261. schůzka: Ctěný Albík, královský dvorní lékař, věrný a milovaný

„Ale že ten mistr Albík příliš byl skoupý a neztravný, i nechtěl rytířů a panoší za sebou míti, aby jim mnoho peněz nerozdával.“

Kdybychom psali o Albíkovi dnes, nepoužili bychom nejspíš přídavného jména „neztravný“, ale kupříkladu „hladovec“ nebo ještě přesněji „nedožera“. Takovouhle pověst tedy měl Zikmund Albík z Uničova. Že bychom ji Albíkovi záviděl, to ani náhodou. Staří letopisci psali o člověku, o kterém toho vlastně moc nevěděli. Dá se říci, že svým způsobem toho o něm víme víc my, protože máme k dispozici leckterý pramen tehdejším autorům neznámý.

Arcibiskup bez kvalifikace

Proč se do chudáka Albíka kronikáři tak naváželi? Nebyl chudák. Jednak byl bohatý, ale hlavně není proč jej litovat. Problém byl v tom, že se o něm říkalo, že si arcibiskupský úřad koupil. Žádnou fakturu, stvrzenku ani účtenku však nemáme. „Když arcibiskup Zbyněk v Uhřích umřel, obeslal král Václav biskupa litomyšlského i olomouckého a některé opaty a preláty a ti, zasednouce v radu v kostele svatého Víta, z vůle jednostejné volili za arcibiskupa jednoho mistra učení pražského, jenž byl v lékařství vnitřních věcí velmi dospělý a bylo jemu Albík a velmi po německu mluvil, ač byl rodem z Moravy z Uničova.“ Tady se už netvrdí, že by Albík měl být rodem Němec. „Někteří pravili, že se v ten úřad vkoupil, neb měl mnoho zlatých, ale král tomu odpíral a to mluviti o něm zapověděl.“

Tak podplatil Albík své volitele nebo ne? Korupce se těžko zjišťuje v mnoha causách mnohem čerstvějších, natož pak v této, na kterou už stačil usednout několikasetletý prach... Rukopisné knihy tuto skutečnost však uvádějí, jako že to je hotová věc. Jedna věc je však neoddiskutovatelná. Tento pražský arcibiskup neměl pro tento úřad náležitou kvalifikaci. Universitu sice vystudoval, nejprve fakultu artistických umění a později i práva. Na první z nich docítil titulu „magister“, „examinátor“ a nakonec i „mistr“, na druhé „bakalář“. Ještě mu nebylo čtyřicet a stal se z něj „physicus domini regis“, tedy „fysikus pane krále“.

Osobní lékař Václava IV.

Něco jako panovníkův osobní lékař. Hned nato vyléčil Václava IV. z vážné choroby, za což byl povýšen do šlechtického stavu, přičemž v té době přednáší jako profesor na lékařské fakultě a pobírá z důchodů čáslavských plat 32 kop grošů ročně. 1920 grošů. Slušná suma. Pak odešel do Itálie a tam dosáhl nostrifikace svého právnického doktorátu. No a pak do toho všeho přišel – doslova spadl z nebe – úřad arcibiskupský.

Abychom ale nezamluvili tu kvalifikaci. Albík ji v době svého zvolení arcibiskupem neměl. Neměl totiž vůbec žádné kněžské svěcení. Až za čtyři měsíce po svého zvolení byl vysvěcen na podjáhna, a za další čtyři měsíce na kněze. Neboli kariéra formou skoků.
„Když pan Zbyněk Zajíc v Uhřích zemřel, na jeho místo byl pan Zikmund Albík vsazen, urozením Čech, byl jedinečnou bezednou propastí nesmírné lakoty. Klíče od vinného sklepa nesvěřoval nikomu jinému než sobě samému, a jestliže mu bylo dáno darem nějaké živé zvíře, okamžitě je prodal. Protože shledal, že kuchaři stojí mnoho peněz, postavil v čelo své kuchyně jakousi mrzutou babu. Když se ho jednou ptali, který zvyk je mu nejnepříjemnější, řekl, že je to zvuk čelistí drtících kosti.“

A budoucí papež s ironií sobě vlastní k tomu podotýká: „Zajisté arcibiskup vhodný k tomu, aby podnítil vzmáhající se zlé.“ Tím „zlým“ měl na mysli kacířství. „Na místo přeslavného kněze dosazen byl s královou podporou přelakotný člověk.“ I biskup Jan Dubravius si převelice ošklivil Albíkovu šetrnost. „Uměním lékařským byl jistě velmi zasloužilý; měl by však být spíše počítán mezi mastičkáře než mezi církevní představitele. Byl do té míry chtivý a k majetku pozorný, že neopomněl starost a péči ani o ty nejmenší drobnosti: sám pro sebe si ponechá klíče od zásob a od vinného sklepa, starost o spíži svěří babě, která má víno v ošklivosti, a v domě vytvoří jakousi krčmu a tržnici; zatímco za peníz vyměňuje kvalitnější vína a vzácnější masa z ryb, ptáků a divočiny, sám sebe spolu s nepočetnou a opovrženíhodnou čeledí svolává k hubenému, lakotnému stolu. Který sluha – jen trochu počestnější – by mu rád sloužil!“

Zahálka je chorobotvorný stav!

Kdoví, kolik na těch fámách bylo pravdy a kolik jedovaté pomluvy. Nahlédneme-li na Albíkovu. dejme tomu úspornost. Z druhé strany, vyjde nám docela jiný portrét než škudlivý Harpagon. Patrně pocházel spíše z prostších poměrů, což se dá vyvodit z faktu, že měl velmi dobrý vztah k chudým lidem. I v jeho spisech je neustále přítomná péče o chudé, zdůrazňuje, že i chudí potřebují léky. Dost nevybíravými výrazy nabádá špatné lékaře, aby se nedbalostí a špatně volenou léčbou nestali vrahy svých chudých pacientů. Za druhé neustále zdůrazňuje „labor et motus“, tedy: „práce a pohyb“! Sám byl svých slov hoden. Zahálku a nečinnost považoval za naprosto negativní a přímo chorobotvorné stavy. On sám byl workoholik. Soudobé prameny hovoří o tom, že si jako arcibiskup držel pouze velmi skromný dvůr, až byl obviňován z lakomství. Asi vedl jednoduchý, nenákladný způsob života, což hlavně ve srovnání s jeho urozenými předchůdci na arcibiskupském stolci budilo pozornost. Ovšem tato skromnost a šetrnost až skrblictví je v příkrém rozporu s rozkošnickým způsobem života, který mu pozdější letopisci připisují. Důvod: Vězí ve verši, kterého Albík užil v jedné své knize:

Není pití – leda víno.
Není jídla – leda maso.
Není slasti – leda žena.

Jenomže tohle vůbec není nějaké Albíkovo osobní heslo. Mnoho jeho veršů nabádá k něčemu úplně opačnému:

Lázně, souložení a holení,
vínečka pití – 
toto je čtverý akt,
jenž z mladíka udělá starce.

Možná napsal Albík v mládí ten první verš a teprve k stáru ten druhý... Ale ne. Nad celým jeho dílem spolehlivě vládne duch uměřenosti a zachovávání náležité, spíše skrovnější míry ve všem, co bychom mohli nazvat požitky života. Což neznamená, že peníze neměl. Měl jich dost, takže mohl investovat. Kupuje tři domy. Kromě pražských nemovitostí mu patřila ještě tvrz v Chřenicích u Uhříněvsi. Na to, že žil jako universitní mistr sám, byl zajištěn. Nežil sám. Měl u sebe rodiče, ale o ty nejde. O koho tedy jde? O manželku a děti. Mistři se sice neženili, ale Albík ano. Mezi námi: v tom se jistě projevila přízeň jeho královského pacienta, tedy krále Václava IV. Celibát už v době před husitstvím přestával být nevyhnutelnou podmínkou profesorské činnosti. Jak se však mohl stát ženatý muž arcibiskupem? Protože v té době byl už vdovcem.

„Co posiluje nejvíce. Vezměte oškubanou slepici, a je-li tučné, vyřežte sádlo, maso nakrájejte na kousky a dejte do nádoby anebo do sklenice a hrdlo dobře uzavřete hlínou a ovažte plátnem, aby hlína nepadala dovnitř. A nepřidávejte žádnou vodu ani sůl. Potom tu nádobu vložte do většího hrnce, v němž se vaří voda, a to na dva prsty od hrdla. Nechť se vaří nepřetržitě tři hodiny. Až uplynou, vyjměte sklenici nebo nádobu z vody, vyndejte hlínu, otevřete ji a najdete vývaru asi jeden žejdlík. Tohoto vývaru nechť nemocný užívá několik lžiček denně a častěji. Maso vyhoďte na cestu. A můžete přidat rozdrcený kmín. Tak jsem to já, Albík, dělal často panu Václavovi, českému králi, když byl nemocný a velmi slabý.“

Mistr Albík si zřejmě na svém vznešeném pacientovi zakládal. Používal ho jako exemplárního pacienta. Co mohlo vyléčit krále, musí vyléčit každého! A ten lék, který mu Albík předepsal, to byl ten nejlepší lék, který je možné předložit. Jak se dostal pan doktor Albík na královský dvůr? Nejprve je uváděn jako jeden z královských lékařů – k tomuto výnosnému místu mu určitě dopomohlo jeho lékařské umění. V době těžkého onemocnění Václava IV. je to právě Albík, který je povolán k léčbě. Což je léčba, abychom tak řekli, nejvyšší, přímo státní důležitosti. Václav IV. ve věku osmatřicet let ochořel tak, že se uvažovalo o jeho smrti. Kolem krále se určitě motalo pár lékařů, ale Albík je povolán jaksi v poslední chvíli. Byl zhruba stejně starý jako král, působil už léta na universitě a musel ho obklopovat určitý věhlas, když ho povolali k loži těžce nemocného krále. Ostatní lékaři zřejmě nepomohli, zatímco Albíkova medicína zabrala, a v tom vězí docela logicky kořen onoho záviděníhodného přátelství mezi králem a jeho doktorem, což bylo vyjádřeno přímo materiálně: důchody, hodnostmi, statky. Je docela možné, že tato pro Albíka historická příležitost byla vůbec prvním osobním setkáním s králem. Terapie dopadla každopádně úspěšně a Albíkovi se od té doby změnil život.

„Přijali jsme cenné služby,“ napsal sám král za rok po svém uzdravení, „které nám poskytoval, poskytuje nyní a bude moci poskytovati i v budoucnosti ctný Albík, doktor lékařských věd, bakalář kanonického práva a mistr svobodných umění, náš milý věrný lékař, s horoucí neporušitelnou vírou a věrností: toto vše důstojně zaznamenáváme. On totiž jako statečný válečník, opásán výzbrojí lékařského umění, bojuje s naší tělesnou slabostí; tráví bezesné noci a snaží se nás posilovat svou důvěrou tam, kde nemůže pomoci žádné bohatství a žádné vysoké postavení.“

Král a lékař blízkými přáteli

Moudrá slova pana krále, neboť vůči nemoci se ocitá i ten věru vysoce postavený v postavení velice poníženém. Ti dva, král a jeho doktor, se skutečně spřátelili. Svědčí o tom i Albíkův spis Regimen santatis, který sepsal pro krále Václava. Napsal v něm tuhletu větu: „To bych vám radil jako váš přítel“. A ještě jeden spisek Albík svému králi věnoval: Traktát o vínech. To věnování je docela stručné: „Předkládám pojednání o vínech a jeho vlastnostech, sepsané s vřelou láskou k Tvé Milosti.“ Ani král nešetří v dopisech Albíkovi přívlastky, které svědčily o jeho náklonnosti: „Náš nejvyšší královský dvorní lékař, ctěný Albík, věrný a milovaný.“ Tento spisek, který Albík sepsal byl určen přímo pro krále Václava. Lékař je zde svému panovníkovi jakoby nadřazen. Kárá ho, radí mu, dovoluje, zakazuje, vytýká. Což by si asi nedovolil, kdyby neměl s králem důvěrný a důvěryplný vztah. Poměr se tady místy jako by obrací: lékař je učitelem, jeho král peskovaným žáčkem. Provinění jsou trestána, dobré chování bude odměněno. Král je nemocný, protože neposlouchal.

„Pamatujte: hodně soli a pepře, málo pití vína a zdravá životospráva v jídle a pití vám prospívají. A bujné tělesné radovánky jen zřídka a ne v jinou dobu než po prvním spánku. Ale řekl byste, že vidět a nedotýkat se a neokusit znamená smrt, jak praví Písmo. Ustupuji tedy Písmu, protože je pravdivé. Budete tudíž moci dotýkat se ženy a vidět ji, ale nevstoupíte do ní, protože se ve vašem těle bojíte. Proto se chovejte ke své družce podle onoho lidového pořekadla: Co sám nechceš, nečiň příteli nebo přítelkyni. Ale zakazuji vám, abyste ženě prozradil mé jméno: rozhořčila by se na mne, neboť je nesnadné spojit slámu s ohněm tak, aby oheň na slámu nepůsobil.“

No, to říkal Albík tomu pravému, to s tím vínem a se ženami. Takových kázání schytal král od svého ošetřujícího lékaře víc: „Příčinou vašich zdravotních potíží jsou choroby hlavy a žaludku, které jste si způsobil sám, neboť jste si v mládí poškodil tyto orgány v turnajích, častým mytím hlavy a kadeřením vlasů. A v době velkého mrazu anebo velikého vedra jste chodil s nepokrytou hlavou. A ještě bezuzdnými tělesnými radovánkami, neuspořádaným životem a hojným a silným pitím. Protože hojné pití působí hojná reumata. Deštivé počasí anebo počasí příliš vlhké či studené rovněž působí nadměrnou tvorbu reumatu v lidském těle.“

Což ještě ani zdaleka nebylo všecko: „Za druhé uzavírám, že ve studeném a vlhkém čase ležíte v málo vytopené místnosti.“ Krále muselo to revma ale brát. Leč nejen revma ho bralo. „Za třetí tvrdím, že už samotné povětří a změna klimatu anebo deště způsobují dnu. Jakož spánek ve dne anebo přecpání břicha, a to hlavně nadměrným pitím vína. Ale nade všechno působí hněvivé záchvaty.“ S hněvem Václava IV. mělo jeho okolí bohaté, i když velice trpké zkušenosti. „Samotný hněv způsobuje dnu i bolesti hlavy. Jak praví Aristotelés: Hněv je příval krve k srdci. Chraňte se tedy před hněvem, protože hněvivé záchvaty zabraňují duši, aby nemohla spatřiti pravdu. A vězte, příliš mnoho solit a kořenit, nebo příliš velké teplo v místnosti je škodlivé pro hlavu. A vše, čeho je příliš, se zvrátí v neřest.“ Ještě něco? Ještě naučení o vlivu veřejných a parních lázní na „reumata“:

„Za čtvrté uzavírám, že veřejné lázně jsou pro reumatika jedovaté, z toho důvodu, že zvlhčují a rozpouštějí, tudíž způsobují reumata. Za páté uzavírám, že parní a potní lázně reumatikovi prospívají z toho důvodu, že pohlcují reumata. Proklaté reuma, kolik zla způsobuje v člověku!“ A nakonec takové drobné podotknutí. Docela se hodí i do dnešních časů: „A vězte, že starosti způsobují šedivění a předčasný úpadek všech lidských sil. Ale já, Albík, nevím, kde se v těchto dobách prodává dobrá mysl a útěcha.“

Václav, stejně jako jeho bratr Zikmund a otec Karel trpěl těžkými záchvaty dny neboli podagry. Albík si byl vědom dvou předpokladů, které chorobu zavinily a zhoršily: jednak dědičných vloh, jednak naprosto nevhodného způsobu života. Skladba a rozložení jídel během dne i způsob stravování byly zcela nevyhovující – král ve dne neměl chuť k jídlu a zřejmě dost často spal, zato večer se chuť k jídlu a pití dostavila a náš pan král mnoho jedl, mnoho pil a mnoho bděl. Jeho lékař mu doporučoval skrovnější množství jídla, a taky aby se vyvaroval příliš tučného masa, slaniny, uzeného, nakládané zeleniny, mléčných výrobků, zvěřiny a hovězího. Z mas doporučuje jenom čerstvé a mladé maso. Koláče a moučná jídla Albík povoluje jen v tom případě, kdy má král dostatek pohybu, což byla u Václava spíš výjimka než pravidlo. Co všechno léčil Albík u Václava? Kromě dny ještě bolesti hlavy, žaludeční potíže, špatné trávení, sklon k zácpě, otoky na rukách.

Račte si to uvědomit: nebudete-li uzdraven, je to tím, že jste nedodržoval náležitou životosprávu a tak jste neodstranil příčinu své choroby.

„Nejjasnější pane, nejmilejší králi králů!“ Tak se obrací Albík ke svému dalšímu korunovanému pacientovi, Zikmundovi Lucemburskému. „Račte si to uvědomit: nebudete-li uzdraven, je to tím, že jste nedodržoval náležitou životosprávu a tak jste neodstranil příčinu své choroby.“ I k Zikmundovi byl Albík povolán poměrně narychlo, aby ho zbavil zdravotních potíží. Stará známá „reumata“. Tedy ve skutečnosti dna, a zřejmě i další komplikace, které vyplývaly z nezřízeného Zikmundova života. Albík šel na Zikmundovy choroby důsledně. S nejvyšší důkladností provedl uroskopii i koproskopii, zároveň bral v úvahu pacientův věk a stav těla i povahy, a také skladbu stravy a způsob života. Že má Zikmund dnu, to poznal Albík okamžitě, i kdy jí říkal „reumata“.

„Reumata u vás plynou páteří ke kyčlím a protože jsou těžká, klesají ve vašem těle do nohou a níže do kotníků.“ A ještě Zikmundovi zjistil poruchu rovnováhy. Motání hlavy a ztráta rovnováhy by podle něj mohly časem vést k padoucí nemoci. Rovněž u něj shledal chronickou rýmu, takže mu doporučil řidčeji si mýt hlavu. Bylo to patrně jeho velké téma, protože se o něm docela důkladně rozepisuje: „Nikdy si nemyjte hlavu, aniž byste do vody nepřidali víno. Přilijte tedy půl žejdlíku vína a budete vařit spolu s nálevem klasů nardy s květy heřmánku a mátou. Po umytí vezměte kus látky, namočte do tohoto nálevu, dobře ho vyždímejte a ovažte jím hlavu.“ Dnes se doporučuje splachovat vodou s octem, což mohlo mít stejný účinek jako voda s vínem, a také zábaly vlasů jsou docela moderní. „Chcete-li být uchráněn od paralýzy rukou a nohou, vyhýbejte se velikému pití a pozdním večeřím a také sexuální neuměřenosti, neboť takový častý styk příliš mnoho oslabuje síly a krom toho oslabuje trávicí schopnost a přivádí žaludeční slabost. Je to lupič, který vyplení všechny síly, protože hojným smilněním si zkracujete život: to totiž pohlcuje základní vlhkost, v níž spočívá náš život.“

„Je šest věcí, které nejsou člověku vrozené a které velice ovlivňují zdraví nebo nemoc, to jest vzduch, který nás obklopuje; druhou věcí je jídlo a pití a další, co vchází do těla; třetí je pohyb a klid, čtvrtá spánek a bdění, pátá vyprazdňování a zadržování, šestá duševní příhody, jako jsou radost a smutek, naděje a strach a bolest atd.“ Byl to on, kdo považoval naši stravu za příliš těžkou a nadměrnou – Albík nedoporučoval ani příliš solená a uzená masa, slaninu a vůbec tučné pokrmy, syrové máslo, mléko, tučný sýr, syrové ovoce, dále starou nakládanou zeleninu a vůbec zavrhoval všechny pokrmy, které nejsou čerstvé. Doporučoval pouze čerstvé libové maso a čerstvou zeleninu. Strava se musí odlišovat i podle toho, jak těžce člověk pracuje a jak se pohybuje – se svými názory na pohyb předstihl dobu o několik století: „Pohyb a cvičení chrání před chorobami a já mám tu zkušenost, že mnozí byli od chorob vyléčeni tím, že se velmi často pohybovali a namáhali se. Neboť ať už šlo o jakýkoli pohyb, vždycky má dobré účinky a způsobuje vstřebávání choroby, ať jde o běh nebo jízdu na koni či pouhé procházení sem tam po domě o holi. Kde není práce a pohyb, tam nemůže být skutečné zdraví.“