342. schůzka: Chorá hlava chorého státu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rudolf II. a Matyáš uzavírají v roce 1608 Libeňský mír.

Celý podzim roku 1577 i následující zimu strávil císař Rudolf ve Vídni a teprve začátkem března 1578 odjel na uherský sněm do Prešpurku, kde se zdržel přes měsíc. Vrcholné léto prožil opět ve Vídni, koncem června se však rozjel do Horních Rakous a odtud (zase po měsíci) přicestoval znovu do Prahy, kde měl předsedat českému sněmu.

Čekaly ho starosti se stavebními pracemi na Hradě, ale mnohem náročnější se už předem jevilo jednání s českými stavy o nové dani, a tomu se nemohl nijak vyhnout, protože peníze naléhavě potřeboval. Po půldruhém roce samostatné vlády se ocitl v začarovaném kruhu finančních nesnází, s nimiž bez valného úspěchu zápasili jeho děd a i otec, ale jeho postavení bylo ještě mnohem svízelnější, protože finanční rovnováhu monarchie ohrožoval obrovský státní dluh, který do jeho vstupu na trůn vzrostl na téměř deset milionů zlatých.

Státní dluh není zkrátka žádnou politickou novinkou, jak se snad někomu může zdát. Úhrada státního dluhu, to byl stejný problém jako získávání nových daní, což platí dodneška, a bohdá to nějaké to století platit zřejmě bude.Dvorská komora se touto nepříjemností zabývala cílevědomě už od dob Maxmiliánových, jenomže: když všechny její návrhy narážely na dvě nepřekonatelné překážky. Za prvé: byrokratický systém státní administrativy, který udržoval státní výdaje na vysoké úrovni se stoupající tendencí, aniž by byl schopen vymazat růst pasiv zvýšenými státní příjmy, což si dokážeme hravě představit i dnes. A za druhé: Vážnější překážkou bylo sobectví všech členů vídeňské rodiny Habsburků, které mařilo hned v zárodku všechny – i ty nejlepší úmysly. I to není skutečnost nám zase tak vzdálená, že...

Rudolf nebyl rozhodně vzorem šetrnosti. Právem se mu vytýkalo, že kvůli svým zálibám utrácí nad poměry. Podobně jako on si však počínala i jeho matka, bratři, strýcové. Všichni neustále ukrajovali ze společného majetku tlustě namazaného krajíce a nevynechali jedinou příležitost, aby se obohatili na státní účet. Třeba císařovna Marie, Rudolfova matka – ta se svým bezhlavým rozhazováním peněz na zbožné účely zadlužila tak těžce, že nakonec ohrozila svou cestu do rodného Španělska. Rovněž bratři zemřelého císaře Maxmiliána, Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský si při každé příležitosti vylepšovali vlastní rozpočet z panovníkových fondů. A ani Rudolfovi vlastní bratři nechtěli vždycky jenom trpně čekat, až jim císař vyplatí jejich apanáže, jak to ustanovil kdysi jejich otec. Habsburská rodina byla prostě velmi početná a také neobyčejně náročná a Rudolf si s nikým ze svých strýců a bratrů v marnotratnosti a sobectví nezadal.

„Jednání na českém sněmu dopadlo nakonec k císařově spokojenosti, hlavně asi z toho důvodu, že stavům byly předloženy poměrně skromné požadavky a proto mohly císaři snadno vyhovět. Sotva sněm skončil, konala se v Praze slavná veselka dcery nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna s hrabětem z Fürstenberka a Rudolf II. se těchto slavností s velkým potěšením zúčastnil. Plné čtyři dny tehdy sváděli vznešení hosté souboje na Staroměstském rynku a císař prý sám s velkým nákladem jeden z těchto turnajů uspořádal. Není sice vyloučeno, že někteří soudobí zpravodajové přičítali Rudolfovi přehnanou štědrost zcela bezdůvodně, jisto však je, že v těchto letech se Rudolf ještě pramálo ohlížel na vysoká reprezentační vydání a že se vůbec nestranil společenského života a naopak projevoval snahu jej usměrňovat. Ve španělském duchu kladl důraz na dodržování dvorské etikety a vídeňském malíři Hübschmannovi zadal vypracování návrhů na předepsané dvorské kostýmy.“

Václav Hollar: Hrad Křivoklát

Tehdy tvořil pás královských panství v Polabí od Brandýsa až k Pardubicům jeden obrovský lovecký revír. Rudolf si zajel tu na Křivoklát, tu na Mělník, ale nejraději: do Brandýsa. Zdejší zámek byl císařovým nejmilejším útočištěm. Po renesanční přestavbě sloužil jako přívětivé a pohodlné vedlejší sídlo především s tou výhodou, že byl z Prahy rychle a snadno dostupný. Takže císař pán si užíval... Ničemu se nevyhýbal. Ani radovánkám, ani námaze cestování nebo vladařským starostem. Možná právě proto se mu v průběhu roku 1578 ozvaly nepříjemné žaludeční potíže. Léčil ho dr. Jan Crato, kterého zdědil jako osobního lékaře po svém otci Maxmiliánovi. Onemocnění nebylo příliš vážná. Symptomy připomínají vředovou chorobu žaludku a dr. Crato panovníka vyléčil bez nějakých radikálnějších zákroků. Nehledě na tu nemoc dařilo se Rudolfovi v Praze natolik dobře, že na odjezd z města nepomýšlel ani v následujících dvou letech. V létě roku 1580 se účastnil vysvěcení nově vybudovaného kostela Všech svatých na Pražském hradě, ale na podzim onemocněl a stáhl se do ústraní. Najednou se přestal starat nejenom o běžné společenské události a radovánky, ale také o vladařské povinnosti. Před Vánocemi 1580 se Rudolfovo onemocnění zdálo tak vážné, že se začalo otevřeně hovořit o jeho blízké smrti. „Doktor Crato z Kraftheimu už sám na císařovu chorobu nestačil a musel se o své povinnosti rozdělit s dalšími lékaři, až se jich nakonec scházelo u Rudolfova lože deset.“ Péče o hlavu státu dá zabrat.

„Pokud se někteří z nich odvážili vyslovit diagnózu, označovali Rudolfovu chorobu jednoznačně za melancholii. Vědělo se sice už dříve, že má Rudolf k melancholickým stavům sklon, ale v takovém rozsahu se u něho až dosud melancholické příznaky neprojevily. V tehdejším lékařství se za ně ovšem považovalo všechno možné: neurotická předrážděnost a prudké střídání nálad, časté a hluboké duševní deprese střídané s euforií i obyčejný spleen, sklon k pesimistickým úvahám o životě a smrti i pokusy o únik z jařma společenských pravidel, příznaky tělesné slabosti, nechutenství i nespavost. Melancholii je možno nazývat nemocí doby, avšak s tou výhradou, že současníci ani přesně neodhalili její psychopatickou podstatu, ani si nevěděli pořádně rady s jejím léčením. Čas od času trpěli melancholií téměř všichni - intelektuálové, kladoucí si nejvážnější životní otázky, i plytcí prostopášníci, kteří takto účtovali se svým svědomím, lidé trpící nejrůznějšími komplexy i docela zdraví jedinci, vyznačující se potřebou vzrušeného rozjímání.“

Joseph Heintz starší: Portrét Rudolfa II. (1592)

Takovou a podobnou melancholii máme dnes kdekdo, ale namísto v mlhách se vznášejícího termínu melancholie používáme poněkud přízemnější diagnózu deprese. Na začátku roku 1581. byl Rudolfův stav stále špatný, bez naděje na uzdravení. Nemohl se zúčastnit ani českého zemského sněmu, ani se nevěnoval žádným jiným povinnostem. To všechno kvůli melancholii. Zdá se však, že nejenom kvůli ní. Císař měl ještě nějakou další chorobu. V souvislosti s Rudolfovou povahou se velmi často užívá slovo melancholie, jež právě tehdy přicházelo do módy s obnoveným zájmem o Hippokrata. „Císař byl málo přístupný, přehnaně si ve své pýše vědomý svého významu panovníka z Boží milosti, což byl nejzřejmější důsledek jeho španělské výchovy. Často přeceňoval své schopnosti vladařské; domníval se, že má i stejné schopnosti vojenské, ačkoli nikdy nebyl ani ve vojenském táboře, natož ve válce. Strach o moc a nedůtklivost ke všemu, co by se mohlo dotknout císařského majestátu, to byl začátek Rudolfovy duševní choroby.“ Tento názor vyslovil po pečlivém studiu všech dostupných pramenů historik Bedřich Novák. „Je těžko dnes činit diagnózy, do jaké kategorie duševních poruch patřila. Lékařské výroky o ní nepřinesly mnoho. Její anatomický podklad zůstane asi už navždy záhadou, ale psychické symptomy, pozorovány souvisle přece jen poněkud osvětlují Rudolfovy chorobné stavy.“

Svým povahovým založením byl melancholik. Jeho nervová soustava byla slabá, a Rudolf sám se staral, aby ji ještě oslabil svým způsobem života, hledaje příliš mnoho opojení v náručí krásných žen. Znenáhla se ho zmocňoval jakýsi zvláštní druh stihomamu, který byl charakterizován svým spojením se slavomamem a po jehož návalech dostával záchvaty zuřivosti a mstivosti proti svým skutečným i domnělým nepřátelům. Dovedl přitom prováděti nebezpečné i nerozumné kousky, ale dovedl také zahájit akce, které měly zničit protivníka a ukázat, že schopen plně užívat své moci. Rudolfovi při takovém napětí nervy lehce vypověděly poslušnost, dostavilo se vysílení a Rudolf klesl v apatii, nepouštěje nikoho k sobě a nedbaje o další osud zahájených akcí. Jen strach z nových útoků ho dovedl přiměti, že se zase vzchopil, ale zase brzy klesl v únavu. Nikdy však ho jeho choroba nepodmanila si trvale a neučinila ho trvale neschopným, byly to jen kratší nebo delší vlny, které se přelévaly přes jeho nešťastnou mysl.

Tak to je docela přesný a plastický popis maniodepresivních stavů. Kromě něj se dostávají v jeho životě stále víc do popředí stavy agrese, dále paranoidní komplex – což znamená stihomam - a v neposlední řadě se zdůrazňuje Rudolfova sexuální nezdrženlivost. Mnohé z toho platí ovšem až pro pozdější léta, zatímco v letech 1580 a 1581 se objevily pouze jacísi vyvolávající činitelé. Panovník – do té doby jenom trochu zvláštní, dejme tomu podivín – zatím nejevil žádné chorobné známky. Pak ale onemocní na několik měsíců vleklou a zřejmě dost tíživou chorobou, o které chybějí v pramenech podrobnější zprávy. „Zdá se, že šlo o onemocnění infekční, horečnaté. Mluvilo se o morbus gallicus.“ Česky „galská nemoc“, rozumí se „francouzská“, na rozdíl od „nemoci anglické“, což je křivice, a od „nemoci španělské“, pod kterou se skrývá chřipka, samozřejmě španělská, patří pojem „francouzská nemoc“ jednoznačně k lues neboli syfilidě čili příjici. Kde se císař nakazil? Při jeho způsobu pohlavního života kdekoli a kdykoli. „Zdá se nepochybné, že šlo o subchronickou až chronickou infekci. Od této nemoci je Rudolf změněn, ale záchvaty depresí a apatií ještě nejsou příliš časté, o agresivitě dosud není řeč.“

Když zprávy o císařově zhoršeném zdravotním stavu prosákly ze dvora ven, vypukla mezi Habsburky panika. Kdyby snad – nedej Bůh! – Rudolf zemřel, tak by jeho smrt značně zkomplikovala jednak nové obsazení říšského trůnu, jednak by je postavila před složité řešení nástupnické otázky v monarchii. Aktivitu začali vyvíjet strýcové Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský, na rozdíl od Rudolfova bratra Arnošta, který sice nevynikal nějakým zvláštním politickým důvtipem, ale vůči svému sourozenci se choval korektně a do žádných jednání se strýci se nepustil. Zato další bratříček, Matyáš, který zatím jako politik v Nizozemí beznadějně zkrachoval, by byl nejraději honem honem pospíchal domů, aby se přihlásil o svůj díl předpokládaného dědictví, kdyby ho v Nizozemí nezadrželi jeho věřitelé. Kolem nemocného císaře Rudolfa se vytvořila v průběhu několika měsíců hustá síť intrik, ve kterých se cynicky kalkulovalo s tím, že svou chorobu nepřežije. Nahlas se sice hovořilo o společných habsburských zájmech, ale v skrytu svých duší mysleli Rudolfovi strýcové a bratři na zájmy vlastní.

Marie Španělská

Zapomněli jsme na maminku Marii. Ta tomu všemu napjatě přihlížela. Ani do Španělska kvůli napjaté situaci kolem trůnu nejela, ale na druhé straně musíme říct, že se do žádných tahanic kolem dědictví po Rudolfovi nezapojila. „Někdy v červenci roku 1581 se začal Rudolf II. pozdravovat. V době nemoci asi vnímal jenom nepatrně, co se kolem něho děje. Tušil patrně, že zájem příbuzných o jeho osud vychází ze zištných pohnutek, ale sám zatím nedokázal na tuto situaci reagovat. S nikým kromě několika důvěrníků se v té době nestýkal, nikoho nepřijímal a ve státních záležitostech nechával volné ruce dvěma svým rádcům, kteří tehdy získali téměř neomezenou moc, a protože byli dost chytří a energičtí, dokázali císaře izolovat od jeho příbuzných.“ Ti dva se jmenovali Wolfgang Rumpf a Pavel Sixtus Trautson. Ta jména patří lidem, kteří měli na císaře největší vliv. Byli to tito dva, kdo vlastně ovládal z pozadí celý dvůr.

„Když Rudolf v létě pookřál, oni dva rádcové se zase tichou cestou vzdávali různých pravomocí, které si dočasně přisvojili, ale vliv na císařovu osobu si už zachovali. Jejich zásluhou se císař dozvěděl o intrikách svých příbuzných a právě oni ho přesvědčili, že ho v době nemoci chránili před všemi skutečnými i skrytými nepřáteli. A protože to bylo v jejich zájmu, současně v císaři vzbudili hněv a podezíravost vůči všem, kdo jim stáli v cestě. Rudolfova nedůvěra k lidem ještě nepřerostla do stihomamu, ale její vývoj tím směrem mířil. Nikomu ze svých blízkých, ani bratru Arnoštovi už Rudolf nedůvěřoval tak oddaně, aby zvážil jeho dobře míněné rady, zato byl ochoten naslouchat i lidem neznámým – pokud k němu vůbec získali přístup – a ti této důvěry zneužívali.“

V červenci onoho kritického 1581. roku se Rudolf zotavil už natolik, že zhoubným výkyvům svých nálad nepodléhal, jenomže průvodních jevů psychózy, která deformovala jeho osobnost, se už nezbavil. Řada vlastností teď dostala ráz trvalých složek jeho charakteru. Rudolf se v následujících letech stýkal a radil se stále užším kruhem důvěrníků a současně se zmenšoval i okruh lidí, jejichž existenci byl ochoten brát na vědomí. Když někoho zavrhl, tak k němu setrvával v negativním postoji s absolutní nedůtklivostí. Dotyčný už prostě u něj neměl nikdy žádnou šanci. Císař se postupně vzdal účasti na slavnostech, plesech a turnajích, vyhýbal se plnění vladařských povinností, dával najevo odpor k veřejným jednáním i audiencím, přestal snášet cestování, Pražský hrad opouštěl jenom ve výjimečných případech. Jednou z těch výjimek byla cesta do Vídně. Tři měsíce po svém uzdravení. Císař se netajil tím, že tentokrát opouští Prahu na delší čas.

„K odjezdu se s císařem chystali i jeho přední dvořané a všichni osobní služebníci, zatímco v Praze zůstával jenom personál českých královských úřadů, v prvé řadě české komory a apelačního soudu a samozřejmě personál Pražského hradu, k němuž patřili různí úředníci a hradní stavitel, duchovní a zpěváci chrámu svatého Víta, hradní pozounéři, řemeslníci, údržbáři, strážní, zbrojíři, myslivci, zahradníci, střelci, a hlídači zvěře v Královské oboře.“ Tak pestré bylo osazenstvo Hradu. „Podle výslovného Rudolfova příkazu měla česká komora vyplácet v době jeho nepřítomnosti v Praze služební požitky celkem sto sedmdesáti dvěma osobám, počínaje presidentem české komory a konče strážcem vězňů v dolejší bráně.“ Rudolf udělal dobře, že z Prahy odjel. Z důvodů nikoli politických, ale epidemiologických. „Toho času začínal se v Praze veliký mor.“ Marek Bydžovský z Florentina – jak slyšíme – nám jako kronikář moc platný nebude... musíme si pomoci z jiných pramenů. Takže: velký pražský mor propukl v květnu 1582 a utišil se teprve v říjnu toho roku. Podle pověstí při něm v pražských městech zahynulo asi třicet tisíc osob. Praha tehdy měla na 50 000 obyvatel. To by znamenalo 60 procent. Tento údaj je zřejmě přemrštěný, ale dochované dílčí údaje dost nekompromisně potvrzují, že ztráty na životech musely být tentokrát nebývale vysoké. Jenom na Malé Straně zemřelo podle úřední zprávy městské rady české komoře během necelých dvou letních měsíců celkem 1085 lidí – tedy v průměru na 20 lidí denně.

Proti této epidemii zůstala Praha úplně bezmocná. Mohla se bránit jenom tradičními, málo účinnými prostředky, a ke všemu zlému v té době už pociťovala důsledky přelidňování, které způsobovala rostoucí prosperita. Město měly od nejhoršího zachránit především veřejné modlitby za utišení božího hněvu. Spory kněží o používaný ceremoniál však psychologický účinek dost znevážily. A co nějaká prevence... hygienická péče? Městské i královské úřady sice dohlížely na důslednou izolaci nemocných od zdravých a taky aby byli mrtví rychle pohřbíváni, jenomže přes všechna přísná opatření lidé v pražských městech umírali ve velikém počtu a ohrožen morem byl každý, kdo nemohl odjet do zdravějšího prostředí. Nemocní byli předem považováni za odsouzené a jejich vyléčení bylo spíš otázkou náhody než nějakého moudrého a hlavně účinného lékařského ošetření. Když se po několika týdnech ukázalo, že epidemie je nezvykle prudká a vytrvalá, začali se místodržící starat o přeložení královských úřadů. Sami se zdržovali na svých statcích na venkově a ke schůzkám se sjížděli v místě vzdáleném od Prahy dvě míle a před veřejností utajovaném. Museli přece dbát o bezpečnost. Svoji.

„Za sídlo české komory si vyhlédli nejdříve Tábor, jenomže v říjnu 1582. roku se příznaky moru objevily i tam, a tak se komora stěhovala znovu, tentokrát do Českých Budějovic. To už však nápor epidemie polevoval a lidé v Praze se pozvolna vraceli k normálnímu životu.“