567. schůzka: Jede, jede poštovský panáček

Dostalo se k nám přes italštinu (v řeči vlašské zní „posta“), ale původ musíme hledat v latině. Podle Etymologického slovníku jazyka českého od profesora Václava Machka stálo u zrodu slova „pošta“ latinské posita, což znamená „položená“, nebo také „zřízená“ – myslí se stanice, totiž stanice dostavníků. Stačilo málo a namísto „pošty“ jsme měli „pozici“. Začněme však – nikoli od Adama, tak daleko se nepustíme – ale alespoň k počátkům dopravy zpráv i osob ve středověku. Dlouhá zacházka to nebude a tuto naši historickou zásilku doručíme na konci ve správném čase. „V raném středověku – tedy v době do 8. až do 12. století – poštovní doprava, rozvinutá v dobách starého Říma, zanikla. Ani znalost konstrukce a používání vozů nebyla na takovém vysokém stupni jako v antice. Špatné a neudržované cesty (pro tuto dobu příznačné) znemožňovaly větší rozšíření dopravy vozy. Jezdilo se většinou koňmo nebo ještě spíš chodilo pěšky. Pro dopravu těžších nákladů se hojně používaly vodní cesty.“ Což jsme se dozvěděli z knihy doktora Pavla Čtvrtníka Cesta pošty dějinami.

Středověká Evropa znala různé formy dopravy zpráv. Po celý středověk však neexistoval jednotný systém. Ani v rámci jednoho státu. Zpravovalo – myslím s písmenkem „z“ na začátku? Dopravu zpráv zajišťovala nejrůznější poselská zařízení. Každý panovník, úřad, město, klášter, universita (a tak podobně) si budovali vlastní organizaci dopravy zpráv. Posly pravidelnými nebo příležitostnými. Poslové – první poštovní doručovatelé. „Nejstarší zprávy o poselském zařízení v zemích Koruny české se dochovaly z 12 a 13. století, tedy ještě z doby přemyslovské,“ opět jsme se začetli do publikace doktora Pavla Čtvrníka. „Kromě knížecích nebo osobních královských poslů známe ještě jeden zajímavý případ. Držitelé jednotlivých hradů a panství, kteří vykonávali jménem vládce země v okruhy své državy moc výkonnou a soudní, používali poslů k doručování soudních obsílek. Soudní posel, většinou pěší, nosil s sebou při výkonu funkce zemskou pečeť, přitištěnou na pergamenovém listu v červeném vosku a ta prokazovala jeho úřední zmocnění. Nesměl mít u sebe zbraň, ale v ruce musel držet zvlášť upravenou hůl, která upozorňovala z dálky na jeho funkci a měla mu zaručit nedotknutelnost a bezpečnost. Pokud při sobě neměl posel hůl a pečeť, nemusel provinilec na výzvu soudu reagovat a posla mohl vyhnat.“ Což se i stávalo.

Docela vypracovaný poselský systém měla ve středověku královská i ostatní větší města. Poslové Starého a Nového Města pražského se v už 15. století odlišovali stejnokrojem. Ti ze Starého Města nosili zvláštní kabátec, svisle rozdělený na dvě části barvami města – tedy černou a žlutou barvou. Ti novoměstští měli kabátce červenobílé. V onom 15. století chodil přes Prahu do Norimberka také pěší posel, který sloužil městu a kupeckému sdružení ve Vratislavi. Ten měl kromě zvláštního kabátce ještě na prsou připnutý vratislavský městský znak s viditelnou iniciálou „W“. Vlastní, velice důstojné poselské zařízení měla Česká komora (to byl náš nejvyšší správní úřad). Její poslové nosili v 16. století kabát a plášť z černého českého sukna, na jehož levém rukávu byl vyšit dvouhlavý červený orel s bílým lvem. Ještě takový drobný ozdobný detail: na prsou měli připnutý mosazný štítek s pozlaceným dvouhlavým orlem. „Odbor poslů“ na České komoře tvořil 5 jízdních a 32 pěší posly. Měli nejenom pevný plat, ale i cestovní normy. Jízdní maximálně 14 mil denně, pěší až 8 mil českých (česká míle dělala zhruba sedm a půl kilometrů). To znamená, že takový pěší posel musel denně ujít až šedesát kilometrů, což není zrovna málo. „Většina těchto městských, komorních, klášterních, cechovních a ještě jiných panských poslů chodila pěšky, ale postupně se prosazoval jako dopravní prostředek i pro dopravu zpráv kůň, který zpočátku sloužil pouze vysoké šlechtě a těm nedůležitějším poslům. Cestovní rychlost pěšího i jezdeckého posla se řídila stavem cest a změnami terénu. Pěší posel urazil za den 30 až 40 kilometrů, jezdec mohl ujet 60 až 100 kilometrů denně. Cesta napříč Evropou – například ze Štětína do Florencie (která vedla přes naše území), trvala až pět týdnů.“

Poštovní saně|foto: Poštovní muzeum

Koňmo se toho přepravilo rychleji a víc než pěšky. (Takový jízdní posel, jak jsme si už řekli, mohl urazit až 14 mil, tedy přes 100 kilometrů za den.) Vozy tyto rychlostní rekordy sice nepřekonávaly, zato se toho na ně víc vešlo. Zprávy o vozech v českých zemích pocházejí už z 10. století, staroslovanští řemeslníci vyráběli prý dokonce čtyřkolé vozy s korbami pružně zavěšenými na řetězech. Ve střední Evropě se používaly vozy s korbou zepředu i zezadu otevřenou, s koženou nebo soukennou střechou, napjatou na obručích. Vůz pro dopravu osob se od základního vozu prakticky neodlišoval. Pro pohodlné cestování, hlavně nemocných, žen, starších a důstojných osob, se užívala spíš nosítka. Nikoli na lidský, ale na koňský pohon. Upevňovala se mezi dva koně za sebou nebo vedle sebe jdoucí. A také na saních se hojně cestovalo. Napadlo-li. To lidi určitě napadlo...Napadlo-li sněhu, chtěl jsem říct. „S novou organizací poštovní dopravy začátkem 16. století pronikají do poštovnictví postupně vozy nákladní a osobní. Pravděpodobně prvním typem vozu, který používala pro sovu potřebu státní pošta, byl ve střední Evropě takzvaný kotčí vůz. Rychlý kotčí (nebo také kočí) vůz se používal k dopravě královské pošty a kurýrů. Vynikal rychlostí a lehkostí. byl většinou nekrytý nebo krytý pouze zčásti, na čtyřech kolech, tažený původně třemi, někdy jen i dvěma koňmi. Košatinová korba vozu (takzvaný kotec) byla zavěšena na řemenech nebo na řetězech. Systém zavěšení spočíval ve dvou řemenech probíhajících po délce pod kotcem.“

Když u nás nastoupili na trůn Habsburci (tedy po roce 1526), začal se kotčí vůz objevovat ve službách státní pošty na silnici z Vídně do Budína docela pravidelně. Pro poštu znamenal velmi praktický dopravní prostředek. Do poloviny 18. století nesloužil pravidelně poštovní dopravě lidí, ale byl používal pro dopravu nákladů a vyšších úředníků státní pošty. (Úředníci se zřejmě mezi lidi nepočítali. Mezi obyčejné lidi. Někteří se mezi obyčejné lidi nepočítají dodnes.) „Povozy pro dopravu zboží se zdokonalovaly a nákladu na nich přibývalo,“ dozvídáme se od dopravního odborníka doktora Josefa Honse. „Není divu, že na tehdejších příkrých cestách musely být povozy taženy někdy i šesti páry koní a že v strmých horských úsecích bylo zapotřebí ještě několik párů přípřeže. Významné je, že dopravu nákladů neprovozovali už jen kupci (jako součást svého obchodu), ale i formané, naši první veřejní dopravci, kteří vstupovali do kočovského cechu. Měli svá práva i své povinnosti – směli mít nanejvýš tři vozy, ale mohli volně obchodovat koňmi; nebyli povinni půjčovat koně poště, ale královskému dvoru museli poskytnout (kdykoli bylo zapotřebí) až dvě zápřeže se čtyřmi koňmi; za války museli ovšem sloužit armádám. Za třicetileté války byl v Praze celkem jedenačtyřicet landkočích, tedy formanů podnikajících dálkové jízdy, se 148 koňmi.“

Jedním z prvních habsburských rozhodnutí, když roku 1526 usedli na náš trůn, bylo zřídit pravidelné poštovní spojení. Na trase Vídeň – Praha. Myšlenka pošty nová ovšem nebyla...Opravdu nebyla. Zakladateli pošt byli Taxisové. Ti zřídili už koncem 15. století poštu pro dopravu zpráv, která spojovala Itálii, Rakousko, země Koruny české, Německo, Nizozemí, Francii i Španělsko. Postupně se zmocnili nesmírně výnosných výsad ve velké části Evropy tím, že se zavázali dopravovat státní a císařskou poštu – zdarma. Chytrá myšlenka. Já bych řekl přímo vynikající podnikatelský záměr. „Také správu pošt v království českém svěřil Ferdinand I. hned v roce 1526. Antonínu z Taxisu, který okamžitě jmenoval prvním poštmistrem v Praze svého strýce.“ Až do roku 1615 u nás vedli českou poštu Taxisové (jako soukromý podnik). Potom ji odevzdali poštmistrovi Magnovi. Jeho syn pak prodal v roce 1622 poštmistrovství rakouské, uherské a české za patnáct tisíc zlatých a 6 koní dědičnému poštmistru štýrskému Janu Kryštofu Paarovi, od té doby nejvyššímu dvorskému a zemskému poštmistrovi.

Dostavník poštovní stanice Žamberk|foto: Poštovní muzeum

První poštovní trať v českých zemích byla zřízena roku 1527 z Vídně do Prahy přes Kunžak, Tábor a Nespeky. Byla určena výhradně pro dopravu císařské korespondence zeměpanským úřadům v Praze. Pošta měla v Praze 3 koně, v jedenácti mezilehlých stanicích 22 koně. oční náklad na spojení Vídeň – Praha: 2400 zlatých. Císaři Maxmiliánovi se to však zdálo moc, a proto nařídil, aby pošta převzala také dopravu zásilek soukromých. Z těchto příjmů se hradil náklad. V té době byla zaváděna také občasná poštovní spojení z Augsburku nebo Řezna přes Klenčí, Plzeň, Rokycany a Zdice do Prahy, anebo z Lince přes Cáhlov a Kaplici, České Budějovice a Tábor do Prahy. Trasa vedla podle toho, kde zrovna pobýval král. Poštovní trati přes Plzeň a české Budějovice se staly koncem 16. století trvalými. První českou poštovní trať obsadil Taxisové cizími lidmi neznalými češtiny, často hrubými až surovými, proto ve městech nevítanými. Na stížnosti, že zaměstnanci pošty nejsou v Táboře podporováni, odpověděli měšťané zase stížností na nevítané taxisovské hosty: Ti jsouce na hospodě hospodářům těm, v jejich dvoře se nacházejí, slepice, holuby bijí a jiné škody, střílejíce přitom z ručnic na stavení, jim činí. Zaměstnanci pošty byli tenkrát taková škodná. Soběslavští vzkázali přímo, že pro poštmistra neposlali a že ho neradi ve městě vidí. Města se bránila zřizování pošt ve svých zdech, vykazovala je na předměstí, a odůvodňovala to (podobně jako Táborští nebo Rokycanští) tím, že poštové, jezdící v noci městem, sahají na branné a bojí se s nimi. (Poštové byli zaměstnanci pošty, branní byli strážní.)

Poštovních tratí u nás přibývalo a na rozhraní 17. a 18. století vycházela z Prahy už hustá síť tratí zahraničních i domácích. Brno ale dostalo pravidelné poštovní spojení s Vídní o celé století později než Praha. Jen dočasně byla v Brně zřízena pošta již v roce 1550 a v roce 1592 šlo přes moravskou metropoli poštovní spojení ze Štýrského Hradce přes Vídeň do Krakova – důvodem však nebyla veřejná potřeba, ale sňatek arcivévodkyně Anny s polským králem Zikmundem. Teprve v roce 1610. vzniklo pravidelné spojení z Vídně přes Mikulov do Brna a dál přes Olomouc do Ratiboře a Vratislavě. K přímému poštovnímu spojení Brna s Prahou došlo až v roce 1732.

Provozovat poštu, to musel být ve století 17. a 18. vskutku dobrý byznys. Zejména pro rodinu, která ji měla v mocnářství na starosti, a to byli Paarové. Byznys to byl o to výnosnější, že tito podnikatelé uzavřeli se státem výhodnou smlouvu. Brali výtěžek z poštovného, vybraného na poštovních stanicích, přičemž údržbu a provoz poštovních spojů hradila česká komora. Zisk z poštovnictví státní pokladně tedy unikal, a ještě na ně bylo třeba doplácet. Přitom byl rozvoj poštovní sítě bržděn snahou Paarů zřizovat poštovní stanice pouze na silnicích s velkým provozem, kde byl předpoklad většího zisku. Za Karla VI. sice došlo k odstoupení zisků, které vyplývaly z dědičného léna Paarů, státu, ale tito podnikatelé si podrželi funkci vrchního dvorského poštmistra, což jim zajišťovalo stále rozhodující vliv na správu poštovnictví. Měli například právo navrhovat císaři zájemce o místa poštmistrů v hlavních městech rakouských dědičných zemích – ostatní zaměstnance jmenovali Paarové sami. Vliv na poštovnictví si Paarové udrželi až do roku 1743, kdy z popudu císařovny Marie Terezie došlo k úplnému postátnění pošty v celé říši. Paarům zbyl jen titul, nikoli skutečná funkce vrchního dvorského poštmistra.

Alegorie poštovnictví|foto: Poštovní muzeum

Nejvyšší dohled a řízení poštovnictví přenesla císařovna na dvorskou komoru. nejvyšší státní úřad. Tak začal poštu u nás spravovat stát a jím placení úředníci. Postátněná pošta se začal účelněji organizovat, zrychlovat a rozšiřovat. Přímo viditelně se zhušťovala síť poštovních stanic a tratí. V místech, kudy neprocházela žádná z hlavních či vedlejších poštovních tratí, se objevily poštovní sběrny, kde se soustřeďovaly listovní a lehčí balíkové zásilky a odesílaly se na nejbližší poštovní stanici. Pošta, jako státem provozovaná a chránění instituce, měla ve své historii řadu privilegií a výsad. Symbolem pošty se v celé Evropě stala poštovní trubka jako nedílná součást poštovního stejnokroje. Její původ se odvozuje z rohu, na který ve středověku (hlavně v jižním Německu) troubili řezníci při příchodu do města. Poštovní trubka, jak ji známe dnes, svým tvarem středověký roh připomíná. Její používání bylo výhradně vázáno na poštovní službu. Trubku měl postilion pověšenou na prsou a používal ji k různým signálům a znamením, které pomáhaly zrychlit cestu pošty. Trubkou se dával za noci signál k otevření městských bran, její hlas oznamoval příjezd a odjezd pošty z místa poštovní stanice, oznamovala se jí možnost podat poštovní zásilku k odeslání. Postilion ji používal při setkání s pomalejším vozidlem na silnici – na její znamení muselo všechno ustoupit z cesty nebo se vyhnout. Obyvatelé, kteří žili v blízkosti císařských silnic, byli povinni poskytnout poště pomoc v případě jakékoli nehody nebo když zabloudila – stačilo zatroubit. Pro každou z popsaných příležitostí se užíval jiný signál. Postilion je musel znát a ovládat. Protože se zachovaly notové záznamy, mohli jsme je po letech rekonstruovat, a v 567. schůzce Toulek českou minulostí se skutečně ozvou.