283. schůzka: Podivné manželství krále Vladislava

„Nelze nám líčiti dopodrobna události volebního sněmu, jenž počal se v Pešti 15. května a trval více nežli tři měsíce – kterak pomalu sjížděli se k němu páni uherští, každý s komonstvem branným, někteří až tří tisíc jezdců; kterak nejprve strana polská, kvapící s prohlášením svého Albrechta za králem, přehlučena byla; kterak pokojně a trpělivě slyšeni byli řečníci všech stran, jež nejprve pro Jana Korvína, potom pro syna císařova Maxmiliána, pak pro Beatrici a posléze pro Vladislava slovo zvedli; kterak veřejné prohlášení odkládáno bylo a kterak většina sněmovníků, sjednotivších se o Vladislavovi potají, měla výminky, pod nimiž na trůn jej provolati chtěla; kterak Vladislav hned bez rozmyslu ke všemu přistupovati chtěl – jen ne k manželství s Beatricí, vdovou po Matyášovi.“

Volení českého krále králem uherským nebylo nikterak jednoduchou a rychlou záležitostí. On totiž Vladislav skutečně se všemi výminkami takřka okamžitě, bez rozmyslu, souhlasil. S výjimkou té jedné výminky. Ta výminka se jmenovala – svatba anobrž ženitba. Nechtělo se mu. Nad šachovnicí v Olomouci se před časem ti dva utkali v docela přátelském zápolení, jedenáct let poté však hrozilo vybuchnout vojenské střetnutí. Královna-vdova totiž nechtěla ustoupit a byla přesvědčena, že na uherském trůně zůstane za každou cenu. Jenomže, aby panovnicí byla žena, to tehdy ještě nějak nešlo, a tak se uvažovalo a kombinovalo a spekulovalo, kterak by se mohla stát Vladislavovou manželkou a tím pádem si podržet titul a moc uherské královny.

Vladislav II. Jagellonský|foto:Europeana Collections, CC BY-NC-SA 3.0, ©

Na trůnu za každou cenu

Kdo s tím originálním nápadem přišel, to je obtížné zjišťovat. Snad, možná, nejpravděpodobněji uherští magnáti a preláti. Ti totiž usoudili, že onen zamýšlený sňatek by mohl zemi zbavit přízraku války, a nejenom to: taky by mohl posilnit Vladislavovu moc v boji proti jeho bratru Janu Albrechtovi a proti římskému králi Maxmiliánovi neboli proti konkurenci.

„Sotvaže byl Vladislav přijat 9. srpna 1490 v Budíně, sídle královském, u velikém jásotu obyvatelstva, přitáhl hned nazítří bratr jeho Jan Albrecht s vojskem asi osmi tisíc branných Poláků bez odporu až blízko Pešti, a z druhé strany docházely zprávy, kterak římský král Maxmilián překotem dobýval v Rakousích měst a hradů zase. Mluvilo se také o tom, že byla úmluva mezi římským Maxmiliánem i polským Janem Albrechtem o roztržení království uherského tak, aby připadla onomu západní, tomuto východní jeho část. Nebylo přitom ani slechu o nařízení veřejné hotovosti v zemi, aby pozdvihli se se zbraní v ruce bohatí i chudí a neustali v boji proti odvážlivým vetřelcům, pokud by ještě nějaké cizí kopyto šlapalo půdu vlasti v kterémkoli kraji. Ta péče ponechána cele novému králi. K nabytí válečné podstaty nebylo mu svoleno daní potřebných, ale radili mu, aby podvedl královnu Beatrici slibem manželství a vypůjčil si tím peněz i vojska od ní. On pak neměl té mravní statečnosti do sebe, aby opovrhl trůnem, kterého beze lži ani dobýti ani uhájiti nemohl.“

r_2100x1400_dvojka.png

Hned na začátku a Vladislav už měl takové problémy. Když 9. srpna 1490 vstoupil do Budína, tak zjistil, že královna-vdova se před veřejností prezentuje jako manželka nově zvoleného krále. Den před vyhlášením výsledků volby jí totiž šlechtici přislíbili, že Vladislava prostě a jednoduše přimějí, aby se s ní oženil. Jenom si to představme: cizinka, opuštěná někdejšími přáteli, tak ta musela velice chladně a přesně odhadovat své neutěšené postavení. Z někdejších námluv s Maxmiliánem už sešlo, János Korvín se veřejně projevil jako její nepřítel, u Pešti ležela polská vojska, a z Čech se přes Moravu blížily ozbrojené oddíly Vladislavovy, takže jí nezbývalo než kývnout na souhlas. Vyjednávači jí přitom zcela otevřeně slíbili, že jen jako manželka nově zvoleného krále zůstane napořád uherskou královnou.

„Od počátku vzpouzel se Vladislav proti každému spojení s Beatricí, však pro uvarování většího pro Uhry neštěstí osvědčil soukromě nejprve, že je hotov slíbiti ji manželství, a o několik dní později veřejně, že on po vůli bude, až jen království od nepřátel očištěné se upokojí; královna slíbila za to přispěti k potřebám válečným dvěma sty tisíci zlatými uherskými a též odříci se oněch tří set tisíc, které co dluh na koruně požadovati mohla. Pokud trvaly nepokoje a války, ubránil se Vladislav dotíravosti své nemilované nevěsty, neboť jen velmi pořídku a nikdy bez hojných svědků s ní se scházel.“

Nevěstino zklamání

Po příjezdu do Budína trvalo Vladislavovi celých pět dní, než za Beatricí zavítal. Pro nevěstu to bylo trpké zklamání. Plně se spolehla na sliby uherských politiků a už se skoro měsíc cítila být královnou. V den Vladislavovy volby dávala dokonce rozhazovat peníze mezi shromážděné davy, jako by byla skutečnou vladařkou. Až dosud oblékala vdovský šat, ba nejednou prohodila, že se chystá na trvalý pobyt v klášteře; nyní se však doslova rozzářila nadšením a očekávala svého nového chotě. Svým příbuzným do italské Mantovy vesele oznámila, že ji volba Vladislavova opět povznesla na trůn. Proto se upínala s nadějemi k přicházejícímu králi. Domnívala se, že první jeho kroky zamíří k ní, vyvolené nevěstě. Jaké však bylo její zklamání, když den za dnem plynul, ženich už byl dávno na budínském hradě a nic nedbal na to, že jej nevěsta volá a netrpělivě očekává.

Po těch pěti dnech si však přece jenom nakonec dal říct. Ale jaké to bylo zklamání! Čekala vroucí objetí, těšila se na milence. Nic z toho, dočista nic. Místo toho ji pozdravil zdvořilý politik, který ji ubezpečoval svou přátelskou přízní. Přátelská přízeň asi nebylo zrovna to, co čekala a co chtěla. A že v ní vidí takřka sestru, a ještě nezapomněl zdůraznit, že byl přítelem jejího zesnulého manžela. Co může víc vydráždit rozdychtěnou vdovu než chladná korektnost, klidný tón? Ona užuž chystá svatbu – a on? Těžký nezájem.

Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru a zlého ducha a považuj její jedovaté sliby za zdroj otravy!

„Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru a zlého ducha a považuj její jedovaté sliby za zdroj otravy!“ Tyto dobře míněné rady šeptal králi Jan Filipec z Prostějova, biskup varadinský. Uhrové sice chtěli, aby si Vladislav Beatrici vzal, Uhrové ano, ale uherský biskup moravského původu své názory před králem Vladislavem neskrýval. „Té Italce jde jen a jen o moc! Chce vládnout tak, jak se o to pokoušela už za vlády krále Matyáše. Král ať si vzpomene, jaké trápení měl s touto ctižádostivou paní nebožtík Korvín! A potom – co může nový uherský král očekávat od neplodné, stárnoucí ženy!“

r_2100x1400_dvojka.png

Takové rady český rád poslouchal. Kdyby si mohl,vybrat, tak by určitě volil ve svých čtyřiatřiceti letech nějakou mladší dívku než aby toužil po stejně staré, tloustnoucí a nemocné vdově. A bylo zajisté veřejným tajemstvím, že Korvínova choť nebyla žádná putička či něžná dušinka, ale že se po boku energického vladaře a manžela Matyáše projevovala jako rázná panovnice a sebevědomá, ctižádostivá žena. To asi nebyl zrovna typ ideální manželky pro krále slabocha, muže nevýbojného a ze všech stran utlačovaného, jakým byl Vladislav. Jestliže nedovedl spoutat mocenské choutky své italské choti Matyáš Korvín, jakpak by to dokázal jemný, mírný, ba slabý Vladislav? A kromě toho: Vladislav byl přece pořád ženatý!

Ženatý Vladislav. Ale – byla vůbec nějaká svatba? Byla. Pravda, v zastoupení. 12. září roku 1476 byla v Praze podepsána svatební smlouva a koncem téhož roku byl ve franském Ansbachu uzavřen na dálku sňatek, při němž se dal Vladislav zastoupit delegací české šlechty, ale ke svatebnímu veselí nikdy nedošlo. Do osudů dvanáctileté nevěsty Barbory tvrdě zasáhl Matyáš Korvín. Jako skutečný pán Slezska odmítl její dědické nároky po prvním manželovi, a udělil Hlohovsko lénem bratranci. Tím pádem se náhle zchudlá Barborka rázem stala nevěstou nepříliš žádoucí a v Praze se s dokončením sňatku přestalo počítat. Jenomže – on už de iure uzavřen byl, ale oba manželé se nikdy nepatřili, natož aby došlo ke „konzumaci manželství“ – tedy aby byl mezi nimi sexuální styk.

V Římě si najednou podávala dveře poselství, která požadovala od papeže zcela protikladná rozhodnutí. Na jedné straně stál stále zoufalejší kurfiřt Albrecht a po jeho smrti Barbořini bratři, žádající na papeži, aby přikázal Vladislavovi dokonat manželský slib, na druhé straně se čeští stavové, Vladislav i jeho polský otec snažili dosáhnout u kurie, aby bylo nepovedené manželství rozvedeno. Dokud Vladislav vládl kacířům, byla malá naděje, že by papež jeho žádosti vyhověl. Naopak – protivné straně se podařilo dosáhnout toho, že papež Vladislavovi výslovně přikázal, že když už si teda Barboru vzal, tak ten svůj sňatek musí dokonat. Jenomže papežské příkazy a hrozby v kacířských Čechách mnoho neplatily, a tak Barbora a její bratři stále marně čekali na okamžik, kdy Vladislav konečně splní svůj slib. Chudák děvče. Opravdu ji lze jen politovat. Z dítěte-vdovy vyrostla postupně ve zralou ženu, která se svým miniaturním dvorem putovala od jednoho franského a hornofalckého hradu k druhému a stále jasněji si uvědomovala, že svoje právo už nikdy neprosadí a do žádného královského lože nikdy neulehne. Dokonce i její bratři jí časem začali předhazovat, že to byla vlastně ona, kdo zneuctil hohenzollernský rod a načas ji i věznili. Kdo chce psa bít...

„Když roku 1492. minulo i poslední kruté nebezpečí od Turků, paní Beatrice, uražena tolikerými odklady, vyčerpavši již všecky prostředky, prosby a hrozby, utekla se konečně k papeži Alexandrovi z domu Borgiů, aby mocí apoštolskou donutila krále ke splnění daného slova, a neostýchala se předkládati lež, že měla od Vladislava netoliko slib, ale i skutek manželský. Tím nemohla ovšem nežli odvrátiti od sebe ještě krutěji ženicha, ana přinutila jej zastávati čest neboli hanbu svou před nejvyšší soudní stolicí na světě.“

Prekérní situace... Jakpak dopadla? Beatrice měla na své straně pádný argument. Ona z toho Budína odešla nikoli s holýma rukama, ale s prohlášením, že nepřátelům nového krále postoupí své vojsko, peníze a některé pevnosti. V královské radě se začalo horečně jednat. Dochovala se nám královská písemná protestace, v níž líčí podrobnosti, za nichž vyřkl svůj manželský slib. Naléhali na něho stavové a argumentovali tím, že Beatrice mu přinese věnem 200 000 dukátů a pak navíc ještě 300 000 uherských zlatých. Vladislav celkem logicky odtušil, že ty peníze ještě neviděl; co však pozoruje, to je královnina příprava velmi silné armády, a proti komu jinému, Ladislav než právě proti němu, a ještě že potají jedná s cizími panovníky a vyhrožuje mu spojenectvím s vetřelci.

„Přísahám před Bohem a lidmi,“ přísahal ve svém písemném protestu král Vladislav, „že z těchto všech příčin, a zvláště proto, že je Beatrice neplodná, neuzavřu s ní sňatek. A jestliže jsem jí v minulosti slib sňatku učinil či ještě v budoucnu učiním, stalo se tak jen na naléhání uherských stavů a jen v zájmu země a v důsledku tíhy nezbytnosti.“ Jo jo, v důsledku tíhy nezbytnosti, to se to slibuje!

r_2100x1400_dvojka.png

„Poslal jsem domů své české vojsko a nemám jiné prostředky, jak zabránit zhoubám, jež hrozí království a všemu křesťanstvu od této královny. Byl jsem proto okolnostmi přinucen bojovat lstivě a podle panské rady uzavřu formální sňatek s Beatricí, abych snadněji vyhnal nepřátele z uherské země. Abych však nebyl podezírán z ničemného podvodu, pravím, že na lstivé úklady odpovídám lstí. Znovu pak prohlašuji, že jsem nikdy netoužil a ani dnes netoužím oženit se s Beatricí a že považuji toto manželství i podle slov v současnosti za neexistující.“

To je ale velice zvláštní dokument... Těžko v českých dějinách hledat něco podobného, co by se dotýkalo tak hluboko vladařovy intimity. Vladislav po Beatrici zřejmě opravdu netoužil, ale byly tu okolnosti mezinárodní i vnitropolitické, a tak se v Ostřihomi nakonec odehrálo setkání těch dvou budoucích manželů, a z úst králových vyslechla královna to, nač tak úpěnlivě čekala. Byla to nabídka k sňatku. Ženich s ní projednal bod po bodu i svatební obřad, žádal však, aby prozatím byla celá záležitost utajena a aby se svatba konala jen v nejužším kruhu. Nevěstě to nebylo kupodivu ani trošku podezřelé. Celá rozdychtěná se k obřadu pečlivě připravovala. Vlasy si dala rozpustit tak, že jí splývaly po obou stranách tváře. Nechtěla stát před ženichem jako ctihodná vdova s vlasy zavinutými pod čepcem, nýbrž jako skutečná, půvabná nevěsta. Ve vlasech jí zářil královský diadém, nejjemnější hedvábí objímalo její postavu, nově upravené pokoje a ložnice měly získat ženichův obdiv a lásku. V ostřihomském paláci se konal střízlivý, skromný svatební obřad.

Svatba bez hostin, slávy i bez svatební noci

r_2100x1400_dvojka.png

Svatebčanů bylo málo – pouze hrstka prelátů a magnátů. Z Čechů přihlížel tomu podivnému svatebnímu veselí jenom kancléř Šelmberk a z Neapole se dostavili vyslanci nevěstina tatínka. Před zraky svědků se snoubenci pozdravili a rábský biskup se jich otázal, zda souhlasí se sňatkem. „Ano,“ řekl Vladislav. A Beatrice: „Já to chci.“ A tak se oba snoubenci stali manželi. Ještě novomanželské objetí a pusa... Ne, nic z toho. K všeobecnému překvapení Vladislav novomanželku ani neobjal, ani nepolíbil, ale kvapně opustil komnatu. Italští svědkové hlásili do Neapole, že se král s Beatricí rozloučil, jako by to byla cizinka a zanechal ji ve značném duševním zmatku. Podle kanonického práva byla tato svatba, bez hostin a beze slávy a taky bez svatební noci neplatná.

Proč? Protože novomanžel byl už jednou ženat. S Barborou. Sám Vladislav tuto skutečnost ustavičně opakoval, ona se mu náramně hodila, nic z toho mu však nebránilo, aby zároveň od Beatrice nevzal bez rozpaků peníze a neujal se velení její žoldnéřské armády.

„K úplnému spokojení země, ve smyslu prelátů a baronů uherských, bylo potřebí odstranit a zmařit stroj, který činil kdysi Matyášovu vůli neodolatelnou: byly to počátky stálého vojska, pověstné jeho černé roty. Když Matyáš v boji u Kostolan v lednu 1467 zničil válečné roty bratrské, postaral se také, aby uvedl jejich jádro sobě v poslušenství – spojil bojovníky české, polské i srbské v jedno tělo dohromady, vycvičené v boji, otužené v mrazu, vedru i všech strastech tělesných, nemajíce jiného svědomí nežli povinnosti. Králova vůle jim šla nad přikázání boží. Po smrti Matyášově, jakmile přestalo nebezpečí od nepřátel zahraničních, nemeškalo se ani chvíli. Příčiny neb záminky zvláštní nebylo potřebí – pouhé neplacení žoldu stačilo vzbuditi výtržnosti neodvratné; horšího nedopustilo se vojsko černé ničeho. Bylo přepadeno zrádně náramnou převahou jak lehkých jezdců, tak i lidu z měst a vesnic a jeho přední houfy pobity, zbytek donucen vzdáti se. Rotmistři jejich obrátili se psaním prosebným k předním pánům a vladařům českým, žádajíce přímluvy u krále Vladislava, žalovali tam, že páni uherští na nich takové škody počítají, jakých oni bohdá vinni nejsou, ježto sloužili věrně pánu svému. Ale Vladislav dekretem svým zrušil veškeré roty černé, po čemž někteří vstoupili buď u krále, buď u jiných pánů uherských do služby, jiní propuštěni vrhli se do Rakous a na Moravu, kde co divá zvěř honěni a zabíjeni byli. Brzy pak válečná moc uherská, po celou tu dobu postrach národů, stala se jen povídkou z časů minulých.“