582. schůzka: Kluk ze Sovových mlýnů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sovovy mlýny kolem roku 1900

Roku 1661 se objevuje v zápisu malostranského radního manuálu jakýsi Kryštof Mysliveček, který byl na příkaz císařského sudího vsazen na počátku roku do malostranské šatlavy, spoután okovy a v polovině roku 1662. mučen; z rozhodnutí apelačního soudu byl v listopadu téhož roku puštěn na svobodu. Nelze zjistit, čeho se Kryštof Mysliveček dopustil.

Ať už to bylo, co to bylo, nakonec se mu zřejmě nic nedokázalo, což svědčí o tom, že problémy v naší justici nejsou čerstvého data. Každopádně je onen Kryštof prvním toho příjmení, který je v rodu pozdějšího slavného skladatele zaznamenán. Větví měl ten rod víc – Josef přišel na svět v té nejrozšířenější, jež měla svoje kořeny v pražské Tiché Šárce. Tam také stával Dubový mlýn, z něhož pocházeli jeho předkové. Dědeček se jmenoval Pavel a během šestnáctiletého manželství s babičkou Ludmilou se mu narodilo deset dětí. Jedním z těch deseti byl Matěj, tatínek Josefa Myslivečka. I on spatřil světlo světa v Dubovém mlýně. Stejně jako jeho četní předkové a také potomci i on by mlynářem. Stárkem se stal už v patnácti, a když mlýn podědil po svých rodičích a vyplatil ostatní sourozence (muselo to být náročné vyplácení, protože měl devět bratrů a sester), začal se poohlížet po nějakém mlýně přímo v Praze, jenomže k tomu bylo zapotřebí nabýt pražského měšťanství. Další výdaje. Asi je našel, protože spolu s měšťanstvím získal i právo provozovat mlynářství na pražském území. Dal tak pevný základ mlynářům Myslivečkům na Starém Městě.

Myslivečkovic mlýn klapal na Vltavě, konkrétně na Kampě, a potom i na Starém Městě u Kamenného mostu. Matěj Mysliveček byl člověk velmi ctižádostivý, ba trpěl i jistým velikášstvím. Hodlal si v Praze najmout mlýnici, ale jeho úsilí troskotalo. Vypůjčil si tedy 400 zlatých a spokojil se s nájmem nového mlýna v Chýni nad Šárkou. Nájemní smlouva mu přikazovala, aby odváděl strahovskému klášteru jednoho vepře ročně. Byl povinen mlít zadarmo obilí z klášterních polí – jeho povinností bylo též uchovávat mlýn v dobrém stavu, nesměl na něj uvalit dluh, a v případě, že by mlýn vyhořel, bylo jeho povinností dát na svůj náklad postavit mlýn nový. Na novém mlýně měl tedy Matěj Mysliveček méně práv než na mlýně Dubovém. Proto taky neustával ve snaze najmout si mlýn přímo v Praze.

Dubový mlýn v Tiché Šárce

Příležitost se mu naskytla na Kampě – tam se uvolnil Sovův mlýn, nazvaný tak podle původního majitele Václava Sovy z Liboslavě. Matějova kariéra stoupala strmě nahoru – za pár byl zvolen do sboru dvanácti zemských přísežných mlynářů, kteří byli dosazováni přímo králem a tvořili jakousi technickou komisi v oboru mlynářském. Měli rovněž povinnost zabývat se stavem vodních toků a staveb – rozhodovali například o všech otázkách, týkajících se mlýnů, jezů a pil. To předpokládalo značné znalosti mechaniky a nivelace, ale i v kunstu hydraulickém a geometrickém zběhlí býti mají, jak praví cechovní artikule mlynářské. Matěj Mysliveček patřil mezi nejvzdělanější členy svého cechu. Jeho ctižádost ho však hnala ještě dál. V hloubi duše toužil po primátorském křesle a po šlechtickém predikátu, ale zatím jenom hromadil majetek – kupoval vinice, byl majitelem dvou pražských mlýnů a za dva a půl tisíce zlatých koupil dům U modrého šifu. Ovšem tady – v domě U modrého šifu v Sirkové (dnešní Melantrichově ulici), se Josef Mysliveček nenarodil. Na svět přišel ještě na Kampě, v dodnes slavných Sovových mlýnech.

Na svět však nepřišel sám – za pouhou hodinu ho následovalo jeho sourozenecké dvojče Jáchym. Byli si prý natolik podobni, že otec Matěj měl problémy, aby je rozeznal – údajně až do mládeneckého věku. Oba bratři projevovali brzy hudební nadání. Přirozené podmínky dostali od rodiny i od mlynářské šalandy, kde se hodně zpívalo. Rodiče se hudbou nezabývali, ale byli snad vzdáleně příbuzní s Bohuslavem Matějem Černohorským. Početná rodina se odstěhovala z Kampy na Staré Město, do domu U modrého šifu, ve kterém prožil Josef dvanáct dětských let. Otec si zde otevřel vinný šenk, takže se tu opět ozývaly často lidové popěvky. V šesti letech vstoupili bratři do triviální školy, kde se učilo čtení, psaní a počítání, a to v mateřském jazyce. Poměrně hodně místa a času bylo vyhrazeno jednohlasému zpěvu chorálnímu, stejně jako zpěvu vícehlasému – figurálnímu. Podle dekretu byli kantoři povinni řídit se těmito zásadami: Hudba je krásný doplněk obecného vzdělání, jejž musí učitel jen vážným způsobem učiti. Její přípravě musí učitel věnovati veškerou péči, neboť není povolán k službě kostelnické. Počtům bude vyučováno od sedmi od devíti hodin ráno, pak bude účinkováno po mši a po ní bude hodina psaní. Od jedenácti do dvanácti následuje pro větší školáky hodina hudby na všechny nástroje. Hudebníci mají i ve středu odpoledne zkoušku na nedělní mši, která nesmí býti z hudby lehké, aby bohoslužby nebyly takovou zlehčovány. Klavíristé se budou učit generálnímu basu a nejpokročilejší budou korepetovati u školního positivu nebo přímo na varhanách v kostele na kůru. U prvé ze čtyř tabulí budou ve třídě seděti musici, u druhé scribentes, u třetí legentes a arithmetici, u čtvrté děvčata. Musici byli ti, co zrovna muzicírovali; scribentes ti, co se učili psát; legentes ti, co procvičovali čtení a arithmetici, co mrskali počty; no a děvčata, to byla prostě děvčata.

Josef prošel jako malý kluk vlastně profesionální hudební výchovou. Že má talent, toho si všiml slavný Felix Benda, příbuzný muzikantů a skladatelů Bendů, ředitel kůru u svatého Michala. Když dvojčata dokončila třetí třídu triviální školy, získal jejich otec obecní mlýn u Karlova mostu (stál zhruba na místě dnešního Muzea Bedřicha Smetany), a oba dva kluky poslal na studia do jezuitského Klementina. Absolvovali jako šestnáctiletí, přičemž se v archivu Karlovy university zachovala listina o jejich prospěchu. Dominus Joachimus Missliweczek – originál je latinsky, ale my dáme přednost češtině: Pan Jáchym Mysliveček, Čech, Pražan, si odnesl dostačující doklad (vysvědčení) z humanitních věd a rovněž dostatečně prospěl v ostatních předmětech. Stal se mlynářem v. měsíci máji. Kde se tím mlynářem stal, to je nečitelné. A jeho bráška Josef? Pan Josef Mysliveček, Čech, Pražan, vůbec neprospěl v logice, a proto v březnu 1753. roku odešel z gymnasia. Na vysvědčení je slůvko vale, což taky může znamenat, že byl vyloučen. Tedy nic lichotivého.

Mozartův přítel Josef Mysliveček (portrét Jana Vilímka)

Otec Matěj zemřel ve dvaapadesáti letech a hmotná situace rodiny se rázem zhoršila. Nebožtík si přál, aby se jeho synové Josef a Jáchym věnovali mlynářství jako on. Proto brali soukromé hodiny u profesora inženýrské školy, přičemž projevili značné technické nadání. Na mlynáře se učili tři roky a oba byli propuštěni s pochvalou, pak byli přijati do cechu mlynářského, předtím však museli zhotovit mistrovský kus, kupříkladu „kolo vodní, hřídel, čelník, pastorek neb lícní kolo, dále pak kámen vykroužiti, osaditi, summou mlejn až do semlení přistrojiti a přihotoviti.“ Jen jedno z dvojčat zůstalo tomuto řemeslu věrno: Jáchym. Josef mu přenechal všechna práva a rozhodl se, že mlynářství provozovat nebude. Bylo jasné, k čemu ho srdce táhlo... K muzice. Jenom ještě přesně nevěděl, jestli se bude věnovat umění výkonnému nebo skladatelskému. „Josef Mysliveček rozvíjel svoji muzikálnost už na triviální škole, později na gymnasiu. hrával na housle na pražských kůrech, a dochovalo se svědectví, že byl hráčem výborným. Spoluúčinkoval u jezuitů i u dominikánů. Více než chrámová hudba však mělo pro něho větší význam pražské divadlo, pověstná opera v Kotcích. Byla otevřena už roku 1738 a hrálo se zde téměř půl století. Prim hrála melodie a krásný zpěv – bel canto. Operní orchestr byl maličký - spokojil se jen se třemi hráči u prvních a třemi u druhých houslí, se dvěma violami, violoncellem a kontrabasem, občas v něm zazněl hoboj, flétna, trubka, respektive klarina, nebo lesní roh; fagot nastupoval obvykle při líčení stísněných situací, pozouny byly potlačeny pro příliš drsný zvuk. I s tak malým ansámblem však dosahovali skladatelé pozoruhodných výsledků.“

Mysliveček byl v divadle zřejmě pečený vařený... Mělo na něho velký vliv. Je zajímavé, že témata a libreta některých oper, uváděných v Kotcích, si oblíbil natolik, že je později neváhal zhudebnit – po svém, samozřejmě. Zatím se ale pořád ještě učil, a to učení bylo znát i na jeho prvotině, což je šest sinfonií pojmenovaných podle prvních šesti měsíců v roce. K červenci se už nedostal? Skončil v červnu. Tato dílka uvedl anonymně – chtěl vědět, jestli najdou u znalců příznivé přijetí, a nechtěl nikoho předem ovlivňovat. Možná se bál, že propadnou... Nepropadly, byly provedeny v divadle s větším úspěchem, než v jaký kdy doufal. „Tehdy si asi Mysliveček začal uvědomovat, že jeho talentu nebude v Praze plně využito,“ dozvídáme od autora knihy o Josefu Myslivečkovi, dr. Rudolfa Pečmana. „Proto odtud odchází – i když není vyloučeno, že tak učinil i kvůli tomu, aby unikl materiálním nesnázím, do nichž se dostávala jeho rodina po otcově smrti. Zřejmě mu někdo ze šlechtických příznivců nabídl místo v kočáře na cestu do Benátek.“

Ve městě na lagunách navštěvoval hodiny skladby (docházel zřejmě přímo do chrámu svatého Marka), a brzy vydal své první tři opusy, které se na rozdíl od „měsíčních“ pražských kusů zachovaly, protože vyšly tiskem. Skvělý start: na šestadvacetiletého skladatele. Úspěch si však vychutnat nemohl – z domova přicházely stále horší zprávy. Po smrti otce tonula rodina v dluzích. Když Josef odešel do Itálie, chtěl pražská obec vrátit dva tisíce zlatých, které si Matěj Mysliveček půjčil na stavbu mlýnice u Karlova mostu. Nevěřila, že by dluh vzhledem k hmotné situaci dědiců dostala zpět, a tak zvýšila nájem z mlýnice. A kdo ten dluh měl zaplatit? Josef – jako nejstarší syn. Což ovšem nemohl, protože v Benátkách všechny svoje peníze už utratil. A tak napsal své bývalé pražské vrchnosti, strahovským premonstrátům, o půjčku dvou tisíc zlatých. Půjčili? Půjčili.

Benátky v době pobytu Josefa Myslivečka (obraz 	Luca Carlevarijse)

„První Myslivečkova opera – vlastně opera-kantáta – se jmenuje Zmatek na Parnasu. Premiéra proběhla v Parmě a její obsah odpovídá tehdejší módě. Je to příběh z antiky, odehrává se v posvátném háji na úpatí horského sídla Múz. Jde o jakousi gratulační kantátu, spojení textu s hudbou bylo hodně volné, tedy ještě žádné hudební drama. Šestnáct čísel, ve kterých skladatel vyčerpal všechny možnosti operního provozu šlechtického zámku...“ Ale už je to dobrá hudba, hlavně koloratura se Myslivečkovi povedla, najmě pak v partu Múzy Melpomené. Dost možná proto, že ji ztvárnila pěvkyně známá pod uměleckým jménem La Bastardella, nemanželská dcera ferrarského velmože, s níž Mysliveček prožil milostný román a která ještě řadu let nato dokázala fascinovat mladého Mozarta.

„V té době byla Neapol největším městem Itálie. Měla kolem čtvrt milionu obyvatel a stala se skutečným operním střediskem. V době, kdy sem přichází Josef Mysliveček, tu hrálo hned několik operních divadel. Pravda, všechny nebyla stejně důležitá a také nehrála pravidelně, nicméně na tehdejší dobu byl neapolský operní provoz opravdu jedinečný.“ A právě u Myslivečka si objednal neapolský vyslanec novou operu. Mladý skladatel sáhl po námětu, který byl v Benátkách velmi oblíben, totiž k pověsti o Bellerofontovi. Představoval si ho jako vznosné dílo, ve kterém bude hodně místa pro jevištní proměny. Bellerofontés byl původně bohem nebeského světla. Jeho děd, Sísyfos, byl zakladatelem a vládcem Korinthu. On sám (tedy Bellerofontés) byl vinen, že – byť neúmyslně – zabil. V jeho příběhu se vyskytuje láska i nenávist, úklady o život, těžké úkoly, které nutno splnit – jeden z nich spočíval v boji s obludou Chimairou, jenž vyhrál, neboť se mu podařilo zkrotit létajícího koně Pegasa, čímž však jeho útrapy neskončily, protože musel (kromě jiných) porazit kmen bojovných Amazonek, ale pak ho čekala odměna ve formě království, leč pýcha předchází pád, i ta Bellerofontova, neskončil dobře a bloudil pustinami... až zemřel. Mysliveček si libreto hodně upravil – jeho jádrem je boj hrdiny s Chimairou. Roli princezny, o jejíž ruku se Bellerofontés uchází, zpívala slavná Catarina Gabrieliová, která byla nejen vynikající interpretkou, ale i skladatelovou milenkou. (Zdali také vynikající, o tom v pramenech nic není). Premiéra Bellerofonta byla nadmíru slavnostní. V živých barvách ji tvárnil spisovatel Jakub Arbes ve své povídce Id divino Boëmo. Hlavní zápletku této povídky tvoří fiktivní setkání Josefa Myslivečka s bratrem Jáchymem na premiéře Bellerofonta v Neapoli (Jáchym však ve skutečnosti Itálii nikdy nenavštívil.)

Dům rodiny Myslivečkovy v Melantrichově ulici (foto uživatel Geoffarrowsmith)

„Velkolepé divadlo San Carlo v Neapoli obléklo slavnostní háv. Obrovské prapory vlají ze střechy, vkusné transparenty skvějí se v oknech, nesčetné věnce visí pod okny a římsovím – uvnitř pak lesk a nádhera – stero světel mění večer v jasný den... Pořádá se právě slavnostní představení na počest jmenin králových a provozuje se nová opera, vlastně nové melodrama Bellerofonte. Divadlo jest přeplněno. V lóžích, v přízemí i na galeriích hlava vedle hlavy. Všade buď slavnostní uniformy, buď nejelegantnější toalety; všady duchaplné, ba originální tváře, dodávající divadlu zvláštního rázu. V divadle panuje neobyčejný ruch a šum. Pozornost valné většiny obrácena k novému melodramatu a jeho skladateli, o kterémž jen málokdo věděl něco podstatného. Cizinec... Seveřan! jak mohl by přizpůsobiti ducha svého duchu italskému? Nikdo nevěří, každý pochybuje. Za oponou zazněl zvonek, světla vzplála ještě jasněji a v témž okamžiku, kdy doznělo volání Sláva králi, zazněly z orchestru první tóny...“

Skladatel Seveřan měl úspěch. Obrovský úspěch. Brzy ho v Neapoli (a nejenom tam) poznal každý. Měl třicet let, byl plný síly. Chodil oblečen, jak předepisovala móda a etiketa: kabát zapjatý až ke krku, kolem něho uvázanou mašli; hlavu zdobila paruka, hustě napudrovaná a sčesaná do lokýnek. Měl urostlou, štíhlou postavu, pohlednou, bezvousou tvář. V jeho modrých očích byl klid, rozvaha, někdy chlad. Takového ho potkali i hosté neapolské premiéry Bellerofonta, protože bylo zvykem, že autor opery byl zván, aby řídil provedení svého díla, ne však s taktovkou v ruce – taktovka se objevila až zhruba za deset let nato. O premiéře zasedl Mysliveček za cemballo, které stmelovalo zvuk celého orchestru a z tohoto místa dával pokyny instrumentalistům v orchestru i pěvcům na jevišti. Skladatel je zavalen prací. Pro Neapol dokončuje operu Il Farnace, přichází objednávka z Turína, kde chtějí uvést jeho další operu – Triumf Klélie, pro Padovu slibuje Mysliveček operu Narcis u pramene. Během práce na ní však dostane zprávu o úmrtí své matky a odjíždí spěšně do Prahy, aby jako nejstarší dědic uspořádal majetkové poměry rodiny. Usedlost v Šárce předal bratru Jáchymovi a zaplatil svůj dluh u strahovských premonstrátů. Řádu křížovníků u Karlova mostu přislíbil, že jim zašle k provedení svá oratoria – slib splnil.

Titulní strana Myslivečkova Il Bellerofonte

A zase zpátky do Itálie, i když domácí, české starosti si Mysliveček veze s sebou. Zároveň má však v hlavě svou další operu – Demofoonta. Skladatel si vybírá záměrně taková libreta, ve kterých panovníci, kteří se zpočátku jeví jako neústupní až tyranští, v závěru prohlédnou, kají se ze svých činů a stávají se vladaři dobrotivými a spravedlivými. Jaký předobraz pro politiky – i ty současné!) Jsou to trpící otcové, hodlající odčinit to, co zlého spáchali svým dětem, jež jsou často dětmi pohozenými, vychovávanými inkognito na venkově. Předem dané charaktery umožňovaly Myslivečkovi, aby psal rychle, velmi rychle. Jak rychle? Průměrně dvě opery ročně. To ale nepočítáme všechna ta rozměrná oratoria, kantáty a další kusy, které „dělal jaksi bokem“. Společnost 18. století žádala stále nová díla, všechno se dělalo jako na běžícím pásu. (Nelze nesrovnávat s produkcí současné pop-music...) Lidé neznali historické hledisko, žili jen a jen současností. Vzdělaní hudební skladatelé a učenci s vědomím historických souvislostí byli výjimkou. Ostatní však považovali za historické (a tím také vyšlé z módy) vše, co bylo starší než třicet nebo dvacet let.

„Každé divadlo chtělo mít své skladatele, kteří byli daleko méně placeni než zpěváci), a nutilo je k rychlé, až překotné tvorbě. na dlouhé přemýšlení nebylo času. Termíny skladatele neúprosně pronásledovaly. Jestli však přesto dovedli vytvořit díla, která stála výš než dobová konvence – a to je bezpochyby Myslivečkův případ – pak si jejich tvůrčí odkaz zaslouží naši pozornost.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související