570. schůzka: Bamboly nebo branibory?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy brambory

Není zvykem, abychom se na Toulkách českou historií zastavovali u jediné rostliny. Dokonce by se snad mohlo zdát, že v sousedství vysoké politiky, panovnických dvorů a válečných tažení se taková bylinka musí dočista ztratit. Leč není tomu tak. Dá-li se o nějaké rostlince směle tvrdit, že se podílela výrazně na dějinách našich i evropských, pak to platí zcela určitě o jednom lilku. O tom, kterému se říká brambor.

Horo, horo bramborová,
má panenka není doma,
není doma, je na poli,
vykopává tam brambory.
Straší nás sedláci, straší,
že budou brambory dražší,
neboj se, můj zlatej synu,
máme jich na celou zimu.
Já si chválit nepřestanu
naše sprosté brambory,
já jen jejich držím stranu
všechněm mlsným navzdory.
Když se prací unavíme,
oheň sám nám kuchaří,
hrnec zemčat postavíme,
až se sama uvaří.
Když se s nimi nasytíme,
jak nám po nich veselo,
krve sobě nezkazíme,
hodně béřem na tělo.

I v lidové poezii a v kramářských písních jsou brambory hojně zastoupeny. Jako by u nás rostly odjakživa. Odjaktěživa to ale nebylo. Jak dobře vědí i žáčci školy základní, mají brambory (stejně jako kukuřice, rajčata nebo tabák) svůj domov v Novém světě. Na vysoko položených náhorních rovinách And, na území dnešní Kolumbie, v Peru, Bolívii a ve středním Chile objevují dodnes botanické expedice nové, divoce rostoucí odrůdy brambor. Evropští mořeplavci a dobyvatelé se setkali s bramborami poprvé v první třetině 16. století. Bylo to na území bohatého, kulturně vyspělého států Inků, v dnešním Peru. V té době domorodé indiánské obyvatelstvo pěstovalo brambory už dva tisíce let. Jejich zemědělská kultura byla vyspělá – používali dřevěný pluh, zavodňovali pole, pásli stáda lam. Jaké místo měly u nich brambory? Ústřední. Byly jejich hlavní potravou, připravovali z nich polévku a chléb, sušili je a tak je uchovávali na dlouhá léta, sušené brambory byly hledaným předmětem výměnného obchodu mezi zemědělci z hor a pastevci z nížin, kteří za brambory nabízeli vlnu. „Co brambory znamenaly v hospodářství a životě Inků a jak si jich neobyčejně vážili, dosvědčuje skutečnost, že se brambor zmocnil náboženský kult. Kultovní nádoby mají podobu bramborových hlíz, často zdvojených a zdobených lidskými hlavami.“

Od vpádu Evropanů do Nového světa se začínají psát novodobá bramborová historie. Jenomže se psala nesměle. Brambory k nám do Starého světa nevtrhly... ani nepřišly... spíše se neslyšně a nevýrazně vplížily. Nebylo to jednoduché, proniknout do hospodářství, kde rozhodující úlohu měly obiloviny, a už vůbec nebylo snadné ovládnout tradiční jídelní lístek, na kterém vládly u bohatých potraviny jako maso a ovoce, u chudých pak prosná kaše, zelí a hrách. A kdepak se nám brambory v Evropě vylodily? No... tak to je další problém. Ony se naší pevniny nedotkly na jednom místě a ani ve stejné době. „Jak se zdá, nastoupily svou pouť do Evropy dvojím směrem,“ píše František Kutnar ve svých Malých dějinách brambor. „O něco starší, jižní cesta, vedla přes španělský přístav Sevillu a odtud do jižní a střední Evropy, zatímco mladší, severní cesta směřovala přes Londýn na britské ostrovy a odtud do severní Evropy a do severní Ameriky.“ Na severu amerického kontinentu předtím tuto jihoamerickou rostlinu nikdo neznal. „Ta dvojí cesta souvisela s politickým soupeřením Španělska a Anglie o nadvládu nad nově objevenými zeměmi a s jejich bojem o využití přírodního bohatství zámořských krajin.“

Daniel Hernández: Francisco Pizarro

Ale bez zádrhelů bramborové cestování nebylo. Do Španěl totiž nebyly brambory přivezeny hned potom, co Francisco Pizarro a Diego de Almagro dobyli v třicátých letech 16. století Peru a Chile. Datum objevu brambor je zcela určité: rok 1536. Tehdy na ně narazili španělští vojáci v opuštěné vesnici Sorocota na horním toku řeky Magdalena. Trvalo nějaký čas, než byly do staré země zaslány jako kuriózní novinka podivné hlízy a než v novém podnebí daly první úrodu. První písemné zprávy o nové plodině pocházejí z roku 1537. Zanechal je účastník výpravy generála Jiméneze do jižní Ameriky – ten dobrý muž se jmenoval Castellanoso. Vyložil v nich, že nejdůležitější potravou domorodců jsou právě kukuřice a brambory. Po něm se nám už množí svědectví Španělů, kteří na cestách jižní Amerikou se navštívili i Andy. Jeden z nich, Pedro de Gieza de León (byl to vůbec první evropský kronikář, který psal o Peru) zaznamenal i indiánské jméno brambor. Znělo papas. S údivem vypravoval, jak Peruánci vykopávají ze země jakési ovoce, podobné lanýžům. On sám je kvůli této podobě nazval italsky „tartufullo“, čímž dal základ jedné větvi v pojmenování brambor. To pak vedle Italů převzali i Němci (ve změněné podobě) jako „Kartoffeln“.

„Do Španěl byly brambory přivezeny někdy v 60. letech 16. století. Vídeňský přírodovědec francouzského původu Charles d´Écluse (on se podepisoval i po latinsku Carolus Clusius) navštívil Španělsko v roce 1564, ale o bramborách jako o nově pěstované rostlině se ještě nic nedověděl, i když měl eminentní zájem o vzácné cizokrajné rostliny. Jenomže už jedenáct let předtím je znám bezpečný zápis špitálu de la Sangré v Seville, který nasvědčuje tomu, že tento špitál nakupoval brambory ve značném množství – 10 až 12 liber pro své nemocné.“ To znamená, že je museli pěstovat v nejbližším okolí města. Ze Španěl se brambory dostaly ještě ke konci 16. století do střední Evropy. Podle současného kronikáře obdržel španělský král Filip II. větší zásilku brambor z peruánského města Cuzco. Jako nebývalou vzácnost poslal z ní něco darem nemocnému papeži Piovi IV. Ten je použil jako lék (s jakým výsledkem a na jakou chorobu, není známo), a vzápětí jimi podaroval svého oblíbeného nizozemského kardinála. Od něho se dostaly brambory k prefektovi belgického města Mons Philipovi de Sivry, a ten zase poctil dvěma hlízami Carola Clusia.

Clusius pak pěstoval brambory ve vídeňské botanické zahradě. On to byl, kdo první brambory důkladněji popsal ve svém latinském botanickém díle Dějiny vzácných rostlin. Pojmenoval brambory Papas peruanorum, a nakreslil bramborový trs. Slovem i obrazem zvěčnil plodinu, která se tak dotkla našich hranic. Dotkla se, ale jestli ty hranice překročila, no... to se neví. Ví se ale, že brambory putovaly z Rakous do Švýcar a odtud do Francie. Tam dostaly poetičtější název: „pommes de terre“, jablka země. Z něho se odvodila druhá větev pojmenování nové plodiny. Němci si podle francouzského termínu vytvořili svoje „Erdäpfel“ a naši předkové si je z němčiny vypůjčili a začali jim říkat „zemská jablka“. Ale abychom nezapomněli na druhou trasu, kterou k nám brambory připutovaly... Ano: přes Irsko a Anglii. Přišly z Chile do Londýna malou oklikou přes španělský přístav Cartagenu. V Irsku, které má podobné podnebí jako střední Chile, se rychle rozšířily a staly se zde už v polovině 17. století polní kulturou. Do Anglie je přivezl Francis Drake. Kromě toho, že byl „sir“, tak to byl taky mezinárodní pirát. A ještě jednu plodinu měl na palubě, když přistál u britských břehů - tabák. Drake věnoval několik bramborových hlíz svému příteli a vřele mu doporučil, aby je vysázel a rozmnožil jako cennou plodinu, která má budoucnost před sebou. První anglická bramborová hostina se však nevyvedla. Nepřipálili, ale namísto hlíz připravili zelené bobule. Smažené na másle, posypané cukrem a skořicí. Bylo to doslova odporné. Vysoká společnost usoudila, že tato rostlina v Evropě nikdy neuzraje. „Brambory, které doputovaly do Vídně, měly hlízy v podobě rohlíčků s načervenalou nebo namodralou slupkou. Jejich dužina byla nažloutlá a květ měly temně modrý. Druhá skupina bramborových odrůd, které přistály u britských ostrovů, se vyznačovaly kulatým tvarem, bílou nebo žlutou slupkou a bílými nebo jasně fialovými květy.“ A jsme konečně doma.

Sazenice brambor

Brambory se k nám dostaly na začátku 17. století. Roku 1632 se objevují jako pochoutka na stole jihočeského velmože Viléma Slavaty. Darovali mu je k svátku jindřichohradečtí františkáni. Pěstovali je ve svých zahradách jako vzácnou zelinu a posílali tento nebývale cenný dar svým urozeným sousedům a příznivcům. Klášterní zahradnictví, které mělo starou tradici, bylo určitě z prvních, které si nové plodiny a vlastně zeleniny všímalo. Irští františkáni, zvaní hyberni, si k nám údajně přivezli brambory ve své vlasti a pěstovali je v Praze U Hybernů. (Hibernia znamená latinsky Irsko.) Františkánská verze je jedna z několika. V další se mluví o tom, že brambory u nás za třicetileté války zavedl jeden nizozemský důstojník, který je zaslal českému šlechtici. Jáchymovský vědec a lékárník Jiří Agricola překvapil hosty svého domu různými jídly z brambor. Instrukce lichtenštejnská a brtnická nařizuje, aby „v dubnu o svatým Marku vysazovaly se melouny, fíky, zemský jablka a těm podobné vlašské zrostliny.“ Brambory se v hospodářských příručkách dostávají do přímého sousedství jižních plodů a pokládají se za choulostivou rostlinu, kterou může v našem drsnějším podnebí poškodit jarní mráz.

„Skutečný hospodářský význam u nás brambory nabyly až v 18. století. Tehdy se u nás jedlo až 15 kilogramů na hlavu ročně - tento údaj pochází z Táborska. Na Frýdlantsku a Chrudimsku se v 60. letech 18. století připravovala z brambor po domácku mouka a pekl se z ní chléb. Ne všude však měli venkované k pěstování brambor důvěru, i když jim to přikazovala vrchnost a dokonce i kněží (říkalo se jim bramboroví kazatelé). Brambory byly někde považovány za krmivo pro dobytek, jinde zase za lahůdku pro pány, a kolovalo i mnoho pověr o jejich škodlivosti.“

Situace se však rychle měnila. Když se po sedmileté válce (roku 1764) vracel pozdější královéhradecký dějepisec František Švenda z Olomouce do svého rodného města, spatřil poprvé ve svém životě, jak se pěstují brambory. Setkal se s nimi někde ve východním cípu Českomoravské vysočiny (nebo to možná bylo v okolí Hradce Králové). Velkou důvěru k nim neměl – kritizoval jejich požívání jako nevlasteneckou novotu, viděl v nich oproti starým českým jídlům málo vydatnou potravinu a vyjadřoval obecné obavy z jejich pěstování, protože vytlačí obilí a způsobí novou bídu:

„Tu taky – ponejprv – spatřil jsem na polích sázená zemská jablka, neb – jak jich nazývají – Erdäpfel. Pozůstalý to užitek vojny, když jen toliko při plotě a pro prasata se sázely, lidé pak jich jísti stydíce se báli, jen sviňský dobytek žírnější a hladovitější po nich jest, neboť skrze ten pokrm v síle prospívá. Od vojska rozličného, zvláště od francouzského národa, dychtivě taková jablka nalezená jisti když viděli, Čechové (všech mravů i nemravů jiných národů se chytající) zapomínají obživy svých předků, zanedbávají řepy, zelí, hrachu, čočky, bobů, prosa (atakdále), tedy silné potravy, toho tak lehkého a prázdného pokrmu se uchopili, jímž toliko jedině více se rozžírají a když již nyní skutečně – běda! – více než tři kraje i nejlepší půdu českou tou lehkou bylinou zasazují, tolik tisíc korců obilí a podstatné potravy zem českou zbavují, však jen když něco novýho, dobrovolně na sebe uvalují!.“ (Kdybych bych současník Františka Švendy, nevzal bych bramboru do úst.)

Clusius pojmenoval brambory "Papas peruanorum"

Ona to byla pořád taková sviňská strava, což ostatně připomíná i milčický rychtář Jan Antonín Vavák: „Co dím o tom, prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove. Němci jej jmenují Erdäpfel a skoro každý jim říká spíše po německu než po česku, totiž erdteple. Ten pokrm a dar Boží, ačkoli dobrý, chutný a zdravý, prve u veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíc, že jest to sviňská strava.“ Leč brzy se názor na brambory, jak rychtář Vavák naznačuje, změnil. Zlom nastal za těžkých hladomorů v letech 1771 a 72. Tehdy po neúrodě, tuhé zimě a následujících záplavách se dostavila zima ještě větší, takže lidé pekli chleba z otrub a strouhaného zelí, živili se lebedou, moukou z kůry bříz, mechem, lišejníkem a žaludy, ale přesto mřeli. Jenom v zemích Koruny české tehdy zahynulo čtvrt milionu lidí – desetina všeho obyvatelstva. Desetitisíce chudých, především v podhorských oblastech, tenkrát před jistou smrtí zachránily brambory. Za Marie Terezie bylo dovezeno značné množství brambor z Pruska. Lidé je (údajně) nazývali podle Branibor brandembury. brambury. brambory. Tvrdí se ale také, že název brambory pochází od botanika Jana Svatopluka Presla, který pojmenoval bramborovou rostlinu lilek bobál, pro její hlízy vymyslel výraz bamboly, a z těch bambol že se nakonec vyvinuly brambory.

Když za pět let nato se dostavil opět hladový rok, rozjel propagační bramborovou kampaň už přímo císařský dvůr. „Dostali jsme do každé vsi z kanceláře poručení zemská jablka sázeti, ano i výpis, jak se sázeti mají,“ napsal ve svých pamětech Jan František Vavák z Milčic. A z obce Německá Bělá (dnešní Bělá nad Svitavou) putovalo toto hlášení: „Podle vydaného c. k. krajského milostivého nařízení hlásí poslušně statek Německá Bělá, že se zde pěstuje něco brambor. Pěstují se v úhorech, kde není jílovitá půda, nýbrž kde je půda trochu sypká a trochu se k nim hnojí. Sázejí se do země v měsíci květnu, když je úplněk. Sázejí se zcela řídce, a když trochu povyrostou, okopávají se jednou nebo dvakrát jako zelí a nejsou obilí ke škodě. Půda se může opět na zimu osít žitem. Brambory jsou dobrou potravou pro lidi i pro dobytek. To se stvrzuje, Pavel Heger, bělský rychtář.“

Jan Braum, měšťan z Týna nad Vltavou, původně samostatně hospodařící rolník a pozdější vrchní na žírečském panství, sepsal roku 1770 první české pojednání o bramborách. Podle něj by ceny obilí nikdy tak nestouply a nebylo by se třeba obávat nouze a hladu, kdyby se brambory pěstovaly v celé zemi. Braum prošel všechny oblasti, kde se bramborům dobře dařilo, a to nejenom u nás, i u sousedů.

„Jestliže člověk má brambory, nepotřebuje chleba, je bezpečný před jakýmkoli hladem a tento znamenitý a pro lidskou výživu tak zdravý plod země je také takřka jedinou plodinou, která šťastně prospívá, když se obilí buď nezdaří pro špatné počasí, nebo když je zničeno krupobitím. Je jen třeba, aby byla chráněna před vodou a silným mrazem. Z této plodiny se může připravovat nejen dobrý chléb, nýbrž i nejchutnější polévky, nemluvě už ani o dobré pálence, pěkném škrobu a jemném pudru na vlasy. Výborně se hodí k výkrmu hovězího i vepřového dobytka i drůbeže, k němuž se v naší vlasti spotřebuje hodně obilí. A jakou pomocí je tato plodina již nyní, na to je třeba se ptát, kolik lidí v zemi, obzvláště na saských a slezských hranicích a také v Sasku a Slezsku samotném (jak jsem se o tom přesvědčil na vlastní oči), by se stalo obětí hrůz hladu, kdyby se před ním tato vznešená plodina nezachránila.“

V 70. letech 18. století brambory zabíraly další a další plochy. Vlastenecká hospodářská společnost odměnila jinecké panství na Hořovicku za vzorné pěstování brambor. Ke konci 70. let za rakousko-pruské války bylo v Podkrkonoší tolik brambor, že obě armády za nedostatku jiné potravy se na ně vrhly a bramborová pole u Mnichova Hradiště a Vrchlabí vyjedly. Této válce, při níž se vlastně nepřátelská vojska bojově nestřetla, se pak říkalo bramborová válka. Od těch dob se brambory staly vůbec nejdůležitější potravinou u nás, čemuž (snad) odpovídá i množství jejich jmen. Zatímco jiné plodiny se spokojí jedním, dvěma názvy (když mají tři, tak je to hodně); bramboru se může říkat jablko, jablíčko, jablouško, zemské jablko; zemák, zemňák, zemják, zemče, zemčák, zemia, zemčátko, zemník, zemská hruška; krumpel, krumpolec, krompach, grumbír, krumpír, krumbolec, krumple; bobál, bambola, kobzola, kobzal, kobzol, kobzole; erteple, švábka, koroptve, kavanč; lilek, babče, brandembura, bandur, bandora. A ještě santák a santaburák. Každý přece musí uznat, že jsme příběh bramborové aristokracie nemohli v Toulkách vynechat. I když se nemůže chlubit kdovíjak bohatým a letitým erbem.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související