585. schůzka: Syn, císař a spoluvládce

„Chystal se navázat na odkaz svého prastrýce Josefa I., po kterém se vlastně jmenoval. Jmenovec měl na začátku dost potřebné energie k reformám, ale dostal se pouze k slibným začátkům. Stačil však ode dvora vypudit do všeho zasahující jezuity, výrazně omladit císařskou Tajnou radu, snížit počet jejích členů ze 150 na 33 a ustanovit znalecké komise, zabývající se přípravou liberálnější ústavy, spravedlivějších daňových zákonů, hospodářského systému, založeného na zásadách merkantilismu a vojenskou a soudní reformu.“ Situaci nám nastínil ve své knize Reformy Marie Terezie a Josefa II. její autor Josef Frais.

Žiju jako zvíře, bez citů a bez myšlenek

Císařovna se zpočátku do ničeho nepletla. Jedním z prvních dekretů po manželově smrti jmenovala Josefa svým spoluvládcem. Tím byl svého času i její muž, František Štěpán. Byl, ale jenom formálně. Josef se měl skutečně podílet na vládě a postupně ji stále více přebírat, až bude schopen panovat sám a Marie Terezie se stáhne úplně do ústraní. S tím stahováním jakoby začala už teď. Věnovala se pouze modlitbám; v nejodlehlejším křídle paláce Hofburku si dala zařídit vdovský byt osvětlovaný jen dvěma svícemi, se stěnami tapetovanými šedou látkou. „Už sama sebe nepoznávám,“ sdělila svému důvěrníkovi Sylva-Tarouccovi. „Žiju už jen jako zvíře, bez citů a bez myšlenek, všechno zapomínám.“ Osmnáctého každého měsíce (18. srpna totiž její manžel zemřel) chodila do kapucínské hrobky k sarkofágu nebožtíka muže. Autor deníků, které si psal v době Marie Terezie, Johann Josef Khevenhüller vylíčil, jak si císařovna „nechala ostříhat své dlouhé vlasy, šaty rozdělila mezi dvorní dámy a šperky mezi své dcery.“ Po celých patnáct let, které ještě měla prožít, „chodila jen ve vdovských šatech s černým, pod bradou uvázaným vdovským čepcem.“ Nikoli předpis španělského dvorního ceremoniálu. Víc než to. Bylo to znamení nekončící bolesti ze ztráty nade vše milovaného manžela a nade vše ceněného rádce.

Nezůstalo však u jediného mrtvého. Zemřela i císařovnina někdejší vychovatelka a oblíbená dvorní dáma hraběnka Fuchsová, odešli přátelé - hrabě Haugwitz, maršál Daun, hrabě Taroucca, věrný kronikář Khevenhüller, švagr Karel Lotrinský, a také její osobní lékař van Swieten. Vážně onemocněl kancléř Kounic. „To by mne zničilo,“ sala svému synovi, „neboť Kounic je jediný z mých starých přátel, který mně ještě zůstal.“ Císařovnina osobnost prošla proměnou. Stala se vážnou až zádumčivou. S přibývajícími léty mizela i její někdejší krása. Na její tváři byly patrné stopy po neštovicích, které prodělala ve věku padesáti let. Otylost změnila její dřívější urostlou postavu. „Stále častěji se ozývala nemoc,“ píšou autoři knihy o Jejím Veličenstvu Marii Terezii, historici Jana Janusová a Otakar Káňa. „Značné potíže jí dělala chůze, otékaly jí nohy, pohybovala se pomalu, pociťovala tlak u srdce a zadýchávala se. Dříve milovala dlouhé procházky nebo projížďky na koni, nyní se toho musela vzdát. Nemohla už ani sama sestoupit do rodinné hrobky k hrobu svého manžela, a proto se sem nechávala spouštět v křesle, upevněném na provazech. V mladých letech nevěděla, co to je nemoc, teď se pomalu musela smířit s tím, že zdraví ztrácí. Trápila ji záducha a kašel, stále častěji mívala návaly horkosti a pocit nedostatku vzduchu. Vnitřní horkosti se bránila otevíráním oken, průvanem a pitím studených limonád. Zlobila ji také pakostnice v pravé ruce a někdy měla tak silné bolesti, že nemohla vyřizovat korespondenci. A k těmto útrapám přistupovaly ještě neshody se synem a novým spoluvládcem Josefem, které jí způsobovaly značné rozladění.“

Tato otázka musí nutně napadnout každého. V době, kdy ovdověla a kdy se stal Josef jejím spoluvládcem, bylo Marii Terezii. kolik vlastně? Ano: osmačtyřicet. Dost málo. na důchod. Císařovna si v prvním návalu žalu umínila: „Zůstanu v Innsbrucku, kde skončily mé šťastné dny.“ Triumfální oblouk, postavený u příležitosti svatby syna Leopolda, byl přebudován v oblouk smuteční: na jeho průčelí byly umístěny reliéfy, připomínající úmrtí Františka Štěpána. Jeho úmrtní pokoj byl přeměněn v kapli. Ve Vídni bylo jeho srdce pohřbeno v loretánské kapli, vnitřnosti ve svatoštěpánském dómě a ostatky v kapucínské kryptě. O prvním výročí své svatby po manželově smrti (připadlo na Popeleční středu) si dala posypat hlavu popelem a zavřela se ve svém kabinetě. Obklopena portréty zesnulého, „zabývala jsem se svým zaniklým štěstím, ne bez trpké lítosti, že jsem je dost nevyužila, dokud jsem je ještě měla: oněch třicet let, která jsou dnes nenávratně pryč, mi připadá jako deset, a pět měsíců od doby, kdy naše společné štěstí vzalo za své, mi připadá jako dvacet let.“

V prvních chvílích svého vdovství měla Marie Terezie sklon vlády se vzdát a předat ji svému synovi. Žal trval dlouho, jak jsme si už řekli, ale resignace jenom krátce. Nepustila otěže z rukou. A ani je pustit nehodlala. A už vůbec neměla v úmyslu předat je svému nástupci, který by mohl zavézt státní vůz na scestí. Chtěla a musela mu však poskytnout spoluvládu, aniž se tím (jak zdůraznila) „vzdávala čehokoli z práva panovat, jak mi náleží, navěky nedělitelnému rakouskému státu.“ Na tolarech byl jako dřív na jedné straně dvouhlavý orel a na druhé straně poprsí Marie Terezie, jenže nyní s vdovským závojem. Na minci bylo vyraženo, že v říši dvouhlavého orla nenastalo žádné dvojvládí, že i nadále tu vládne jen jedna Maria Theresia z Boží Milosti římská císařovna, královna uherská, česká, dalmatská, chorvatská, slavonská, arcivévodkyně rakouská et cetera et cetera.

Josefovi bylo čtyřiadvacet let, když mu zemřel otec a on, který byl rok předtím korunován na římského krále, se nyní stal i spoluvládcem. Jenom spoluvládcem. Myšlenku, že Josefovi předá úplnou vládu, Marii Terezii brzy opustila, natolik ji žal nezkrušil. Od tohoto nebezpečného nápadu ji odvrátil především kancléř Kounic, který dobře tušil, co asi tak může od nového koštěte čekat. Matka se modlila a věřila, že čas zchladí Josefovu hlavu a že jeho mladické bouřliváctví vyprchá jako šampaňské. Zkrátka Josef se vyřádí a za nějaký čas usedne na trůn bohabojný panovník a žádný potřeštěný filosof ve vojenské uniformě. „Oběma – jak kancléři, tak jeho panovnici – bylo nad slunce jasnější,“ píše historik Luboš Taraba ve své publikaci o Josefovi II., „že s novým spoluvládcem to nebudou mít tak snadné jako s Františkem Štěpánem blahé paměti. Na místo tichého diváka usedl enfant terrible, přesvědčený o svém dějinném poslání i o své pravdě. Tato klání začala už dříve, ale teď nabývala na síle. Matka podporovaná kancléřem se se synem velice těžko na něčem shodla. Jejich ostré hádky se množily a stupňovaly. Marie Terezie se tím trápila, ale hodlala vytrvat. Umožňoval jí to fakt, že všechny nitky i otěže vlády se spojovaly v jejích rukou. Josef měl sedět vedle ní na kozlíku a případně práskat svým reformním bičem – když mu to dovolí.“

Tak si to představovala maminka. Tak si to představovala a pořád v ní zůstávala jiskřička naděje na zázrak. Na takový, že i když jsou teď na trůně dva, že budou vystupovat a jednat jako jedna osoba. Pěkná představa. Jen málokterý zázrak se však podaří. A tenhleten se nekonal. Jak to psala matka svému synovi? (Jak už víme, oni si toho zřejmě víc napsali, než řekli, i když bydleli ve stejném paláci.) „Vše se ubíralo jiným směrem, protože jsme oba nesledovali jeden základní předpoklad. Ty však dáváš přednost tomu, abys jednal podle svého. Snaž se ale, milý synu, kvůli všeobecnému blahu a našemu klidu o toto: předepišme si, jak se budeme chovat.“ Když bylo na zasedání státní rady na podzim roku 1765 oficiálně vyhlášeno jak císařovnino rozhodnutí rozdělit moc, tak i Josefova připravenost přijmout svůj podíl spoluodpovědnosti na vládě, šlo ze strany panovnice jenom o planá slova. Marie Terezie už zapomněla, že se původně hodlala vzdát vlády, a už vůbec neuvažovala o tom, že by ji svěřila synovi, toužícímu rozvrátit vše, co až doposud s takovým úsilím budovala. Pokud se Josef domníval, že mu matka skutečně umožní vládnout, pak ho čekalo rozčarování. Josef si mamince (písemně, jak jinak) postěžoval: „Když už se těmi záležitostmi zabývám, dělám to jen kvůli Tobě, protože nemohu doufat, že bych někdy sklízel plody své nynější činnosti.“ On znal mamku zřejmě dobře. Dokázal si spočítat, že mu nezbývá nic jiného než netrpělivá trpělivost. A k tomu všemu ho Marie Terezie pokládala za nezkušeného: „Ať je Tvé nadání jakkoli velké, není možné, abys měl dost zkušeností a abys správně posoudil všechny okolnosti minulosti a současnosti, aby ses s tím sám vypořádal.“ Těmito slovy mírnila jeho nadšení a zároveň velice dráždila jeho ješitnost.

Mladý Josef začal napodobovat starého Fritze. (Myslí se samozřejmě pruský král Fridrich.) Imponovalo mu na něm jeho volnomyšlenkářství, vojáctví, reformismus a macchiavelismus. Duševně na něj nestačil – jeho spisovatelské nadání zůstávalo daleko za vlohami jeho vzoru – v osvícenském smýšlení se mu však hleděl vyrovnat, jakož i v tom, že nosil téměř výhradně uniformu. Byl to stejnokroj jeho švališérského pluku (švališér byl příslušník lehkého jezdectva). Byla to mužská společnost, která se ustavila mimo dosah pozorného oka císařovny i její dámské společnosti a starala se pouze o své věci. Na armádě se Josefovi líbil princip poslušnosti, který později převzal jako vzor pro státní správu. Odstupňování úřednických postů a téměř vojenská disciplína v oddanosti státu, kterou od svých spolupracovníků vyžadoval, pocházely právě odtud. On asi civilní a vojenskou stránku života nerozlišoval... Neviděl mezi nimi rozdíl. Civil a vojna se mu spojily v jedno: úředníci byli vojáci míru, vojáci pak úředníky v uniformách. A on sám sebe považoval za prvního mezi vojáky. Dobrovolně se přitom podřizoval služebnímu řádu. Dodnes jsou citovány četné anekdoty a historky o jeho zájmu o život a myšlení prostého vojáka. Z armády začal Josef odstraňovat barokní veteš: „Nákladný účes musí být podle předpisu zjednodušen tak, že bude upuštěno od nalepených příčesků a bude odstraněno vše, co překrývá přirozenou barvu vlasů. Muž se má pomádovat pouze tak, aby tím podporoval růst vlasů, a pudrovat proto, aby byl čistý!“

„Reformy zrozené z napětí mezi císařovnou a její synem budou mít úspěch. I systém spoluvlády se zdá být dobrý. Nejtěžší období jsme už překonali. Na zlepšovací návrhy se už zdaleka nehledí s takovým despektem, dokonce už nejsou považovány za zločin. Nedůvěra v novoty se stále zmenšuje. Sledujeme všechno, co se děje za našimi hranicemi, a snažíme se ze všech sil, abychom cizí vynálezy a zařízení využili pro sebe.“ Takto optimisticky viděl spoluvládu a spolupráci matky a syna jejich kancléř, kníže Kounic. Josef byl jiného názoru: „Neexistuje řád ani metoda. Všude vládne neschopnost, pomalost a zmatek.“ Pořádek v tom „Augiášově chlévě“ začal dělat od dvora. Podle jeho charakteristiky je to „hromada starých dam, tří nebo čtyř starých slečen a dvaceti mladých dívek, kterým se říká dvorní dámy. Sedm arcivévodkyň, jedna císařovna, dva arcivévodové a jeden císař bydlí pod jednou střechou. Přes to všechno tu není ani stopa po společenství, po rozumném, příjemném nebo společném zájmu. Každý jde svou cestou.“

Ze všeho nejvíc měl spadeno na výdaje. „Na zbytečné výdaje.“ Šetřil. Začal u výdajů za různé oficiality. Byly škrtnuty (s výjimkou Nového roku) všechny gala dny – tedy dvorní slavnosti. Omezil svou účast na různých pravidelných veřejných akcích, jako bylo například díkůvzdání za osvobození Vídně od moru na vídeňských Příkopech. Ještě nenastoupil místo spoluvládce a už zmenšil svůj vlastní dvůr a spojil jej s matčiným. Samozřejmě, že rozpustil i malé dvory svých sourozenců. To měli bráškové a sestřičky radost... Aby v ničem neplýtvali – včetně jídla – přinutil je jíst společně s matkou u svého stolu. Do dražby přišla část dvorských koní. Jejich počet klesl z tisíce dvou set na 750. S koňmi přišel o místo i správce koníren kníže Auersperg. Dále císař propustil členy švýcarské gardy. Zdůvodnil to tím, že neví, proč mít stráž z lidí, jejichž předci se bouřili proti habsburské vládě. Získané prostředky nechal rozdělit mezi vysloužilé poddůstojníky a válečné invalidy. Stejně jako garda zmizela z císařského dvora i pážata. Aby mohl zredukovat počet honů, zorganizoval velké štvanice na divočáky. Protože pak nebylo co lovit, snížil na polovinu počet loveckých společností. „Josefovy úsporné škrty postihly i drahé maličkosti,“ dozvěděli jsme se z knihy Luboše Taraby Josef II. „Hejno papoušků, pořízené k obveselení dvora Karlem VI. tak přišlo o své každoroční dva sudy tokajského, používaného k namáčení chleba na krmení, a dalších pět rakouského vína, v němž se tito opeřenci pravidelně koupávali. Další čtyři tisíce zlatých za rok uspořil jen na petrželi pro císařskou kuchyni. Na jiný šláftruňk si musely zvyknout i jeho babička císařovna Amálie Vilemína a její dvorní dámy, fasující každý den na dobrou noc osmnáct džbánů uherského vína. Když jde o obecné blaho, osobní zájmy musejí mu ustoupit!“

Místo drahých šatů, používaných podle španělské etikety při slavnostních příležitostech, se podobně jako v Prusku měl dvůr spokojit s vojenskými uniformami. Tím proti sobě musel popudit zvláště kancléře Kounice... Ano, elegantní kníže byl velice nakvašen. Josef jako první oblékl tmavozelenou uniformu svého pluku lehké jízdy. Ti nahoře zřejmě s Josefem nesouhlasili, o to víc se však zamlouval lidu. Zpřístupnil pro všechny na dlouhou dobu uzavřenou honitbu Prátr. Samozřejmě nikoli na lov, ale jako místo zábav a výletů. Z toho důvodu také zakázal, aby se jemu osobně nebo komukoli z císařské rodiny vzdávala v Prátru čest a omezovali se tak jiní. Také další parky ve Vídni jako třeba Augarten vděčí za svůj vznik Josefovi. Aspoň že ve věci parků měl Josef volnou ruku...

Jenže on chtěl víc. Problém byl v pravomocích. Ty patřily císařovně, neboť „se nevzdala původní kontroly nad svými nedělitelnými zeměmi.“ Josef mohl reformovat cokoli na papíře, ale konečné slovo si ponechala Marie Terezie. Což se následníkovi a spoluvládci nelíbilo... Prosazoval soustředění moci do jedněch rukou. Do těch svých. „Marie Terezie byla synem stále víc šokována. Jeho rozhodnutí se jí více než nezamlouvala. Kritizovala jeho koketérii ducha a hon na nápady, jeho cynismus i krutý humor.“ „Svou ironií blázníš a ponižuješ jiné!“ Bála se, co bude z Josefa a co on udělá jednou se svým dědictvím. Sklíčeně sledovala, jak si nedokáže najít přátele, že se nedokáže zamilovat – možná by s povděkem kvitovala, kdyby se honil, jako kdysi jeho otec, za nějakou sukní. Děsilo ji, že ho nezajímají žádné zábavy, že se jim vyhýbá, že je sám se svými sny, konfrontovanými každodenní skutečností.