518. schůzka: Ondraš, Ondraš, dobře sobě rozvaž

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zabití Ondráše Jurášem (olej na dřevě, konec 18. století)

Vydejme se opět do prvních let osmnáctého století, a ze všeho nejdřív nahlédněme do jedné z mnoha pověstí, které o této osobě vznikly a které jsme minule rozpovídali a nedokončili. V tomto díle se dozvíme, odkud vzal Ondráš svoje nadpřirozené schopnosti a jakým zbojníkem byl a jak skončil. A ještě k čemu nám poznání jeho života a skutků může být.

„Ondráš ležel zalitý krví pod starým bukem, kde ho panští drábi zanechali poté, co ho zle zřídili karabáči. Najednou mu někdo sáhl na ruku a Ondráš sebou škubl. Myslel, že k němu přišla frýdecká hraběnka. Když ale otevřel oči, uviděl starou babu. Skláněla se nad ním a švitořila: Jsi živý, synku. Neškubej sebou a klidně lež! Já ti z toho nějak pomohu. Jsem stará bohyně a všelicos o tobě vím. Dobře jsem viděla, tak ti panští pacholci na hraběcí rozkaz naložili. Co sis na zámku vysloužil, to máš. S pány není dobré se přátelit!“ Co ty víš? Raději mi pomoz, ať se jim můžu odvděčit! – Pomůžu, synku, pomůžu. Jenom klidně lež! – Vymyla mu rány pramenitou vodou a namazala mastí a dala mu napít trochu kořalky. Ondráš cítil, že se mu do žil vlévá nová síla. Postavil se a mohl chodit. – Dobřes mi pomohla! Co jsem dlužen za tvoji pomoc? – Nic, synku, nic. Jenom mi slib, že budeš bránit spravedlnost a chudákovi neublížíš!

Slib, že budeš bránit spravedlnost a chudákovi neublížíš!

Jak se později ukázalo, bylo tohleto setkání pro Ondráše klíčové. Čarodějnice – neboli po beskydsku bohyně, bohynka – poskytla budoucímu zbojníkovi nejenom péči, ale i nadstandardní výbavu. „Tuhle ti vezmi trochu divotvorné masti, aby sis rány zcela vyhojil. Od této chvíle se ti každá kulka vyhne, každá rána tě mine. Jen tímto obuškem, který ti dávám, můžeš k smrti přijít. Tak ho dobře opatruj, aby jinému nepřišel do ruky. A ještě vezmi tuto pistoli a skleničku. Když pistoli namíříš, nikdy cíle nechybíš. A jak tu skleničku dnem vzhůru obrátíš, každého spoutáš, kdyby tvých nepřátel byla třebas celá hospoda. Ondráš se nestačil divit, kolik darů od staré bohyně dostal, Než jí mohl za všechno poděkovat, zmizela v lese a víc ji nikdy už nespatřil.“

Pochod zbojníků

Lidová slovesnost uvádí často, že Ondráš odešel na zboj pro neshody svého otce s frýdeckým panstvem. Seznam rukopisů a listin, které chovala Matice opavská, však jmenuje mezi jinými dokumenty také listinu, v níž stojí: „František Vilém hrabě Pražma potvrzuje Ondřejovi, fojtu janovskému, privilej na vrch Lysou, danou mu již od hraběte z Oppersdorfu. Tímto listem na Frýdku daném hrabě Pražma Ondřejovi fojtovi janovskému privilej obnovuje a potvrzuje.“ Takže se zlou krví mezi Ondrášovým otcem a frýdeckou vrchností to zase tak vážné nebylo... Později se ale tento vzájemný vztah mohl změnit (třeba proto, že Ondráš odešel ke zbojníkům, nikoli naopak), ale ještě roku 1708 není vztah frýdecké vrchnosti k janovickému fojtovi záporný. Důvod, proč se dal Ondráš na zboj, není ani v tom, že měl být pro neustálé poklesky vyloučen ze školy a že snad posléze zabil nějakého dragouna. Obojí (jak jeho vzdělávání, tak i maléry, které měl ve škole i mimo školu mít) není ničím doloženo.

Další důvod můžeme hledat v osobě frýdeckého pána, Františka Viléma Pražmy. Nebyl to zrovna žádný lidumil, spíš naopak. Předepisoval svým poddaným neúměrně vysoké dávky a pracovní povinnosti. Z tohoto důvodu mnozí majitelé usedlostí ze svých majetků utíkali, nechávali pole neobdělané a někteří se dávali na zboj. Ondra nemusel, pocházel z rodiny, která patřila přece jenom k těm zámožnějším. Tak proč tedy? Zní to možná jako z učebnice dějepisu v úplně jiné době, než je ta naše, ale – zřejmě ze solidarity. (Dnes tomu můžeme říkat nezakrnělý sociální cit.) Viděl utrpení poddaných lidí, a tak posbíral nespokojené sedláky, stal se jejich vůdcem a spolu pak přepadávali panské statky, bohaté kupce a podnikali zbojnické výpady proti pánům ve Frýdku a na Hukvaldech. Zdržoval se v beskydských lesích a horách, často bývá nazýván „Pán Lysé hory“.

Zbojnické výměnné pobyty

Na zboj však chodil nejenom po Slezsku a v pojraničí blízké Moravy, ale i do Polska. Do jaké míry z něj bratrský polský lid měl radost, no, to nevíme, ale zbojník pro ně – a to zase víme dobře – nebyl žádné neznámé zvíře. Ostatně – polští zbójniki dělali zase výměnné pobyty u nás. „Když začátkem 18. století dostoupilo zbojnické hnutí na slezsko-moravském pohraničí vrcholu a stížnosti u vyšších úřadů ve Vratislavi se množily,“ (dozvídáme se z práce historika docenta Aloise Sivka o zbojníku Ondrášovi), „vydal krajský místodržící František Ludvík, velmistr německého řádu, a s ním i vratislavský biskup nařízení, podle něhož měla být v kraji činnost zbojnických tlup likvidována. Splnění této směrnice měl uskutečnit především František Vilém hrabě Pražma, frýdecký pán a císařsko-královský podkomoří a starosta olavský. Na akci se měly podílet i královské úřady v Horním a Dolním Slezsku. Do příslušných oblastí bylo vysláno vojsko, které mělo pomáhat obyvatelstvu. Vesnice varovaly před zbojníky poplašným zvoněním. Na chycení Ondráše byla vypsána odměna sto zlatých, a zbojníkům, kteří by svého vůdce vydali spravedlnosti, měla být vyplaceny peníze a dána milost.“

Zdá se, že informací o Ondrášovi máme dost, ale je to jenom zdání, a to začasté klame. Problém je v tom, že Ondráš nebyl nikdy zatčen a tak nemohl být vyslýchán, tudíž se nezachoval žádný protokol. Písemné materiály k tomu případu sice máme, ale to jsou zaznamenané výslechy členů Ondrášovy družiny. V souvislosti s Ondrášovým působením se v nich objevuje celkem 29 jmen. A také hlášení o škodách způsobených zbojníky tu jsou. Tu soudek kořalky... tam kabát... onde kus plátna a části oděvu... a ještě chléb... a vosk... Něco málo peněz za prodej uloupených věcí... Nebyla to kdovíjaká bohatá kořist, Ondrášovi zbojníci byli celkem vzato troškaři. Nejvíce přepadů se zúčastnil Jiří Polenda. V aktech jeho výslechu na Hukvaldech se dočteme, že byl při přepadeních několika Židů, soudního sluhy, brušperského mlynáře, zúčastnil se vyloupení několika krčem. Přepadení bohaté vdovy Slaninky přineslo zisk pouhý jeden zlatý a šest haléřů. Zbojníci kradli a loupili věci, které buďto pro sebe nezbytně potřebovali anebo je zpeněžili, aby si mohli opatřit jídlo a střelný prach. Ústní tradice však povýšila počínání těchhle lapků a raubířů na hrdiny a jejich činy časem narůstaly do neskutečných rozměrů.

„Ondráš měl kolem sebe celou rotu chlapců, kteří s ním šli proti pánům. Usmyslil si, že musí potrestat toho, kdo to u Pražmy očernil. S celou rotou zajel k frýdecké silnici a tam na hraběte čekali. Když jel kolem zámecký kočár s hrabětem a hraběnkou, chlapci je s Ondrášem zastavili. Ondráš kázal hraběti vystoupit a sám sedl do kočáru s hraběnkou. Dal kočár obrátit a cestou na zámek se dozvěděl, kdo to zradil. – Ondráši, buď milostivý a pamatuj se! – Trval na tom, že se pomstí. Poručil naložit dřevěnou lavici, která odedávna stála v zámecké šatlavě, a jednu pořádnou lískovou hůl. Potom nařídil správci, aby nasedl s ním do kočáru a jeli pro hraběte. Sotva přijeli k lesu, kázal, aby lavici postavili uprostřed cesty a vzal do ruky lískovku. Hrabě se chvěl po celém těle. Myslel, že to chystají na něho. Ale Ondráš v poslední chvíli rozhodl jinak. – Přivažte na lavici pana správce, ať taky ví, jak se na takové lavici dobře leží! – Ten prosil a naříkal, ale nikde se slitování ani pomoci nedovolal. Hrabě, ten byl rád, že na lavici neleží on sám. – A teď, chlapci, každý si dáte jednu ránu! Ale sázejte spravedlivě, ať správce nepřipravíme o to pravé potěšení! – Těch ran bylo pětadvacet. Hůl šla z ruky do ruky, správce nejprve křičel a naříkal, nakonec však už ani nehlesl. – Hejtman Ondráš se odmění každému, kdo si to zaslouží. Paní hraběnce jsem ze své vlastní vůle slíbil, že vám, pane hrabě, na hlavě ani vlas nezkřivím. Pro tentokrát jste trestu ušel. Kdybychom se však ještě někdy setkali!... – Zbitého správce i vyděšeného hraběte dal Ondráš naložit do kočáru. Lískovku na místě rozštípal a spálil.“

Zbojníci

A jak skončil pán Lysé hory? Pozoruhodná společnost se vyskytovala ve dnech 29. března až 1. dubna 1715 v Horákově krčmě ve Sviadnově u Místku (říkalo se tam taky „U tětky Hedviky“). Na silném dubovém sloupu uprostřed krčmy visely pušky, šavle a obušky, v mezerách dřevěných stěn bylo zastrčeno několik tuctů hořících bukových štíp, které osvětlovaly zčernalé stěny a stropní trámy. Na hliněné podlaze bylo znát, že je čerstvě ohlazena, zavřené okenice byly založeny silnými záporami a na krbu v koutě místnosti praskala hořící polena. Uvnitř docela idyla, zato venku zuřila bouře a hučela rozvodněná Ostravice. U jednoho stolu seděl vůdce zbojníků Ondráš, jeho nejvěrnější přítel Juráš a třetí v pořadí, Pilenda. Dále Chlopčík, Hajduk, Bartek Pavlosek a Šobišovský.

Dohromady sedm. Sedmička bývá považována na šťastné číslo, ale dnes to pro jednoho ze zbojníků neplatilo. Nálada nebyla zrovna skvělá. ani cimbál nikoho nerozveselil. Ondráš nebyl ve formě... marně se snažil rozptýlit kartami, dalšími džbánky a zpěvem. Nic nezabíralo. Až šenkýřova dcera vybídla urostlého Ondráše, aby si s ní zatančil, a on, obušek v ruce, to s ní roztočil. V tu chvíli Juráš (buď záviděl tanečníkovi krásku, nebo mu zrovna přišlo na mysl oněch 100 vypsaných, vypsaných na Ondrášovu hlavu) vytrhl Ondrovi obušek a jednou ranou ho srazil k zemi. Ondrášovo tělo bylo odvezeno do Frýdku. Tam byla mrtvola rozčtvrcena a části pověšeny před hospodou, pod zámeckým vrchem, u Starého Města a při městském lese po stromech, havranům na pospas. Vrah se však odměny nedočkal. Dozvídáme se o tom i z protokolu, v němž bylo „ve slovanské řeči“ zapsáno: „Jura Fucziman, nazývaný Jurášek, z Malenovic, 37 let starý, bydlel na Gruni, byl při loupežném pokusu v Bludovicích a praví, že vzali hospodskému Puturovi v Janovicích 1 soudek kořalky, 1 kabát a chléb a on že zabil Ondru v Horákově krčmě na Sviadnově. Tento Ondrův alter ego zemřel ve vězení v Těšíně, když byl lámán kolem.“

Ondraš, Ondraš, dobře sobě rozvaž,
dobře sobě rozvaž, keru cestu jiť maš.
Ondraš, kaj maš fojta janovskeho,
fojta janovskeho, tatíčka dobreho.
Pujděm, pujděm dolinami,
pujděm, pujděm, rač byť Pan Buh s nami.

Kdyby měl Ondráš prožít všechno to, co se o něm povídá v pověstech a zpíván v písničkách, musel by žít několikanásobně déle než těch svých vyměřených pětatřicet let. Kolovaly o něm i zvěsti, že to byl pouhý zloděj a lupič, který myslel jenom na svůj prospěch, když se svými druhy okrádal každého, na koho narazil. Jiná doba u něj zase vyrobila osobnost v boji proti utlačování poddaných. Našinec z 21. století si může vybrat podle svého gusta, nátury a třeba i politické orientace. Ale nejlíp to o Ondrášovi stejně říká knížka Lipová alej. A mě napadá, že bychom se příběhem na tento způsob mohli rozloučit. Třeba to všecko bylo zrovna tak, jak to napsal František Nepil. A když ne, tak by z toho pro nás mohla vyplynout jakási moralita. Těch není nikdy dost. Zvlášť dnes.

Ondráš a Lukáš

„Tak jsem viděl Hukvaldy. Já mám rád velké a rozlehlé hrady. Na správném hradě mají být nejenom brány, paláce a kaple, ale i věže, bašty a střílny, a hlavně polozasuté sklepení ohrazené jen tyčí a nápisem Vstup zakázán. Aby měl člověk kam lézt. Hukvaldský žalář mě dojímá. Zbojník Ondráš z něho prý vysvobodil svého otce. Tatínka tam vsadili, protože se zapletl – jako kdekdo z poddaných – do povstání, které nedopadlo dobře. Povstání ostatně téměř nikdy nedopadnou dobře, ale pro Ondrášova tatínka to dopadlo ještě hůř než pro druhé. Byl totiž fojtem, tedy něčím jako starostou, a nejenomže se žádného povstání neměl zúčastňovat vůbec, ale naopak: on ho měl nahlásit vrchnosti ještě dříve, než vypuklo! Aby se hlavní rebelové vsadili do klády a měli dost času přijít na to, kdo se stará o jejich dobro. Ondrášův tatík byl už v letech, a když se po vězení jen porozhlédl, tak asi na útěk moc nepomyslel. Věděl, že ho čeká nejspíš šibenice a předtím hlad, a pak revma, protože žalář na Hukvaldech nebyl vytápěný o nic líp než morny na jiných hradech. No a vidíte, jeho kluk ho v tom nenechal. A to mě dojímá. Od té doby, co jsem vyrostl, nemám totiž valnou představu o zbojnících a loupežnících. Nevěřím moc na to, že bohatým brali a chudým dávali. Jednat těch bohatých nebylo po čertech tolik a nejde mi na rozum, že by to lapkovské řemeslo bylo tak výnosné. A pak - znám přece naše lidi! Umím si představit, co by se jich sběhlo, kdyby se někde něco dávalo zadarmo. A i kdyby se dávalo, nedávalo by se víckrát než jednou. Protože ten, kdo by dostal o chloupek méně než druhý – a natož ten, na koho by se nedostalo vůbec! – by letěl na zámek jako s keserem oznámit, kdo co pobral a kdo co rozdával a kde je najít, a za pár dní by bylo po zboji. Takže mnohem víc mě chytlo za srdce, že zbojník vysvobodil ze žaláře svého tátu. Ještě tak ve školkovém věku a v první třídě je pro malého člověka tatínek Někdo. Ale už v té páté A ho začne napadat, že rodiče jsou poněkud ujetý. Že na člověka jen křičí, že se hádají a věčně něco zakazují. O pár let později se zdají být i přihlouplí, panovační, malicherní a posedlí majetkem. A hlavně mladého člověka nechápou. Celé stohy povídek píší dobře živení mladí spisovatelé o tom, jak rodiče své děti nechápou. Celé kilometry jich natočí filmoví, televizní a rozhlasoví režiséři. Nestudoval jsem životopis zbojníka Ondráše, ale pochybuji, že mu jeho tatík mohl poskytnout víc než desetinu toho, co poskytovali naši otcové nám a co poskytují dneska svým dětem dnešní průměrní tátové. Nevím, co malý Ondráš musel a co nesměl, ale jsem si jist, že ho doma zapřáhli, hned jak mu přestal vylézat cumel z kalhot. Jsem si jist, že by mu lezly oči z důlků, kdyby dnes viděl, co všechno se dá snídat, svačit, obědvat a večeřet, když na jejich stole se střídal černý chléb, slaný sýr, nemastná bramboračka a pár jídel, co dalo políčko a dvůr. A přesto šel pro tatínka na Hukvaldy. Nebylo to mnohem víc než jen bohatým brát a chudým dávat?“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...