340. schůzka: Arcitiskař pražský

O posilnění mozku a zraku:
Ráno ten obyčej mívej,
ruce, oči vodou mývej:
Sem i tam jda tělem svým hni,
oudy své čistě protáhni.
Vyplákni ústa, sčeš vlasy,
vyčišťuj zuby v ty časy,
neb to mozku i celého
posiluje těla tvého.

Po lázni se v teple chovej,
po jídle toto zachovej:
Postůj aneb se procházej,
po krvi v horko nevcházej,
čistá voda, zrcadlo, čerstvá tráva,
to tré očím zdraví, zraku
přidává. Ráno tedy po zelených
horách choď,
u večera procházej se kolem vod.

Narodil se... leč u Daniela Adama to víme naprosto přesně. Stalo se v poslední srpnový den roku 1546 v Praze. Rodinné poměry: Nebyly nejhorší. Danielův tatínek Štěpán, původem z Veleslavína u Prahy, byl nájemcem staroměstských mlýnů. Jeho syn se o tom zmiňuje ve své předmluvě ke Kalendáři historickému,zatímco ve věnování, uvádějícím svůj slovník, vzpomněl zase své maminky Reginy, rodačky kutnohorské, která pocházela z vážených rodičů. Vzhledem k postavení rodiny si nejspíš mohl dovolit jít na studia, leč tak dobrá situace Adamů zase nebyla. Což znamená, že chodil do pražské měšťanské školy a že na ni nevzpomíná s velkým nadšením. Jeho rodiče nebyli tak bohatí, aby mohli synovi dovolit studia za hranicemi, kupříkladu v Německu nebo v Itálii, ale na studia domácí se přece jenom nějaké ty grošíky našly. „Ve svých dvaadvaceti letech dosahuje na fakultě artistické gradu bakalářského a hned nato se stává mistrem poté, když při disputaci obhájil tezi, že filosofická studia, spojená s výmluvností, jsou obci nejen užitečná, ale i nezbytná.“

Raketový nástup kariéry

Mistrem ani ne ve dvaadvaceti letech. Jeho kariéra měla přímo raketový nástup. Požíval na universitě vskutku veliké vážnosti. To vidíme podle úkolů, které dostával. Měl na starosti mj. universitní důchody, vypracoval systém přednášek, v různých sporech zaujímal smírčí stanovisko. „Ve druhé polovině 16. století platila stále zásada z doby zakladatele vysokého učení Karla IV., že universitní učitelé mají bydlit spolu se studenty v kolejích a že se nemají ženit“ – tuto zajímavou informaci jsme si našli v knize literárního vědce a historika Milana Kopeckého. „Společenské postavení těchto učitelů nebylo asi hmotně výhodné, jinak by se nestávalo, aby tak často zaměňovali stolici universitní za lože manželské a přijímali místa písařů, šlechtických vychovatelů, knihovníků a podobně.“

Také pro Veleslavína bylo zřejmě to „přesedlání z koně na osla“ jak označil svůj přechod z university do tiskárny, velmi výhodné. Pomohl si. Tiskařství bylo výnosnou profesí, najmě bylo-li spojeno s kvalitním sňatkem. A Daniel Adam z Veleslavína pojal za manželku svou Annu. Annu Melantrichovou. Z Aventýna. Od Jiřího Melantricha dceru. Danielův tchán, celým jménem Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventýna byl jedním ze skutečných mistrů černého umění, a Veleslavín mohl v jeho práci pokračovat a tradici jeho tiskárny dál rozvíjet. Takže se dali dohromady nejenom synek s dcerkou, ale i tchán se zetěm. Zpočátku vedli tiskárnu oba dva, ale za pouhý rok se už na tiscích objevuje jenom jméno nového tiskaře, a to „Daniele Adama“, popřípadě „Daniele Pražského“, později i se šlechtickým přídomkem „Daniele Adama z Veleslavína“. Ten přídomek si zvolil podle otcova rodiště, a v erbu měl vymalovaného Paegasa, stojícího na zadních nohou, nad ním je rytířská přilbice a šesticípá hvězda mezi rozepjatými křídly.

„Které a důležité příčiny k tomu mne přivedly,“ vysvětluje autor, proč se vůbec pustil do Kalendáře historického: „První příčina této práce jest ta, že jsem přirozený měštěnín aneb rodič velikého města Prahy.“ „Druhá příčina: vydávaje tento kalendář, k hotové vůli sloužiti vlasti své se hlásím, jak mi radili moji milí páni otcové, tchánové a kmotrové, pan Jiří Melantrich z Aventýna, pan Sixt z Ottersdorfu, a pan Matěj Bydžovský z Aventýna.“ Kalendář vyšel dva roky poté, co Veleslavín opustil universitu, dá se tedy předkládat, že na něm pracoval už za svého učitelského působení. U každého dne roku jsou uvedeny pamětihodné události, k tomuto dni se vztahující, tedy narození, svatby, korunovace a úmrtí významných lidí, taky bitvy, změny povětrnostní, zatmění slunce, krupobití, vichřice, bouřky a přírodní katastrofy, zemětřesení, povodně, sucho, hlas, různé epidemie, zvláště morové.

Tak tu máme třeba 6. leden: „Léta Páně 869. podle svědectví legendy sv. Metoděj byl posvěcen na biskupství.“ Plus další informace o dotyčném, ale to už jsme u letopočtu „Léta Páně 1130. Denice ráno vycházela divným obyčejem, tak jako by tancovala jednak výš, jednak níž, čehož v Čechách nikde vídáno nebylo. Toto roku propukly se zrady o bezhrdlí Soběslava, knížete českého.“ Přeskočíme několik století a jsme v době husitské. „Léta Páně 1422., v outerý císař Zikmund Horu Kutnou vypálil, a slyše, že naň Pražané s Žižkou táhnou, zjímal starší horníky, k vozům za provazy je přivázat rozkázal a k Brodu Německému utekl.“ Atakdále, atakdál. Tak mě napadá – pro koho Adam z Veleslavína svůj kalendář vlastně sepisoval a tiskl? Šlo mu o českého čtenáře, proto psal česky a ne latinsky jako kupříkladu jeho učitel Prokop Lupáč z Hlavačova. Navíc mu šlo o opravdu široké publikum. Svědčí o tom už předmluva, ve které se autor smiřuje s tím, že jeho dílo budou za zbytečné a nepotřebné považovat ti, kteří mají podobné kalendáře latinské a německé. „Těm, co se jejich osob dotýče, za pravé dáti se musí, však aby což sami skrze známost jazyků umějí, toho sprostnějším, kterýchž mnohem větší počet jest, v jazyku přirozeném čísti nezáviděli. Ta povaha jest dobrých věcí, že všem známy a se všemi sděleny býti žádají.“

r_2100x1400_dvojka.png

Ve stejné předmluvě se dozvídáme, že Veleslavín přešel z university do tiskárny proto, aby sloužil čtenářům s nižším vzděláním, kterým se doposud žádný historický spisovatel nevěnoval. „Kteří historie a kroniky s pilností čtou, dvojího užitku nabývají: Za jedno, že poznávají, co se před nimi ve světě pamětihodného zběhlo, a tudy ne toliko jako z dětinství vycházejí a v dospělý věk rostou, ale také moudrosti a opatrnosti té nabývají, že o přítomných a budoucích věcech po jistých příčinách zdravě souditi mohou. Za druhé, že šetříce v historii rozličných příkladů, život svůj spraviti, ctnosti a chvalitedlných skutků následovati, hanebných nešlechetností a hříchů uvarovati se mohou. Neboť historia jest magistra vitae, zrcadlo, v kterémžto kdož se nahlédne, pozná, čeho se přidržeti a čemu se vyhnouti, v čem se opraviti a v čem jiným za příklad býti.“

Neznati, co se stalo před tebou, znamená vždycky dítětem býti.

Takřka každou větu ze všech Veleslavínových lze podepsat bez uzardění i dnes, zvláště pak jednu – tu, kterou si vypůjčil od Cicerona – lze směle vetknouti do záhlaví každé schůzky Toulek českou minulostí, totiž že „neznati, co se stalo před tebou, znamená vždycky dítětem býti.“

„Ačkoli my nyní jako na náklonku světa postaveni, vážíce, jak mnohé neřesti a těžkosti ze všech stran nás obklíčily, spravedlivě na časy své jako na nešťastné naříkáme a předešlá léta vychvalujeme, však nicméně historia to nám ukazuje, že i předkové naši před některým tisícem let své veliké bídy snášeti musili a touž písničku s námi nejednou opakovali: Felix o nimius prior aetas! Ó, jak šťastný jest předešlý věk!“

Veleslavínův kalendář jako bestseller

Veleslavínův Kalendář byl bestseller. Byla to velmi populární kniha, jinak by asi nevyšla brzy ve druhém vydání. To už ale bylo určeno jinému čtenářstvu – totiž vzdělaným měšťanům. Pro ně autor své dílo značně rozšířil, vlastně je důkladně přepracoval, namísto dvou set dvanácti listů menšího formátu tu teď bylo 370 listů formátu velkého. Veleslavín přidal také rodopisy knížat a králů, kteří panovali v českých zemích, nahradil stručné záznamy o událostech z prvního vydání obšírnějšími zprávami, ve kterých často odpovídá na jejich příčinu. „15. dubna Léta Páně 1522. v outerý po Květné neděli město Čáslav z gruntu vyhořelo; nějaká chalupa na předměstí, když ryby vařili, se zapálila, kteroužto sice mohli uhasiti, leč zanedbali toho. Až se vtom náhlý vítr strhl a na město ten oheň se obrátil. Nezůstaly než brány. Šestinedělek 16 uhořelo. Někteří své děti přes zeď z města metali, aby jim neuhořely a z těch se některé zabily. Množství jiných lidé shořelo.“ Anebo ještě jiné datum, náhodně vybrané: dejme tomu 4. březen. „Toho dne v hodinu první na noc město Most v kraji žateckém z gruntu vyhořelo, takže ve všem městě nezůstaly než dvě světnice; od kteréhožto ohně lidu obojího pohlaví víc nežli na 400 zahynulo. Nějaká žena, smažíc něco v oleji, zapálila a chtíc oheň uhasiti, vodu na olej lila a tím větší podpal učinila.“ A ještě jinam nahlédněme: „12. února Léta Páně 1431. Bylo zatmění celého slunce, jehožto účinkové vlekly se na dvanáct let.“ No, aspoň že tentokrát už nehořelo...

Když už měl Veleslavín za sebou český historický kalendář, tak se pustil rovnou do Kroniky světa. Naštěstí měl k dispozici dílo jistého Jana Kariona, matematika, astrologa a lékaře, kterou svou Chronicu vydal ve Wittenberku. Veleslavín ji „jenom“ nepřeložil. Ve skutečnosti ji do češtiny převedl, a to jasnou češtinou, přičemž přehledným členěním látky ji učinil co nejvíc srozumitelnou. Zasloužil se o to, aby bylo českým čtenářům zpřístupněno poučení o světových dějinách. Vzal to zgruntu – od války trojské a thébské, od Alexandra, Hannibala a dalších antických válečníků až k událostem, které se staly v minulém a v tomto století. Se sympatiemi pro Husa informuje o kostnickém koncilu, s hrdostí vypravuje u udatnosti českých válečníků v bitvě u Moháče. Některé pasáže jsou napsány lehkým, až reportážním způsobem.

„Dobře zajisté popsal historii onen výmluvný spolu i moudrý Cicero, když pověděl, že historia jest svědek časů, život paměti lidské, mistryně života a posel starodávných věcí. Neboť v historii poznamenáno se nachází, když před nimi jací časové byli, co let od prvního stvoření světa až do tohoto našeho posledního věku přeběhlo a co se kterého léta znamenitého a paměti hodného ve světě zběhlo. Zachovává ty věci, aby v paměti lidské zůstati mohly, nebo jinák velmi snadně k zapomenutí by přišly, kdyby v spisy a v knihy zvedeny nebyly. Zpracuje a řídí život lidský, jak mnohým užitečným naučením, tak nejvíce příklady, v nichž velebí ctnosti a tupí nešlechetnosti. Jest nám za posla starodávných časů, abychom věděli, co se před námi dálo, a z toho opatrnosti abychom nabývali, jak bychom se i v přítomné a budoucí věci vpraviti mohli.“

Knihy patery o vrchnostech a správcích světských

Daniel se nejen jako tiskař, ale i jako autor a překladatel dost činil. Vskutku – za tři roky po Světové kronice přichází s dílem Politia historia. Zvláštní název... Ten spis však nepojednává o historické policii, politia je prostě stát, státní zřízení, no a historia, to je prostě historie, dějiny. Takže politia historia – něco jako „Dějiny státu.“ V podtitulu byly označeny jako Knihy patery o vrchnostech a správcích světských. Autor měl co se týká „vrchností“ jasno. Přimlouval se za monarchii a odmítal jak vládu jedince, tak vládu lidu. Ale jinak je Politia historia dílo ke všem vrstvám společnosti docela spravedlivé. Ba možno říci, že si všímá a soucítí s těmi, kterých si do té doby nevšímal nikdo, natož aby s nimi měl nějaký soucit. „Nyní žádný není u větší potupě a menší vážnosti jako nebozí sedláci, poněvadž je mnozí ne za lidi, ale za služebníky a chlapy, či ještě raději hovada věčné práci podrobená mají a drží, a nejedni více sobě váží chrta nežli sedláka.“

Autor řekl bych zde v míře až nebývalé osvědčuje to, k čemu se dnes jen nemnozí hlásí a čemu se říká sociální cítění. „Nyní těchto časů, když někdy prostý a chudý člověk jediné slovo více promluví, a to z nerozumu a ne zlým oumyslem, nedomnívaje se, aby naň proto jaké nebezpečenství přijíti mělo, poněvadž se za tou příčinou nestalo, aby tím kdo pohaněn a zlehčen byl, tehdy na mnoha místech mu na hrdlo i statek sáhnou, mnozí bez vyslyšení z domů a ode dvorů vandrovati musejí, kteréžto rychlé kvapnosti ani pohané neužívali.“ Inu, svoboda vyjadřovat svůj názor nikdy nebyla a dodnes není tak úplnou samozřejmostí... A to se objevuje v díle, které vlastně mělo obhajovat a právně podpírat společenský řád – a namísto toho se stalo jeho obžalobou. Veleslavín sám tyto pestré obrázky někdy dokresluje českými barvičkami. Věnuje se kupříkladu módnímu oblékání podle cizích vzorů: „Nebude-li časné nápravy a polepšení, bude strach větší škody a konečné záhuby. Neboť když se všickni zvlašíme, a netoliko kroje šatů, ale i obyčeje mravů a jazyk cizích národů na sebe přijmeme, kam se pak děje víra, čest, sprostnost a upřímnost česká, o níž mnohé slavné paměti nejednou slýcháme a čítáme? Obávati se vpravdě, aby po malém čase pravý a přirozený Čech nebyl tak vzácný a tak divný na mostě pražském jako jelen se zlatými rohy! Kdo rozum má a z přítomných věcí o budoucích souditi může, ten výborně vidí, k čemu se hrabe.“ Kéž i my bychom zavčasu a výborně nahlédli, k čemu se to vlastně hrabeme...

„Nacházejí se mnozí mezi Čechy, kteříž něco málo latinou, vlaštinou nebo němčinou ústa sobě propláchnuvše, nic českého již čísti nechtějí, ani knih českých ve svých bibliotékách míti nechtějí, obávajíce se, aby lejkům podobni nebyli, nýbrž tu hanbu sobě pokládají, kdyby knihy české kupovali a četli. Takové domnělé hanby se bojíce v opravdovou upadají, když ani cizích jazyků, jimž se dobře nevyučili a dokonalé povědomosti nemají, ani svým vlastním, když toho největší potřeba, mluviti nemohou, a naposledy na to přicházejí, že vlastně žádné řeči neumějí.“

Daniel Adam z Veleslavína musel mít jednak značně vyvinutý jazykový cit, jednak musel mít rád češtinu láskou až nebývalou. Císař a král Rudolf II. tehdy sídlil se svým dvorem v Praze. Ta byla ostatně sídelním městem celého habsburského mocnářství už ze Ferdinanda I., ale teprve za Rudolfa se její postavení posílilo. Ono se taky do Prahy tím pádem sjelo různých lidí... Na dvoře se vyskytovali většinou samí cizinci. Především mezi rádci císaře, který byl sám vychován ve Španělsku a česky se nikdy pořádně nenaučil. Například diplomaté a vojáci na Rudolfově dvoře byli především Španělé a Němci, stavitelé, výtvarní umělci a hudební zase z valné části Vlaši. Pobyt těchto cizinců v Praze měl ten důsledek, že je české panstvo začalo stále víc napodobovat v bydlení, obývání, mravech i v jazyku. Obchodní podnikání ovládali z velké části Němci, navíc byly stále častější pokusy užívat němčiny i v administrativě, i když úředním jazykem v království byla stále čeština. Podáš-li prstu, popadne celou ruku... praví staré české přísloví.

Veleslavín však nezůstal jenom u obhajob mateřštiny. On pro ni taky něco udělal. To „něco“ jsou čtyři slovníky, které sepsal a vytiskl. Jako první to byl česko-latinský slovník, pak přišel trojjazyčný latinsko-česko-německý, a další dva byly čtyřjazyčné; Veleslavín ještě přibral řečtinu. Hned ve svém prvním slovníku osvědčil autor značný jazykový cit. To se projevilo, když překládal latinská přísloví a pořekadla. Ta jsou dodneška pro každého překladatele těžkým oříškem, protože je nelze převést doslovně, ale je třeba pro ně najít nějakou domácí obdobu. A Veleslavín to opravdu uměl. Příklad: „Unicum arbustum haud alit duos erithacos.“ Doslova přeloženo: „Jediné křoví neuživí dva ptáky.“ Svatá pravda. A jak si s tím poradil Daniel Adam? „Dva kohouti na jednom smetišti a dva blázni v jednom domě se nesrovnají.“ Moudré naučení. „Spem pretio non emo.“ Doslovně: „Naději za peníze nelze koupit.“ A jakpak vypadalo veleslavínské podání? „Nesluší za vrabcem vejcem házeti. Lepší vrabec v hrsti než čáp na střeše.“ „E squilla non nascitur rosa.“ Tedy přísloví, v němž se vyskytuje růže, jak každý poznal. „Z mořské cibule se nerodí růže.“ Pěkná myšlenka. Lze ji vyjádřit ještě jinak? „Sova nevysedí sokola.“ Překlad sice hodně volný, ale – podstatu vystihující.

Psáno králi englickému:
Chceš-li hověti zdraví svému,
dlouho na světě živ býti,
hleď toto do sebe míti:
Nermuť se, skrovně večeřej,
za stolem dlouho nesedej.
Nespi ve dne, nedrž vody
ani větru, ujdeš škody.

To čině dlouho živ budeš,
mnohých nemocí pozbudeš.
Nemáš-li lékaře svého,
hleď šetřiti toho tvého:
Buď vesel, pokoj zachovej,
v mírné střídmosti se chovej.

Jak zachovati dobré zdraví, k tomu se snažil Veleslavín přispět i tím, že vydával překlady. Apatéka domácí. Přičinil se o niItal žijící deset let v Praze – Pier Andrea Mattioli. Osobní lékař arciknížete Ferdinanda Tyrolského. Veleslavín ovšem nepořídil doslovný překlad; hodně toho taky přidal. Pro chudé hospodáře a hospodyně, kterým pan knihtiskař dílo určil, zvyšovaly hodnotu spisu hlavně kapitoly následující za léčebnými návody. V nich se podávaly různé pokyny potřebné k hospodářství – o lécích pro domácí zvířata, o hubení škůdců a parazitů a taky o jídle.

Chléb bílý, mléka, varlata, sejr mladý,
vepřové maso, mozek k kosti a z hlavy,
pokrm chutný, dobré víno lahodné,
zralý fík, měkká vejce, hrozny nové.
Kdož ty věci často jídá,
ten rumný a tlustý bývá.

Z jara času veselého
střez se jídla nemírného.
Letní vedro ubližuje,
kdož se pokrmy přeplňuje.
Na podzim ovoce nejez,
přináší neduhy, to věz.
V zimě můžeš jíst po voli,
jakť se mnoho líbí koli.

Obávám se, že tohleto by ve zdravotnické osvětě dnes těžko prošlo.

Spisů, které Daniel Adam z Veleslavína vydal bylo mnohem víc, a všechny se staly byly chloubou černého umění. Svou úctu svorně vyjádřilo 35 jeho současníků, když „arcitiskař pražský“ 18. října 1599 zemřel a těch 35 sepsalo 35 elegií nad jeho smrtí. Takový hold nevzdala starší česká literatura žádnému spisovateli. Daniel Adam se vrátil z vinice, kde se nakazil morovým onemocněním, kterému za tři dny podlehl. Byla mu 53 léta.