„Nikdo by neřekl: To je Pavel Špelda.“ Řezbář, který se musel nejdřív naučit baroko, aby ho mohl opustit
„Moje vize byla tvořit, ale nevěděl jsem co,“ přiznává umělecký řezbář. Začátky podle něj nejsou o originalitě, ale o poctivém učení. „Mladý člověk, který se učí řemeslo, obvykle kopíruje staré vzory. Tak začínal třeba Picasso,“ říká s lehkou nadsázkou v rozhovoru s moderátorkou Terezou Kostkovou. „Je dobré začít klasikou a teprve pak se na tom dá stavět něco vlastního.“
Právě z této cesty se u něj postupně zrodila volná abstraktní tvorba. Klasické umění pro něj nebylo omezením, ale školou. „Když kolegové vidí moji abstraktní sochu, říkají, že je vidět, že jsem vyrostl na baroku,“ usmívá se. „Nezapřu české baroko, které nejvíc obohatilo naše umění – ať už v malířství, nebo architektuře. Pro mě je to základ.“
Česká krajina je podle něj barokem doslova protkaná. „Barokních památek je u nás mnoho a co si budeme povídat – v baroku byli naši umělci velmi silní. Ta stopa je znatelná a pořád se od nich máme co učit,“ říká otevřeně sochař.
Dlouho se věnoval především restaurování a s vlastní tvorbou váhal. „Netroufal jsem si,“ přiznává. Zlom přišel kolem dvacítky. „Cítil jsem, že kdybych dělal klasiku celý život, nechal bych za sebou třeba hezkou repliku sochy, ale ta by nenesla můj rukopis. Nikdo by neřekl: Tohle je Pavel Špelda.“
Vlastní cesta se otevřela až později. „To, že dnes lidé poznají moji práci, se povedlo právě díky vlastní tvorbě,“ uzavírá Pavel Špelda v Blízkých setkáních.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
