343. schůzka: Praga, iterum caput regni

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pražský hrad a Malá Strana roku 1607

„Příjezd císaře Rudolfa II. do Prahy v listopadu roku 1583 byl tak významnou událostí, že si ji do svých letopisných zápisků zaznamenal i Mikuláš Dačický z Heslova v Kutné Hoře, avšak ani on, ani nikdo jiný ze současníků se výslovně nezmiňoval o nějakém okázalém vítání císaře v hlavním městě Českého království, a proto se zdá, že se tentokrát Rudolf II. bez takové slávy obešel.“

„Mnoho dvořanů zatím ještě zůstávalo na rozpacích, zda toto stěhování není přece jen dočasné, ale do Prahy během několika týdnů přijeli skoro všichni a obratem se sháněli po přiměřeném ubytování pro sebe i své domácnosti, čímž ve městě vyvolali značný rozruch.“

Kterak se Praha dostala přes noc do módy

Začali jsme tím, že jsme se díky knize historika Josefa Janáčka dozvěděli, kterak se Praha prakticky přes noc dostala do módy. No... přes noc. Rudolf nastoupil na trůn v říjnu 1576 – a se stěhováním do Prahy začal v listopadu 1583. Ta „noc“ tedy trvala nějakých šest let, přiznávám, ale - do módy se nám Praha dostala, to se popřít nedá. A nejenom do módy. I do kursu. Za pouhý měsíc přibylo do města nad Vltavou přes 700 lidí, a když k nim připočteme i rodinné příslušníky a služebníky všeho druhu, představoval dvůr několik tisíc lidí. Ti všichni chtěli v Praze bydlet a žít nejméně tak dlouho jako sám císař. Když se za několik měsíců ukázalo, že to císař myslí s přesídlením na Pražský hrad naprosto vážně, většina dvorských hodnostářů a služebníků se s tím vyrovnala a životu v Praze přivykla. Chápu, že to bylo pro leckoho těžké – ale co člověk neudělá pro kariéru, že.

Joseph Heintz starší: Portrét Rudolfa II. (1592)

„Ve vnějším vzhledu Prahy i v jejím vnitřním vývoji se objevovaly stejně pádné důvody pro Rudolfovo přesídlení na Hrad jako proti němu. Pozorovatelé si sice povšimli alergických reakcí hlavního města Českého království na napětí v náboženských a politických otázkách; nic však nenasvědčovalo tomu, že by právě v Praze musely náboženské rozpory dospět do krajnosti a ke konfliktu a chyběl vlastně i důkaz, že takové zostření musí nutně způsobit císařská residence, protože se do Prahy přenese nejen působnost vládních centrálních orgánů, ale i hlavních dirigentů rekatolizační politiky v čele s papežským nunciem. Rudolf se seznámil s kladnými i pozitivními předpoklady svého stěhování do Prahy, ale teprve když ho strýcové a bratři nutili, aby zaujal k umístění své residence závazné stanovisko, znovu všechno uvážil. Pokud se nechtěl do Prahy přestěhovat, měl po ruce dost argumentů, s jejichž pomocí mohl stěhování odmítnout; kdyby se však rozhodl pro Pražský hrad, uváděl by zřejmě argumenty neméně důležité a přesvědčivé. Objektivní důvody hovořily pro Prahu i proti ní, a rozhodnout by musely důvody subjektivní. Ty se v Rudolfově případě přikláněly k Praze.“

Nebude snad od věci, když si budoucí hlavní město nejen královské, leč i císařské drobet přiblížíme. Z hlediska turistického. Když před sebou rozprostřeme pomyslný plán Prahy, uvidíme na něm, že plocha uvnitř městských hradeb byla ohromná. a že torza některých nedokončených staveb připomínala, jak před nějakými dvěma sty lety patřila Praha k evropským velkoměstům, což v roce 1583 už dávno neplatilo, protože zbytek Evropy, zejména na západ a na jih měl už velký náskok v početnosti populace, v hospodářské síle i v úrovni společenského života. Tehdy žilo v Praze asi padesát tisíc lidí. Do roku 1600 ten počet vzrostl asi na 60 000. Padesát až šedesát tisíc. Ve středoevropských poměrech to bylo číslo úctyhodné. V rámci habsburské monarchie povyšovalo Prahu a první místo mezi nejlidnatějšími městy. Dejme tomu taková Vídeň byla menší – zhruba dvakrát menší než Praha. Je ale pravda, že na hranici pro evropská velkoměsta, jako byla Paříž, Neapol, Sevilla, Londýn, Amsterdam a další, na ni Praha neměla. Na ni nemělo žádné ze středoevropských měst.

Vladislav II. Jagellonský

Roku 1491 se král Vladislav II. odstěhoval natrvalo do Budína a Praha přestala být na dlouhou dobu devadesáti let panovnickou residencí, ale jakýsi svůj význam si přece zachovala. Jagellonci dali nákladně přestavět Pražský hrad, i když na něm nesídlili, také první Habsburci Ferdinand a Maxmilián tu občas pobývali, i když víceméně jenom na skok – pořád však si Praha držela určitou slušnou středoevropskou úroveň. Se vším všudy, to znamená, že v tomto lidském mraveništi zůstávaly desítky šlechtických paláců a domů po větší část roku neobydleny, zatímco ostatní obydlí byla přecpána lidmi až ke stropu. Neustále tu panoval strach z epidemií, které kosily stálé i přechodné obyvatelstvo bez jakéhokoli slitování. Zatímco domy boháčů soupeřily ve vnější nádheře, tak si ti chudší (dnes bychom řekli střední třída) stavěli nuzné domečky při drolících se hradebních zdech z časů Karla IV.

Život nejchudších

Ti nejchudší – tedy ještě bědnější než ti předešlí – přespávali prostě pod širým nebem. My jsme si pro ně museli nový termín vlastně přeložit z angličtiny: bezdomovci – na rozdíl kupříkladu od první republiky, kdy takzvaní bezdomovci byli prostě lidé bez domovské příslušnosti, ale mohli přitom někde bydlet. Nedostatek ohledů na nejnutnější hygienu byl stejně katastrofální jako před staletími, kdy se teprve dávaly dohromady podmínky městského kolektivního života. I za morů se pohřbívalo na malých hřbitůvcích kolem farních kostelů, vzdálených třeba jenom několik kroků od nejbližšího okolí. Špína v ulicích, které sloužily jako stoky pro všemožný odpad z domácností, chlévů a dílen, zůstávala pro městskou samosprávu neřešitelným problémem. Praha sice nabízela zámožným zákazníkům výběr přepychového zboží z celého světa, ale nedokázala se zbavit hrozby hladomoru a v těžkých letech neúrody a předražování potravin reagovalo její obyvatelstvo na vážné zásobovací potíže podrážděně. Známky přepychu a nestřídmosti byly patrné na každém kroku - jenomže tomu městu se nevyhýbala ani ukrutná bída – a čas od čas si Praha musela zvyknout i na smrt hladem. Do některých uliček na Novém Městě se dobře oblečený měšťan nebo cizinec sotva odvážil vkročit bez patřičného ozbrojeného doprovodu - v jiných pražských ulicích se zase stal okamžitě nápadným každý chuďas. Ve stínu rozmařilého a leckdy i rafinovaného společenského života, protkaného pohoršlivými skandály, začalo nenápadně bujet organizované podsvětí.

„Prosperita, přistěhovalectví, rozpory mezi náboženskými vyznáními i rušný politický život spojovaly Prahu už před rokem 1583. stále těsněji s ostatním světem. Vlivem těchto okolností se Praha nápadně poevropšťovala, ale k tomu, aby se proměnila ve světové město v plném slova smyslu, podmínky neměla. Na pražských tržištích, v krámech kupců i v dílnách řemeslníků bylo od časného rána do soumraku rušno, v oděvu a ve společenských způsobech nebyli zámožní Pražané k rozeznání od obyvatel jiných středoevropských měst, cizojazyčný hovor nebyl v pražských ulicích žádnou zvláštností; tiskaři knih, novin a grafických listů si nemohli rozhodně stěžovat na špatné obchody a jejich zásluhou se Pražané obratem dovídali o všech významných událostech v Evropě i v zámoří, o novinkách ze společenského života i o názorech, které budily rozruch; Praha v ničem nápadně nezaostávala za jinými evropskými městy – přesto se však zdálo, že v kulturním i hospodářském smyslu zůstává stále jakousi konečnou stanicí, která není schopna sama působit dál za pomyslné hranice svého okruhu.“

Věru vysvědčení, jakým se naše metropole chlubit mohla jen stěží... Pražská universita, kdysi jeden z nejpřednějších ústavů Evropy, živořila už půldruhého století jako školu druhu ... jak to říct slušně?... inu, použijme výraz „provincionální“. Sloužila jenom výchově učitelů českých škol, na které mohl zabloudit student z ciziny pouze nedopatřením, zatímco pražská mládež jezdila studovat běžně za hranice. A zahraniční obchod? Prakticky totéž. „Cesty zboží z různých zemí Evropy končily pro domácí i cizí kupce zpravidla v Praze a význam města pro evropský tranzitní obchod zůstával krajně omezený. Oč silnější se jevil vliv Prahy na kulturní, hospodářský i společenský život v celém Českém království, o to se zdál omezenější v rámci monarchie i celé střední Evropy. Praha roku 1583. zůstávala velkým provinčním městem a k její proměně v evropskou metropoli chyběl ještě veliký kus cesty...“

Kdo všechno se s Rudolfem přistěhoval do Prahy... řekl bych jako součást jeho císařské a královské kanceláře? První skupina - to byli úředníci dvorských ústředních úřadů, to znamená tajné rady, dvorské rady, dvorské komory a dvorské válečné rady. Všem náležely tituly radů a spolu s nimi velmi slušné platy. Na druhém místě byla početná skupina čestných hodnostářů a služebníků. Jejich služba císaři byla sice považována částečně za dobrovolnou reprezentační povinnost, ale i ona byla pravidelně odměňována platem a jinými požitky. Například nárokem na stravu z komornické nebo jiné tabule u dvora. Kromě císařského komorníka se mezi ně počítají číšníci, truksasové, jídlonošové, kráječi a potom ještě edlknabové. Stejně jako jinde v Evropě i u Rudolfa postávali tito titulární služebníci nečinně v císařských předpokojích a službu měli jedině, když u tabule obsluhovali císaře, provázeli návštěvníky císařského dvora při projížďkách, na honech i na slavnostech a předváděli při různých příležitostech svou tělesnou zdatnost a obratnost v šermu nebo ve hře s míčem a v ovládání jezdeckých koní. I když se později císař sice čím dál tím víc společenského života stranil, počet titulárních služebníků rostl. Ona si každá byrokracie žije svým životem...

Během Rudolfova vládnutí jich přibylo v Praze o víc než 150%. A máme tu třetí skupinu: císařova osobní stráž. Zhruba stovka jízdních harcířů a stejný počet pěších trabantů. Rudolfův trabant byl pěší, jak už bylo řečeno. Jejich měsíční platy nějaký zvláštní nárůst nezaznamenaly, na rozdíl od jejich hejtmanů, kteří si postupně pomohli k platům srovnatelným s císařskými tajnými rady. Možná se v tom mimořádném zvýšení velitelských platů nějak odrážely i rostoucí císařovy obavy o vlastní bezpečnost. A máme tu poslední skupinu dvořanů, ze všech nejpestřejší. Byla pestrá v tom, kdo všechno se do ní vešel. A vešel se do ní především personál kuchyně a sklepa. To znamená mistři kuchaři, kuchaři, pomocníci a kuchtíci, a také sklepníci, paštikáři, cukráři a pekaři, kuchyňský písař a nákupčí, nosič zboží a drvoštěp. Dále tu máme řemeslníky nejrůznějších profesí, pracující výhradně pro císařský dvůr, jako třeba puškaři, zlatníci, kožišníci, ostruháři, výrobci stanů, platnéři, brníři, jakož i krejčí, kalhotáři, biretníci, šňůraři, ševci, kloboučníci, sedláři, a ještě mečíři, výrobci rapírů, kováři a četní jiní. Počet specializovaných řemesel, která se mohla u dvora uplatnit, tak ten je opravdu úctyhodný... Mezi námi – ve skutečnosti byla většina těch profesí zastoupena pouze jedním řemeslníkem, který působil spíš jako údržbář než jako dodavatel nových výrobků.

Zapomněli jsme však ještě na další zaměstnance, a to na lékaře. Jako ti doktoři byli zhruba na stejné úrovni bradýři, apatykáři, destilátor a lázeňská omývačka. Ještě další ani nepočítáme. A tady poštmistra a kurýra a tlumočníka, a ovšem lovecký personál: vrchního myslivce a myslivce jako takové, sokolníky, psovody, jakož i hlídače dravé zvěře, lodníka a císařské hudebníky – jejich počet by zvlášť úctyhodný: dvůr zaměstnával celkem 44 zpěváků, z toho 12 členů dětského sboru s vlastním učitelem hudby plus 20 trubačů a jeden bubeník. Věru pestrý zástup. Duchovní záležitosti přímo na dvoře mělo tak říkajíc v popisu práce jedenáct duchovních. Ještě jedny zaměstnance u dvora jsme skoro vynechali. Malíře a portrétisty. Po svém otci po Rudolf dědil tři služebníky tohoto druhu, za pár let však měl na výplatní listině svého pražského dvora devatenáct umělců i s výši jejich platů. Někteří přišli do Prahy s císařem současně, jako třeba Giuseppe Arcimboldo, Bartoloměj Spranger nebo Antonio Abondio, jiné přilákala štědrost císařského dvora později. Bylo mezi nim i pár jmen přímo hvězdných: sochař Adrian de Vries, malíř Hans von Aachen a jeho kolega Pieter Stevens. Usadili se tu znamenití zlatníci Hans Vermeyen a Pavel van Vianen, oba rovněž Nizozemci, a také řezači drahých kamenů – všichni Italové a skoro všichni z jednoho rodu jménem Miseroni. Pod tíží jejich mezd se státní rozpočet neprohýbal...

Všichni umělci měli dohromady nárok na roční příjem přes 4 000 zlatých, jenomže v obrovské sumě všech nákladů dvora představovala tato částka zanedbatelný zlomek: asi jedno a půl procenta všech nákladů. Ještě tak nejlíp byl na tom sochař Adrian de Vries, ale jeho roční plat – 450 zlatých – se nevyrovnal platu titulárních komorníků – 480 zlatých – a zaostával daleko za platy vyšších dvorských úředníků. Císař sice dovoloval všem umělcům, kteří byli u dvora, aby pracovali na dalších zakázkách, sám jim honoroval práce, které si objednal, a dokonce jim poskytoval i tvůrčí stipendia. Za různým účelem? Kupříkladu Hanse von Aachena nechal putoval po evropských dvorech, aby pro něho portrétoval nabízené nevěsty. V žádném případě však Rudolfa nemůžeme podezřívat, že by svým mecenášstvím vyčerpával dvorský rozpočet. Vysoký plat přiznal pouze jednomu svému oblíbenci, dánskému hvězdáři Tychonovi Brahemu – 1000 zlatých ročně – ale už jeho spolupracovníkovi a nástupci Janu Keplerovi byl ochoten vyplácet jenom polovinu. Asi nejvyšší stálé příjmy měli za Rudolfovy vlády u dvora ze všech intelektuálních povolání – nejvyšší komorník Lang, to víme z literatury i z filmu. Císařovi osobní lékaři byli placeni tím lépe, čím hůře se císařovi dařilo. Sedm doktorů dostávalo jako roční plat o polovinu víc než všech devatenáct dvorských umělců. Rudolf věděl dle své zchátralé tělesné schránky, jaké místo ve společnosti zdravotníkům náleží... Kromě svých osobních lékařů zaměstnával u dvora i lékaře a ranhojiče pověřené péčí o zdraví svých dvořanů.

„I když se obyvatelé nedlouho po přistěhování císaře na Hrad museli seznámit s i některými nepříjemnými stránkami residenčního života, stěží by mohl někdo soudný popírat, že přítomnost dvora přinesla pražským městům všeobecný prospěch. Dvořané s rodinami a služebnictvem vytvořili novou početnou spotřební vrstvu s vysokými nároky, a už tím, že v Praze utráceli své peníze za živobytí, povzbuzovali vydatně prosperitu všech městských živností. Pracovní a životní podmínky se v císařské residenci utvářely příznivě i pro přistěhovalce a dopřávaly jim vědomí, že se uchýlili do města se slibnými vyhlídkami do budoucnosti. Jenom málo z nich po kratším čase Prahu zklamaně opustilo a odešlo si hledat nové působiště jinde v Evropě, většina zůstávala, kupovala si domy, vstupovala do místních cechů a vytvářela si okruh zákazníků, který jí dával pocit finanční jistoty. Do Prahy se přesunulo politické těžiště monarchie a současně s císařem se tu usadila cizí vyslanectví, trvalá i dočasná, a pravidelnými hosty města se stali vedle oficiálních hostů cizích mocností i tajní agenti a pozorovatelé, kteří se nenápadně starali o politický vzruch. Takřka přes noc posunula císařská residence českou metropoli do středu evropského dění a dvůr městu tuto proměnu ustavičně připomínal v dobrém i ve zlém.“