517. schůzka: Jak se synek janovického fojta zbojníkem stal

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pochod zbojníků

„Ondra, syn fojta z Janovic, zběhl ze studií. Hloupý nebyl, ale hlava vzpurná, a když ho páteři v semináři pořád jen na modlitbách drželi, dlouho to nevydržel. Jednoho dne si vyměnil kleriku v jednom krámku za prostou halenu, klobouk a pár krejcarů. S tím se vydal do světa, protože se mu domů nechtělo. Mamička s tatíčkem mysleli, že budou mít ze synka faráře, a on si takhle vedl.“

My jsme Ondrášovu historii začali poněkud netradičně, napůl s pomocí lidové pověsti a napůl dočista uměle, neboť toho příběhu se chopila spisovatelka Helena Lisická a převyprávěla jej. Ale ani v té nejodvážněji upravené pověsti, natož pak v jejím lidovém předobraze, nesmí chybět to, se skutečně stalo, a komu se to stalo, a ještě kde se to stalo, jakož i kdy. V úvodu příběhu jsme pár faktů, pár jmen zaznamenali. Ano, máme tu titulní postavu, Ondráše. Vyprávěním se mihlo i místní jméno – Janovice. Ba ani zmínka o Ondrášově fojtském původu nechyběla. Abychom zjistili další podrobnosti, musíme se vrátit ve studni času ještě trochu hlouběji, až k hladině roku 1680.

Nikoli v Janovicích, ale na faře v Dobré (pod kterou svou duchovní správou Janovice spadaly) píše zdejší děkan u data 13. Novembris 1680 v rubrice Parentes (neboli Rodiče) tento záznam: „Ondra, fogt Janow., Dorotha uxor eius.“ Česky to je: „Ondra, fojt janovický, Dorota, manželka jeho.“ Chybět nemohou samozřejmě kmotři, což jsou Compatres: „Jura Korbassuw, Ewa Czarbolova.“ Po česku: „Jiří Korbáš a Eva Carbolová.“ Zbývá ještě jméno novorozence. Nalézá se v rubrice „Infantes (Děti): Ondra.“

Nejznámější zbojník na Moravě a ve Slezsku

Ondra. Jinak syn Ondry, janovického fojta. Kmotři, ti mají příjmení, ale rodiče ani syn ne. V řadě pověstí, ale i v seriózně se tvářící ondrášovské literatuře, se však jedno příjmení vyskytuje. Šebesta – Ondráš Šebesta. Traduje se, že v době chlapcova narození seděl na janovickém fojtství rod Šebestů. Traduje se, ale žádná gruntovnice (neboli gruntovní kniha) na zdejším fojtství rod Šebestů nezná. To fojtství bylo přitom svobodné a dědičné s určitými práva a výsadami. Z dávné povinnosti noclehů se postupně vyvinula hospoda s právem výčepu. Matrika na faře v Dobré ani gruntovnice v Janovicích žádné příjmení janovického fojta neuvádí. Že by tu žádný nebyl, to zřejmě v úvahu nepřipadá, jenomže zdejší fojt je vždycky uváděn pouze křestním jménem, a přídomkem, například: Ondra, fojt janovský. Jako to bylo s těmi Šebesty a hlavně se skutečným příjmením nejznámějšího zbojníka na Moravě a ve Slezsku?

Zabití Ondráše Jurášem (olej na dřevě, konec 18. století)

Ještě než začneme sledovat tuhletu ondrášovskou stopu v písku dějin (byť ta se již vzdálila na hony holé pravdě a nemá s ní věru příliš mnoho společného), tak si připomeňme, co je na ní na první pohled zřejmý nesmysl a co ve skutečnosti jakýsi podklad zase mít může. Abychom dostáli své pověsti historických detektivů, měli bychom si ozřejmit, jak to bylo s Ondrášovou latinou, kterou se naučil v semináři, z něhož měl zběhnout. Tak především: i když to lidová pověst tvrdí, žádné doklady o tom, že by Ondráš studoval na latinské škole v Příboře (ani na žádné jiné), nemáme. Tudíž nemůžeme potvrdit (ale ani spolehlivě vyvrátit), že by byl odtamtud pro špatné chování vyloučen. Dobové záznamy příborské piaristické koleje (ta zde fungovala od roku 1694 do roku 1777) žáka tohoto jména vůbec neznají. Zpráva o Ondrášově latině může být latinou, ale taky ne. Potvrdili jsme si, že Ondrášovo jméno ve školních záznamech nefunguje, což ale neznamená, že tady vystudovat nemohl. Kupříkladu historik Kämmerling ve svých Dějinách města Příbora uvádí, že Ondráš u piaristů opravdu studoval, ale že byl pro stálé kázeňské přestupky byl ze školy vyloučen. Dokonce měl údajně v potyčce zabít jakéhosi dragouna.

Když se Ondra (Ondrášův otec neboli Ondřej příjmením Fucziman starší) ujal po svém bratrovi fojtského úřadu v Janovicích, bylo mu čtyřiadvacet let. o dvou letech se mu narodil prvorozený syn, který dostal jméno po něm. Manželství trvalo třicet let, a když manželka Dorota zemřela, oženil se starý Ondra Fucziman (no tak starý... měl sotva pětapadesát) s jednou vdovou se oženil a narodily se mu pak ještě dvě děti. Když za osm let nato zemřel (v roce 1717.), byl do janovické gruntovní knihy zanesen tento zápis: „Zemřejíc Ondra Fucziman pozůstalý nápad na siroty rozepsal, který po vyplacení starých nápadníkův dostati mají totiž.“ Čeština to zrovna nebyla libozvučná a srozumitelná, ale nám jde stejně o následující jména: Jan, Kuba, Anna, Dora, Magdalena, Jura, Kača, Tomek a Marina. Všechno to byly děti někdejšího janovického fojta Ondry a sourozenci slezského zbojníka Ondráše. Jeho jméno – tedy Ondrášovo – však v tom výčtu chybí. Není tam. Proč? Všichni přece dědili. On ale není mezi dědici uveden. Proč? Protože v té době byl už – mrtev.

„Lze předpokládat, že už v roce 1708, kdy se vzdal fojt Ondřej úřadu, byl Ondráš mezi zbojníky,“ říká se v knize historika docenta Aloise Sivka o Zbojníku Ondrášovi. „A pokud nebyl (jako: mezi zbojníkyú, tak nepobýval doma, byl už z domova pryč. Mohl odejít pro neshodu s rodiči nebo se sourozenci. Nemůžeme ani vyloučit, že pásl dočasně na salaši fojta Šebesty z Vyšních Lhot – ta byla v blízkosti salaše janovického fojta na Lysé hoře. Snad mu zprvu říkali Ondra fojtův... později Šebestův... podle toho, že u fojta Šebesty sloužil. V té době značně sílilo beskydské zbojnictví. Roku 1709. bylo vydáno zpozornění duchovenstvu o lupičích na Těšínsku. Ondráš mohl být právě jako pastevec ve styku se zbojníky. Vždyť tehdy přecházela často do Beskyd skupina zbojníka Uhorčíka ze Slovenska. Není vyloučeno, že právě s jejími členy se Ondráš stýkal. V roce 1711 zanechal Uhorčík zbojnictví, oženil se a pod cizím jménem žil na thurzovských kopanicích. Proč by v té době nemohl po něm převzít velení tovaryšstva Ondráš, dobře znalý beskydských hor?“

Karpatský zbojník na rytině podle předlohy Kašpara Luykena z r. 1703

Zprávy o prvních zbojnících u nás pocházejí z doby vlády knížete Břetislava I. Dali se dohromady v Horních Uhrách (tedy na Slovensku), a přepadali moravské obce a města. Uherský král Ondřej vyhnal „tu chámovinu“ ze země a oni se usadili v pohraničních horách. Páni z Konice, Buchlova a Hulína patřili mezi ty, kteří šli zbojníkům nejvíc po krku. V 17. a v 18. století zbojnictví rozrostlo netušenou měrou. Zbojnické roty měla dokonce své hejtmany. Roku 1710 byli v Lipníku nad Bečvou popraveni dva valašští zbojníci – Jan Duchoň ze vsi Rakové a Adam z jedné vsi od Příbora. Sťati byli i dva synové helfštýnského vrátného, Jurka a Kristek Onderkové. Onderkové byli na Helfštýně chyceni náhodně. Lipenský piarista si vyšel se svými svěřenci na procházku, studenti našli při prohlídce hradu v jeho chodbách spící zbojníky, byli pochytáni a pověšeni na stromech.

Zbojník Klimczok – hrabě beskydských hor

Další zbojnické tlupy operovaly na území dnešního Polska. V Krakově skončil svůj jeden z nejznámějších zbojníků, který dělal výpravy i k nám, Martin Portasz. Způsob jeho smrti byl zvlášť krutý. Byly tu uťaty obě ruce, na zádech mu stáhli dva pásy kůže a ještě živého ho pověsili za žebro na hák. Ještě populárnější je v polských pověstech (dodnes) zbojník Klimczok. Říkalo se mu – „hrabě beskydských hor.“ Ve skutečnosti to byli dva bratři, Matěj a Vojtěch. Byli postrachem panstva, obchodníků, kupců a krčmářů po obou stranách dnešní hranice. Členem jejich tovaryšstva byl stařec, který měl funkci vyzvědače. Převlečen za žebráka prosil o almužnu u bohatých pánů a zámožných sedláků. Prohlížel obydlí, krčmy, odhadoval počet služebnictva, dovídal se o smýšlení obyvatelstva. Za noci pak zbojníky vodil bezpečně ke kořisti. Jeden bratr Klimčok skončil na šibenici, druhý byl sťat.

Jurek Proczpak se svou milou

Ještě koncem 18. století působila v Beskydách „zbojnická famílije“, kterou vedl Jurek Proczpak. Byl to původně podloudník, který byl odsouzen za zastřelení jalovice. Podařilo se mu v vězení uprchnout, ale domů se vrátit nemohl. Skrýval se v lesích na Baraní hoře. Spojil se s několika dezertéry z rakouské armády, se kterými pak zbojničil ve Slezsku dnes polském i v tom, které nám zůstalo, na slovenské Oravě a troufl si i do Uher. Když se činy zbojnické skupiny Pročpakovy násobily, počkala si na něj světská moc v lesích mezi Jablunkovem a Baraní horou. Zradila ho milenka, Pročpak byl i se svými společníky pochytán a popraven. Ani jeden z těchto tovaryšů cechu zbojnického však nedosáhl popularity Ondrášovy. Té se vyrovnal nebo ji snad i předčil pouze Juraj Jánošík. Stejně jako Jánošík i Ondráš vešel do mnoha desítek pověstí a písní. Oč méně toho o jeho životě a činech víme, o to víc se o něm povídalo a zpívalo.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související