514. schůzka: Byl to takový klidný, tichý muž

O jeho vrstevníkovi, tyrolském sochaři Matyáši Bernardu Braunovi, kolovala onačejší vyjádření. O Brokoffovi ne. Jeho život byl takový nějaký klidný. Klidný a tichý. Život svobodného, bezdětného a velmi brzy nemocného člověka. Narodil se, žil a zemřel. A mezitím uplynulo třiačtyřicet let. A mezitím vytvořil sochy, které patří k těm největším...

Ferdinand Brokoff, sochař a řezbář (1688-1731)|foto:ČTK

„Rod Brokoffů pochází ze Spíše na Slovensku, což byly Horní Uhry,“ dozvídáme se z monografie historika umění Oldřicha Jakuba Blažíčka, který je autorem první souhrnné práce o českém barokním sochařství. Proto se také Janu Brokoffovi, který se narodil ve Spišské Sobotě roku 1652. jako syn ševce Ondřeje Brokoffa, dostalo přízviska Ungarus, Uherský, ačkoli rodný kraj opustil jako mladík, který se teprve ohlížel po počestném řemesle, jemuž by se vyučil. Zdali se vyučil v Praze, není jisté. Jan byl přesvědčený luterán, a Praha nebylo pro luterány to pravé místo pro uplatnění. Každopádně se však na úprku před morovou ranou cestou z Prahy do Řezna zastavil i v Poběžovicích, a tam získal zakázku od místního pána – byl to úkol zhotovit model svatojánské sochy pro pražský most. Brokoffovou profesí bylo řezbářství a sochařství.

Zřejmě mu práce na svatém Janovi Nepomuckém prospěla i duchovně, neboť o pouhý rok později konvertoval u augustiniánů na víru katolickou se vším všudy, tedy i s rodinou, a v té nové víře byl údajně stejně horlivý jako ve vyznání opuštěném. Západní Čechy se staly otci Brokoffovi osudem. Přecházel z panství do panství. Jeho kroky vedly spíše zakázky než manželka, kterou si tady někde našel. Pracoval pro rod Lažanských v Manětíně, pro Thuny v Klášterci, pro Hrzány v Červeném Hrádku. Takřka na každé štaci se mu narodil nějaký ten potomek – v Jirkově-Borku přišel na svět Ferdinand Maxmilián, jemuž byl pak na Červeném Hrádku kmotrem hrabě Hrzán. Stalo se 12. září roku 1688. (V témže roce opustil svět pozemský Bohuslav Balbín a rok nato se narodil Kilián Ignác Dienzenhofer, jakož i Václav Vavřinec Reiner.)

Když byly Ferdinandovi čtyři roky, přestěhovala se rodina do Prahy. Hned rok poté získal Jan Brokoff pro sebe a všechny tři mužské potomky staroměstské měšťanství. Zakoupil dům na dnes již zbořeném nároží ulic Skořepky a Uhelného trhu, ve kterém zřídil (s vyžitím nárožního krámu) dílnu. Tady se vyučilo několik Janových žáků, i když ne všichni na svého učitele vzpomínali s láskou. Měl pověst člověka velice náročného, sebevědomého. Někdy až surového. Podle svědectví jednoho z nich, učedníka Urbanského, musil žák umět kreslit, pomáhat ostatním učedníkům, neměl oddechu ani v neděli a ve svátky, kdy učil oba mistrovy syny kreslit. S tím mladším, druhorozeným, Ferdinandem Maxmiliánem, potíže v učení nebyly. Bez všech pochybností byl nejnadanějším členem celé rodiny. Přesto o něm neexistují podstatnější zprávy až do roku 1718, když mu bylo třicet let a kdy Brokoffovi museli dům na Skořepce opustit. Vystěhovat se museli kvůli problémům se sousedským soužitím. Sochařina je totiž umění, které s sebou nese velký hluk (na rozdíl kupříkladu od hudby je to hluk nelibozvučný).

A tak si Brokoffovi raději našli prostorný, třípatrový kamenný dům na Novém Městě, v domě U Salátů, na dnešní Národní třídě nedaleko chrámu Panny Marie Sněžné. Ani ten se dodneška nedochoval. Co se však dochovalo v míře víc než bohaté, bylo Brokoffovo dílo. Z jeho rozsáhlého odkazu můžeme usuzovat, že prakticky všechen čas věnoval práci, a to nejen kumštýřské, ale i organizační. Tento údaj poněkud nám poněkud neladí s tím, co o něm řekl jeho životopisec:

Byl to klidný, tichý muž, jenž vychován ve své dílně neznal takzvané městské způsoby umělců a vyhýbal se velkým.

Na jedné straně opravdu působil dojmem silného introverta, na straně druhé vyřizoval zakázky, vedl dům i rodinu, zaměstnával tovaryše, sháněl dopravu, psal korespondenci, vedl účty. Jeho dochované podobizny o nějakém snílkovi, stáhnutém do sebe, nevypovídají: byl to sice člověk vážný, do sebe obrácený a přemýšlivý, ale také se vyznačující pevnou vůlí, s rovným, neuhýbajícím pohledem. Na hlavě pokryté kadeřavými vlasy vynikají výrazné nadočnicové oblouky, energická brada a pevně sevřené rty. Přesně tak vypadá i jedna postava z komparsu mostecké skupiny svatého Františka Xaverského. Náš výtečný znalec historie umění profesor Václav Vilém Štech o ní prohlásil, že modelem byl umělci odlitek jeho vlastní tváře. (Tou „mosteckou skupinou“ se myslí sousoší na pražském Karlově mostě.)

Sochy na Karlově mostě

Pražský Kamenný most, teprve později zvaný Karlův, lákal začátkem 18. století snad všechny pražské sochaře a kameníky. Gotická stavba se rychle proměňovala v závislosti na přibývajícím množství barokních šperků, jimiž – jako korálky – byla postupně ověšována. Jedním z těch, kteří se pohotově dostavili k výzdobě skvostu evropské úrovně (srovnávaného s Andělským mostem v Římě) byli členové Brokoffovy sochařské dílny a především její příslušník nejdovednější a nejtalentovanější – Ferdinand Maxmilián Brokoff. Pražští jezuité poněkud při osazování tohoto mostu plastikami světců zaspali, což bylo kupodivu, taková věc se jim příliš často nestávala. Však za to byli přísně napomenuti svým římským představeným, generálem řádu, k němuž byli předvoláni na pohovor. Šli do sebe a uplatnili svůj smysl pro důslednost a pro řád víc než agilně. „V době, kdy Matyáš Bernard Braun pracuje na sousoší svaté Luitgardy na Kamenném mostě, zahajuje Brokoff práci na soše jezuity, svatého Františka Borgii, aby později mostní výzdobu doplnil o sochu samotného zakladatele Tovaryšstva Ježíšova svatého Ignáce z Loyoly, a ještě k nim přidal třetí dílo – svatého Františka Xaverského.“

S tímhletím světcem, tedy Františkem Xaverským, to ovšem neměli Brokoffové právě lehké. První návrh na jeho sochu podal otec Jan už roku 1709. Byl to hotový propad. „Pan Petr Brandl, malíř a sochař, kritizoval celek a všechno,“ praví se v zápisech, „a to zejména kvůli nemírné rozloze a váze zamýšleného díla – považte: skupina měla mít podle návrhu devět loktů šíře (tedy asi pět a půl metru), přičemž výška, pánové, výška by musela být minimálně dvojnásobná (tedy 11 metrů), což by znamenalo, že by sousoší zdaleka převýšilo ostatní mostní plastiky.“ Jiní zase vytýkali návrhu Ferdinandova otce ještě další prohřešky – motivické, ikonografické, a nakonec i ideologické. (Již tenkrát.) Náramně pohoršovala postava světce nad rozbitou pohanskou modlou a přemoženým ďáblem.

„Proč taková drsnost na veřejném místě, jakým je pražský most?!“ Sice se líbila „živost výrazu patrná ze všech stran,“ ale narazilo se při opakování motivu kříže ve světcově ruce a v drobné okrajové scénce, v níž další křížek vytahuje z vody malý ráček. „Kříž přece musí být jenom jeden!“ A ještě ke všemu ten nevhodný oděv přidružené postavy Japonce. „Musí být neprodleně nahrazen jiným, aby se nepodobal našemu rolníkovi nebo přímo komediantovi!“ No, tak je to jasné, proč byly návrhy Jana Brokoffa uloženy k ledu.

Mezitím Petr Brandl sám slíbil dodat jiný návrh. (Snažil se soupeřovy zakázky zbavit.) Snažil, leč ani on neuspěl, jeho návrh, který vyhotovil v součinnosti s Matyášem Bernardem Braunem, se taky nelíbil. Zakázku dostal nakonec mladý Brokoff - Ferdinand Maxmilián. Do té doby pracoval Brokoff na mnohem menších sochách. Dokázal si poradit suverénně s pískovcovým kvádrem stejně jako s tvrdým mramorovým blokem. Svým podpisem „FECIT BROKOFF“, nebo jenom stručným „BROKOFF“ označoval pouze své práce z kamene. Považoval je totiž za nejdůležitější. Řezbu z lipového dřeva kupříkladu nepodepsal svým jménem ani jednou.

Seskupení, které strhla povodeň

„Hlavní pozornost Brokoffovy dílny a jejího mladého představitele se obrátila k výzdobě pražského mostu, jejíž úkoly byly stále náročnější. Vyvrcholila ve dvou skupinách, věnovaných svatému Ignáci a Františku Xaverskému. Ferdinand, stále ještě pod otcovou firmou, dokázal, že jeho předchozí pověst nebyla náhodná. Pomník svatého Ignáce, jak se ukázalo při restauraci v minulém století, měl původně trojtónovou povrchovou úpravu v černé, šedé a bělošedé, se zlacenými detaily. Oslava zakladatele Tovaryšstva a jeho ideje církve bojující byla vyjádřena velkým nakupením osob a věcí, alegorií světadílů a národů a trofejí kolem zeměkoule, na níž stanul vítězný Ignác pozdvihující monogram Kristův.“

Svatý Ignác s Loyoly se bohužel nezachoval. Bylo to vskutku velkolepé plastické seskupení, které mělo přetrvat věky, ale strhla ho rozvodněná Vltava roku 1890. O uměleckém vyznění si můžeme udělat představu jenom podle fragmentů vylovených ze dna a uchovávaných v lapidáriu Národního muzea, a potom ještě podle dřevěného modýlku, který Brokoff vytvořil k pozdější plánované polychromii celého sousoší a který je dnes v majetku Muzea hlavního města Prahy. Také sousoší svatého Františka Xaverského ve svém originále na pražském mostě nestojí. Zastupuje ho teprve sto let stará kopie. František Xaverský měl být vrcholem sochařské výzdoby (a skutečně se jím roku 1711 stal), ale i jej má na svědomí předposlední velká vltavská povodeň v roce 1890. Vedle těchto slavných Brokoffových sousoší však návštěvníci míjejí ještě další díla z jeho dílny. Na mostním sousoší svatého Vincence a svatého Prokopa, stejně jako mostní skupinu svatého Víta nepracovala zřejmě celá brokoffovská skupina, ale ruku mistrovu nezapře sousoší trinitářů a svatého Ivana, které se nachází v blízkosti malostranské mostecké věže na pilíři Karlova mostu.

„Spojuje dvě odlehlá témata – památku slovanského poustevníka Ivana a ideu bohulibé skupiny trinitářů, vykupujících otroky. Výsledek je dokonalý. Figury volně rozestavěné po skalisku jsou důmyslně spojeny skalním vězením, v němž úpí přikovaní křesťanství zajatci. Socha tlustého Turka se psem v popředí je nejnápadnějším důkazem sochařova realismu, jeho klidné nepatetičnosti a smyslu pro vděčný detail, který dokáže oživit vážné a vznešené dílo.“

Sedí si jako paša...

Brokoff tady ztvárnil Turka jako názorné varování před tureckým nebezpečím a jako upozornění, že je třeba stále aktivně přispívat na boj proti Turkům. Proto až do počátku 19. století byla v podstavci sousoší umístěna kovová pokladnička na finanční příspěvky. Postava Turka je do jisté míry karikaturou: ležérně opřen, s odulou tváří a vystrčeným břichem budí dojem pupkáče, kterého nedokáže nic přivést z míry. Čeština vděčí tomuto sousoší za jedno okřídlené rčení: Když se kdokoli postaví takovým způsobem, pak stojí „jako Turek na pražském mostě.“ V širší souvislosti lze toto rčení nahradit jiným: „Sedí si jako paša.“

Když skončil výzdobu pražského mostu, šel Ferdinand Brokoff od zakázky k zakázce. Pověstná je jeho sochařská výzdoba Morzinského paláce v Praze – dokonalá ukázka dialogu architektury se sochařstvím. Palác navrhoval Santini. „Oba Brokoffovi slavní atlanti pod palácovým balkónem se od těch dob řadí k pozoruhodnostem Prahy a jednu dobu se mále stali znamením města. Ti Brokoffovi snesou srovnání jenom se stejně známými atlanty Braunovými na průčelí Clam-Gallasova pláce. V téže době zdobí Brokoff náhrobek nejvyššího kancléře Království českého Jana Václav Vratislava v kostele svatého Jakuba na Starém Městě pražském. Při pohledu na něj se otevírá úchvatné barokní divadlo: Gloria aneb Sláva pozdvihuje mrtvé tělo, Fama neboli Pověst vypisuje kancléřovy zásluhy, Kontemplace čili Rozjímání se sklání nad knihou života, Chronos – Čas – zdvíhá výmluvným gestem přesýpací hodiny, aby připomněl tok neúprosné doby. Když jsme u té doby – Ferdinand Maximilián žil v takové době, kdy se Praha díky baroknímu slohu měnila denně před očima. On sám k tomu ostatně výrazně přispěl. Život kvasil, kypěl, kolotal, a všude kolem rostly kostely nového typu, ať už křížovnické, voršilské, jezuitské neb benediktinské. Jeden umělec za druhým je šperkoval sochařskou, freskovou a štukovou výzdobou vně i uvnitř. Vedle paláců s průčelími a zahradami a parky oživenými plastikou dostávaly teď honosnou výzdobu i měšťanské doby. Sochaři Brokoffovi nechyběly zakázky, těch měl nadbytek, doma i venku. Jeho poslední největší prací měl být monumentální mariánský klášterní kostel cisterciáků v Křešově v dnešním Polsku. Malířskou výzdobu měl na starosti Petr Brandl, sochy měly být od Brokoffa. Stačil ještě vyzdobit obrovské průčelí chrámu dvěma olbřímími sochami, ale pak musel práce nechat a vrátil se do Prahy. „Těžce churav a vyčerpán.“

Jak poznamenávají životopisci. V některém z posledního období úlevy přijal ještě zakázku šesti modelů k nevelkým ze stříbra tepaným sochám hlavního oltáře pražského sv. Tomáše. Do konce roku dodal tři, tři další se už platily jeho tovaryši. V té době jeho mistr umíral. Diagnóza: tradiční nemoc sochařů a kameníků – plicní tuberkulóza. Nezemřel v sedmatřiceti, jak se uvádělo, ale v dvaačtyřiceti letech. I tak to bylo málo.

V první třetině 18. století žil v živé, pulsující Praze sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff. Žil úplně pohlcen prací, připoután k dílně, zabrán do svých představ. Jak daleko asi měl k lidem kolem sebe... Jak daleko měl ke svým architektům: Santinimu, Dienzenhoferovi, Kaňkovi i Broggiovi). Jak daleko asi měl k vlastnímu bratru Antonínovi, bakaláři filosofie, který se – jako básník – uchytil ve Vídni a pohyboval se v oslnivém lesku císařského dvora. Náš sochař z toho hemžení a kolotání příliš nevnímal. Žil sám, se svou nemocí, se zádumčivým, přemýšlivým výrazem, právě takovým, jaký často shledáváme na tvářích jeho silných a rozložitých českých andělů...