513. schůzka: Stavitel chrámů

Rozhodně mezi ně náleží příjmení Dienzenhofer. Věnovali jsme se již jeho otci, nyní upřeme zrak na jeho syna. Nebývá příliš zvykem, aby synek svého tatíka v jeho oboru přerostl. U Kiliána Ignáce Dienzenhofera to platí. Jak však to srovnávání vyjádřit? Jestliže otec Kryštof byl opravdový velikán, co bychom potom museli říct o jeho synovi?

Život Kryštofa Dienzenhofera

Kryštof Dienzenhofer sňatkem se svou první ženou Annou, vdovou po zednickém mistru, vyženil v Praze dům, který dodneška stojí. Nachází se v úzké slepé uličce za dnešní Nostickou jízdárnou. S tímto domem sousedila jezuitská zahrada. Dům nebyl velký a lze předpokládat, že Kryštof Dinzenhofer jej nejenom opravil a dobře udržoval, ale asi i rozšířil. V přízemí měl pokoj, kuchyni, spižírnu a kvelbík, byla u něj stáj pro dva koně a dvorek s vlastní studnou, v podzemí se nacházel sklípek. V prvním patře byl na stranu do ulice pokoj a vedle komora; do dvora za domem směrem k Čertovce komůrka a dva malé kvelby. Ve druhém patře, postaveném jenom nad přední částí domu do ulice, byl pokoj, komůrka a kuchyně. Takto popsáno (ten popis jsme si vypůjčili z knihy dr. Milady Vilímkové Stavitelé paláců a chrámů) nevypadá obydlí páně Dienzenhoferovo vyloženě skromně. Ve skutečnosti to však byl spíš domek než dům, a žila v něm čím dál početnější rodina.

Paní Anna si do manželství s Kryštofem Dienzenhoferem přivedla dva syny (kromě toho v domě bydleli dva nájemníci: polír, který pracoval pro rodinu, a jedna svobodná „osoba ženského pohlaví“), což ještě nebyli všichni obyvatelé, protože se manželům Dienzenhoferovým narodilo pět dětí. Dcerka Kateřina, syn Martin, další syn, Kilián Ignác, potom Jindřich, a jako poslední dítě dceruška Marie Anna. Děti vyrůstaly na březích Čertovky, v prostředí docela přírodním na okraji Malé Strany a současně v blízkosti vznosných šlechtických paláců – Nostického a o něco vzdálenějšího Valdštejnského. Jakého vzdělání se dostalo dcerám, to pochopitelně nevíme, na vzdělání synů však otec Kryštof zřejmě nešetřil. Sám se vypracoval, jak se říká, od píky, a byl si dobře vědom toho, jakou má vzdělání cenu. Kiliánu Ignácovi se dostalo studií na malostranském jezuitském gymnasiu, a jak sám později uvedl, jazyka latinského je znalý. Nějaký rok strávil studiem filosofie, zřejmě ve staroměstském Klementinu, no a zednickému řemeslu se začal učit u svého otce.

Nejlepší mistr? Otec Kryštof

Nezbytnou součástí takového učení je praxe – a tu Kilián Ignác měl. A jakou! Tu nejlepší. Pomáhal při dostavbě dominikánského kostela svaté Maří Magdaleny na Malé Straně, ale učil se i na chrámu svatého Mikuláše, který byl v době, kdy dospěl do učednických let, hlavní otcovou stavbou. Do toho učení spadalo i měřičství. Kilián Ignác studoval u zemského měřiče, měl zřejmě protekci, protože s měřiči se jeho otec (jako stavitel opevnění) znal. Jak se mu ale povedlo spojit náročné studium na latinských školách se čtyřmi učednickými lety, na to je těžké odpovědět. Vyučil se však musel, protože se stal tovaryšem a pak i zednickým mistrem a nakonec řádným stavitelem, k čemuž musel splnit nezbytné podmínky, včetně zkoušek, ty se ani synům mistrů nepromíjely. Kilián Ignác se však ještě nadto vydal na cesty, pracoval ve Vídni, Benátkách, Miláně, Florencii, v Římě i Neapoli. Kolik let v cizině strávil, to přesně nevíme, jisté je, že se koncem roku 1715 vrátil domů a od následujícího roku pomáhal otci vést stavbu břevnovského kláštera. Právě z té doby pochází návrh východní fasády presbytáře zdejšího kostela svaté Markéty, kreslený bezpečně jeho rukou a popsaný jeho elegantním písmem. Od následujícího roku sestavoval už všechny pracovní výkazy tovaryšů na stavbě břevnovského kláštera, a také je – ovšem otcovým jménem – podepisoval.

Jaký byl tatík Kryštof učitel a mistr? Vynikající. Měl co naučit a uměl to naučit. Velmi brzy začal svému synovi svěřovat samostatné úkoly. Vypravil ho kupříkladu do Mirovic na orlickém panství, aby tam jednal o rozšíření farního kostela a o stavbě kaple. „Obzvláštně jsme se synem pana Dienzenhofera, pražského a spolu taky knížecího paumistra, v témž kunstu taky dobře zběhlým, do Mirovic jeli,“ praví se v jezuitské zprávě o Kiliánu Ignácovi a přiloženy jsou k ní i plány, které vypracoval mladý Dienzenhofer. V Břevnově pracoval jako vedoucí stavby a získal si absolutní důvěru zdejšího opata, takže pak uzavíral jako jeho zástupce smlouvy na oltářní obrazy, a to se samým Václavem Vavřincem Reinerem: za celkovou sumu 1300 zlatých.

Harmonická spolupráce mezi otcem a synem

Ale nejenom to – tento obnos dostal k dispozici a postupně jej proplácel. Asi měl opravdu dobrou pověst. Ostatně – otec Kryštof tehdy už začal churavět a vedení podniku přecházelo čím dál tím víc na syna. Jejich spolupráce probíhala opravdu harmonicky (což nemusí být vždy pravidlem), Kilián Ignác byl však vděčným synem, který otcovu autoritu respektoval. O tom svědčí i jeho podpis s připojenými slovy: „aedilis filius“. Tedy: „syn stavitele“. Právě tak se podepsal na celkovém pohledu na Břevnov, který dal zhotovit a věnoval opatovi jako upomínku na dokončenou stavbu klášterního komplexu. Když otec Kryštof Dienzenhofer v necelých 67 letech v posledním jarním dni roku 1722 zemřel, zanechal po sobě jmění, převyšující sumu 20 000 zlatých, což byl v té době opravdu pěkný majetek. Ze závěti vyplývá, že sice nezapomněl na nikoho z blízké i vzdálenější přízně, ale největším dílem pamatoval na svého syna Kiliána Ignáce.

Ještě větší dědictví, než byl dům za kostelem svaté Maří Magdaleny, však představovala firma. Ano, firma... jenomže pouze taková stavební firma, která má zakázky, je životaschopná. Dienzenhoferův podnik rozhodně životaschopný byl. V první řadě měl Kilián Ignác naprostou důvěru nejdůležitějšího investora, což byl břevnovsko-broumovský benediktinský klášter. Nechal ho uzavírat důležité smlouvy a neváhal mu svěřit i vysoké částky. Kromě toho nakupoval nejrůznější materiál i užitkové předměty, které část se stavební podnikání nesouvisely. Bylo to například čalouny, vzácní textilie na zhotovení ornátů, zlatnické práce, a to nejen kostelní nádobí, ale i stříbrné lžičky a láhve a také skutečné klenoty, jako například diamantový kříž. Kromě toho Kilián opatřoval a do Břevnova i do Broumova vozil různé lahůdky. V účtech se uvádějí ústřice, moskevský losos, parmezán, holandský sýr. Benediktini byli zřejmě gurmáni. Občas fungoval i jako kurýr, který převážel značné částky, anebo zařizoval v mincovně výměnu cizí měny za domácí.

Jaké byly výdělky mladého Dienzenhofera? Pobíral roční plat 100 zlatých, který dostával bez ohledu na to, jak moc nebo málo se toho kterého roku stavělo. On ty peníze však zadarmo nebral. Protože benediktinský opat Otmar byl velkorysý stavebník, čekaly na Kiliána Ignáce velmi brzy monumentální zakázky. „Opat zakoupil velké pozemky ve slezském Lehnickém Poli. Jeho úmyslem bylo založit tam nové proboštství, podléhající jeho řádu. Stavba klášterního komplexu byla zahájena podle projektu Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Opřel se přitom o vzor svého otce v Břevnově. Stavělo se rychle – roku 1723 se začalo s budovou kláštera a za tři roky už stavba stála. Základní kámen kostela byl položen roku 1727 a za čtyři roky jej mohl vratislavský biskup vysvětit. Celkem se Lehnické Pole – tedy se mu říkalo Wahstatt – budovalo patnáct let.“

Stavby jako na běžícím páse

Současně však Kilián Ignác musel zvládnout přestavbu broumovského kláštera, a další práce ho čekala v Polici nad Metují, také přestavba, také se tam jednalo o klášter. Na územní broumovského klášterství se začal budovat a přestavovat jeden vesnický kostel za druhým – Heřmánkovice, Vižňov, Janovičky, Otovice, Šonov, Bezděkov, Hvězda u Křinic a hlavně největší z těchto venkovských kostelů, svatá Maří Magdalena v Božanově. Každý kostel byl originál, Kilián Ignác nepracoval podle žádné šablony. Na rozdíl od dnešní doby, kdy se baroko – takzvané podnikatelské – staví podle katalogu. Jako na běžícím páse.

„Ne vždy bylo na stavbu či na přestavbu dost finančních prostředků, přesto je však rozmanitost těch staveb zajímavá, což se projevuje i na půdorysech. V Kiliánových projektech se střídají se protáhlé osmiúhelníky v různých variantách s ovály, základní schéma obohacuje zvlnění nebo připojený věnec kaplí a také vepsání osmiúhelníkové lodi a oválných prostorů předsíně a presbytáře do složitě zvlněného pláště. Kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě má půdorys pěticípé hvězdy, do které je vepsán kruhový prostor. Kostel v Broumově má zase půdorys lehce protaženého řeckého kříže.“ Kiliánova fantazie neměla meze.

Rok 1741 byl stavebnímu podnikání nanejvýš příznivý. Prahu dobyla spojená vojska bavorsko-francouzská. Po dělostřeleckých soubojích utrpěl snad nejvíc břevnovský klášter. Pro „pana Kiliána“ (tak mu teď každý říkal) to znamenalo rozsáhlé opravy na klášteře i ve vesničce Břevnově. Ale on pouze neopravoval. Pustil se do stavby refektáře a knihovny a hlavně pavilonu nad pramenem Vojtěškou v klášterní zahradě. Současně se budovala benediktinská residence v Meziměstí u Broumova. „Nároky na Kiliána Ignáce Dienmzenhofera vznesly i jiné benediktinské kláštery. Pro benediktiny na Starém Městě pražském byly už v roce 1732 položeny základy nového kostela svatého Mikuláše, který byl dokončen v hrubé stavbě během tří let. Přihlásili se jejich řádoví bratří z Kladrub, pro něž vypravoval Kilián návrh konventu. Po požáru se přistoupilo k přestavbě sázavského kláštera. Dalším řádem, který si Kiliána Ignáce přivlastnil jako svého stavitele, byli křížovníci s červenou hvězdou. Pro ty však architekt neprojektoval žádnou pražskou stavbu, ale nový kostel v Karlových Varech.“

Karlovarská Maří Magdalena stojí v těsné blízkosti Vřídla – asi to byl pro stavitele docela stavební oříšek. To určitě byl. Však také nechal nad Vřídlem vykopat několik sond, kterými zjišťoval nejenom kvalitu podloží, ale i to, jak a kam proniká podzemními cestami horká voda Vřídla. Protože stavět přímo nad Vřídlem mu připadalo riskantní, navrhl další varianty. Nakonec se rozhodl pro umístění velkého kostela na břehu řeky Teplé, kde se začíná zvedat svah cestou. Navrhl tam architektonicky členěnou stěnu na způsob jakéhosi nymfea. Nymfeum je druh zahradní architektury, a ta měla vlastně svah maskovat. Je to myšlenka velmi originální a možná byla inspirovaná něčím, co Kilián Ignác viděl v cizině. Udivující je neobyčejná pohotovost,s jakou během pouhých čtrnáct dní doslova „hodil na papír“ dva rozdílné a přitom dokonale promyšlené návrhy kostela.

„Celá tato stavba byla vlastně založena do vody, a skutečnost, že podlaha kostela od průčelí k presbytáři znatelně stoupá, souvisí s tím, že stoupá i základová spára a že toto opatření mělo zajistit spád vody a zabránit jejímu vzlínání do zdiva. Toto opatření bylo opravdu účinné, protože po průzkumu prováděném koncem 20. století v souvislosti s obnovou kostela bylo zjištěno, že zdivo dodneška vlhké není. Kostel svaté Maří Magdaleny je nejenom vynikající dílo architektonické, ale také stavba pozoruhodná z hlediska technického.“

Bylo by zvláštní, kdyby si takového talentu nevšimli páni patres, kteří na vyhledávání talentů měli nos. Taky že si ho všimli, už dávno si ho jezuité všimli, znali ho od dětských let, ještě když chodil do jejich gymnasioly, jak své škole říkali. Pouhé dva roky po návratu z vandru do Prahy byl povolán, aby přestavěl právě toto gymnasium. Za dva roky bylo vše hotovo, a jezuité se okamžitě dostali do sporu s magistrátem. Proč? Protože slíbili, že se pustí konečně do stavby věže chrámu svatého Mikuláše, ale zatím – kde nic, tu nic. Tento slib nakonec splnili, jenomže jim to trvalo pár let. Nějakých třicet let spolklo dohadování a spory, a pak zase nebyly peníze, takže věž, slíbená roku 1721, vyrostla teprve za třicet let nato. Vyrostla ovšem natolik, že se mezi lidmi začaly šířit obavy, že se jezuitská novostavba zřítí. Pan architekt si však za svým projektem stál, takže do ještě nedokončené věže mohly být zavěšeny zvony a během jednoho roku byla uzavřena kopule a věž dovedeny ke svému vrcholu. Kilián použil zvláštní techniku klenby. Vytvořil trojlist závěru chrámu s vysokou sedmdesátimetrovou kopulí, jejíž hlavní plášť sklenul teprve krátce před svou smrtí. Zvláště tato kopule, která se stala neodmyslitelnou součástí pražského panoramatu, velmi kontrastuje s původní zamýšlenou, nevýraznou kopulí navrženou jeho otcem Kryštofem. „V té době byl však Kilián Ignác Dienzenhofer zřejmě už těžce nemocen a ve vedení stavby ho zastupoval Anselmo Luragho, který pochopitelně na projektu věže nemohl už nic změnit – je tedy cele dílem Kiliána Ignáce. Ten bohužel zemřel v prosinci roku 1751 a svou nejmonumentálnější stavbu, v níž spojil své dílo s dílem otcovým, dokončenou už neuviděl.“

Nechtěli jsme, aby životní a umělecký příběh Kiliána Ignáce se proměnil ve výčet staveb, jmen světců, jimiž byly jeho kostely zasvěceny, a letopočty projektů a dokončení. Přesto se několika jménům nevyhneme. Vynasnažíme se však, abyste v tom labyrintu bohatého Kiliánova díla nezabloudili. Takže první jméno: Praha, Bartolomějská ulice. Tam postavil mladý Dienzenhofer kostel svatého Bartoloměje. Docela ho potrápil, protože měl k dispozici stísněnou, lichoběžnou parcelu, kterou nebylo možné rozšířit. Fasáda do ulice je prostá, o to bohatší je fasáda obrácená do dvora konviktu. Opařany a Liběšice, jezuitské residence. Tyto stavby poznamenaly válečné události, které je zdržely. A další jezuitská residence, tentokrát na poutním místě,a na Svaté hoře u Příbramě. Pro ni Kilián navrhl velkorysé schody se dvěma kaplemi. Pro jezuity pracoval stavitel i na Moravě, ale jenom ojediněle.

Stavění pro křížovníky

Co do počtu zaměstnávali Kiliána Ignáce daleko víc než jezuité a benediktini dohromady – křížovníci s červenou hvězdou. Ano, v jejich službách postavil obrovský počet staveb, sakrálních, obytných i užitkových, monumentálních i úplně drobných, rozesetých po celých Čechách. U některých pouze tušíme, že byly jeho dílem, protože už neexistují, jsou dávno zbořené. Navrhl i starý pivovar v Popovicích, přestavěl klášterní kostel svatého Tomáše. Pro augustiniány. A jsme na Hradčanech, před Černínským palácem, před sebou máme Loretu. Pro řád, kterému Loreta patřila, pracoval Kilián Ignác už za života svého otce. Dodejme, že to byli kapucíni. Navrhl úpravu prostoru před budovou, balustrádu a umístění sochařské výzdoby, ale pustil se i do interiéru: rozšířil kapli Narození Páně a vyprojektoval přestavbu ambitů. A ještě tu byly voršilky z Kutné Hory, těm vybudoval novostavbu kláštera a klášterního kostela. Doklady se sice ztratily v roce 1950, kdy byl klášter zrušen a jeho archiv zdecimován, ale o autorství Kiliánově není sporu. Dochoval se totiž jeho projekt, kreslený od ruky, přesto velice přesný. Dokončit celou stavbu, která byla skutečně ohromující, bylo nad síly investora – dostavěla se zhruba poloviny budov a s kostelem se ani nezačalo.

r_2100x1400_dvojka.png

Kostel sv. Jana na Skalce na Novém Města pražském, jehož průčelí se tyčí vysoko nad Vyšehradskou ulicí, je pokládán za jednu z nejkrásnějších chrámových architektur Kiliána Ignáce Dienzenhofera. I když neexistuje jediný přímý doklad, víme naprosto bezpečně, že ho postavil on. Jeho rukopis se snad nedá napodobit. Do tohoto díla investoval nikoli řád, ale bratrstvo, které bylo založeno dlouho před svatořečením Jana Nepomuckého. A zapomenout by se nemělo ani na Lužický seminář. Vyrostl jako domov pro výchovu kněžského dorostu z Lužice. Stavitel zde poprvé použil střídání hladkých omítek a omítek hrubě nahazovaných. Tento princip – hrubou a hladkou omítku – použil Kilián Ignác na své první pražské samostatné stavbě, Michnovském letohrádku zvaném Amerika. Byla to taková architektonická hračička. Malé dílko, ale od začátku do konce jenom jeho. A ještě jeden letohrádek. Ten postavil Kilián pro svou rodinu na Smíchově, což bylo předměstí Malé Strany. Po pozdějším majiteli, židovském továrníku Porghesovi z Portheimu, se mu říká Portheimka. Když tento letohrádek výjimečných architektonických kvalit navrhoval, bylo mu sotva pětatřicet let.

Za téměř třicetiletého působení Kiliána Ignáce Dienzenhofera bylo jenom v Praze postavena nebo přestavěna řada paláců. Archivně doložen se všemi náležitostmi je však pouze jeden z nich – palác zvaný Sylva-Tarouca, který Kilián navrhl a postavil pro knížete Piccolominiho na Příkopech. Pro téhož investora rekonstruoval farní kostel v Červeném Kostelci, Martinicům vybudoval rodové sídlo ve Smečně (kterým postavil i kostel svatého Jana Nepomuckého přímo ve světcově rodišti). A ještě tu máme přestavbu kladenského zámku a budovy děkanství ve Zlonicích a přestavbu kostela sv. Václava ve Stochově a taky zámek v Buštěhradě a adaptace dalších zámků, v Pardubicích a Brandýse nad Labem, jakož i záchranu poškozeného Španělského sálu na Pražském hradě. Aby se tato pýcha na Hradčanech nezřítila, dal ho Kilián stáhnout devíti silnými železnými kleštěmi, obvodové zdi nechal zesílit a strop postavil pro jistotu úplně nový. A návrh Invalidovny v Karlíně je také od něj, i když byla postavena pouze menší část (původně to měl být komplex budov s devíti nádvořími, celkem pro čtyři tisíce vojenských invalidů a jejich rodiny. Dost. To už stačí.

Kostel v Přešticích, v Králově Dvoře u Berouna, v Počáplech u Litoměřic, jedno z křídel Klementina za Zrcadlovou kaplí, a poutní kostel v Nicově u Klatov. Řekl jsem, že toho bylo dost. Dost na tento seriál. A dost na jeden nikoli nejdelší, vlastně jen dvaašedesátiletý život. Lze se nadít, že v něm nezbyl už žádný čas než na chrámy, kostely a paláce. No, jak se vezme... Kiliánu Ignácovi se narodilo ve dvou manželstvích celkem devatenáct dětí. Jsou věci, které pochopit by se člověk neměl pokoušet.

„Ve společenském styku byl Dienzenhofer příjemný,“ napsal o něm asi dvacet let po Kiliánově smrti obrozenec František Martin Pelcl. „Na druhé straně však byl i vážný. Nikdy nemluvil o svém umění a znalostech před lidmi, kteří nebyli s to je posoudit. Pokud o něčem rád disputoval, byla to filosofie. Bibli rozuměl vskutku jako leckterý teolog. Své vlasti dával přednost před všemi ostatními zeměmi, které kdy viděl. Jeho vlastenectví se projevilo vynikajícím způsobem v roce 1744, kdy Prusové při odchodu z Prahy položili na Vyšehradě minu, která měla po jejich odchodu tento hrad zničit. Dienzenhofer o tom dostal náhodou zprávu, nikoli bez nebezpečí smrti minu zneškodnil a zachránil tak rodné město a mnoho svých spoluobčanů před zánikem.“