebo z toho důvodu, aby na španělském králi vymámil velké věno. S těmito rozpaky uvažovali o Rudolfově ženitbě i jiní současníci a jejich nejistota se s odstupem času přenesla i na historiky, kteří poukázali i na další možné příčiny Rudolfova váhání. Bylo vysloveno podezření, že císaře zrazovala od sňatku jeho konkubína Kateřina Stradová, údajně z obavy, aby si zachovala vliv na jeho osobu - tento názor však nelze doložit. Je pouze jisto, že Rudolf II. žil s Kateřinou Stradovou až do smrti, přitom však střídal milenky až příliš často a nedělal si žádné starosti s nějakým problémem ohledně věrnosti. Věrohodnější se však zdá názor, že Rudolfa od ženění odrazovali někteří jeho vlivní rádcové, protože se nechtěli o svůj vliv na císaře dělit ani s budoucí císařovnou, ani s jejím okolím tím spíše, že infantka Isabella byla dívka velmi bystrá a mimořádně schopná.“

Což mohl být taky jeden z důvodů, proč se Rudolf do manželského chomoutu nehrnul...Chudák Isabella to měla těžké... Která královská nevěsta to měla a koneckonců dodnes má snadné... Isabella o to víc, že jako devatenáctiletá byla pro třiatřicetiletého Rudolfa pořád ještě partnerkou takřka ideální, ale k mladičkým nevěstám už nepatřila a s přibývajícími roky se její vyhlídky na přiměřený sňatek vytrácely. Navíc Rudolfa zřejmě odpuzovala. Dochovalo se pár Rudolfových výroků na její adresu, ale buďme gentlemanští. Pomlčme o nich.

Proč neměl Rudolf Isabellu ani trošku rád? Uhodnout skutečnou příčinu takové vážné císařovy averze vůči dívce, kterou od jejích pěti let vůbec nespatřil, není možné. Podle soudobých vyobrazení navíc nebyla vůbec ošklivá. Možná v Rudolfovi zapracovala obava, že by se mohl dostat do područí bigotní a panovačné ženy, jakou byla jeho matka, což není vyloučeno, stejně tak je možné, že mu Isabella splývala s odporem ke španělskému prostředí vůbec. Když se pustil do licitací o Isabellino věno, byla to vlastně záminka, jak celou záležitost odložit. Co by považoval za přiměřené věno? Ale no tak nechtěl moc... Jenom takové Nizozemí... například... nebo Milánsko. Nebo nejraději obojí. Což bylo trochu moc... Bylo, a Rudolf to věděl, a věděli to i ve Španělsku, a Rudolf to věděl, že oni to vědí, a čas plynul a plynul a nic se nedělo. Ale pak se přece jenom dít začalo.

„Španělský král, ačkoli mu na provdání vlastní dcery za císaře z prestižních důvodů hodně záleželo, přestal na Rudolfa II. naléhat a po dohodě císařovnou-vdovou nabídl ruku infantky Isabelly arciknížeti Arnoštovi, designovanému místodržiteli ve španělském Nizozemí. S tímto rozhodnutím nebyl sice Rudolf spokojen, ale hlasitě neprotestoval, protože přijal s neskrývanou úlevou skutečnost, že se nemusí s infantkou ženit sám. Naneštěstí Arnošt zemřel dřív, než se mohla připravovat svatba, a Filip se musel poohlédnout po novém ženichovi. S císařem už nepočítal, a tak volba padla na jeho dalšího Rudolfova mladšího bratra Albrechta. Ten se vzdal duchovního stavu a spolu s manželkou Isabellou se ujal místodržitelství v Bruselu. Bylo mu třicet sedm, Isabelle třicet a vytvořili spolu mírně přestálou dvojici snoubenců, kteří se do společného života nehrnuli s nějakým zvláštním nadšením, ale chystali se rozvážně uzavřít sňatek z politické nutnosti.“

A Rudolf pěkně z manželského chomoutu vyklouzl... Povedlo se mu to víckrát. Podobným způsobem pohřbil například plán s Dorotou Saskou a nechal padnout i vidinu manželství s Marií Medicejskou. Paradoxní na tom všem byly dvě věci. Rudolf v průběhu let kupodivu sám dost vyvíjel sňatkovou iniciativu. Honil po Evropě své dvorní malíře, aby mu portrétovali možné a volné nevěsty, ale žádná partie mu nebyla dost dobrá. Současně však dokázal žárlit. Tedy: aspoň navenek to tak vypadalo. Příklad: Když se pro Marii Medicejskou rozhodl namísto něj Jindřich IV., tak to císaře na smrt urazilo a zuřil celé dlouhé týdny, ačkoli o Marii nestál ani trošku. Záhadná pouť Rudolfova do staromládenectví byla ve skutečnosti cestou celoživotní a vymykala se zdravému rozumu.

„Když se uskutečnila ve Valencii svatba císařova bratra Albrechta s infantkou Isabellou, Rudolfa tato událost už nijak nevzrušila, protože bloudil duchem jinde. Pokud se nyní dokázal vůbec soustředit na nějaké politické otázky a věnoval jim pozornost, zajímalo ho především, jak by zabránil všem jednáním o nástupnictví po sobě v říši i v monarchii. V době churavění pociťoval takové dohadování jako útok na svou osobu a ve volbě následníka viděl první vážný krok k tomu, aby byl odstraněn z trůnu, anebo – v nejhorších předtuchách – i zavražděn. Nástupnický problém císaře bezmezně rozčiloval, a naopak zase stupňování Rudolfových zdravotních potíží přispívalo k tomu, aby se nástupnická otázka stala velikou politickou aférou. Jen málo lidí bylo ve skutečnosti ochotně se vážně zabývat císařovým onemocněním a myslet na to, jak by se mu dalo pomoci; pro většinu bylo důležitější, jak císařova choroba mění poměr sil ve hře o nástupnictví. Vyčkávali netrpělivě zprávy signalizující zhoršení či zlepšení jeho stavu a šířili záměrně po celé Evropě tak drastické zprávy o Rudolfově chorobě, jaké by se lékaři stěží dokázali vyslovit.“