349. schůzka: Příběh Edwarda Talbota

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Edward Kelley

Tato schůzka se odehrává za vlády – pozor, přijde první z řady jmen – za vlády císaře a krále Rudolfa II. Habsburského, i když on sám hlavní roli v tom kuse hrát tentokrát nebude. Podstatnou ano, leč hlavní ne, neboť ta je na scéně našich dějin svěřena hostujícímu protagonistovi. Narodil se ve Worchestru v západní Anglii a dostal jméno Edward, které si ponechal, zatímco příjmení Talbot si během svého pohnutého života změnil na Kelley.

„Zanedlouho po vypovězení dvou učenců, alchymistů a astrologů anglických, Johna Deea a Edwarda Kelleyho z Prahy jim pan Vilém z Rožmberka umožnil návrat a usadil je na svém třeboňském zámku. John Dee tu se svou rodinou pobýval několik let a svého novorozeného syna pojmenoval dokonce Theodorus Trebonianus – Theodor Třeboňský.“ Kolem dvojice anglických alchymistů se v Třeboni rozproudily nezvykle čilé mezinárodní styky. Od historika Jaroslav Pánka se dozvídáme, že „za proslulým učencem Johnem Deem jezdili přátelé z Anglie, ale také hosté z říše, z Francie, z Polska a dokonce i z Ruska.“ Dozajista to bylo kvůli výměně informací, ale nejenom vědeckých.

„Někteří z nich pravděpodobně pracovali pro špionážní síť nejbližšího rádce královny Alžběty, sira Francise Walsinghama a přes Krakov dodávali zprávy o postoji, který zastávali středoevropští Habsburkové k narůstajícímu španělsko-anglickému konfliktu. Jaký však byl podíl obou alchymistů na tajné službě vlasti, zůstává otevřenou otázkou.“

Portrét Johna Dee z 16. století od neznámého malíře

Andělské rozmluvy

Od svých hostů očekával pan Vilém především objev kamene mudrců. Ten mu měl otevřít cestu ke zlatu. Velký zájem byl i o zázračný elixír. Na tom pracoval, seč mohl, Edward Kelley. Jenomže při návštěvách Třeboně mohli Angličané Vilémovi nabídnout místo zlata jenom sliby, a pak taky poněkud svéráznou zábavu, které říkali „andělské rozmluvy“. Ony to byly obyčejné spiritualistické seance. Ty organizoval Dee. Byl přesvědčen o úžasných možnostech člověka a řadil mezi ně také schopnost navázat spojení s nadpozemskými bytostmi. Jako média přitom používal svého syna Arthura, nebo také – Edwarda Kelleyho.

Jedna z takových rozmluv začínala alchymistickým obřadem. Dee kladl otázky, a médium odpovídalo „slovy andělů“. V těch odpovědích se mohly vyskytovat jak narážky na Vilémovu politickou činnost, tak i vysvětlení nekonečných průtahů na cestě za zlatem. John Dee snad podléhal své teorii natolik, že bral seance vážně, zato chytrý Kelley z nich dokázal těžit ve svůj prospěch. Vladař měl úlohu ztíženou tím, že se rozmluvy nejspíš i v jeho přítomnosti odbývaly v angličtině, a anglicky Rožmberk nerozuměl, takže mu ty rozmluvy musely být teprve dodatečně překládány do latiny. „Několikrát po sobě vysoko vzplál oheň, a uprostřed každého plamene se zjevil ocelově modrý plápol a vydal ze sebe odpudivý pach síry, jako by nás všechny měl zadusit.“

Netrvalo však dlouho, a mezi doktorem Deem a jeho ctižádostivým pomocníkem vypukly vážné rozepře. Dee pořádal o propuštění, a Rožmberk mu nebránil. V březnu 1589. se John Dee rozloučil s Třeboní a přes Německo se vrátil do vlasti. Ani Kelley už ve službách Viléma z Rožmberka nezůstal. Taky od něj odešel. Tím spíš, že toho roku dosáhl velkého společenského úspěchu, protože byl přijat do českého rytířského stavu. Podařilo se mu výrazně zazářit na pražském dvoře Rudolfa II., ale po několika letech skončil jako zločinec v kobce mosteckého hradu. Na tuto etapu je však ještě čas. Je na ni ještě dost času. Nicméně – ten čas se krátí.

Magistr  Edward Kelley

„Pokus se daří, Veličenstvo. Na dně pánve se již usazuje trochu zlata. Ne. neračte se obtěžovat. Nebude to dlouho trvat a přinesu vám výtěžek transmutace.“ Opravdu, netrvalo to dlouho, možná čtvrt hodiny, a Kelley na pánvi přinesl kus zlata. „Pozor, Veličenstvo, zlato je ještě příliš horké!“ „A co znamená ten rudý kamínek, který je na tom. zlatu. přilepen?“ „Rubín. To se stává dost často, je-li tinktura, která vylučuje zlato, příliš silná.“ Kelley polil zlato studenou vodou, rukama zvedl slitek a na tácu jej podával císaři. „Prosím pokorně, aby Vaše císařská Milost přijala od chudého anglického alchymisty tento kousek zlata jako dar z úcty a lásky. Mám za to, že zlato váží asi libru.“ Ještě žádnému alchymistovi se nepodařilo císaři věnovat kus zlata i váze jedné libry. I tak proslulý mistr, jak byl Dee, daroval jen dvě zrníčka. Kelley ovšem dobře věděl, co dělá. Ta jediná libra ne právě nejčistšího zlata jich přinese sto, ne-li více, bude-li Kelley přijat do sboru císařských alchymistů.

Slitek zlata o váze jedné libry byl vystaven ve skleněné vitríně v hlavním sále sbírek císaře Rudolfa. U zlata byla cedulka, na níž bylo napsáno: Rytíř Edward Kelley z Imany fecit a datum. Mnozí z hostí se u skříňky zastavovalo a mnozí z nich si přáli osobně poznat takového čaroděje, který dokáže vyrobit zlato. Kelleyův výrobek chválili nejenom význační hodnostáři, ale i mnozí znamenití vědci meškající na dvoře císařském, protože jim bylo řečeno, že císař pochvaly na toto dílo slyší neobyčejně rád. O slitku tom se také mnoho mluvilo mezi ostatními alchymisty u dvora. Všichni litovali, že nebyli při tom, když se ten pokus dělal. Mnozí se mezi sebou marně dohadovali, jakým způsobem Kelley zlato získal.

Hlavní alchymista císařského dvora

Císař se ten mistrovský kousek odměnil. Povýšil Kelleyho na hlavního alchymistu u císařského dvora, vyměřil mu plat, který se příliš nelišil od platu ministerského, a také si usmyslil, že toho irského šlechtice bude jmenovat císařským radou, kterýžto titul vynášel pěknou sumičku peněz. Novému císařskému radovi to však nestačilo. Nebyl spokojen, protože nemohl sedět ve společnosti nejvyšších úředníků a rádců panovníkových jako rovný mezi rovnými, protože nemohl předložit dokument, že skutečně pochází ze staré rytířské rodiny v Irsku, kde Kelleyové požívají nejvyšší úcty.

A císař nezklamal. Požádal sněm Českého království, aby rytíř irský Edward Kelley byl přijat do stavu českého rytířstva a udělen mu inkolát, třeba prozatím žádný pozemkový majetek nevlastnil. Samozřejmě, že přání císařovo musilo být splněno, a cizinec, který zatím neměl v Čechách ani čtvereční sáh půdy, byl přijat do stavu českého rytířstva a příslušný dokument byl vložen do zemských desk. „Platilo pravidlo, že nikdo nemohl být pokládán za rytíře, kdo neměl svých statků na venkově. V té věci ukázal Vilém z Rožmberka svou velkomyslnost. Během Kelleyovy návštěvy na Třeboni daroval novému rytíři za věrné služby dva ze svých deskových statků, a to hrad Libeřice se vsí stejného jména, a statek Novou Libeň s dědinami blízko Prahy – Okrouhlím, Petrovem, Bohuliby, Oleškem, Hodkovicemi, Zahořany, Kamennými Vraty, Oborou, Třebšínem se všemi dvory, dědiníky, se všemi polnostmi, lesy, lukami i ostatním příslušenstvím. Cena toho daru převyšovala částku 30 000 kop. Dar ovšem nebyl tak veliký, jak se zdálo na první pohled. Dědiny ty ležely v blízkosti města Jílového a spravovat je z Třeboně bylo obtížné a drahé, takže užitek z nich byl nepatrný, často žádný. Kelley uspořádal velikou hostinu, na oplátku zase vladař nařídil velký hon ve svých rozsáhlých lesích. Při noční jízdě domů došlo k nehodě, která však neskončila tragicky. Opilý vozka s kočárem plným vzácných hostů sjel ve tmě s hráze do rybníka. Naštěstí se pánům ani dámám nic vážného nepřihodilo. Třeboňský archivář Václav Březan, který všechny alchymisty i různé umělce byl by nejraději poslal do horoucích pekel, ve svých pamětech k té události poznamenal: Škoda, že se ti umělci neutopili!“

Náš hrdina se dozvěděl, že na Novém Městě na Dobytčím trhu je na prodej velmi pěkný a zachovalý dům. Pražané mu říkali dům Faustův, jenomže Kelley Pražan nebyl, a tak netušil, jaké pověsti se k té budově váží. Před léty v něm bydlil černokněžník jménem Faust, který měl spolky s ďáblem. Jeho koaliční smlouva zněla: čtyřiadvacet let mu prý měl ďábel sloužit, ale tak si měl jeho duši vzít. Ten dům mu na první pohled padl do oka. Patřil teď doktoru Koppovi, což byl bývalý osobní lékař císaře Ferdinanda. Stál na krásném místě, kam už nesahal hluk z náměstí, a k tomu ještě na takovém místě. Příhodném. Na Hrad je odtud dost daleko, takže majitel v něm najde soukromí, které by blíž císařskému sídlu marně hledal. A do tohoto domu se Edward Kelley nastěhoval se svou nevěstou. Moment, nevěstou? Nepamatuji si, že by o ní padlo byť jediné slůvko... Ale to byla poměrně stará záležitost. Ta nevěsta? Ne, ta známost s ní. Už z Anglie. Jmenovala se Johanka Westonová, byla vdova a matka dvou dětí. „Během krátké doby se rytíř z Imany stal majitelem téměř poloviny Jílového – skoupil tam dvanáct domů. Domy samotné by mu nevynášely pranic, ale Kelley začal brzy uskutečňovat svůj plán. Zařizoval ve městě obchody s potřebným zbožím, naplno pracoval jeho pivovar i mlýn, vložené peníze se začaly vracet. Zbohatl, jeho majetek měl nyní cenu nejméně 300 000 kop, měl milovanou ženu a mohl se těšit, že se co nejdříve narodí syn. A ke všemu se rytíř z Imany cítil zdráv, jako by mu bylo dvacet let. Co všechno ještě dokáže!“

Ve dvorské kanceláři byl úředníkem jakýsi Jan Hunkler. Kelley o něm věděl svoje – byl to donašeč. Když jednoho dne zašel v laboratoři, mohl si domyslet, že ta návštěva nevěstí nic dobrého. A nevěstila. Hunkler cosi zahlédl. To, co se doposud nikomu jinému kupodivu nepodařilo. Kelley upustil na zem kovovou misku, a když se pro ni shýbl, hrst vlasů nad uchem se uvolnila a shrnula se do čela. „Nezranil jste se snad, příteli? Nemáte na hlavě bouli?“ A hrábl do alchymistových dlouhých vlasů. „Proboha, co to vidím? První alchymista na dvoře císaře Rudolfa má – uřezané uši! Nemýlím-li se, v Anglii těžší zločinci se poznamenávají tím, že se jim uřezávají uši! Teď již chápu, proč pan rytíř z Imany si nedává stříhat vlasy jako jiní páni rytíři! Celý Hrad bude mít o čem mluvit, až se to doví!“ Průšvih. A to je vyjádřeno ještě slušně. „Jděte, a hledejte si sekundanty!“ „Jsem vám k službám, ale chtěl bych vás na něco upozornit. Jeho Veličenstvo nedávno vydalo rozkaz, kterým se všechny souboje zakazují. Ten, kdo toho nedbá, propadá trestu smrti!“

Ten souboj se konal. Za Poříčskou branou, na Špitálském poli. Jako zbraň si Kelley zvolil pistoli. Padly dva výstřely. Kelley zůstal stát, jeho protivník se skácel. Lékař spěchal z raněnému, rozhrnul jeho košili a po krátkém ohledání rány konstatoval, že Hunkler je mrtev, protože střela zasáhla srdce. Ještě téhož dne odejel do Třeboně – hodlal se tam schovat u pána z Pernštejna. Jenomže dostal se pouze do Soběslavě. Když se císař o souboji dozvěděl, vydal okamžitě patent ke všem obyvatelům království, aby byl Kelley okamžitě zadržen a bezodkladně od stráží dodán na Pražský hrad. V té Soběslavi ho dostihli. Zatýkající měl malebné jméno: císařský kvartýrmajstr Řehoř Boule. Na Pražský hrad svého zajatce však Boule nevezl. Nýbrž na Křivoklát. Tam se konalo soudní řízení. S vyloučením veřejnosti.

„Přejděme k věci. Nepopíráte, obviněný, že jste se zúčastnil souboje na Špitálském poli?“ „Nepopírám.“ „Byl jste to vy, kdo vyzval Jana Hunklera na souboj?“ „Ano, já to byl.“ „Proč?“ „Protože již dlouho chodil za mnou do laboratoře, a to jen za tím účelem, aby se dověděl, mám-li uřezané uši.“ „Chcete vypovědět, proč vám byly v Anglii uřezány uši? Takové tresty u nás nejsou.“ „Jako chlapec jsem v Lancasteru padělal jakousi listinu, abych si opatřil padesát zlatých, které jsem byl dlužen. Soud tehdy nepřihlédl k mému mládí a na jeho výrok mi byly uřezány obě uši.“ „Kolik vám bylo let?“ „Sedmnáct, nebo osmnáct.“ „Od té doby jste nosil dlouhé vlasy?“ „Ano. Styděl jsem se.“ „Byl jste do té doby trestán v Anglii nebo mimo ni?“ „Nikoli. Stal jsem se alchymistou. Vyučil mě John Dee, slavný alchymista anglický. S ním jsem působil i na dvoře polského krále, v Krakově i jinde. Když jsme se vrátili do Prahy, pracoval jako dvorní alchymista u třeboňského vladaře pana Viléma z Rožmberka, které se mi za mé služby odměnil tím, že mi daroval panství v blízkosti Jílového.“ „Měl jste úspěchy jako alchymista?“ „Měl jsem značné úspěchy. Mohl by to dosvědčit sám císař Rudolf.“ „Říká se, že jste pro Jeho Veličenstvo vyrobil kus zlata. Je tomu tak?“ „Ano, jsou na to svědci.“ „Věděl jste, když jste vyzval svého protivníka na souboj, že Jeho Milost císař a král všechny souboje zakázal pod trestem smrti?“ „Nevěděl jsem. Nikdy jsem o soubojích neuvažoval. Velmi mě vzrušovalo, že pan Hunkler tak dlouho číhal na příležitost, aby odhalil mé tajemství. Snad bych se ještě opanoval, ale pan Hunkler dával najevo takovou radost, když zjistil, že nemám uši...“ „A první ranou jste zabil člověka!“ „Mohu odpřísáhnout, že jsem neměl v úmyslu ho zabít. Vždyť poprvé jsem měl v rukou pistoli. Byl jsem tak rozčilen, že jsem stiskl spoušť a pistole vystřelila“ – „a svého soka jste zabil.“ „Lituji toho.“ Pak se soud poradil. „Obžalovaný, povstaňte! Protože obviněný Edward Kelley, rodem Engelendr neboli Angličan, vyzval na souboj svého protivníka, dvorského úředníka Jana Hunklera a při souboji jej zabil, soud, přihlížeje k rozkazu Jeho Veličenstva císaře a krále Rudolfa, nemůže rozhodnout jinak, než vynést tento rozsudek: Edward Kelley, Engelendr, se především zbavuje titulu rytíře z Imany. Za druhé: protože se provinil proti nařízení Jeho Veličenstva císaře Rudolfa o soubojích, nemůže soud přihlížet k polehčujícím okolnostem a musí se přidržet zákona. Edward Kelley propadá trestu smrti.“

Poprava se nekoná

Rozsudek sice zněl – smrt, ale zapracovala přímluva přátel, a Rudolf změnil ortel na doživotní žalář. Po několika měsících na Křivoklátě se Kelley rozhodl, že uteče. Dával pozor, až pod hradní věží Hurdalkou projede jízdní hlídka. Když se vzdálila, spustil provaz, který mu přinesl sluha. Hlava prošla úzkým otvorem v pořádku, horší to bylo potom. Kelley musel být hodně trpělivý, aby protáhl celé tělo kousek po kousku okýnkem. Potom už nezbylo, než aby se pomalu spouštěl po provaze dolů. Všechno šlo, jak předpokládal. Zbývalo mu už jenom půldruha sáhu, nanejvýš dva, aby se dotkl země. Mohl by už seskočit, ale v cestě byla skála. Slabě se odstrčil nohama od zdi a právě v té chvíli se to stalo. Chatrný provaz se přetrhl a vězeň spadl na ostrou hranu zvětralé skály. V pravé noze okamžitě pocítil hroznou bolest. Na chvíli ztratil i vědomí a zůstal ležet na skále. Když se za půl hodiny vracela jízdní hlídka zpátky, všiml si velitel provazu visícího z okna Kelleyovy cely. Seskočil z koně a vyšplhal se na skálu. Tam našel alchymistu. Zraněného snesli na cestu a počkali na povoz. Naložili ho a odvezli na hrad. Felčar konstatoval, že vězeň má roztříštěné koleno. Jeho znalosti však nestačily, proto bylo rozhodnuto, že císařův vězeň musí být odvezen do Prahy. Blízko kostela Šimon a Judy pod Pražským hradem stál špitál, který spravovali mniši. Tam Kelleyovi řekli, že se do rány dostalo příliš mnoho nečistot, a že ne nedá dělat nic jiného, než nohu uříznout. Jeho tělo tu hroznou operaci vydrželo, když mu při plném vědomí řezali nohu. Dva chlapi ho drželi a třetí ostrou pilou řezal nohu nad kolenem. Teprve potom doktor krvácející ránu polil horkým olejem, aby nekrvácela.

„Jeho Císařská Milost, císaře a král Rudolf udílí Edwardu Kelleymu milost v tom smyslu, že ho propouští z vězení a daruje mu svobodu pod podmínkou, že v budoucnosti nebude svým uměním klamat důvěřivé lidi, protože se předpokládá, že si uvědomí, že všechny hříchy, které spáchal, přišly nebo ještě přijdou najevo. Doufáme, že trest, který vytrpěl, ho konečně přivede na cestu pravdy, jak tomu chce zákon a jak tomu poroučí Bůh všemohoucí.“ Podpis: „Rudolphus rex.“

Kellyho socha na mosteckém Hněvíně

Trvalo ještě řadu dní, než byl Kelley propuštěn ze špitálu. Rána se mu dobře zahojila, ale bylo třeba vyčkat, než mu soustružník vyrobí dřevěnou nohu. Pak se s ní musel učit chodit. Naučil se. Doslova i přeneseně se v tom naučil chodit. Během pár dní si odnesl od finančníka v Židovském Městě půjčku v hodnotě 1500 kop. Zaručil se za něj přítel Kapr z Kaprštejna. To asi neměl dělat... Ostatně nebyl sám, kdo si měl počínat jinak. „Bohatí lidé půjčovali proslulému císařskému alchymistovi, neboť měl velký majetek na Jílovsku. A k tomu ještě přízeň samého císaře, když se vykazoval listem s podpisem a pečetí samého císaře a krále. Sladovnický mistr Blažej Stava si považoval za čest, mohli-li tak znamenitého pána založit částkou 1100 kop; slezský rytíř Balthasar Magen Wagensperku půjčil Kelleyovi 3380 tolarů; také od pána z Bibersteinu si vypůjčil 150 kop; a nestyděl si půjčovat i menší částky od lidí potřebných.“ Během krátké doby nadělal v Praze dluhů na deset tisíc kop. Udělal však chybu. Nechal si ušít šaty. A nezaplatil. Krejčí ho udal, brzy se k němu přidali další poškozenci, a Kelley si uvědomil, že mu hrozí kriminál horší než byl ten první. Protože jeho žena pobývala na severu Čech, v Mostě, vydal se za ní. To ještě nevěděl, že královská komora už na něj vydala zatykač.

Ale i v Mostě ho dostihla spravedlnost a on putoval do vězení na hradě. Zdejší hejtman se k němu choval slušně, dovolil mu dokonce, aby si v pokojíku zřídil malou alchymistickou dílnu. Manželka ho chodila navštěvovat a on se jí jednou svěřil, že chystá útěk. Úniková cesta byla kuriózní – prevétní štola. Ženě se podařilo propašovat Kelleymu provaz a zorganizovat pomoc. Jeho bratr slíbil, že bude u ústí štoly čekat s povozem. Pokus skončil dole ve výkalech. Uprchlík do nich zapadl. A kdyby jenom to – když ho vytáhli, zjistili, že si vážně poranil koleno své doposud zdravé nohy. V noci vypil jed a mrtvola kdysi prvního alchymisty na dvoře císaře Rudolfa byla v tichosti zahrabána za hřbitovní zdí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio