583. schůzka: Giuseppe Venatorini-Misliweczek, detto Il Boëmo

Mysliveček byl dítětem své doby. Psal opery na objednávku, v chvatu, často neměl ani čas vyhotovit partituru. Části, které podceňoval, svěřoval někdy k vypracování svým pomocníkům. Často psával pouze árie a doprovodné hlasy. Nedělal to samozřejmě vždy, jen když se ocitl v časové tísni. V některých jeho autografech – například v opeře Montezuma – lze rozeznat dvojí písařskou ruku. První, Myslivečkova, je značně vypsaná, nepříliš pečlivá, inkoust je vybledlý a v italském textu jsou pravopisné chyby. Sytějším inkoustem je psán text bez chyb, ostřeji a stojatěji. To platí zejména o době kolem roku 1770, kdy Mysliveček stanul na zenitu své tvorby. Se svými celkem sto dvaceti hodinami operní hudby je zcela jednoznačně nejplodnějším českým operním skladatelem vůbec.

Myslivečkovy ouvertury netvořily součást vlastní opery, i když se hrávaly před ní, některé jeho opery byly provozovány spolu se samostatnými neoperními sinfoniemi, které s operním představením nic společného neměly. Gluck sice už zahájil velkou operní reformu, ale Mysliveček ji neuznával – měl v zásobě dostatek melodických nápadů, kterých by se podle Glucka musel zříct ve prospěch divadelní akce. On si zkrátka skládal podle svého, reforma nereforma. Kromě oboru opery se stal mistrem i v tvorbě oratorií. Podobal se v tom Georgu Friedrichu Händelovi, ovšem s tím podstatným rozdílem, že slavil v opeře nebývalé úspěchy, zatímco Händel jako operní skladatel stále ztroskotával. Uprostřed té nejpilnější práce dostal Mysliveček objednávku na novou operu pro Teatro communale v Bologni. To byla úplně nová budova, postavená jako vzor akustické dokonalosti – architekt zde uplatnil koncepci zvonovitého půdorysu hlediště, které mělo opět 5 pater lóží a 250 míst v přízemí.

Bolognské divadlo bylo skvělé; totéž se ale nedalo říct o zdejších divácích, jak praví dobový posudek. tedy on to byl spíš odsudek. Sepsal jej Angličan Charles Burney v Hudebním cestopise 18. věku: Nepozornost, hlučení a neukázněné chování italských diváků jsou barbarské a nesnesitelné. Ticho, jaké vládne v divadlech v Londýně a v Paříži během představení, povzbuzuje herce a neruší vnímavého diváka. V Itálii jsou divadla příliš prostorná a herci musejí neustále křičet, aby je v tom velkém prostoru a rámusu bylo vůbec slyšet. Mysliveček se nezalekl a pustil se do psaní. Použil libreto proslulého autora Pietra Metastasia. Hlavním motivem opery Nittetis je svoboda – lidé i vojsko se bouří proti egyptskému králi, ale je jím i láska nového krále, který je prohlášen vládcem, což mu jeho předchůdce nemá kupodivu za zlé, naopak ho pověří důvěrným úkolem, aby vypátral jeho zmizelou dceru. Hrdina ji najde ji najde jako pastýřku, která na březích Nilu pase koz, a samozřejmě se do ní zamiluje. Starý král je radostí přímo bez sebe. Děj takřka k neuvěření, ale hudbu ocenilo bolognské obecenstvo jako jedno z nejzajímavějších děl rokokového stylu.

V době, kdy Mysliveček dokončoval svou Nittetis, poznal osobně Wolfganga Amadea Mozarta a jeho otce Leopolda, kteří přijeli do Bologně, dočetli jsme se v práci Josef Mysliveček od muzikologa, profesora Rudolfa Pečmana. Toto město bylo tehdy jedním z nejvýznamnějších, kde se Mozartovi zastavili během své italské cesty. Mysliveček cítil k mladičkému Mozartovi obdiv a přátelskou náklonnost. To přátelství bylo obapolné, Mozart je Myslivečkovi opětoval i v době, kdy se od něho mnozí pro jeho nemoc odklonili. „Pan Mysliveček nás v Bologni často navštěvoval a my jeho,“ psal v jednom svém dopise Wolfgangův otec Leopold. „Psal oratorium pro Padovu, které teď dokončuje a pak pojede do Čech. Je to čestný muž a navázali jsme s ním opravdové přátelství.“

Wolfgang si Myslivečkovu hudbu upřímně oblíbil. Velmi dobře byl obeznámen s jeho klavírními skladbami, jeho sonáty často veřejně provozoval. „Sonáty Myslivečkovy známe,“ píše v dopise otci Leopoldovi. „Jsou docela snadné a dobře se poslouchají. Své sestře bych radil, aby je hrála hodně výrazně, s vkusem a ohněm a naučila se jim nazpaměť. Jsou to totiž sonáty, které se každému musejí líbit, jsou snadné k zapamatování a kdo je zahraje s potřebnou přesností, musí s nimi mít úspěch.“ Svým zájmem o oratorium se Mysliveček podobá Händelovi, a podobně jako i on i Mysliveček vytvořil ve skladbách oratorního zaměření svá vrcholná díla. Je pravda, že tehdy se oratoria příliš nelišila od běžných oper, bývala provozována nejenom v chrámech, ale i na jevištích – jejich text, vycházející z Bible a těžící z postav většinou ze Starého zákona poskytoval možnost hlubšího propracování jednotlivých charakterů. Kolik oratorií vyšlo z Myslivečkova pera, to se nedá snad ani spočítat, ještě nedávno byla některá pokládána za díla Haydnova nebo Mozartova, což platí zejména o největším Myslivečkově oratoriu Abrahám a Izák, které zpracovává motiv Izákovy oběti Bohu.

Na to moře v širou dál bez vesel a plachet plout – tento text zpívá v opeře Zmatek na Parnasu múza Melpomené. Bez vesel a plachet Mysliveček před pár lety skutečně plul, ale teď už to dávno neplatilo. Nyní psal operu za operou a kromě toho i řadu nástrojových skladeb. Musel hodně vydělávat. Je pravda, že za jednu operu dostával průměrně zlo zlatých (za jiná třeba stejně hodnotná díla už méně). Je však o něm také známo, že měl hodně široké srdce. Sám žil asi dost skromně, ale plnými hrstmi rozdával primadonám, hudebníkům v orchestru, personálu. Zajišťoval si tak dobrou úroveň svých provedení a v neposlední řadě prokazoval dobro málo placeným silám operního provozu. Někdy se stávalo, že zůstal sám bez peněz. Byl stále na cestách, bydlíval v hotelích – kromě Benátek, Neapole a později Říma neměl stálé bydliště. Musel si opatřovat pasy a víza potřebná k přejezdu z jednoho kraje do druhého, z města do města. Při takovém způsobu životu ho natrefilo nejedno dobrodružství. jako třeba to, které zažil v Capui a Neapoli.

V létě toku 1773 nad visela jako Damoklův meč smlouva s neapolskou divadelní společností, podle které měl do poloviny srpna dodat operu Romulus a Ersilie. Byl unaven, pracoval dlouho v Miláně, v Pavii se konala premiéra jeho opery Demétrios. Mysliveček spěchá do Neapole dokončit slíbenou operu. V rozčilení si však zapomene s sebou vzít pas a tak jak v Capui zadržela policie. Do premiéry Romula a Ersilie zbývaly pouhé dva týdny a v Neapoli neměli o skladateli žádných zpráv. Znepokojený ředitel opery chtěl zadat třem jiným skladatelům a zrušit smlouvu s Myslivečkem, avšak na přímluvu kapelníka tak nakonec neučinil. Mezitím Mysliveček zaplatil v Capui vysokou pokutu a dosáhl toho, že byl propuštěn. Do Neapole přijel zcela bez peněz. Narychlo se ubytoval v hostinci a překotně dokončoval operu. Když měl ale zaplatit účet, nezbylo mu nic jiného, než hostinského požádat o půjčku nebo o zprostředkování věřitele. Došlo na druhou možnost a jeden lichvář přiměl skladatele, aby u něho zastavil hodinky za hotovost tří set dukátů, za které měl do roka vyplatit 460 dukátů – vypůjčil si tedy peníze na úrok vyšší než 53 procenta.

V době, kdy vypršela stanovená lhůta, byl Mysliveček insolventní a hodinky nemohl vykoupit. Lichvář na něj podal žalobu, a do celé causy zasáhl královský obchodní komisař, který rozhodl, že nezaplatí-li Mysliveček žádanou částku 460zlatých, bude vsazen do vězení pro dlužníky. Mysliveček se odvolal k rakouskému ministrovi v Milánsku a vyslanci Jeho královské Výsosti v Neapoli, baronu Wilczkovi z Hlučína ve Slezsku. Ten mu vydal list, kterým mu zaručoval nedotknutelnost, a tak uchránil slavného operního skladatele od vězení. To ještě nebyl konec. Mysliveček ihned zažaloval finančníka pro vymáhání lichvářského úroku. Ten požádal o milost, spor skončil smírem a Mysliveček získal své hodinky zpět za 300 zlatých s přiměřeným procentem.

Jedním z nejznámější operních opusů v 70. letech 18. století byl Montezuma. Mysliveček si vybral nejpohnutější epochu z dějin Aztéků – donu, kdy jejich říši rozvrátil a pokořil španělský dobyvatel Fernando Cortéz. Když přistál s jedenácti loděmi u pobřeží aztécké země, maně se ho císař Montezuma snažil bohatými dary, zejména zlatem, odvrátit od jeho úmyslu táhnout do nitra země. Cortéz založil přístav Vera Cruz, získal na svou stranu kmeny stojící proti Momntezumovi a přinutil ho, aby se poddal španělskému králi. Zmocnil se celé země Tenochtitlanu (dnešního Mexika). Po Montezumově smrti sice Aztékové vypudili Španěly ze svého hlavního města, ale Cortéz se zmocnil Mexika znovu. Mysliveček všechny historické souvislosti neznal, ale jeho hudba byla strhující. Po velikém úspěchu Montezumy ve Florencii získal autor akademika hudební akademie. Začal se podepisovat italsky a ke svému jménu přidával titul „accademico filarmonico“. A ještě jedné pocty se mu dostalo: byl označován jako il Maestro, což příslušelo jenom nejpřednějším uměleckým osobnostem. Mysliveček takovou osobností rozhodně byl.

Premiéra jeho opery Tamerlán se uskutečnila v milánském Vévodském divadle, které stálo na tomtéž místě jako dnešní nejslavnější italské operní divadlo alla Scala, hned vedle vévodského paláce, takže panstvo mělo do divadla blízko. Děj se odehrává někdy na začátku 15. století a jeho tématem je láska dcery osmanského sultána k vojevůdci, který sloužil pod tyranem Tamerlánovi, který je oba zajmul. Blíže se dějem této opery zabývat nebudeme, protože je oprávněná obava, že bychom se v něm ztratili, leč v Myslivečkově hudbě bychom dozajista nezabloudili. Po premiéře Tamerlána stoupala skladatelova sláva doslova ke hvězdám. Opisy jeho partitur byly vázány v pozlacených, bohatě zdobených deskách. Každé jeho (zejména operní) dílo mělo desítky repríz, opera Méropa dosáhla kupříkladu stovky repríz, což bylo číslo nevídané neslýchané. Zdá se, že Josefa Mysliveček byl dítě štěstěny, že ho potkávaly pouze samá radost a bohatství.

„Na podzim roku 1772 přivítala Myslivečka Neapol velkými vedry. Tento rok se vyznačoval mimořádnou úrodou, byl dostatek ovoce, zeleniny, ceny chleba klesly. Přesto se však Mysliveček stále potýkal s finančními nesnázemi. Rodinné poměry v Praze byly po smrti nevlastního otce neutěšené, v Itálii pracoval skladatel horečně jen proto, aby upravil své osobní materiální poměry. Roku 1775, kdy Myslivečkova sláva kulminovala, byl skladatel zcela bez peněz. V Neapoli byl dlužen svému hostinskému za byt a stravu a v Miláně byly jeho dluhy tak velké, že zdejší úřady zabavily jeho divadelní honoráře.“ Je to skoro nevysvětlitelné. Na vrcholu slávy a zároveň neskutečné hmotné problémy. Možná proto, že podporoval (a snad podplácel) zpěváky, hudebníky a impresárie, aby se věnovali jeho operám... Možná proto, že pomáhal pražským příbuzným, posílal jim peníze... Možná proto, že snad začal žít nezřízeným životem, byl nešťasten v lásce, upadal společensky i mentálně (říkalo se o něm dokonce, že měl onemocnět pohlavní chorobou)...

Na jaře roku 1776 připravuje ve Florencii provedení oratoria Abrahám a Izák a na podzim téhož roku má proběhnout premiéra nové opery. Kromě zpráv o přípravách těchto událostí se však vloudí do novin informace, že „skladatel je už několik měsíců zdravotně indisponován.“ Ta zpráva se rozkřikla. Leopold Mozart, který ještě nedávno psal o Myslivečkovi jako o čestném muži, náhle mění názor a vyjadřuje se tvrdě: „Komu může dávat vinu než sobě samému a svému ohavnému životu? Jaká hanba před celým světem! Všichni se mu musí vyhýbat a opovrhovat jím; je to pravá bída, kterou si přivolal sám sobě!“ Otec svému synu Wolfgangovi zakazuje, aby Myslivečka navštívil v nemocnici v Mnichově – měl strach, že se Wolfgang od Myslivečka nakazí.

„Můj drahý tatínku! Kdykoli se mluvilo o Myslivečkovi, slyšel jsem, jak velice mne chválil a jakým je mi dobrým a opravdovým přítelem! A přitom ho každý litoval. Vyprávěli mi o něm, byl jsem přímo zděšen. Vědět, že Mysliveček, můj dobrý přítel, je v tomtéž koutě světa jako já a nevidět ho, nemluvit s ním? To není možno. Rozhodl jsem se tedy, že ho navštívím. Došel jsem však den předtím ke správci vévodské nemocnice a zeptal jsem se ho, zdali bych směl s Myslivečkem mluvit v zahradě; neboť, třebaže mi všichni lidé a také lékaři řekli, že jeho nemoc není už nakažlivá, přece jen jsem nechtěl jít do jeho pokoje, protože je velmi malý a je v něm silný zápach. Dal mi úplně za pravdu a řekl mi, že chodívá do zahrady tak mezi 11. až 12. hodinou; kdybych ho však nezastihl, mám prý pro něho poslat. Šel jsem tedy druhého dne do vévodské nemocnice spolu s maminkou (ta zde navštívila kostel). V zahradě nebyl. Poslal jsem tedy pro něho a viděl jsem, jak přichází postranní cestou, a poznal jsem hned po chůzi. Když přišel ke mně, stiskli jsme si velmi přátelsky ruku. Tak vidíte, jak jsem nešťasten. Tato slova a jeho vzhled mne ta dojaly, že jsem skoro plačky mohl říci: Lituji vás z celého srdce, můj milý příteli! Řekněte mi jen, co děláte; slyšel jsem, že jste zde a dosud jste mne nenavštívil! Prosím vás snažně za prominutí, měl jsem mnoho pochůzek, mám zde tolik dobrých přátel. Nepochybuji, že zde máte velmi dobré přátele, ale tak dobrého přítele, jak jsem já, jistě nemáte. Řekl mi, abych jel do Itálie, že tam dosáhnu cti a uznání, a že mi napíše doporučující dopis, abych jen k němu zítra přišel a opsal si jej. Nemohl jsem se však za nic na světě odhodlat navštívit ho v jeho pokoji, a kdybych měl psát, musel bych tam přece jít, v zahradě bych psát nemohl. Slíbil jsem mu tedy, že určitě přijdu. Ale následujícího dne napsal jsem mu italský dopis, docela prostě: Že jsem rozhodně nemohl k němu přijít, že jsem skoro nic nejedl a jen tři hodiny spal, že jsem byl toho dne jak někdo kdo pozbyl rozumu, že ho stále mám před očima atakdále; vesměs věci, jež jsou pravdivé, jako že slunce zítra vyjde. Odpověděl mi následovně: Jste příliš citlivý k mé nemoci, děkuji Vám za Vaše dobré srdce. Pojedete-li do Prahy, nachystám Vám dopis pro hraběte Pachtu. Neberte si však tolik k srdci mé neštěstí. Na začátku bylo převržení kočáru, pak jsem padl do rukou nevzdělaných lékařů, co dělat! Staniž se vůle boží. Zítra se s Myslivečkem spolu s maminkou rozloučíme v zahradě. Neboť pravil již onehdy, když jsem řekl, že půjdu s maminkou do kostela, že kdyby na něho nebyla tak hrozná podívaná, velmi rád by poznal matku, která zrodila tak velkého virtuosa. Nejdražší tatínku, odpovězte přece Myslivečkovi! Pište mu, jak jen budete mít čas... Způsobíte mu největší radost, neboť je zcela opuštěn; často po celý týden k němu nikdo nepřijde. Všechno je marné, zde se už říká, že ho zdejší doktoři a chirurgové zničili. Zkrátka, není pochyby, že je to kostižer. Chirurg Caco (kako), ten osel, mu upálil nos; představte si jen tu bolest!“

Na začátku byl skutečně převržený kočár na špatné silnici. Mysliveček se dostal do mnichovské vévodské nemocnice, kde padl do rukou špatných lékařů. Když zjistili, že si při nehodě zlomil nos, zahájili drastickou léčbu. Neschopný chirurg Caco mu začal nos vypalovat. Do rány se dostala sněť, došlo k zvředovatění tkáně, spojenému s hnisáním. Pacient onemocněl caries, tedy suchým kostižerem, který je převážně tuberkulózního původu, ale může také vzniknout po zraněních. Z Mnichova odjíždí do Říma, kde si zakoupil dům. Maskuje se, jak může. Namísto nosu zeje v jeho obličeji díra, kterou si zakrývá páskou. Stále skládá hudbu, jeho opera Medón se blíží mozartovské hudební řeči a je přímo prosycena českou lidovou zpěvností, ale nemá úspěch. Mysliveček ztrácí zbytek svých přátel, poslední rok života žije v ústraní. V necelých čtyřiačtyřiceti letech je tělesně i duševně unaven a vysílen. Smrt přichází náhle. Patrně důsledek značného oslabení, ale bezprostřední příčinu neznáme.

V úmrtním seznamu chrámu svatého Vavřince, kde byl pohřben, čteme tento údaj: „4. února Léta Páně 1781. Pán, pan Josef Mysliveček, u věku pětašedesáti let náhle zemřel, a byl pohřben v tomto chrámu.“ Kněze vyhublý obličej mrtvého muže zmátl. Odhadl, že může mít pětašedesát. O víc než dvacet let víc, než mu ve skutečnosti bylo. „Giuseppe Venatorini-Misliweczek, detto il Boemo. Josef Mysliveček, zvaný Čech.“