584. schůzka: Constitutio criminalis Theresiana

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Toulky českou minulostí

Kdoví, co přimělo císařovnu Marii Terezie, aby se věnovala reformám. Že by to byla vnitřní potřeba, o tom lze s úspěchem pochybovat. Rovněž v jejím nejbližším okolí se to reformisty zrovna nehemžilo. Fakt je, že monarchii skříply vnější okolnosti, především válka o dědictví rakouské hned po nástupu Marie Terezie na trůn, a pak za vleklé války sedmileté. Další, dalekosáhlejší reformy už byly nikoli možné či potřebné, ale přímo nutné.

Roku 1756 byl Marii Terezii předložen k potvrzení rozsudek smrti. Ten případ se týkal Jana Poláka, pastýře na lobkovickém panství v Jistebnici v jižních Čechách, který byl odsouzen k trestu smrti stětím za čarodějnictví: pomocí kouzel škodil prý svým spoluobčanům na dobytku. Několik volů a koní bylo (prý) následkem jeho čar uštknuto jedovatým hadem, krávy začaly zničehonic dojit krev místo mléka. celková škoda způsobená Polákovými kouzly se odhadovala na 60 zlatých. Jistebnický hrdelní soud zavedl vyšetřování. Polák se přiznal. Dobrovolně. Ovšem po mučení. Vypověděl, že se mu (již před dlouhou dobou) zjevil v podobě hada čert, jehož on, Polák, požádal, aby způsobil škody na dobytku různým, jemu nemilým lidem. Dotyčný čert mu to přislíbil pazouroudáním. Jenom tak. Za žádnou protislužbu. Nárok na Polákovu duši vysloveně nevznesl. Spokojil se s pouhým slibem, že mu Polák obětuje černou slepici. (Byl to zřejmě čert z levného kraje.)

„Po skončeném vyšetřování předložil jistebnický soud, jak byl povinen, akta pražskému apelačnímu soudu k rozhodnutí,“ píše dr. Jiří Klabouch v knize Staré české soudnictví. „Tu zařehtal byrokratický šiml, neboť apelační soud, přihlížeje k přesnému znění trestního zákoníku, vrátil věc do Jistebnice k došetření, protože podle jeho názoru soud první instance nevyjasnil dostatečně, zda Polák uzavřel či neuzavřel se zlým duchem smlouvu, nevypátral, od koho se čarování naučil a jak dalece zasvětil do svých nedovolených rejdů svou ženu a děti, a nařídil proto vyšetřit dodatečně i Polákovu rodinu, jeho samotného ohledat krajským fyzikem (neboli lékařem), zda nemá na těla nějaké ďáblovo znamení a poslat byliny, nalezené při prohlídce Polákovy chalupy, medicínské fakultě pražské university k vyjádření, zda se dá takového býlí používat k čarování – všechno věci, které přešetřit trestní řád opravdu předepisoval.“ Žádná čertovská či čarodějnická znamení se na Polákově těle samozřejmě nenašla a lékařská fakulta odepsala, že z toho přeschlého býlí se nemůže nic vyvozovat, a nešťastník Polák mohl být osvobozen.

Constitutio criminalis Theresiana

Mohl, leč nebyl. Podle článku 19 paragrafu josefinského trestního řádu byl odsouzen k smrti stětím. Byly mu ovšem přiznány polehčující okolnosti, jako nevinná rodina, vysoký věk, lítost, a to, že se při prohlídce jeho domku nenašlo žádné čarodějné náčiní, nýbrž kupodivu dva růžence, což svědčilo o křesťanském smýšlení dosud bezúhonného delikventa a byla doporučena jeho žádost o milost s tím, aby mu byl trest změněn na pět let nucených prací. K návrhu apelačního soudu v Praze se připojilo ve Vídni i Nejvyšší soudní místo, které doporučovalo dokonce jen tříletý trest a předložilo žádost o milost císařovně. Rozhořčená Marie Terezie udělila okamžitě pastýřovi milost. Ve svém stanovisku se velmi ostře vyjádřila v tom smyslu, že „víra v čarodějnictví může vládnout jen tam, kde panuje duševní omezenost a hloupost (v originále die Ignoranz), a když bude odstraněna, nebudou už ani žádné čarodějnice. A kněží proti této pověře dost rázně nebojují.“

Císařovnino rozhodnutí v Polákově případu způsobilo v soudních kruzích pravé pobouření. Nejvyšší soudní místo se odvážilo dokonce tuto záležitost panovnici předložit ještě jednou k rozhodnutí. Poukazovalo na to, že „Polák byl odsouzen podle platných zákonů a ve shodě s panujícími názory teologickými. Není odporučitelné, kdyby Polák unikl zcela bez trestu, přičemž je nutno poukázat na zvláštní poměry panující v českých zemích, kde je lid obzvláště náchylný k pověrám.“ V odpovědi na námitky vydala císařovna nařízení, jímž se výslovně přikazovalo, jak v takových případech postupovat. „Osoby podezřelé z činů označených jako čarodějnictví mají být zatčeny a má s nimi být zaveden informativní proces, přičemž nesmějí být drženy v okovech, mučeny, ani odsuzovány, nýbrž celý případ se musí prostřednictvím Nejvyššího soudního dvora předložit k rozhodnutí Jejímu Veličenstvu panovnici a královně.“ Současně Marie Terezie upozornila pražského i olomouckého arcibiskupa, aby vyzvali duchovenstvo k boji proti čarodějnickým pověrám, rozšířeným mezi lidem, jmenovitě proti tomu, aby byly vykopávány a páleny mrtvoly (tak, jak se tomu stalo na Moravě).

Dobová ilustrace

Soudci dostali po prstech – ohledy na prestiž justice však panovnici přesvědčily, aby věc nehnala až do konce. Polák, ačkoli nebyl čarodějníkem o nic víc než ona sama, naletěl hloupé pověře a snažil se jí využít a proto císařovna souhlasí s tím, aby byl (neboť se projevil nikoli jako skutečný černokněžník, ale jako zlomyslný ignorant) poslán na dva roky na nucené práce. Pro budoucnost však císařovna nařídila všem soudům, kdyby se měl takový případ ještě někde vyskytnout, aby byl podezřelý sice uvězněn a vyšetřen, ale aby s ním nebylo nakládáno tvrdě a zejména aby nebyl podrobován mučení. Akta mají být poskytnuta přímo panovnici k rozhodnutí. Každému trochu chápavému soudci muselo být jasné, že kdyby přišel za císařovnou s akty o vyšetřování čarodějníka, upadne v neodvolatelnou nemilost a císařovna si o něm pomyslí, jak to bylo v jejích přípisech mnohokrát vyřčeno, že je ignorant. Vlk se nažral, ale koza zůstala celá. Císařská justice se neblamovala, ale císařovna přece prosadila svou.

Ano, právo, to byla oblast, které věnovala panovnice svoji velmi upřenou pozornost... Právo a justiční systém vůbec. Vůdčí myšlenkou zásahu do této oblasti byl opět záměr zjednodušit a sjednotit jak právní normy (tedy zákony), tak i výkonný soudní aparát. Cesta k cíli trvala několik desetiletí, na jejím konci však byl moderní, znamenitě koncipovaný obecní zákoník občanský i trestní, jakož i nové soudní řády pro občanské i trestní právo. Napříště musili mít soudci zkoušku z právních věd, advokáti doktorát práv, a také u nejnižších soudů, kde se dříve po středověkém způsobu rozhodovalo mnohdy od oka, svévolně a bez právních znalostí, musely právní záležitosti nadále procházet rukama kvalifikovaných justiciárů.

„Postupně vznikalo klasické tříinstanční soudní uspořádání. Na Moravě bylo zrušeno kolem dvou set malých vrchnostenských, městských a jiných soudů, v Čechách jich bylo dokonce 365, jež předtím mohly rozhodovat i hrdelní věci. Soudům první instance byl ponechán jen výkon práva civilního, zatímco hrdelní delikty řešily teď městské soudy, jejichž počet byl omezen na 30, přičemž v Čechách jich bylo čtyřiadvacet. Ve Vídni pak byl ustaven nejvyšší soudní dvůr nejvyššího, třetího stupně.“

Začalo to vlastně v roce 1751, kdy Marie Terezie oddělila v českých zemích správu politických a hospodářských věci od soudnictví. Právo získalo samostatnost – císařovna je vyňala z moci místních orgánů a postátnila je. Zároveň bylo počato s přípravou nového tereziánského zákoníku – tomu se říkalo Nemesis Theresiana, později Constitutio criminalis Theresiana. Ten měl sjednotit právní řád pro země české i německo-rakouské. Práce na něm však pokračovala neúnosně dlouho a proto císařovna na urychlení osobně dohlížela. Sama vydala v roce 1751 takzvaný zákon hrdelní, kterým se odstraňovaly některé krutosti a ukládání trestu smrti bylo značně omezeno. Brzy potom bylo vrchnostem a městům zcela odňato právo soudit věci hrdelní a zločiny. Za pět let nato byl dokončen návrh prvního dílu trestního zákoníku, který se týkal hrdelního soudního řádu. Toho se nové osvícené myšlení příliš nedotklo. Kromě universitního profesora Sonnenfelse proti němu vystoupil i hrabě Kounic. Copak se jim nelíbilo? Podle nich bylo nedůstojné, aby kniha nesoucí „posvátné jméno císařovnino,“ obsahovala obrázky, podávající návod k mučení. Takové ilustrace se skutečně v tomto zákoníku původně vyskytovaly.

Dobová ilustrace

„Reformy kancléře Fridricha Viléma Haugwitze značně posílily pozici centrální státní moci a uvolnily Marii Terezii z přílišné závislosti na stavech a jejich zemských sněmech, ale všechny problémy monarchie nevyřešily. Ukázalo se to velmi zjevně v bilanci provedené roku 1760. novým státním kancléřem Kounicem na přímý příkaz císařovny. Bilance ukázala, že obvyklé státní výdaje převyšovaly o 6 milionů zlatých roční předpokládané příjmy. V důsledku války vznikly mimořádné výdaje, z nich 100 milionů zlatých nebylo kryto. Monarchii hrozilo, že bude muset snížit stav vojska, v čemž Marie Terezie viděla nebezpečí úpadku Rakouska mezi mocnosti druhého řádu. A to nechtěla ani nemohla připustit. Proto hledala východisko z neradostné situace.“

A kdepak to východisko císařovna našla? To východisko znamenalo konec Haugwitzovy éry a nástup éry Kounicovy. Pročpak se panovnice shlédla v moravském šlechtici? „Protože jsem v něm konečně našla spoluvládce, po jakém jsem toužila.“ Je fakt, že Kounic se těšil nesrovnatelně větší přízni a důvěře než skutečný, i když formální spoluvládce František Štěpán, nebo později Josef II. v téže hodnosti. Kancléř Václav Antonín Kounic dovedl obratně těžit ze svých znalostí, diplomatických zkušeností i osobních kontaktů, jakož i náklonnosti, kterou mu desetiletí poskytovala Marie Terezie. Ta naslouchala jeho výkladům se stejnou pozorností, s jakou kdysi sledovala novátorské názory tohoto mladého diplomata. Jeho nynější návrhy, aby byla vytvořena Státní rada jako nová, centrální instituce, jež by posuzovala všechny materiály, předkládané Marii Terezii k posouzení, a aby se k nim dávala odborná stanoviska a doporučení, akceptovala Marie Terezie prakticky vždy ihned.

Dobová ilustrace

„Hrabě, poději kníže Václav Antonín Kounic, aristokrat jihomoravského původu, byť narozený už ve Vídni, jinak též Kaunitz-Ritberg byl díky své autoritě hnacím motorem poměrně úzkého reformátorského týmu při vídeňském dvoře. Sloužil Josefovi II., ale už předtím jeho matce jako její nejoblíbenější rádce a šéf habsburské zahraniční politiky Dvorské klepy tvrdily, že patřil dlouho k milencům císařovny, a její manžel František Štěpán tuto fámu bezděčně posiloval tím, že na tohoto muže a žárlil a nemohl ho vystát. Kounic byl člověk neobyčejně vzdělaný a inteligentní, briskního myšlení a dokonalých vyjadřovacích schopností. Zároveň byl značně ješitný a narcisticky povznesený, ve všem se musel lišit, i zjevem. Jestli ostatní páni nosili květované kabátce a pod nimi zlatisté atlasové vesty, on chodil jako Mefisto v černém sametu, ostře kontrastujícím s jeho popelavou parukou a bělostně zženštilou pletí. Jako diplomat proslul uzavřením míru v Cáchách a zejména překvapivým obratem v zahraničně-politické orientaci habsburské říše od spolupráce s Anglií ke spojenectví s dávným nepřítelem Francií. celých čtyřicet let stál Kounic na nejvyšším stupínku státní administrativy – jako státní a dvorní kancléř.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související