284. schůzka: Šťastně vykonané putování

„Páni Pražané totiž a celá obec do lůna církve navrátiti se hodlají; již prý se vypravují poslové do Říma, kteří všecko, oč mezi nimi a stolici apoštolskou rozepře byla, papeži k rozsouzení podati mají. Raduji se nadmíru, neb může-li kdo býti tak nevděčen své vlasti, jenž by se z obrácení tak slavného města, hlavy země české a ozdoby říše, z celého srdce neradoval? Není pochyby, že podle příkladu Pražanů také ostatní města lépe se rozmyslí; ano zdá se mi jako bych za jakousi záclonou navraceti se opět ony časy přeblažené, jaké před císařem Karlem bývaly, když do tohoto kvetoucího města putovaly všichni sousední národové, jelikož mimo ně nebylo v půlnočních krajinách učení slavnějšího, aniž obchodu živějšího. Za dnů našich ovšem se od vrcholu slávy uchýlilo; než nadíti se smíme, že co Karlem způsobeno, to samé moudrostí a setrvalostí našeho krále a pána k cíli bude dovedeno.“

Popel jsem a popel budu

Autor těchto řádků zřejmě nebyl jediný, komu se stýkalo po přeblažených časech, před vládou i během vlády císaře Karla IV. u nás panujících. Onen pisatel pocházel z rodu Hroznatovců, a ten rod pocházel z jisté vesničky nedaleko Neratovic. Ta obec se jmenovala se Lobkovice a někdy ve 14. století si ji koupil člen jednoho původně vladyckého českého rodu. Ten dobrý muž se jmenoval příznačně „Mikuláš řečený Chudý“, ale když už si tu ves koupil, tak se začal psát po ní, ono „Chudý“ nezní zrovna nejlíp, takže si říkal „pán z Lobkovic“.

Hasištejn. Na přelomu 15. a 16. století byl hrad sídlem Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic|foto:eSbírky – kulturní dědictví on-line, ©

Za věrné služby králi Václavu Čtvrtému obdržel hrad Hasištejn, nacházející se několik kilometrů od Kadaně, dnes jsou z něj už pouze zříceniny. On ho sice obdržel, to je pravda, předtím ho ovšem musel dobýt. Za četné zásluhy dostal nádavkem ještě jednu takovou zajímavou funkci: Stal se v Kutné Hoře urburním, a jako takový svůj majetek dále utěšeně rozmnožil, a po jeho smrti se jeden jeho syn stal zakladatelem hasištejnské větve Lobkoviců, zatímco druhorozený (ten byl jménem Jan) stál u zrodu větve popelovské. Rodovým heslem Popelů byla skeptická věta: Popel jsem a popel budu. Větev hasištejnská, ta se do našich dějin zapsala jednak dvěma Mikulášovými syny (jejich jména: Jan a Bohuslav), jednak Bohuslavovým prasynovcem Bohuslavem Felixem. Posledně jmenovaný se postavil do čela stavovské protestantské opozice, ale to už jsme notně přeběhli čas.

„Léta narození Božího 1493., v pondělí po Provodní neděli já, Jan z Lobkovic a na Hasištejně vyjel jsem z Kadaně na cestu k Božímu hrobu.“ Jan z Lobkovic (který si říkal po svém hradu „Hasištejnský“) byl nejstarším Mikulášovým synem. Mikuláš byl katolický pán, ale už od roku 1451 stál věrně na straně Jiřího z Poděbrad. Rok předtím se mu narodil Jan. Pozoruhodné je, že když mu tatínek zemřel, tak spravoval zděděné nedílné statky i pro své ostatní bratry. Co je na tom pozoruhodného? Jestliže byl nejstarší, tak veškerá odpovědnost spadla prostě na něj. Jenomže on se o všechen ten majetek staral už od svých dvanácti let. A že ho bylo, tedy toho majetku: hrad Hasištejn, město Kadaň, Obříství, Údlice, Přísečnice a ještě mnohé jiné zboží.

Jan byl také katolík jako jeho taťka, ale stejně jako otec byl věrným spojencem Jiřího z Poděbrad, i když tento měl jinak u katolíků pověst „zatvrzelého kacíře a ochránce kacířů, křivopřísežníka a svatokrádce“. Jan zůstal Jiřímu věren přesto, že mu za jeho postoj vyhrožoval papežský legát klatbou, že pražské arcibiskupství ponoukalo Janovy poddané, kadaňské měšťany, aby od něj odpadli a přestože později němečtí rytíři přepadli jeho ves Přísečnici. Jan Němce odtud ovšem vyhnal a král Jiří povýšil Přísečnici na město.

r_2100x1400_dvojka.png

Po smrti Jiřího z Poděbrad se Jan postavil se za volbu polského Vladislava, kterého si Jiří přál jako nástupce, proti uherskému Matyáši. Jana měl v oblibě i Vladislav Jagellonský. Což se projevilo mimo jiné tím, že ho poslal ho spolu s panem z Kolovrat přes Norimberk a Trevír do Lucemburska, aby mu zde získali nevěstu Marii Burgundskou. Jak známo, nepořídili, nicméně Jan byl i se svými bratřími přijat do panského stavu Království českého. Pak se však tak nějak. No. Jak to tak chodí mezi příbuznými. Prostě – problémy. Poštěkali se. Tedy: znesvářili – abychom použil dobovějšího slovesa. O majetek. Jan se tedy raději s bratry rozdělil o všechny své statky, kromě Kadaně a Hasištejna, které zůstaly společným jměním. Jan sídlil ponejvíce na kadaňském hradě, kde hospodařil a rozmnožoval jmění pro svého jediného syna. Byl dvakrát ženat, měl jednoho levobočka, a zemřel ve věku 67 let a je pohřben v mramorovém sarkofágu v presbyteriu bosáckého kláštera v Kadani. Tak to je asi všechno, co něm víme.

Cesta za hranice Evropy

To jsme ale nějak brzy hotovi. Ne, nejsme. Ještě něco podstatného. On totiž Jan nejenže podnikal po Evropě tak říkajíc služební cesty pro svého krále Vladislava, on si troufl jednou i za hranice Evropy. Že to jde, to mu ukázal dva roky předtím jeho mladší bratr Bohuslav, ale i když humanista Bohuslav ve svém životě leccos sepsal, tak o cestě neutrousil ani řádku, takže to byl právě Jan, kdo o své pouti dal dohromady jakousi dobovou reportáž, vlastně, on to byl nejprve deník. Ten původní deník se nezachoval, tedy originál nikoli, a nepřežil ani cestopis, který podle toho deníku vznikl. Zbyly však dva opisy, které vznikly těsně před Janovou smrtí.

r_2100x1400_dvojka.png

Ten cestopis nese název: „Od vysoce urozeného pána, pana Jana z Lobkovic a na Hasištejně s tovaryšem svým vysoce urozeným pánem, panem Jetřichem z Gutštejna do Jeruzaléma k svatýmu hrobu Pána Ježíše Krista, Spasitele našeho, léta 1493 začatý a šťastně vykonaný putování.“ Pozoruhodně obsáhlý titul...

„Když jsme připluli po řece z Trevisa do Benátek, šli jsme hned do hospody, jež slove U bílého lva, a tam za námi přišel Augustýn, patron galeje poutničí. A tu jsme s ním učinili smlouvu, že nás má vézti do Svaté země, a glejty opatřiti před pohany tam, abychom bezpečně hrob Boží a jiná svatá místa ohledati mohli, a zase bezpečně až do Benátek nás přivézti a sem i tam jídlem a pitím opatřiti. A za to z nás každý aby mu dal padesáte dukátů. Té smlouvy jsme udělali dvě cedule mezi sebou, on si vzal jednu a my druhou.
Svatého Marka kostel u samého knížecího dvora uvnitř dosti pěkně jest udělán, ale po starodávnu jest tmavý. A v témž městě jsou domové veliké a čistě ustavené, a jest v něm mnoho čistých kostelů a klášterů i též okolo města onde i onde na ostrovích. A tak se mi zdá, že v Benátkách a na těch okolních ostrovích jest více než v Čechách mnichů i všech kněží obojí strany. A obyvatelé toho města všecko se kupectvím živí a obchodí, jezdíce do Pohan a do Turek. A všecka koření, též malvaz i jiná mnohá kupectví, toho všeho tu sklad v Benátkách, a odtud sem do našich zemí dodávají. Ti páni Benátčané z toho veliké clo mají, což kdo u nich v Benátkách koupí a pryč to vézti chce.“

Pánové Jan a Jetřich jeli ze západních Čech až do italského Trevisa koňmo, odtud pluli po řece bárkou do Benátek. Tam se setkali s pěti dalšími Čechy a dále se cestovali po moři na lodi (která musela být dost veliká, i s posádkou se vezlo na 450 lidí) podél dalmatských břehů na Krétu, Rhodos, Kypr a odtud do Jaffy. (Jaffa dnes tvoří dvojměstí s izraelskou metropolí Tel Avivem.) Cestou zastavovali na mnohých místech dalmatského i řeckého pobřeží, Češi si tak mohli důkladně prohlédnout Zadar, Lošinj, Dubrovník, ostrovy Korfu, Krétu, Rhodos, Kypr. V Jaffě přistáli po pěti týdnech plavby a odtud pokračovali na koních a oslech přes Ramlu do Jeruzaléma.

Pouť do Svaté země

„Jdouce přišli jsme před dům svaté Veroniky. Hned před tím domem tu v ulici jest místo, kdež Pán Kristus tudy veden byl na smrt. Svatá Veronika vyšla k němu a dala mu roušku, aby svou svatou tvář si utřel. A Pán Kristus utřev se tou rouškou, dal ji jí zase; v této roušce jeho svatá tvář a obličej se vytiskl, jaký jest Pán Kristus byl, jako by jej maléř namaloval. Tato se v Římě ukazuje podnes, já ji tam viděl. Druzí praví také, že ta pravá svatá rouška byla na Karlštejně a že to císař Karel slavné paměti způsobil, vyprosiv sobě na otci svatém, papeži, kterýž toho času byl, aby mu roušku svaté Veroniky půjčil, že dá sobě po ní namalovati jinou. A potom že sobě císař tu pravou schoval, a malovanou místo té pravé papeži dal. Tu jsem na Karlštejně také viděl. Pán Bůh nejlépe ví, která je pravá.“

r_2100x1400_dvojka.png

Pouť do Svaté země, to byla mezi našinci koncem 15. století, můžeme říct móda. A to putování nebylo výsadou lidí jen jednoho vyznání a téhož společenského postavení. Před necelým rokem sem vycestoval Martin Kabátník z Litomyšle, a po vzoru svého mladšího bratra Bohuslava se vydal do Svaté země i Jan Hasištejnský z Lobkovic. Na rozdíl od Martina Kabátníka, který neuměl psát (své zážitky diktoval až po letech písaři Bakalářovi) měl Jan své cestopisné dílo skoro dokonale promyšleno. Celou cestu popsal na základě svých deníkových poznámek, jenom tak si lze vysvětlit velikou přesnost všech údajů a jen tak si lze vyložit celkové promyšlené uspořádání cestopisu, aneb Šťastně vykonanýho putování.

„Dále jdouce přišli jsme před dům svaté Maří Magdaleny. A tu nám ukázali dům toho bohatce, který nechtěl Lazarovi dáti drobtů ze stolu svého. Potom jsme přišli ke sklepům, pod kterýmiž jsme šli podél,a pod těmi sklepy byly kuchyně obecné, ježto si v nich všech potřeb našel k jídlu, kdož co chtěl. A též krámské věci a apatéky v nich byly, a ovoce mnoho prodávali. Když jsme přišli do své hospody, poslal k nám patron, abychom se strojili jíti do chrámu, v kterémž hrob Boží jest. A tu připravivše se šli jsme. Přišli jsme před chrám, kde jest před ním plac dobře veliký. A tu stálo na něm mnoho pohanů, žen i mužů, i také některých bludných křesťanů, ježto také křesťany býti chtějí, ale mnoho bludných artikulů ve své víře mají, v nichžto se s obecnou vírou křesťanskou nesrovnávají.“

Čtenáře maně napadá otázka – proč to vlastně urozený pán, pan Jan Hasištejnský z Lobkovic, všecko psal? To zjistíme jenom těžko. Lze se domýšlet, že myslel na poučení potomků a na posílení jich ve víře katolické. Pan Jan něco podobného neudělal poprvé. Pro svého synka Jaroslava sepsal výchovné dílo. „Zpráva o naučení synu Jaroslavovi.“

„Víra všech Arabů pohanská, kterouž jim Machomet zamyslil a ustavil, jest tato: Napřed věří v boha, kterýž stvořil nebe a zemi. Machometa mají za proroka jim od boha poslaného k naučení víry pravé. O Pánu Kristu nedrží, že by Bůh byl, než že jest byl prorok veliký a že se z čisté panny narodil a že jej Židé bez viny a pro závist ukřižovali. O Panně Marii drží, že byla před porodem pannou a pannou čistou že i po porodu zůstala. Na svých modlitbách se nábožně mají na zemi se kladouce a tepouce se v prsa a klekajíce. Týž Machomet jim zákon zamyslil a ustanovil jim, aby každý mohl míti žen, kolik se mu zdá a líbí a chce. Tímto kusem je spíše a snáze k svému zamýšlenému bludu přivedl, jakož se tak i stalo, že z nich každý má žen, co chce. Víno píti jim zapověděl v zákoně jim od něho vydaném, jemuž říkají Alkorán. Než proto druzí kradmo je pijí. Ale zjevně nesmějí jeho píti, neb na kterého to zvědí, ti starší je pro to kyji tepou.“

Myslím, že jest zřejmo, že si z Jana Hasištejnského nemíníme nikterak tropiti žertů. On totiž dokázal psát opravdu zajímavě. Dá se to číst i po pěti set letech. Některé výplody našich současníků nelze strávit ani po pěti minutách. On totiž dokázal psát opravdu zajímavě. Kupříkladu přímo mistrně podává popis válečných setkání, třeba porážku Chorvatů Turky. K té se totiž nachomýtl na zpáteční cestě domů. „V pondělí po svatém Matouši připluli jsme k městu Jadru, jemuž se vlašsky říká Zara.“

„Tu nám zpraveny byly zlé noviny, kterak nešlechetní zhoubci křesťanstva Turci porazili Charváty na hlavu a pobili je a zjímali. Patnáctý den před naším příjezdem se to stalo, a to tím způsobem, že jeden hejtman císaře tureckého, jménem Hadrembašan, sebrav ty nejlepší Turky, několik tisíc koní maje táhl jest přes hory charvátské do Charvát a tudy dále k městu zvanému Labach. Ve vší té krajině s sebou pobrali lid a pryč s sebou hnali muže, ženy, panny i pacholata. Hrabě a panstvo charvátské táhlo jim v předstihu na hory a tu se sčekávali. Když se tak sjeli, měli na tři tisíce koní a pěších as na devět tisíc. Charváti měli čekati, až jim dojde ze Štýrska posila, ale oni toho učiniti nechtěli, majíce naději, že Turky předtím několik let v týchž horách snad dvakrát porazili a chtěli tu čest míti, že je porazí jako prve. Když o tom Turci zvěděli, všechny vězně, které pobrali, tak jim hlavy všem stínali, bojíce se, aby v boji nepomáhali Charvátům. Jedni Turci se vydali proti Charvátům, a druzí čekali v záloze, aby když je Chorváti pominou, aby je zezadu zaskočili. A Charváti o takové záloze nic nevěděli. Když začali spolu harc, smísili se a bili se a drahně Turků zbili, a tu Turci prchli a utíkali na svou zálohu, a Charváti po nich táhli, majíce dobrou naději, že se jim začalo vésti, když vtom obě zálohy turecké, jedna zpředu a druhá zezadu v něm vskočivše bili je a na hlavu porazili. A pravil mi jeden dobře urozený člověk, Charvát, že jest byl na bojišti a že viděl ta zbitá těla, nebožátka, a že skoro na míli zdélí leželi a dobře široce jako snopové houští, že by z jednoho těla na druhé kráčeti mohl. A že jim všem hlavy stínali a nosy jim uřezali a ty že s sebou nesli pryč, neb to bylo snazší než nésti celé hlavy, neb jim jejich císař od každé hlavy dává zlatý, a proto nosy uřezavše na znamení je s sebou nesli, kolik každý jich zabil. I pravil mi, že na deset tisíc lidí. A taková bitva a porážka stala se na den svatého Gorgonia tři hodiny as před polednem v krajině jedné charvátské, jíž říkají Charbava, u zámku, jemuž říkají Udvinec, šedesáte vlašských mil od zámku psaného Jadra a našich mil českých dvanáct.“

Vyprávění Jana Hasištejnského je velice živé. Všechno dění, jeho účastníci, scenérie a podobně vystává před našima očima tak, jako bychom byli přímými svědky. Na rozdíl od mnohých dnešních novinářů, nedbajících na základní sedmero otázek, jež nutno odpovědět: co, kdo, kde, kdy, jak, nač a proč... Jan z Lobkovic měl smysl pro reportážní zkratku – dovedl výstižně komentovat, důsledně rozlišoval to, co slyšel, od toho, co přímo zažil, tak jako i někteří další cestopisci se snažil vyprávět co nejnázorněji tak, že přirovnával cizí jevy ke známým jevům ve své vlasti. Pokud takové srovnání nebylo možné, usilují jeho popisy o co největší přesnost. Jan Hasištejnský měl vzdělaní. Kromě češtiny hovořil latinsky i německy, ale přitom svoje znalosti nestaví nikdy a nikde na odiv (na rozdíl od pana Kryštofa Haranta, který se rád pochlubil). Jako vzdělaný autor dokázal psát o složitých jevech prostě a srozumitelně i pro lidi bez vzdělání. Každá jeho věta je přehledná, nevyumělkovaná. Zkrátka – on se dá bez velkého sebezapření číst i dnes.

Jeruzalém 1405–1410|foto:Picryl, British Library, CC0 1.0, ©

„Když nám v Jeruzalémě osly přivedli, tak jsme na ně vsedli a jeli jsme zpátky k Jaffě. A tu naši galeoti z galeje na bárkách k nám přijeli na břeh, a tu když jsme chtěli na bárky vsedat, nedali nám pohané, a některé z nás, kteří jsme chtěli na bárku vejíti, i kyji bili. A druhého strkajíce odtud trhali, až po dobré chvíli byl poslán jeden, aby nás na pokoji nechali. Avšak když jsme na bárku vsedati chtěli, některými z nás opět trhali chtíce po nás kurtaci, to jest odměnu, totiž abych tak řekl na propití. Někteří z nás museli dát po marketě benátské. A tak všichni pospíchali na bárky, jedni až do zadku a druzí až do pasu břísti jsme se ve vodě museli. A tak s milým Bohem usednouce pluli jsme na galeje, s radostí Pánubohu děkujíce, že nám ráčil pomoci od takových nešlechetníků, ježto v nich žádné cti ani víry není a žádnému nedrží, co slíbí, a připluji jsme ke galeji rovně, a kdo sobě na té cestě kyjovou ránu uhonil, ten ji měl.“

Inu, cestování nebylo vždy tak jednoduché, jako... teď jsem chtěl napsat „jako dnes“, ale ani dnes není vždycky bez problémů. Jan Hasištejnský poctivě sepsal každou lapálii, kterou na své cestě do Svaté země zažil. Jeho potomci měli co číst. „Když jsme pluli k Benátkám, byla noc a vzešel měsíc a my se ubírali s Pánembohem naší cestou. A zdál se nám býti malý a povlovný vítr. Říkali jsme patronovi, aby plul vedle břehu nedaleko země. On slíbil nám tak učinit, a my ubezpečivše se lehli jsme a spali. A on opiv se, zanedbal toho, že vítr veliký nás od země zahnal na veliké moře. A tu veliké vlny jako domové, větrem jsouce hýbány, bárku tak vznášely, že vždy dva museli ven vodu škopky vylévati. A tu jsme byli všichni tak ve strachu, že nevěřím, by který z nás, jak je živ, kdy u větším strachu byl, neb nebylo to jinému podobné, než že se všickni utopíme. To trvalo nám na šest aneb sedm hodin. Tu potom slíbili jsme všickni z nás, což nás tu bylo, na pouť k Matce boží jít do Lorety, aneb každý oběť svou tam aby poslal. A hned jak jsme to učinili, počalo se povětří tišiti a dobrý vítr bez takových vln velikých k naší cestě býti.“