569. schůzka: Pokorní hříšníci před bohem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Počátkem 18. století došlo v Čechách a na Moravě k oživení evangelické víry

Podruhé se budeme nyní věnovat lidem, kteří svou víru husitskou, podobojí nebo bratrskou nevzdali, i když jim šlo někdy i o život. Zakázanými knihami živili písmáci svou naději. Dochovaly se stovky životopisů českých emigrantů 18. století a v nich neustále se opakující myšlenka: touha po spasení. Tato touha byla na hodnotovém žebříčku těch lidí stejně vysoko jako touha po svobodě.

„Když jsem vstoupil ve stav manželský s Kateřinou Šalamounovou, tu jsme se dozvěděli, že někteří Češi z Čech vycházejí. Tu jsme také hned na to přišli, abychom z naší vlasti vyšli, a tak jsme šli já, moje manželka, dceru svou jsem nesl na zádech v koši. Ta naše cesta byla tuze obtížná a těžká, a tak jsme šest nocí musili jít a ve dne jsme odpočívali. V Čechách až na Slezské hory a přes Krkonošské hory, tu jsme měli velmi obtížnou cestu, má dcera Kateřina mně na těch horách vypadla přes hlavu z koše do sněhu a ztratila se nám, že jsme ji dlouho najíti nemohli a do velké péče jsme o ni přišli. Pak jsme v jednom místě musili jít přes vodu tu bylo tuze nebezpečno s námi a k tomu jsme již byli cele špatný a velmi unavený, však náš milý Spasitel přeci zachoval, že jsme šťastně k naší velké radosti přišli do Slezska.“

Evangelíci, bratři, podobojí, všichni, kteří se nechtěli smířit s jednověřím, svůj útěk plánovali. Promýšleli emigraci týdny, měsíce, léta dopředu. Nebylo to bez rizika, protože svévolný odchod poddaných byl trestán. Najít schůdnou, pokud možno nejrychlejší a nejnenápadnější cestu přes hranice nebylo snadné a proto si emigranti často objednávali průvodce, kteří by je bezpečně převedli. Ve dvacátých letech 18. století vznikla v Lužici (obě dvě Lužice, Horní i Dolní, už skoro sto let nepatřily nám, ale Sasku) dvě nová českomoravská emigrantská střediska. Byla vybudována především díky paní Jindřišce z Gersdorfu, která byla považována za laskavou vrchnost Čechů, usazujícím se na jejím panství „Na kopečku“ u Velkého Hennerdorfu. Asi pět kilometrů od Hennerdorfu vyrostla úplně nová osada. My ji známe pod dvěma jmény. Pod německým názvem jako Herrnhut a česky jako Ochranov.

Busta hraběte Zinzendorfa v Herrnhutu (foto Andreas Praefcke)

Hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf zakoupil od své rodiny poněkud zanedbané hornolužické panství Berthelsdorf, dočítáme se v práci historika docenta doktora Josefa Haubelta České osvícenství. To už na severu Moravy pobýval truhlář Kristián David rodem ze Ženklavy u Štramberka, který získával pro exil v Lužici své známé, především z okolí Kravař. První výprava – jedna rodina a jeden svobodný muž – vyrazila v květnu 1722 a už koncem června začala budovat domy na silnici z Libavy do Žitavy. Nové osadě dal majitel Zinzendorf název Herrnhut, což znamenalo „Sídliště pod ochranou Páně“, popřípadě „Na stráži pro Pána“, česky „Ochranov“. Zde začala na zeleném drnu vznikat základna obnovené moravské větve jednoty bratrské, která se rychle rozrůstala. Brzy začala jednota budovat a také úspěšně vybudovala sídla v Nizozemsku, v Anglii, v Grónsku, na kanadském Labradoru, v Karibiku, v Nikaragui, ve východní Africe, Nepálu, Povolží, v Austrálii i jinde. Stačí jmenovat nizozemský Zerbst, americký Bethlehem anebo poblíž Caricynu povolžskou Sareptu, abychom si uvědomili, jak obrovité civilizační dílo bylo vykonáno a jak nesmírné ztráty Země Koruny české tímto exilem utrpělo.

První vlna emigrace směřovala z českých zemí do Lužice a do Saska. Bylo to od nás nejblíž a kromě toho tam mohl našinec potkat krajany, kteří se tu zabydleli už v dřívějších dobách a uměli česky. V důsledku systematické rekatolizace vyrůstaly od poloviny 17. století v Sasku a Lužici desítky nových exulantských kolonií. Zdejší vsi byly zaplaveny emigranty české i německé národnosti. Čím víc jich přibývalo, tím méně byli vítáni. Domácí obyvatelstvo se obávalo nejenom řemeslnické a nádenické konkurence, nýbrž také nakažlivých nemocí a v důsledku přelidnění měst i nedostatku potravin. Také nedůvěra k pravověrnosti českých farářů hrála svoji roli. Exulanti německé národnosti vybudovali malé kolonie vzdálené několik set metrů od jejich domovů na české straně. Češi vytvořili nejpočetnější střediska v Pirně a v Žitavě, o něco později se jim podařilo proniknout i do Drážďan. Největší centrum se ale jmenovalo Ochranov. Hrabě Zinzendorf dal vypracovat ochranovský statut, který zaručoval Moravanům značnou samostatnost i církevní kázeň a který se navíc hodně podobal řádům jednoty bratrské. Podle Zinzendorfova seznamu pocházelo ze 122 dospělých mužů asi devadesát z Moravy nebo z Čech, ostatní ze Slezska a z německého okolí. V dalších letech přišly do Ochranova další rodiny a Zinzendorf upadl do podezření, že poddané z Čech a z Moravy na své panství láká.

Moravští bratři považovali misie za svou povinnost. Návštěvy ochranovských bratří v Čechách a na Moravě byly vázány na zvláštní vrchnostenské povolení, ale Zinzendorf obrátil jejich pozornost na misii ve vzdálených zemích. (Už měl zřejmě toho dost odrážet neustálá obviňování sousedů na české straně.) V srpnu 1732 odjeli první misionáři. Moravan David Nitschmann a Leonard Dober (původem z rakouské exulantské rodiny) na západoindický Ostrov svatého Tomáše, a o rok později odcestovali tři Moravané, mezi nimi i Kristián David, na misii do Grónska. Z opatrnosti, která měla zřejmě několik důvodů, začal Zinzendorf Moravany z Ochranova vydělovat a zakládat pro ně kolonie ve vzdálenějších místech Německa a Holandska. To vydělení se úplně nezdařilo, ale Moravané byli značně rozprášeni. 13. března roku 1735 byl seniorem polské jednoty bratrské, Danielem Jablonským (potomkem Jana Amose Komenského) posvěcen Moravan David Nitschmann k biskupskému úřadu pro sbory vzniklé misií. O dva roky později se nechal Jablonským posvětit za biskupa i hrabě Zinzendorf. Založením vlastního biskupství byl položen základ ke vzniku nezávislého církevního společenství. Samostatná církevní správa bratrské církve byla uznána pruským králem a dostala povolení, aby zakládala vlastní sbory ve Slezska. Brzy na to – v polovině 18. století – uznala Anglie jednotu bratrskou jako samostatnou církev a zanedlouho nato dosáhli ochranovští bratří uznání i v Sasku.

Kristián David kácí první strom při zakládání Ochranova

Herrnhut sice zůstal kolonií německou a brzy se stal obcí nejenom exulantskou, ale přitahoval (svými zvláštními řády a tradicí, která navazovala na starou českou jednotu bratrskou) i Čechy, kteří neuměli německy. Ne každý však dostal povolení k tomu, aby v Ochranově směl zůstat. Dodnes zůstává Herrnhut důležitým střediskem tam vzniklé evangelické církve jednoty bratrské (jinak také moravské církve), rozvětvené po celém světě a dosahující přes půl milionu členů. „Já jsem přišla do Herrnhutu a pobyla jsem tam čtvrt léta. Potom jsme šli my všickni Češi do Zhořelce, po týdnu nám dali každému něco peněz na cestu, a šli jsme přes Kotvici. Tam chodili mezi námi oficíři a prohlíželi velký chlapy. Ty velký vzali na vojnu. My ostatní jsme přišli k jednomu lesu, chtěli jsme v něm oheň udělat a přes noc v něm zůstati, poněvadž jsme ale při sobě měli malé dítky, rozmyslili jsme se a poslali do nejbližšího městečka. Tam nás přijali a kněz k nám držel v jedné stodole kázání v srbské řeči. Na to jsme přišli do Berlína. Mně bylo jedenadvacet let,“ napsala po letech tuto vzpomínku Rozina Zimová, rozená Novotná od Náchoda.

Nebyla jediná, která se vydala směrem k pruskému hlavnímu městu. Po těžkých začátcích se Češi postupně zabydleli v nově pro ně založené kolonii Rixdorfu nedaleko Berlína. Spolu s obcí byla vybudována Betlémská kaple, český kostelík, na který věnoval prostředky pruský král. Předtím, než zemřel Friedrich Vilém a na jeho místo nastoupil Friedrich II., se nacházelo v Berlíně kolem 1200 českých emigrantů. Když nastoupil Friedrich na pruský trůn a stolec římského císaře opustil Karel VI., vpadl ještě před Vánocemi roku 1740 mladý pruský král do Slezska a oznámil svůj nárok na slezská knížectví. Se svou armádou pronikl na Moravu i do Čech, aby donutil Marii Terezii k jednání. (Což jsme na toulkách naší historií už zjistili, ale ještě jsme se nezmínili, co to způsobilo mezi našimi evangelíky. Ať už doma nebo v emigraci.) Přítomnost pruského krále na Moravě a v Čechách vnesla doslova rozruch. Byl to rozruch plný nadějí nejenom mezi tajnými písmáky, ale i mezi berlínskými Čechy. Emigranti se vraceli bez bázně a strachu do vlasti, do míst obsazených pruským vojskem, navštěvovali příbuzné, hledali své děti, které jim byly kdysi jezuity odebrány a snažili se získat odškodné za svůj opuštěný majetek. Pruský král sliboval. Pruský král uměl slibovat.

Pruský král sliboval Čechům svobodnou půdu, českého kazatele, bible a zpěvníky. To byla lákavá nabídka, nehledě na to, že si emigranti mohli vzít s sebou všecko, co uvezli, a že cesta byla poměrně bezpečná. Přesto mnozí váhali: rozhodovali se mezi emigrací do Berlína (i když jim tam v přelidněném městě nikdo nic nesliboval), jiní si to namířili raději do Slezska. Jako kupříkladu Martin Kovář z Heršpic u Brna: „Když jsem slýchával od svého otce o Pánu Ježíši, totiž že jináče spaseni býti nemůžeme, jedině skrze zásluhu Pána Ježíše, to se mně do srdce vtisklo a já poznal, že v tom způsobu, ve kterém se nalézám, spasen býti nemůžu, až potom jsem s některými svými kamarády ze své vlasti vyšel. Vzali jsme cestu do Slezska a přišli do Münsterberku, však tam jsme nenašli toho, co jsme hledali a já se s některými kamarády zase navrátil domů. Můj otec se mezitím do věčnosti odebral. Já se poněkud doma skrýval, potom jsem ale začal zase ven vycházeti, mysle, že bude jako předtím bývalo, poněvadž jsem již více na Slezsko nemyslel. Když jsem pak jako předtím do práce šel, tehdy jsem byl skrze lidi, kteří věděli, že jsem ve Slezsku byl, vyzrazen; potom pro mě přišli, chtíce mě na vojnu vzíti, však na mě doma nenatrefili, a když jsem já domů přišel, od své mámy a od svých bratří tuze prošený jsem byl, abych opět do Slezska šel, tak jsem se na tu cestu vydal, a přišel jsem zase do Münsterberka a tam odtud do Berlína.“

K emigraci byly i jiné důvody než jenom víra. Někdy to byly neúnosné dluhy, jindy zase strach z vojenského kabátu. Někteří šli kvůli rodinné sounáležitosti. Nabízená svobodná půda a možnost bezpečného vystěhování byla lákadlem i pro ty, které tlačila neutěšená osobní hospodářská situace. „Jak nás však zpravují kazatelé českých emigrantů,“ píše evangelická historička Edita Štěříková, „většina opouštěla své české domovy v naději, že jim nabytá svoboda umožní vést bohulibý život bez přetvářky a že svátost Večeře Páně jim bude podávána tak, jak po ní toužili – pod obojí způsobou a lámáním chleba, podle české tradice v písmáckých rodinách.“

„Moji rodičové povídali, že více cest není, než jedna, kterou máme jít, abychom spaseni byli,“ vypovídá Rozina Kučerová, rozená Coufalová, z Čermné. „V mém devatenáctém věku odebrala se má milá máma z této časnosti u víře k milému Spasiteli, což mně tuze bolestné bylo. Když můj táta měl pronásledování, to mě tuze bolelo, když on musel chodit na exámen, plakala jsem a říkávala: Brzy-li vás budu čekati domů? On říkával: Milé dítě, to já nevím, kdy přijdu. V tom čase přitáhl pruský král do Čech. Tehdy můj táta nemeškal a šel s několika sousedy pro pas do Lanškrouna k tomu vojenskému pánu a to oni také obdrželi a my jsme se na cestu vydali. A když jsem já na Slezsko přišla, tu jsem tuze Spasitele prosila, aby mě odtud brzo vyvedl, neboť jsem jak živa větší trápení neměla. On mě jistě vyslyšel. Když můj bratr z Münsterberka šel, já jsem tuze plakala, neboť jsem nic neměla. Tehdy můj táta dělal u města Nisy a já jsem šla také a čtyři neděle na kolečku vozila a tak jsem si ušetřila na tu cestu a potom, když naši jeli do Berlína, já jsem se s nimi na tu cestu vydala a šťastně jsme se do Rixdorfu dostala.“

Na jedné straně byl pruský král Fridrich rád, že se mu do jeho země stěhují pracovití lidé z Čech a z Moravy, kteří s sebou přinášejí i nějaký ten majetek, na druhé straně měl potíže. Češi, pokud byli ze své země vykazováni, byli posíláni většinou do Uher. Ti, kteří chtěli přijet do Berlína, byli většinou uprchlí nevolníci a každý to věděl. Věděl to pruský král a věděl to i vídeňští císařové. Do Berlína přijít Češi mohou, ale jenom v malých skupinkách, aby nebudili pozornost. Jiná situace se ovšem vyvinula, když se Prusko ocitlo opakovaně ve válce s Rakouskem. Práci exulantů hodnotil Fridrich příznivě a rád podporoval jejich podnikavost. Zatímco dřív čekalo na lužických hranicích 500 polonahých a otrhaných Čechů, za pár let nato se z těch „otrhanců“ stali schopní a podnikaví „fabrikanti“, kteří osvědčovali svou píli i smysl pro novoty. Takových lidí si král přál ve své zemi co nejvíc. Fridrich II. rozšířil hned na začátku své vlády království o podstatnou část Slezska a bez velkých ohledů na vídeňský dvůr tam zval české exulanty. Šlo mu především o zalidnění Slezska, ale když se založení exulantských kolonií ve Slezsku pro nedostatek svobodné půdy, kterou by mohl volně disponovat, nechtělo dařit, zval Čechy k Berlínu.

Kristián David zemřel v Ochranově 3. února 1751

Počátkem 50. let 18. století jim nabízel hned několik nových možností, kde se usadit. Byly založeny kolonie Nová ves (pozdější Nowawes, dnes Postupim-Babelsberg), dále Krásná Hora neboli Schöneberg, Krásná Lípa (Schönelinde), Friedrichshagen a ještě další místa. Exulanti se však jenom neradi vzdalovali od hranic své vlasti, a proto dávali spíše přednost Slezsku." On si pruský král vůbec liboval v zakládání nových kolonií... Činil tak s vysloveným potěšením. Pozemky a majetek si Češi snažili rozdělovat spravedlivě, i když ne vždy se jim povedlo. Svědčí o tom i zápis kazatele Jana Bohumila Elsnera z obce, kterou si příchozí pojmenovali po domácku: Husinec.

„Aby nedošlo k nesvárům, byla půda rozdělena losem. Půda, která ležela blíž k městu, byla více hnojená a tedy úrodná. půda u lesa byla horší. Každá rodina se musela spokojit s vylosovaným dílem. Bylo však dojednáno, že ti, kteří dostanou lepší půdu, budou měsíčně přispívat vyšší částkou na královskou daň. Krajina, ve které se emigranti usadili, byla kopcovitá. Bylo tedy dohodnuto, že na kopcích budou vyměřena pole, v údolích se postaví domy. Tak vzniklo několik osad. Každý hospodář měl hned na domem své pole. Staré domy bývalých dvou šafářů ve starém městě (tedy v předměstí Střelína), byly prodány emigrantům a jeden byl dán kazateli jako byt. Dobytek, obilí atp. emigranti buď rovněž zpeněžili, nebo rozdělili mezi sebou, což se neobešlo bez mrzutostí, protože při takových příležitostech se vždycky najdou sobecké a závistivé povahy. V předměstí byl Čechům ponechán kostel, byla postavena vlastní škola, ve které učí učitel Jan Jakub Zlatník, který přišel z Berlína.“

Nové vsi měly být co nejrychleji osazovány. Když se však nenašlo dost českých kolonistů, byly usedlosti přidělovány i kolonistům německým. V národnostně smíšených koloniích však čeští exulanti těžko prosazovali, že chtějí mít svého českého kazatele. To se jim podařilo jenom v Nové Vsi u Berlína, ale i tam se o něj museli brzy dělit s Němci. Dvacet nebo třicet rodin emigrantů však kazatele v nové kolonii neuživilo a mladý král, který vedl dlouhá léta války o Slezsko, nebyl příliš štědrý. Pro odlehlost nových vsí byli čeští kolonisté nuceni spokojit se častěji se službou německých farářů, což přispělo k jejich poměrně rychlému splynutí s německým obyvatelstvem. „Exulantské sbory v Berlíně se poměrně brzy poněmčily, ale svou tradici si zachovávaly. Ubránily se i včlenění do pruské církve. Kdysi česká část berlínské Wilhelmstrasse byla ve druhé světové válce zcela rozbita. Betlémský kostel ztratil sovu dřevěnou kopuli. V roce 1963 ho nechal východoněmecké úřady strhnout a na jeho místě bylo zřízeno parkoviště aut. Roku 1997 byl prostor nově upraven. Půdorys českého kostela byl vyznačen mozaikou v dlažbě a nově vzniklé náměstí na tomto místě bylo díky intervenci potomků českých exulantů nazváno podle zbořeného kostela Bethlehemkirchplatz. Jinak členové poněmčených takzvaných českých sborů v Berlíně byli v důsledku válečných události rozprášeni. Sídlo berlínských sborů potomků českých exulantů bylo v roce 1949 přeneseno do Nového Kolína (německy Neuköllnu, ještě předtím nesl nám známé jméno Rixdorf). Symbolem je i zvon zachráněný z berlínského Betlémského kostela, který je umístěný v reformované modlitebně v takzvané České Vsi (německy Böhmisches Dorf) v Novém Kolíně.“

Rekonstruovaný český Betlémský kostel v Berlíně Juana Garaizabala

Kazatel Jan Liberda, který patří k těm nejznámějším mezi českými exulanty, i když se nedožil vysokého věku, se v dopise z Lužice vyznal ze své úcty k exulantům: „Jaký to dar modliteb, jaké poznání Písma svatého, jaká vzájemná láska je cítit mezi probuzenými, to nemohu ani popsat. Sám se musím stydět, když pomyslím, že Pán Bůh právě mne ustanovil jejich učitelem...“ A ke konci svého života (to už žil v Berlíně), napsal zprávu o uplynulých letech v exilu:

„Emigranti dychtili od samého začátku po slovu života. Poslouchali kázání s tisíci radostnými slzami, opakovali si je doma ve svých rodinách a snažili se i ve způsobu svého života podle toho řídit. Boží slovo jim nemohlo být dost zvěstováno. Vydrželi u toho celé neděle a svátky od brzkého rána až do večera, často přitom zapomněli i na jídlo. Jejich učitel kázal jednoduchým způsobem v podobě otázek a odpovědí, tak jak vyplývaly z textu, a tak si lidé mohli celá kázání zapamatovat a ve stejném pořadí je vyprávět dalším. Dodnes si pamatují taková kázání přednesená před jedenácti, dvanácti lety. Tak se postupně šířilo slovo Boží po všech Češích. Tito lidé byli opatřeni čistým slovem Božím, ale hůře to vypadalo s jejich tělesným zaopatřením. Neměli místo k bydlení. V jedné nevelké světnici se muselo tísnit přes dvacet osob, a to nejen několik dní nebo rok, nýbrž řadu let. Na jediných kamnech si vařili svá jídla. V té době se ukázalo, že jejich křesťanství nestaví na písku a že svou vlast neopustili pro tělesné blaho. Při takovém množství lidí, kteří museli spolu bydlet, se vyskytly lecjaké obtíže. Tyto zkoušky však denně ukazovaly poctivost těchto lidí a jejich vzájemnou lásku.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související