568. schůzka: Insula nostra Clementina

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svatý Kliment

Kliment byl u nás světec z nejpopulárnějších a kostelíky jemu zasvěcené byly stavěny po celých Čechách a na Moravě. Jenom v Praze mu vybudovali svatostánky v osadě Na Poříčí, na Vyšehradě, u brodu v Bubnech a na Opyši. Byl tak pojmenován i staroměstský kostelík, do kterého se dominikáni odstěhovali z Poříčí, a to jméno bylo později vztáhnuto na jezuitský stavební komplex, který vyrostl v jeho bezprostřední blízkosti.

Důležitou etapou v dějinách Klementina se stalo období počínající rokem 1232 kdy okolo kostelíka svatého Klimenta začal vyrůstal dominikánský klášter, dozvídáme se od literárního historika a archiváře Petra Foita z jeho knihy Pražské Klementinum. Zajímavou historku o příchodu dominikánů připomíná ve své veršované kronice takřečený Dalimil: jakési ženě jménem Trubka, profesí přízednice, což znamená poustevnice, se zjevil svatý Kliment a přikázal, aby dominikáni pustili své dosavadní místo na Poříčí a přestěhoval se ke kostelu svatého Klimenta u vltavského předmostí. Proč k té dislokaci vlastně došlo a co světce Klimenta vedlo k intervenci ve věci stavebního plánu hlavního města Českého království, tak to jsme odnikud nevyčetli, zato jsme se dozvěděli, jak budování kláštera probíhalo.

Jeho původní rozloha nebyla zdaleka taková jako má dnešní areál. Rozkládal se přibližně tam, kde dnes leží trakt do Karlovy ulice a nádvoří se sochou Pražského studenta. Klášter měl obvyklý čtvercový půdorys s arkádami uprostřed nádvoří. Hlavní řádové prostory bychom našli na místě dnešního vchodu do areálu z Křížovnické ulice. K tomuto klášteru přiléhal kromě klimentského kostela jeden kostel, zasvěcený svatému Bartoloměji – ten stával na rohu dnešní Křížovnické a Karlovy ulice, a ještě k němu patřil kostel svatého Martina menšího. Kostelík svatého Klimenta dostal za vlády Václava II. gotický kabát a o čtyři století později úplně ustoupil novému projektu Kryštofa Dienzenhofera. Dominikáni, jejichž řád založil svatý Dominik na počátku 13. století, se hluboce zajímali o kazatelství, filosofii a státoprávní záležitosti. Proto není divu, že se od smrti Přemysla Otakara II. až do nastoupení Karla IV. na trůn konaly ve zdech jeho kláštera konaly zemské sněmy.

Dnes už si jenom málokdo – nejspíš jenom odborník – uvědomí, jak důležitý význam tento řád u nás měl. Podílel se na prvním překladu bible do češtiny. Duchovní činnost překladatelská byla spojena pevnými pouty se školstvím. Dominikánské Studium generale, přenesené roku 1347 k vltavským břehům z Paříže, bylo pověstné svou vysokou úrovní. Ta odpovídala soudobým zahraničním universitám, a stalo se vlastně jakými předstupněm pražského vysokého učení, založeného Karlem v roce 1348. V dominikánské škole vyučoval například Martin Polonius, autor evropsky proslulé Souběžné kroniky císařů a papežů. O něco později tady působil dominikán Kolda z Koldic – ten vytvořil pro Kunhutu (dceru Přemysla Otakara II. a abatyši ženského kláštera u svatého Jiří na Pražském hradě) přímo skvostný pasionál (ve kterém se autor sám vypodobnil). Učencem evropského formátu byl i Mikuláš s anatomickou přezdívkou Biceps. Jako jeden z prvních upozorňoval předhusitské Čechy na Viklefovo učení. Dalším významným dominikánem byl Jindřich z Bitterfeldu; ten zase klestil svou kritikou prodeje odpustků příští cestu Janu Husovi. Posláním dominikánského řádu však byla – abychom tak řekli – pracovní náplň ještě jiného druhu: vyhledávání a souzení kacířů. Bez slitování, neboť dominikáni byli Domini canes – psi Páně. Inkvizice však narážela na odpor. Z archivních pramenů se dozvídáme, že v roce 1318 bylo v klášteře upáleno osmnáct kacířů a že za 23 léta nato naopak lidé vznikli do dominikánského sídla a inkvizitor Jan ze Schwenkfeldu byl ubit přímo ve zpovědnici.

Pasionál abatyše Kunhuty

„I bylo zřízeno v městě pražském takové učení, jemuž nikdy nebylo ve všech krajích Německa podobného. I přicházeli sem studenti z cizích krajin, totiž z Anglie, Francie, Lombardie, Uher, Polska a z jednotlivých okolních zemí, synové šlechticů i preláti kostelů z různých částí světa. Město pražské se stal tímto učením velmi proslulé a slavné v cizích zemích a pro množství žáků se v něm živobytí poněkud zdražilo, protože jich tam proudila převeliká síla. Pan Karel pak vida, že se toto učení znamenitě a chvalně rozšiřuje, daroval universitě židovské domy a zřídil v nich kolej mistrů, aby tam denně přednášeli a disputovali, zřídil pro ně knihovnu a daroval jim dostatek knih nezbytných pro studium.“ Já vím že se opakujeme, že jsme tuto učební látku probírali poctivě před čtyřmi sty léty, chci říci před čtyřmi sty rozhlasovými schůzkami, ale my jsme se k odstavci z latinské kroniky pražského kostela, sepsané Benešem Krabicem z Weitmile, vrátili kvůli zmínce o knihovně.

Ta vznikla velice brzo po založení Karlova vysokého učení. Už z roku 1362 máme zprávu, že pražský kanovník Mikuláš z Kroměříže koupil v Avignonu vzácný svazek Historie jeruzalémské a věnoval ho universitě. Nezůstalo u jednoho daru – sám císař poskytl své škole hned na začátku symbolický dar patnácti až dvaceti rukopisů biblického charakteru. Do majetku knihovny se dostávaly knihy z pozůstalosti církevních hodnostářů a také soukromé sbírky universitních mistrů. Patří k nim exempláře z majetku mistra Korandy mladšího a Křišťana z Prachatic – mimo jiné zápis slyšení francouzského převora Honoré Boneta ze Salonu u krále Václava IV. z roku 1399. Zápis byl pořízen vlastní rukou mistra Jana Husa a je jedním ze tří dochovaných Husových autografů na světě. Koncem 15. století bychom napočítali ve staré knihovně karolinské na pět tisíc exemplářů. Pro dějiny dnešního Klementina je důležité, že universitu netvořily jenom čtyři fakulty s kolejemi, ale i to, že rokem 1383 k ní bylo na přání dominikánského řádu volně přičleněno Studium generale. Dominikánští učenci ostatně na universitě přednášeli filosofii už od poloviny 14. století. Klementinum se tak už před víc než šesti století stalo jedním ze sídel university.

Postupujeme časem dopředu. V první polovině 15. století se nemůžeme vyhnout husitské revoluci. Universita přestoupila ke kalichu a tak byla některých bouří a útoků přece jenom ušetřena. Jakož i její knihovna. Kvetoucí dominikánský klášter však husité podle svědectví Starých letopisů českých v srpnu 1420 zničili. Nebyl jediný, koho postihl takový osud – stejně skončily klášter strahovský, u svatého Tomáše a svatého Mikuláše, klášter svaté Kateřiny a klášter svaté Anny – a to jsou jenom kláštery v Praze, v tomto městě byly vydrancovány a vypáleny ještě další, a ani na venkově to nebylo lepší. Domy Klementina zpustly a v následujících letech byly některé části klášterního městiště (tedy parcel, patřících ke klášteru) postupně rozprodávány soukromníkům (privatizace nadivoko). Máme zachovánu zprávu, že kolem roku 1466 kdysi pozoruhodná věž kostela svatého Klimenta dokonce spadla. K pokusu o obnovu kláštera došlo za vlády Vladislava Jagellonského na konci 15. století, kdy se dominikáni k Vltavě sice vrátili, jenomže obnovit zchátralé stavby bylo už nad jejich možnosti. Bohoslužby byly z rozvalin kostela svatého Klimenta provizorně přeneseny do kapitulní síně, nazývané podle významného jezuity Petra Canisia Canisianum. V klášteře pobyli dominikáni jenom několik desetiletí. V polovině 16. století museli odejít do opuštěného sídla klarisek na Františku a jejich klášter byl postoupen jezuitům.

Portrét významného jezuity Petra Canisia

Jezuitskou školu v prvopočátcích známou téměř jen katolíkům neproslavila v celém městě zakrátko ani tak dobrá pověst jako spíše úspěšné studium žáků. Již malí chlapci, kteří se ještě drželi matčiných sukní, se s úžasem rodičů odvažovali pípat a štěbetat latinsky a důvěřujíce svým vědomostem vyzývat studenty Karlovy university k rozmluvám. A oni vyklizovali pole beze slov, takže na veřejnosti začal pak kolovat popěvek, nemilý husitským studentům, že se žáci naučí za tři měsíce u jezuitů tolik, kolik se nemohli naučit u dřívějších mistrů za dvě léta.

Pověst o úrovni Klementina se zakládala na pravdě. Příčinou toho pedagogického úspěchu nebyly to ani tak nové metody výuky jako spíš píle a trpělivost, podporovaná všestrannou hmotnou péčí. Karlova universita, ta vychovávala především měšťanskou inteligenci z jazykově českých oblastí země, jezuité vždycky konkurovali žactvem, přicházejícím nejenom z českých zemí, ale i z Německa a Itálie. Oblíbenou součástí jezuitské výuky byly jako všude jinde žákovské disputace – některé z nich se čas od času konaly za účasti širší pražské veřejnosti, kléru i dvora v kostele svatého Klimenta. Posluchač filosofie nebo teologie tady v rozpravě dokazoval, jak si vědomosti osvojil, a šlo-li o disputaci výroční, konanou na závěr studia, získával pak hodnost bakaláře nebo mistra. A taky divadlo se v Klementinu hrálo. Klementinští jezuité prosluli bohatou a vynalézavou výpravou, nákladnými kostýmy, triky a scénickou technikou (prostě show to byla), a to spolehlivě uvádělo diváky v úžas. Vrchol divadelní činnosti viděli jezuité v alegorických holdovacích hrách, které se předváděly hlavně o korunovacích. Korunku jsme u nás dávali na hlavičku Ferdinandovi I., Maxmiliánovi II., a Matyáši a také druhému Ferdinandovi. Na nádvoří Klementina bylo vždy postaveno omračující jeviště, na kterém deklamovalo padesát i víc jezuitských žáčků, a hlediště, které pohltilo stovky návštěvníků. Už v 16. století jezuitské školství rozkvétalo líp než universita. Universitní mistři byli většinou protestanté a tomuto vyznání se nedostávalo žádných oficiálních podpor. Dočkali se spíš újmy než pomoci. Naopak jezuitům se podařilo universitu předstihnout právě díky vlivným kontaktům a štědré finanční podpoře z domácích i zahraničních katolických kruhů.

„Je lepší kolej bez vlastního chrámu nežli škola bez vlastní knihovny,“ vyjádřil se Petr Canisius, později vyzdvižený na světce. Také oficiální řádové instrukce pamatovali na to, aby „členové Tovaryšstva měli dostatek knih, bez nichž by se zdáli jenom bezbrannými vojáky.“ Podle pověsti přinesli jezuité do Prahy jenom jednu knihu – Následování Pána Krista. Základem jejich knihovny se však brzy stal fond darovaný císařem Ferdinandem Prvním ze zrušeného hornolužického kláštera celestinů v Ojvině. Knihovna se kromě toho rozrůstala o další četné dary a nákupy; zanedlouho v ní byla – o tom nás informují historikové řádu – všechna literární díla potřebná k výuce. Tedy (podle pravdy) informace zevnitř Klementina máme i z kruhů jezuitům nepřátelských. Z doby protihabsburského povstání, kdy se jezuitská škola ocitla v rukou stavovské vlády, se zachoval originální popis této knihovny od jistého nekatolíka jménem Desiderius z Fridberku. Pokud vám to jméno nic neříká, nevadí, stejně je to pseudonym. Skrývá se za ním jeden z českých direktorů, nám dobře známý pan Václav Budovec z Budova.

„Když z kostela do bibliotéky jejich, to jest do kněhárny, s dostaneš, napravo se obrať, tu uzříš převýborný počet kněh, rozličných spisovatelů knihy všecky do koží aneb pergamenů velmi hladkých a pěkně svázaných, od zlata a stříbra se třpytících. Kterýchž se pak každodenně užívá, ty na pulpitech rozkladené za dlouhým štokem za řetězích jsou přibité. Do ostatku knihárny sami toliko patres choditi a odtud kněz sobě vypůjčovati, kterých chtějí, mohou. Mladší hlomozí se v těch každodenních a bez vůle správce z jiného nejmenšího tytlíčku jim vzíti se nedopouští. V této knihárně není žádných kněh kacířských než vše zprubovaných autorů, a katolické všecky. Neboť za nehodné se soudí, aby mezi jinými místo míti měly, a snad se bojí, aby jízlivou nákvaskou jiných nenadchnuly. Pročež nalevo se ohlédni, tu spatříš kacířské knihy, ošumělé a zaprášené, do černých koží a pergamenů svázané a všechny černou barvou povrchu pokálené; těch ani sami patres, kteří by žádostivi byli, bez opovědi svého správce se dotýkati nesmějí, ovšem pak mladším již požádati se nedovoluje, leč by toho autora, v jehož spisy nahlédnouti chce, na nejvyšší míru zhaněl a zplundroval. Vprostřed té knihárny jest pokoj k učení mnohými od sebe modrými firhaňky a přehraženými sklípky rozdělený, po pravé straně sedají sami patres, po levé mladší, jež nedávno svěcení přijali, ostatní nováčkové drží mezi obecními pospolu.“

Výzdoba uvnitř pražského Klementina, zde u Slovanské knihovny

Starý kostel svatého Klimenta a pár domků kolem už dávno nestačily... Musel vzniknout celý komplex církevních a školních budov, konviktů, knihovny, lékárny, tiskárny a hvězdárny. Stavby Tovaryšstva Ježíšova nesly už od 16. století označení Clementinum, ve starých pramenech jsou metaforicky nazývány „Insula nostra Clementina“. Někteří badatelé překládali toto latinské označení jako „Náš klementinský ostrov“ a vytvořili tak teorii že Vltava kdysi obtékala areál i ze strany Staroměstského náměstí. Docela nedávné archeologické hypotézu o „ostrovním“ charakteru Klementina vyvracejí. V klasické latině slovo insula neznamená jenom ostrov, ale také budovu nebo komplex, blok budov. „První úpravy bývalého dominikánského kláštera se prováděly už od konce 16. století. Jezuité skupovali nebo dostávali darem budovy a pozemky v bezprostřední blízkosti někdejšího dominikánského sídla. Prameny říkají, že Klementinu ustoupily mimo jiné 32 domy, 7 dvorů a 2 velké zahrady.“ Na známé Wernerově rytině z poloviny 18. století má areál s pěti nádvořími už dnešní podobu. Za svého trvání Klementinum uniklo nejméně dvakrát násilným přestavbám a funkčním změnám – poprvé to bylo v době josefinských reforem, a pak v roce 1918. „Svou plochou obsáhl dva hektary,“ píše spisovatel Karel Josef Beneš, který byl kromě toho i vědeckým tajemníkem knihovny v Klementinu, „a po Pražském hradu se stal nejrozsáhlejším architektonickým komplexem Prahy.“

A Emanuel Swedenborg (což byl přírodovědec, cestovatel a jinak nikoli katolík, ale jak se na Švéda sluší, protestant) si napsal do svého itineráře, v němž popisuje, jak se seznamoval s pozoruhodnostmi našich zemí, dojmy, které v něm vyvolal právě dokončený pražský jezuitský areál. Text je z roku 1733: „Je třeba na místě se podivovat na velikostí budovy. je skvělá, paláci královskému podobna, jestliže jej ovšem nepředčí. Chodby má prostorné a dokola, jak v nižším, tak i ve vyšším paře. Žádný palác pražský nad ní nevyniká skvělostí a rozlehlostí.“ Klementinum je vskutku tak rozlehlé, že jsme se s jeho prostory a rovněž s některými jeho znamenitými obyvateli nestačili seznámit. Musíme si s ním dát nejméně ještě jednu schůzku.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související