512. schůzka: Stavitel paláců

Někteří sice přišli na svět už u nás, ale své původní kořeny měli v Bavořích, kdesi na vysočině u řeky Innu, v selském dvoře zvaného Dienzenhof. Toto jméno by mělo německy znít vlastně Dienstenhof, což je Služebný dvůr. Právě podle něj se všem zdejším říkalo – Dienzenhoferové.

„Vrchovina mezi Innem a Leitzachem byla domovinou přečetných tovaryšů i zednických a tesařských mistrů, kteří si odtud k nám přinesli svá příjmení. Ta jsou zapsána jednak v matrikách narozených v rodném kraji, jednak v matrikách sňatků a zemřelých i v městských knihách u nás. Dalším pramenem jsou takřečené propouštěcí či zhostné listy, které tovaryšům vydávaly soudní správy jejich kraje tehdy, když se rozhodli, že si u nás v Praze nebo jinde zažádají o městské právo. Platilo to i pro Dienzenhofery.“

Rod architektů

Bavorští Dienzenhoferové nebyli původně architekti, ba ani stavitelé. Jejich profese byly obyčejnější: sedlák, řemeslník, chudší chalupník, nádeník. Jeden synek – Johann – se však dostal na studia, absolvoval gymnasium, ba i bohosloví a stal se farářem. Jeho bratr se domohl postavení kupce a současně zednického mistra. A pak už se s profesní orientací Dienzenhoferů roztrhl pytel, což platilo najmě o rodině Jiřího, jehož všichni synové – Jiří, Wolfgang, Kryštof, Leonard, Abraham a Jan – se vyučili zednickému řemeslu. Pracovních příležitostí pro tolik stavitelů však v bavorském podhůří nebylo, a tak se hledalo tam, kde se stavělo, protože tam, kde se stavělo, byla práce, no a jak to tak vypadalo, jedním ze středisek intenzivního stavebního podnikání byla Praha. Řečeno dnešním jazykem: v posledních desetiletích 17. století probíhal u nás stavební boom. Postupně se k nám vydali všichni Dienzenhoferové, včetně osmadvacetileté sestry Anny (někdo jim tam přece musel vést domácnost).

Ne všichni Dienzenhoferové však zůstali v Praze. Nejstarší Jiří tam vydržel jen pár let, než přesídlil do Waldsassen, kde pracoval na stavbě cisterciáckého klášterního kostela. Měšťanské právo získal v Amberku, tam postavil jezuitskou kolej a jeho největším (a také posledním) dílem byl chrám svatého Martina v Bamberku. Zemřel poměrně mladý, ale už jako vážený měšťan bamberský s titulem kufriřtského dvorního stavitele. Stavbu musel dokončit jeho bratr Leonard. Pro třetího z bratrů, Wolfganga, byl vydán doklad o „řádném zplození“ s tím, že se chce usadit v Českém království ve městě Hostinném. Nakonec však získal měšťanské právo na pražské Malé Straně. Tam se i oženil, ale ani on v Praze nezůstal. Stavěl klášterní kostely a kláštery i poutní kostely, ale všechny v Němcích. Rovněž nejmladší bratr Jan v Praze nevydržel – nastoupil v Bamberku na Leonardovo místo. A zbývající ze šesti tovaryšů Dienzenhoferů, Abraham, ten zmizel ve světě neznámo kde. Zbyl nám ještě šestý z toho půltuctu bratří. Jmenoval se Kryštof.

Počestné řemeslo zednické a kamenické patřilo původně do jediného, společného cechu – tesaři měli cech vlastní. Každé z historických měst mělo cechy samostatné – platilo to i v Praze. Stavbu mohl provádět jenom ten zednický mistr nebo stavitel, který byl členem cechu. Členství se ovšem nezískávalo zadarmo, a taky nikoli za nějaký jednorázový poplatek. Uchazeč o členství v cechu se musel nejdřív u nějakého mistra vyučit. Mistři přijímali do učení chlapce ve věku čtrnácti, patnácti let, nikdy ne mladší, protože zedničina je tvrdé řemeslo a učedník musel mít dost fyzické síly, aby byl na stavbě něco platný. Učedníci nepracovali zadarmo, měli svůj plat, i když malý. Učební doba trvala tři roky, později u zedníků čtyři léta a u kameníků dokonce pět let. Mistr si nemohl nabrat učedníků, kolik chtěl – artikule mu umožňovaly pouze dva. Vyučený tovaryš mohl zůstat u svého mistra, ale většina toužila odbýt si svoje vandrovní léta ve světě. Pokud se chtěl vandrovní tovaryš stát mistrem, musel předložit starším cechmistrům dobrozdání těch mistrů, u kterých pracoval.

Zkoušky budoucích zednických mistrů

Budoucí zednický mistr musel podle artikulí ukázat, že umí provést: Za prvé sklep klenutý, to jest klenbu ze všech čtyř stran. Za druhé schod (tedy schodiště) k volnému vcházení, buď prostý nebo lomený, aby se vrchní stupeň zároveň s vrchním dlážděním srovnával a stupně ani větší, ani menší než ostatní nebyly. Za třetí štít v křtaltu proveden má být úměrně podle toho, jak by stavení široké anebo úzké bylo. Kameník zase musel vytesat dveře s poduškami a ostěním, musel si poradit s „voknem krámským“, potíže mu nemělo dělat vřeteno točitého schodiště. Na stavbě pracovali ještě mnozí další řemeslníci, specializovaní na štuky, na pokrývání střech, na stavbu kamen, na zasklívání oken a dveří, na truhlářské řemeslo, samozřejmě i zámečníci, no, to by snad stačilo. Řeč pořád nepřišla na tu nejdůležitější profesi. Na stavitele.

Mezi tvůrci naší barokní architektury, a platí to možná o naší architektuře vůbec, není snad osobnosti, kolem které by se nakupilo víc problémů než kolem Kryštofa Dienzenhofera. Zásluhu na tom má jistý tepelský kronikář, který v roce 1691 zapsal do klášterních análů, že „stavitelem nové části kláštera byl pan Kryštof Dienzenhofer, měšťan pražský, pocházející z Bavor, který svému umění výborně rozuměl a prováděl je na mnohých místech, přece však (což jest dosti podivuhodné) číst a psát absolutně neuměl. Jinak člověk vskutku velice slavný, svého umění znalý a stavitel velmi zkušený.“ Tímto zápisem to tepelský mnich Dienzenhoferovi náramně zavařil. Kdejaký historik umění si totiž položil otázku, jaký to mohl být architekt či stavitel, když neuměl číst a psát... copak by někdo takový dokázal narýsovat plán? A tak se začalo říkat, kdoví jak to bylo s klášterem v Teplé a s Maří Magdalenou na Malé Straně a svatou Markétou v Břevnově.

Ona to byla vlastně jakási postava pochybná, ten Dienzenhofer... zednický mistr, který byl jakž takž schopen provést cizí návrh... a pokud mu kdy bylo připsáno něco významnějšího, pak to mohl postavit jedině podle projektu jiného architekta a s jeho pomocí! Zdali prosáklo snad někdy nějaké jméno? Prosáklo. Jan Blažej Santini. Ti dva ovšem nespolupracovali, nikdy se na žádné společné práci nesešli. Jejich výtvarné cítění bylo úplně rozdílné, neshodli by se. Kryštof však nestavěl žádnému architektovi. Nebyl negramotný, uměl se podepsat, zachovaly se desítky jeho podpisů. Kromě toho psal listy, některé z nich on sám psal za ty, které toto umění neovládali, jisté listy zase psal za něj jeho syn. Odkud ta pomluva pramenila? Zřejmě si svou gramotnost osvojil až v dospělém věku, ale v žádném případě to nebyl jenom tak nějaký „nadaný polír“, jak o něm šířili protivníci. Konkurenti ho dokonce nařkli v roce 1702 z „fušeřiny“, ale nebylo jim to nic platné: o zakázky Dienzenhofer nouzi neměl a nakonec se stal i pražským měšťanem, když si přestavěl dům v Nosticově ulici.

„Z prvních významných staveb Kryštofa Dienzenhofera se uvádí trojice: zámek v Troji, klášter karmelitánů na Malé Straně, a palác hraběte Šternberka na Hradčanech, na němž se – podle počtu tovaryšů – pracovalo nejintenzivněji. Palác má bohatou a zajímavou historii. Na jeho místě stál renesanční dům Kryštofa z Lobkovic. V jeho držení se pak vystřídali další majitelé, až ho koupil i s připojeným sousedním domem na Hradčanském náměstí hrabě Šternberk. Majitel se obrátil postupně na několik architektů, původní plány vyprojektoval Martinelli, kterého doporučil stavebník zámku ve Slavkově hrabě Kaunic, pokračoval v nich pozdější slavný Alliprandi, tehdy však ještě velmi mladý, proslulý Fischer z Erlachu zakázku odmítl, byl vytížený.“

Myšlenka na palác se čtyřmi křídly

Co teď? Se stavebním povolením sice nebylo tenkrát takové byrokratické utrpení jako dnes, ale investor Šternberk chtěl ten svůj domeček mít konečně postavený... „O tom, co a jak chce mít zbudováno, rozhodoval vždycky stavebník, takže stačilo (možná) říct... dejme tomu Kryštofu Dienzenhoferovi: chtěl bych mít palác s oválným sálem, podobným jako je letohrádek mého přítele Šlika nebo Althana ve Vídni. Do Vídně nebylo tak daleko a Kryštof Dienzenhofer si zajel na obhlídku.“ A když se vrátil do Prahy, tak začal přemýšlet: Palác se čtyřmi křídly... na jeho severní straně je zachovaná část hlavních zdí původního renesančního domu... možná i část hradčanské hradební zdi, ke které byl asi přistavěn, to všechno není samo o sobě nic zvláštního. Kryštofa však napadla myšlenka s průjezdem, který nebylo možno umístit nikam jinak než do nároží, protože příjezdová cesta byla sevřena parcela arcibiskupského paláce a kanovnické residence.

Autorovi projektu se z této nepříznivé situace podařilo vytěžit opravdu unikátní prostorové řešení. Vlastně -z nouze ctnost. Veliká ctnost. A stejnou ctnost vydoloval i z přání majitele panství Mníšku pod Brdy, jistého pana Engela. Copak si pan hrabě umanul? Svatyni kající se Maří Magdaleny ve městě Marseille. On ji chtěl rozebrat a přenést do Brd? To ne. Jenom jaksi... okopírovat... postavit na Skalce u Mníšku takovou repliku marseillské kapličky. A Kryštof... literatury, fotografií, plánů, ba ani internetu nemaje... se musel zase vydat na cestu? Vydal se, a přímo v Marseille vyhotovil plány, jehož správnost mu potvrdil místní starosta. Nejenom, že se uměl podepsat, pan Dienzenhofer, ale i s plány to uměl...Uměl to tak dobře, že interiér kaple věrně napodoboval jeskyni, v níž světice žila. Byl vyzdoben dokonce umělými krápníky.

„V 90. letech 17. století měl Kryštof už velmi dobře zavedenou a prosperující stavební firmu a mohl pomýšlet i na zlepšení své majetkové situace. Nejvýhodnější investicí byla tehdy koupě nějaké nemovitosti. Proto zakoupil dům na Újezdě na Malé Straně. Zaplatil za něj obrovskou sumu 1000 zlatých. Budovu majitel nákladně přestavěl, protože na něm mohl uvázat sumu celých šesti tisíc zlatých jako kauci za svého nevlastního syna, aby mu umožnil pracovat na stavbě brněnského opevnění. V každém případě byl Kryštof Dienzenhofer jako padesátník až šedesátník dobře známým stavitelem, pracujícím pro řadu významných stavebníků, jak z kruhů duchovenstva, tak z kruhů šlechtických a žil se svou rodinou v dobrých poměrech.“

Chrám sv. Mikuláše

Dá se říct o Kryštofu Dienzenhoferovi (budeme-li hodně přísní), že to byl profesionální architekt? Takový termín bychom se asi zdráhali vyřknout, ale je fakt, že své řemeslo ovládal dokonale, a kromě toho znal mnohá špičková technická řešení. V Praze díky němu stojí dodnes mnoho obdivovaných staveb. Na Malém náměstí je to hned vedle náměstí Staroměstského dům U Zlaté lilie. Na Malé Straně řadu paláců přestavěl, včetně domu svého, jeho rukopis nese dům U Dvou panen v Tomášské ulici, také bývalý špitál pod Petřínem pochází z jeho dílny, na horním Malostranském náměstí vyrostl podle jeho plánů dům Jana Löwa z Erlsfeldu. Podílel se na dostavbě kostela Maří Magdaleny na Malé Straně a pustil se i do počátku stavby pražské Lorety na Hradčanech (tehdy pracoval už v týmu se synem Kiliánem Ignácem).

Chrám Sv. Mikuláše|foto:Josef Šmejkal

A je tu loď chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze. „Na Kryštofa Dienzenhofera se obrátilo postupně několik řádů se žádostí, aby jim navrhl a postavil klášterní kostely. První z nich byli paulíni v Obořišti. Klášter, na jehož založení měl zásluhu děkan svatovítské kapituly Tomáš Pešina z Čechorodu (jemuž statek Obořiště patřil), byl budován už delší dobu. Zdejší kostel svatého Josefa se pokládá za první článek skupiny kostelů vrcholného baroka. Dalším řádem, který se na Kryštofa obrátil s úkolem tentokrát opravdu monumentálním, byli malostranští jezuité. Malostranskými usedlíky byli už déle než tři čtvrtiny století a základy průčelní zdi jejich budoucího kostela čekaly v zemi už třicet let. Stavba se pozastavila pro nedostatek finančních prostředků, dosavadní plány chrámu přestaly být moderní. Jezuité dávno ustoupili od zásady hlásající prostotu a účelnost řádových staveb a přiklonili se k názoru zcela opačnému.“ U chrámů, které u nás Dienzenhofer stavěl, byly u nás poprvé použity složité klenební konstrukce z rafinovaně se prostupujících geometrických ploch – tahleta úchvatná kompoziční dynamika se projevila nejen ve vnitřních prostorech, ale zejména na chrámových průčelích.

Plány staveb se nedochovaly

Zachovaly se nějaké plány Dienzenhoferových staveb? Bohužel žádné. Ani ty, které se týkaly břevnovské svaté Markéty. Zdejší klášter, nejstarší mužský benediktinský klášter v zemích Koruny české, chtěl jeho opat Otmar Zinke vybudovat znovu od základů a pozvednout jej tak k duchovní i hospodářské prosperitě, kterou se mohl chlubit ve středověku. Už na začátku 17. století byl na jižní straně kostela postaven malý klášter, to ovšem byla jenom skromná záplata, zakrývající zříceniny komplexu kdysi velkolepého. Od dob husitských válek, které byly příčinou jeho náhlého konce, se v Břevnově nic podstatného nedělo. Opat Zinke měl pověst vynikajícího ekonoma – proto se snažil nejdříve rozšířit hospodářskou základnu kláštera, ve kterém měla v budoucnu žít daleko větší komunita. Koupil kladenské panství a pustil se do projektů nového břevnovského kláštera. Jako architekta si vybral – Kryštofa Dienzenhofera? Ne. Ještě ne. Zatím to byl Pavel Josef Bayer.

Dobrá firma? Nebyla špatná. Bayer měl renomé, pracoval ve službách významných šlechtických rodů, především pro Švarcemberky. Přesto byl s ním stavebník, tedy břevnovský opat, nespokojen. Projekt se mu líbil, ale chování projektanta se mu nezamlouvalo. Byl pramálo spolehlivý. Byl nedochvilný. Byl nehospodárný – dal kupříkladu zbořit takzvaný malý klášter, který stál sotva třicet let a přitom bylo možné ho používat i nadále. V klášterním archivu se dochovaly zprávy o několika variantách projektu, ale ve skutečnosti jich bylo ještě víc, protože stavebník nebyl s prací architekta spokojen a projekt se musel přepracovávat. Opatovy nervy vydržely válku s Bayerem sotva rok. Pak ho vyhodil, o čemž se zachoval zápis: „Pan stavitel se rozloučil za dveřmi a vzal všechny plány s sebou.“ Vyhazov byl odůvodněn tím, že stavitel na stavbu nedohlížel, dělníkům krátil mzdy (co ušetřil, šlo zřejmě do jeho vlastní kapsy), základy položil příliš mělce, najal nezkušeného cihláře, který spálil spousty dřeva bez jakéhokoli užitku a zbytečně vykácel v klášterní zahradě stromy, které mohly léta nést ovoce.

Proč si vybral břevnovský opat jako nového stavitele Kryštofa Dienzenhofera, lze velmi dobře pochopit. Snad by neškodilo to zopakovat: Na Malostranském náměstí se už tyčilo v plné výši nové průčelí kostela svatého Mikuláše, které obdivovali nejenom stavebníci, tedy jezuité, kteří o něm psali ve svých výročních zprávách latinskými, přímo básnickými příměry o jeho neobyčejné podobě, ale nemohla je nevidět celá tehdejší pražská veřejnost. Byla to prostě senzace. „A ctižádostivý pan opat z Břevnova okamžitě pochopil, že se zde buduje něco, co by jeho dosavadní stavitel nebyl schopen ani navrhnout, natož postavit,“ uvádí doktorka Milada Vilímková, autorka knihy o otci a synovi Dienzenhoferech Stavitelé paláců a chrámů. „Zdá se, že hlavní příčinou té výpovědi nebyla ani tak páně Bayerova nespolehlivost, jako spíš poznání, že stavba byla zadána architektovi průměrných kvalit, a že tady je teď možnost získat architekta nadprůměrného, ba geniálního. Břevnovský prelát byl ve svém důstojenství hned po pražském arcibiskupovi – jak by tedy mohl připustit, aby jeho Břevnov stavěl horší stavitel než ten, který pracoval pro jezuity? Přitom Kryštof Dienzenhofer byl stavitel, na kterého bylo spolehnutí, na něhož nikdy nepřicházely stížnosti pro nedbalost nebo nepečlivost. Stavět opravdu uměl, a ne ledajak.“

Kryštof zhotovil nové plánu celého břevnovského komplexu. Něco z Bayerových návrhů ponechal, kostel a prelaturu však navrhl úplně nově. Začalo se v polovině roku 1709, loď byla dokončena za tři roky nato. Pak se stavba trochu podržela, protože zrovna řádil mor, ale už na Vavřince v roce 1714 byly položeny základy celého kostela, což bylo v době, kdy se v provizorně uzavřené lodi odbývaly bohoslužby. Věž kostela byla dokončena v roce 1715, a následujícího roku se na stavbě objevil syn Kilián Ignác, který se vrátil z vandru. Otec ho zaměstnal jako políra, později jako mladého zednického mistra. Pracovní výkony jsou psány jeho rukou, podepisoval je však otec Kryštof. Pod vedením mladého Dienzenhofera byla postaveny prelatura a některé hospodářské budovy.

r_2100x1400_dvojka.png

Léta budování břevnovského kláštera měla i svoje společenské důsledky

„Výmluvným svědectvím jsou i zápisy v břevnovských matrikách. Mnoho zednických i kamenických tovaryšů navázalo s místními velice přátelské styky. Jsou zapsáni jako kmotři nebo svědkové při svatbách. Dokonce i jméno Kryštofa Dienzenhofera je uvedeno jako jméno svědka při křtu nemanželského dítěte. V tomto ohledu byly tehdy názory velice úzkoprsé a zmíněná okolnost je proto dokladem jeho velkorysosti.“ (Čí to nemanželské dítě bylo, po tom jsme ani nepátrali. Po tak dlouhé době... To by se ani nedalo zjistit.)

Ostatně – jak řečeno: panovaly na stavbě přátelské vztahy, velice přátelské, třeba i pan Dienzenhofer měl nějaký takový – ale to my nevíme, a když nevíme, tak nebudeme nic ani naznačovat. „Opat Zinke se v Kryštofovi nezklamal. Kryštof Dinzenhofer pro něj pracoval až do své smrti v roce 1722 za pevný roční plat. Bylo to ujednání na tovaryšský groš, což v tomto případě neznamenalo jen zhotovení potřebných plánů pro břevnovský klášter a osobní dohled nad stavbou, ale závazky mnohem rozsáhlejší. Kryštof vypracovával plány ke všem dalším stavbám na rozsáhlém území břevnovsko-broumovského panství. Podílel se i na budování kláštera v Broumově, vypracoval plány kostela ve Vernéřovicích.“

Není divu, že při tomto věhlasu se na stavitele obraceli další benediktini z jiných klášterů tohoto řádu. Jako první se přihlásil opat kláštera svatého Jana pod Skalou. Zdejší klášterní kostel byl zaklenut valenou klenbou, která na obvodové zdi tlačila takovou vahou, že se začaly rozestupovat, v klenbě se objevily trhliny a hrozilo zřícení. Generální oprava byla zadána Kryštofu Dienzenhoferovi, a ten si na svoje konto připsal kromě stovek skvělých barokních staveb, rozesetých po Praze a Čechách a výjimečně i na Moravě a ve Slezsku, ještě jeden bohulibý skutek. Díky němu máme o jednoho světce víc.

„Jelikož klenbu klášterního kostela nebylo možno zachránit, nechal Kryštof Dienzenhofer všechny jeho oltáře a stěny ve svatém Janu pod Skalou obednit a kamennou dlažbu dal pokrýt vysokou vrstvou větví a listí. Pak byl železný řetěz, kterým byla klenba stažena, odstraněn a klenba sama spadla dolů, aniž by způsobila nějakou velkou škodu. Vážněji byl poškozen pouze náhrobek svatého Ivana, což však vedlo k neočekávanému objevu. V náhrobku, doposud nepřístupném, se nalezly pozůstatky světce Ivana, o jejichž existenci neměl do té doby nikdo tušení.“