341. schůzka: Rudolfa Druhého starosti s politikou, rodinou a se ženami

Brzy po korunovaci Rudolf z Prahy zmizel. Zavítal do české metropole až v únoru 1577. Jednak proto, aby poprvé předstoupil před stavy jako nový panovník, a hlavně proto, aby do rodinné hrobky v chrámu svatého Víta pochoval otce Maxmiliána II. Ten měl být původně pohřben ve Vídni, ale tam právě řádil mor a tak jeho tělesné ostatky musely vzít zavděk Prahou. Jeho srdce však odvezla císařovna-vdova do Španělska. Patrně pro této návštěvě dal Rudolf příkaz k renovaci dosti zpustlých hradních komnat. Výstavba jeho pražského bytu, okny shlížejícího na jih k malé Straně, proběhla neobyčejně rychle - netrvala ani tři roky. Rudolf se do města sice častěji vracel, definitivně však zvolil Prahu za svou residenci teprve sedm let po otcově skonu. To však už bylo v době, kdy se jeho počáteční vladařská aktivita vyčerpala a kdy měla jeho psychika za sebou první nápor těžké deprese.

r_2100x1400_dvojka.png

Ten čtyřiadvacetiletý mladík na první pohled přísného vzezření a podivně toulavé mysli byl tedy od smrti otce Maxmiliána – kým vlastně? Císařem římským, a také dvojnásobným králem, v Českém a Uherském království. Snad až moc úkolů na tak mladá bedra. Jestlipak unese svou obtížnou roli? Celá Evropa na to byla zvědavá. Zdědil rozlehlou říši, a k ní horu nevyřešených problémů. Stačil prostý součet všech těch otevřených otázek a v duši nezkušeného Rudolfa rostla deprimující úzkost. Hospodářství, politika, náboženské problémy, poměry v rodině – z téhleté pavučiny navzájem propojených starostí se v jeho mysli stával balvan přímo sisyfovský. Zdali se s ním pokusil pohnout? Zkusil to, ale časem tu námahu raději vzdá. přenechá řešení palčivých věcí jiným. Jeho energie se vyčerpá dřív než otcova. Rudolf si ani nedá práci s tím, aby výkon správy svěřil osobnostem vskutku kvalifikovaným a bezúhonným. Stane se kapitánem lodi, který před bouřlivým tlakem vlnobití uteče do podpalubí.

„Za života císaře Maxmiliána nebudil Pražský hrad příliš vábný dojem a ke všemu zlému nenabízel pro ubytování panovníkovy rodiny ani dost místa, ani zvláštní pohodlí. I čeští stavové si byli vědomi těchto nedostatků a uznávali, že by se Hrad musel pro trvalý pobyt Rudolfa II. dalekosáhle upravovat. Maxmilián II. nic podstatného v tomto směru nepodnikl, zato Rudolf projevil starost o úpravu obytných prostorů císařské rodiny hned po otcově smrti. Přikázal, aby se v obytné části Hradu znovu upravily příslušné místnosti. Své rozhodnutí učinil asi jen ústně a mnoho se o něm nešířil, aby nebouřil rakouské stavy nebo obyvatele Vídně, ale rozsah nařízených prací byl úctyhodný. Na Pražském hradě se začal budovat nový palácový trakt, určený pro císařovy obytné i pracovní prostory, a to v západní části jižní fronty Hradu.“

Takže Pražský hrad se začal pomalu, poznenáhlu měnit ze zchátralého hradního sídla v docela příjemný zámek. Stavitelé použili už existující budovy, ale to, co vznikalo, to se dosavadní zástavbě nepodobalo. Byl to mohutný dům, označovaný za vlastní Rudolfův palác. Panovníkovi zajišťovala nová stavba v jeho soukromých prostorách víc místa a pohodlí. Kromě tří nových místností tvořily tady císařovo obydlí i další komnaty, ze kterých výslovně uváděla audienční síň, pracovna a ložnice. Císařský byt byl orientován okny na jih proti Malé Straně. Rudolfův palác stihli postavit... hrubá stavba: za dva roky. Vzhledem k rozsahu stavebních prací doba skoro neuvěřitelná. Podivuhodné na této přestavbě císařského paláce bylo, že probíhala bez velké publicity. Čeští stavové nekomentovali stavební činnost na Hradě záměrně. Přestavbu si vykládali jako konkrétní důkaz, že se Rudolf II. zajímá o bydlení na Pražském hradě, a nechtěli v žádném případě císaře od jeho záměru svou zvědavostí odradit. Neměli by ani nic proti tomu, kdyby je císař požádal, aby pomohli uhradit aspoň některé stavební výdaje. Oni stejně tušili, že císař na tyto investice používá výnosu korunovační berně, ale neříkali na to nic. Ticho po pěšině. Češi vůbec neprotestovali, že skoro současně dala ovdovělá francouzská královna stavět kostel Všech svatých, který byl těžce poničený požárem. V tomto případě šlo sice o katolický kostel, ale protože jej královna stavěla za vlastní peníze a přispívala k většímu lesku Hradu, byli s jejím počínám všichni srozuměni.

Všechen ten stavební cvrkot a ruch a rumrajch na Hradě musel vzbuzovat dojem, že císař chce Vídeň vyměnit za Prahu. Vypadalo to tak, ale – císař mohl ještě cuknout. Proto šli na něj čeští stavové lišácky. Naznačovali, jaké výhody by císaři pobyt v Praze přinesl, a nenápadně připomínali, že by v takovém případě ochotněji přispívali na vydání jeho dvora. Co na to císař? Nic. Mlčel. Zato se proslechlo, že někteří Rudolfovi dvořané si pořídili v Praze vlastní domy, a pozornosti neuniklo ani to, že do Prahy přesídlil císařský antikvář a dvorský sochař. Přesídlenců začalo přibývat a jejich přítomnost v Praze se stávala nápadnou. Ale rozhodnuto ještě nebylo. Ještě celých sedm let po smrti Rudolfova otce nebylo.

r_2100x1400_dvojka.png

„Rudolf převzal dědictví na pohled velmi blyštivé, nahlodané však a chátrající. Habsburské mocnářství zdědil s nekrytelným státním dluhem ve výši sedmi milionů zlatých. Při marnotratném způsobu života všech příslušníků vídeňské rodiny Habsburků schodek brzy vzrostl na víc než deset milionů, což představovalo finanční kráter, který by nesprovodila ze světa ani armáda úspěšných alchymistů. Dále tu byl křehký a penězi draze vykupovaný mír s osmanskými Turky. Časem se zvrtl v nové kolo pustošivých válek na východě a v těžkou krizi, která postihla hlavně Uhry. Nekonečné starosti přinášel Rudolfovi i trvalý tlak z Madridu, ono věčné naléhání urychlit a zesílit pokatoličtění v římskoněmecké říši i ve středoevropské monarchii. Rudolf byl unavován výčitkami z Vatikánu a Madridu, že je vůči nekatolickým vyznáním stejně netečný jako jeho otec. Věčné kárání ho dráždilo. Časem věci dospěly tak daleko, že při audiencích papežových pověřenců dostával záchvaty zuřivosti. Vždyť ti hlupáci na něm chtějí nemožné! Copak může na českých, uherských nebo rakouských stavech pořád dokola mámit peníze a přitom touž nataženou rukou prosebníky bít po hlavách za to, že mají odlišnou víru?“

Třenice v rodině narůstají

Tak tuhle situaci by mladému Rudolfovi záviděl jenom málokdo... Navíc ještě ta rodina. Habsburská. Fňukala. Dožadovala se. Kritizovala. Intrikovala. Třenice mezi příbuzenstvem se léty stupňovaly, atmosféra v rodině houstla, a Rudolfova nevole se pozvolna prohlubovala v zášť. A byl tu další problém. Dědictví po Maxmiliánovi. Žádný ze šesti synů Maxmiliánových nezplodil legitimního potomka. Ani jednoho – svou roli v tom jistě sehrálo degenerativní křížení krve mezi Habsburky navzájem geneticky si blízkými. Jenomže sám Rudolfův otec v temperamentním manželství s Marií Španělskou se postaral o tak bujný početní růst vídeňské větvě rodu, že pak své děti neodkázal hmotně zabezpečit. Při deseti potomcích to byl opravdu těžký úkol. Pravda, dcera Anna se stala španělskou královnou a Alžběta zase francouzskou. Potíže však vyvstaly se šesti syny. Doktrína o nedělitelnosti moci zajišťovala nástupnictví Rudolfovi, zatímco ostatní, vesměs ctižádostiví bratři, vycházeli tak nějak naprázdno – za jejich honosnými tituly princů nestálo ani bohatství, ani mocenská autorita. Co s takovou přemnoženou rodinou? Maxmilián ji nechal na holičkách. Pokusil se sice opatřit druhorozenému, Arnoštovi, polský trůn, jenomže ten plán ztroskotal. A tak se i on musel spokojit s roční apanáží, jejíž výši stanovila králova závěť zcela rovnostářsky. Každému z princů 25 000 zlatých. Nic víc. Při vysokém životním standardu, na který byli Habsburci navyklí, to bylo spíš málo než dost. Navíc vykonavatel Maxmiliánovy vůle Rudolf nedokázal zařídit, aby bratři dostávali své apanáže pravidelně a včas. Kam to mohlo vést, když sám utrácel za nákupy uměleckých skvostů i za marné experimenty divotvorců celé statisíce...

Nenasytnost všech prohlubovala vzájemné odcizení, zlobu a intriky. „Maxmilián si nepřál, aby se držení dědičných rakouských zemí dále tříštilo, protože by žádnému z jeho synů jeho úděl nestačil k obživě. Synové otcův záměr pochopili, a proto po jeho smrti odmítli přijmout od stavů Dolních a Horních Rakous hold, přenechali vládu nad nimi Rudolfovi a spokojili se přijímáním apanáže od nejstaršího bratra.“ Všichni. Kromě Matyáše. Ten byl o čtyři roky mladší než Rudolf a v pořadí mužských sourozenců na třetím místě. „Matyáš dohodu odmítl a odjezdem do Nizozemí postavil na hlavu všechny principy rodinné kázně a solidarity. Názorně tím dokázal, že se každý z Habsburků může vzepřít autoritě nejstaršího a zasel tak mezi Maxmiliánovy syny sémě rozkladu. Matyáš sice v Nizozemí ztroskotal a na nějaký čas se jako politik znemožnil, ale jeho hra na vlastní pěst posloužila pro ostatní Rudolfovy bratry.“

Prekérní situace. Rudolf byl naštěstí natolik prozíravý, že pochopil, jak se vyhnout dalším konfliktům – tím, že svým bratrům předá aspoň část vladařské pravomoci. Nejprve ustoupil bratru Arnoštovi a projevil souhlas s tím, aby se ujal správy rakouských zemí. V té době věřil, že se mu podaří zajistit budoucnost svých bratří Matyáše a Maxmiliána tím, že pro ně získá vysoké duchovní úřady, ale to se mu povedlo jenom u Maxmiliána. Matyášovi odevzdal správu Horních Rakous, to znamená, že Arnoštovi zůstaly jen Dolní Rakousy. Nesnažil se však předstírat, že to dělal dobrovolně. Už teď se v jeho vědomí zakořeňoval takový vtíravý a krajně nepříjemný pocit. že na každém kroku naráží na sobecké zájmy svých nejbližších příbuzných, a to všechno probouzelo jeho vrozené sklony ke stihomamu.

„Peníze! Všichni neustále potřebovali peníze! Rudolfa napětí v rodině traumatizovalo, zvlášť když znovu a znovu zjišťoval, že za hlasitým voláním po zlaťácích se současně tají neukojené mocenské ambice. Nezřízenou ctižádost projevoval v tomto směru zejména Matyáš. Hned v prvním roce Rudolfovy samostatné vlády způsobil v lačnosti po rychlé kariéře politický skandál, který zdiskreditoval celou dynastii a Rudolfa především, protože ten byl pak činěn odpovědným, že dobrodružnému podniku bratra nezabránil. Ješitný, přitom však naivní a politicky krátkozraký mladík tajně uprchl do Nizozemí, aby tu nabídl služby samotným povstalcům. V zemi, kde zuřila revoluce proti habsburské nadvládě, se to nevycválané princátko pokusilo usurpovat funkci guvernéra svobodného Nizozemí. Ten krok byl otevřenou zradou dynastických zájmů, vždyť Matyáš se ocitl v roli přímého soka oficiálního španělského místodržitele, a tím nebyl nikdo jiný než proslulý Don Juan d'Austria, nevlastní Matyášův strýc a vítěz od Lepanta. Vzpoura zbrklého mláděte vůči vojevůdci opředenému legendami vyvolala v Evropě senzaci. Dobrodružná akce Matyášova ovšem skončila fiaskem, Habsburci utržili posměch a ostudu. A Rudolf už tenkrát pojal k bratrovi nedůvěru, která se pak rok od roku stupňovala až k palčivé nenávisti.“

Někdy v průběhu roku 1579 se císař Rudolf II. přestěhoval. Na Pražském hradě ho čekal nový císařský byt. Do těchto místnosti asi nastěhoval tu část sbírek, kterou přivezl z Vídně nebo ji nashromáždil až v Praze. V té době se však pořád pokračovalo v započatých stavbách ve Vídni. Což ovšem vypadalo, jako by se tam měl císař vrátit. K tomu se však zatím moc neměl. Naopak – do Prahy za ním přijela i jeho matka, císařovna vdova Marie. Ubytovala se v nově upravené jižní frontě Hradu i se svými dcerami. Jakpak ji synek přivítal? Inu, co měl dělat... On snad nebyl rád, že má matku nablízku? Svoji panovačnou maminku snášel jen opravdu s velkým sebezapřením a teď ho její poručnické mentorování rozčilovalo ještě víc. Vyčítala mu, že trpí v zemi protestanty a taky že věnuje svůj volný čas alchymii a jiným zálibám, které jí připadaly stejně zbytečné jako bezbožné. A taky o blaho katolické církve že se stará nedostatečně, a nemohla mu odpustit, že se vyhýbá jejímu jezuitskému zpovědníkovi. A ještě jednu věc nemohl Rudolf své matce zapomenout - že ho pro uskutečnění svých vlastních snů odsoudila k sedmi letům výchovy ve Španělsku. Nějaký paprsek srdečnosti... ne-li dokonce lásky mezi tuto matku a tohoto jejího syna... asi nikdy nepronikl. Navíc byl Rudolf vůči mamince... skrblík.

„Císařovna Marie sice netrpěla na Pražském hradě opravdovou nouzí, ale šetrnost svého syna Rudolfa pociťovala nelibě, a vědomí, že jí vlastní syn neposkytuje dost prostředků, aby mohla žít jako bohabojná a obětavá dcera katolické církve, to uspíšilo její rozhodnutí o odjezdu do Španělska.“ Zdá se, že se Rudolfovi notně ulevilo. Ale pozor, ještě nebyl všem dnům konec. Panímáma císařovna měla cosi za lubem. „Ještě před odjezdem, k němuž se chystala dost zdlouhavě, chtěla Marie Španělská vyřídit jednu ožehavou rodinnou záležitost, které sama přičítala velký význam.“ Byl to sňatek jejího syna. Císaře Rudolfa II. Kohopak si vyhlídla? „Rudolfovu vlastní sestřenici, infantku Isabellu Claru Eugenii, dceru španělského krále Filipa II. Infantka se narodila za pobytu obou princů, Rudolfa a Arnošta, a už ve Španělsku o možném sňatku padlo nejedno slovo. Pak ten nápad upadl na nějakou dobu do zapomenutí, ale císařovna Marie jej znovu oživila.“ Že by se Rudolf oženil s vlastní sestřenicí, tak jako si jeho otec vzal za ženu taky svoji sestřenici? Byl by z toho zamotaný příbuzenský propletenec, ale to Habsburkům nevadilo. Důležité bylo, že Rudolf měl už sedmadvacet let a tudíž podle všech měřítek na ženění nejvyšší čas.

Císařovně se už mezitím dozajista doneslo, že její syn hledá erotické potěšení v hříšném spojení s prostitutkami a že si v tomto směru nepočíná nikterak střídmě. Kolik bylo infantce Isabelle? Třináct. Nejpříhodnější věk na vdávání. Isabella vyrůstala ve zdravou a pohlednou dívku a zdálo se, že nic nestojí tomuto dynastickému sňatku v cestě. Ale stálo? Co to bylo? Tedy spíše: kdo to byl... Ženich. Rudolf. „Největší překážkou námluv se stal sám Rudolf II. Ženit se nechtěl, a na všechny nabídky sňatku reagoval krajně nedůtklivě. Na první pohled se zdá, že si Rudolf II. vybíral nevěstu s přehnanou péčí a dopřával si ze samolibosti potěšení, aby se mu životní partnerky podbízely. Toto vysvětlení však platí pouze do doby, než se u něho projevily příznaky vážných psychických poruch. Roku 1579, tedy ještě před svým prvním vážným onemocněním, uvažoval Rudolf o svém manželství realisticky. Nebyl sice ochoten si Isabellu Claru oblíbit, ale uznával politické důvody takového sňatku a jeho velkou prospěšnost.“

Jaký byl Rudolf jako muž? Všechno nasvědčuje tomu, že v této oblasti byl úplně normální. Pokud mu současníci připisovali jistou výstřednost, co se erotiky týče, dalo by se to asi vysvětlit tím, že císař jenom svobodněji než druzí využíval prostoru, který mu poskytovalo jeho výsadní postavení. Nebyl zdaleka jediným panovníkem, který střídal milenky, a je evidentní, že jich mohl mít, kolik jich chtěl. Známe něco určitějšího? O intimním životě Rudolfově spíš klepy než fakta. Ona i diskrétnost patřila k výsadám vladaře. Pokud snad vznikly nějaké spekulace o Rudolfově nezřízenosti, tak jsou spíš zveličené a opírají se fakticky jenom o banální zjištění, že císař měl zkrátka rád ženy.

„Vše, co slyšíme z různých pramenů o intimní složce Rudolfovy osobnosti a jeho života, lze shrnout do podivně konfliktní výpovědi. Byl zdravý a normální, přesto zvláštní. Po celou vladařskou éru hledal nevěstu, věčně vybíral, až přebral. Pro žádnou z možných partií se císař neodkázal rozhodnout, až se nakonec neoženil. Přitom Rudolfův vztah k ženám vůbec nebyl misogynský, naopak. Výrazná sexualita se zrcadlila už v jeho sbírce malířských aktů, považovaných v tehdejší pokrytecky prudérní společnosti div ne za pornografii. Také milostný život korunovaného starého mládence byl bohatý. Ženám se Rudolf věnoval s radostí, ovšem jeho celoživotní láskou zůstala krásná Kateřina Stradová, dcera císařského antikváře.. Zplodil s ní nejméně šest dětí, možná dokonce osm. A jestli měl císař děti i s jinými ženami? Věrojatně se to neví, ačkoli to lze považovat za pravděpodobné. S Kateřinou Stradovou zplodil nejspíš tři syny dcery, přesněji - šest levobočků se dočkalo dospělého věku. O všechny se Rudolf postaral hmotně i výchovou, žádného však oficiálně neuznal za svého potomka. Nejstarším nevlastním synem císaře byl don Julius Caesar d'Austria, jehož úděl sexuálního devianta vedl k tragickému vyústění. Prostřední byl don Matyáš, asi o 10 let mladší. Nejmladší ze synů se jmenoval don Carlos. O věku tří dcer nic nevíme. Dona Karolina se vdala, dona Alžběta se uchýlila do kláštera ve Vídni, dona Dorotea skončila v klášteře v Madridu.“

Na tomto místě a v tomto okamžiku Rudolfa II. opustíme. Nikoli na dlouho. Zbývá ještě mnohé, co si o něm budeme vyprávět...