344. schůzka: Žijeme silou ducha

To vše a ještě mnohé další jsme zjistili díky knize Františka Jáchima o Tychonovi Brahem. Krajina Skanie v jižním Švédsku patřila v té době Dánům. Právě tam se na statku Knudstrupu narodil 14. prosince roku 1546. manželům Brahovým chlapec jménem Tyge. Teprve později jeho jméno polatinštili na Tycho. Celkem se v Braheovic rodině narodil rovný tucet dětí, ovšem pouze osm se dožilo dospělého věku. Tyge – Tycho byl nejstarší syn. Jedna jeho sestra, Sophie, studovala, a to přírodní vědy, lékařství, chemii, matematiku a astrologii, psala básně a historické studie a měla pro práci svého o deset let staršího bratra pochopení. Jako prvorozený syn musel mít Tyge neboli Tycho v rodině privilegované postavení. Když však přišel na svět druhorozený synek, musel Tycho z domu. Tedy ne že by byl vyhozen, ale – na vychování. Putoval k strýčkovi na zámek Tostrup. Tam se mu dostalo opravdu skvělého vzdělání od strejdy i od vybraných soukromých domácích učitelů. Od svých sedmi let znal Tycho latinsky, vyznal se v základech matematiky, byl zvídavý a sebevědomý, dovedl se soustředit. Když mu bylo třináct, tak prošel kodaňskou universitní branou a otevřel první filosofické knihy. Musel se učit i rétorice, ale nejraději pronikal do tajů matematiky a astronomie Tycho to zvládl ve třinácti.

r_2100x1400_dvojka.png

„Dne 21. srpna roku 1560 nastalo zatmění Slunce; v Dánsku částečné, ale poměrně rozsáhlé. Tento úkaz rozhodl podstatně o hochově budoucí orientaci. Asi příliš nesděloval své pocity, dojmy a touhy, když o dva roky později začal studovat na přání rodičů na universitách ve Wittenberku a Lipsku medicínu a práva. Dobře zaopatřený student rozhodně příliš pilný nebyl, měnil často den za noc a ani jeho vychovatel, významný dánský historik Vedel mu nedokázal zabránit v nočních pozorováních oblohy. Časté noční zaměstnání ho vyčerpávalo asi jako jeho kolegy, kteří ovšem spíše vysedávali po hospodách. Nezájem o právní dění se brzy projevil; oči nemohly druhý den sledovat texty, mysl se nedokázala soustředit. Nedostudovaný právník se po strýcově smrti vrátil do Dánska. Co si však z Lipska přinesl, byly kupodivu dobré znalosti matematiky a práce se zeměměřickými přístroji. To vše se mu později jako astronomovi výtečně hodilo.“

Braheovic rodinka počítala s tím, že z Tychonka bude pan doktor obojího práva a tím pádem bude mít o existenci postaráno... To mu tak jednoduše spolkli, že nedostudoval? Ne, nikoli, to sousto se jim vzpříčilo v hltanu. Měli námitky. A kdyby jenom námitky. I nějaká ta výčitka padla. Tycho si ovšem do svého astronomického koníčka mluvit nedal.

Významný obrat

V té době došlo k významnému obratu. Jeho vznešený strýc Jörge, který Tychona v podstatě přijal za vlastního, zahynul hrdinskou smrtí. Vrhl se do moře, aby jako velitel dánského loďstva zachránil život svého krále. Podchladil se a zemřel. Smutný konec pro námořního admirála. Tycho po něm dědil. Nemálo, čímž se stal nejen hmotně zcela nezávislým, ale brzy si zvykl i na vysoký životní standard. Mladý muž neměl stání a tak ho hned nato zastihujeme opět za hranicemi Dánska. Navštěvuje opět Lipsko, Rostock a Malmö. Měl namířeno do universitního města Wittenberku, ale tam nedorazil, protože před ním tam dorazil mor, nicméně - stále studuje. „Ke studentskému mládí patří bujaré veselí, návštěvy hospůdek, bohémský bezstarostný život. Nějaký čas tak žil i budoucí vážený astronom.“ Jenže Tycho na to doplatil. Nikoli svými játry, ale s úplně jiným orgánem. Orgánem čichu.

r_2100x1400_dvojka.png

„V prosinci asi po tříměsíčním pobytu v Rostocku se na slavnosti u jednoho profesora sešla četná společnost, kde se mladí lidí dobře bavili. Mezi hosty byl i Tycho Brahe a další Dán, Tychonův vzdálený bratranec Manderup Parsberg. Oba krajané se dostali do ostrého sporu, když Parsberg zesměšnil Brahovo astronomické umění. Spor nejenže neodezněl, jakmile utichla plesová kapela, ale přetrval Vánoce a 29. prosince o sedmé hodině večerní oba rozdivočelí soupeři nastoupili k souboji. O tom, že se bili naostro, svědčí skuteč-nost, že Manderup připravil dobře mířeným švihem Tychona o část nosu. Časem si Tycho pořídil kovovou protézu ze slitiny zlata a stříbra, a jak dosvědčují později jeho žáci a spolupracovníci, měl vždy při sobě krabičku s mastí a lepidlem a nos si občas znovu přilepoval. Aby se mu protéza neleskla, připudrovával si ji. Pro Tychona je příznačné, že po této události se oba mladíci rychle smířili a nezůstala mezi nimi žádná hořkost.“

Ufiknutý nos – to musí být těžký okamžik v životě lidském... V Tychonově určitě. Domů se z Rostocku rozhodně vrátil jiný, než odsud vyjel. Ale ještě předtím, než opět vkročil na rodný břeh, zavál ho osud do Augsburku, na zámek Göggingen. Zabýval se tam hlavně sestrojováním astronomických instrumentů. Není instrument jako instrument ... Ten Tychonův byl impozantní. Jednalo se o sextant tak obrovský, že „jej 24 muži jen s velikým namáháním vynésti mohlo na jeden pahorek v göggingenské zámecké zahradě.“ Kromě astronomie a mechaniky se věnoval alchymii. Přečetl o ní kdeco a jeho znalosti byly v té době obdivuhodné. „Po návratu domů ho čekala ho velmi smutná povinnost – pochovat svého otce. Tycho se rozhodl zůstat v Dánsku a první zázemí nalezl u svého příbuzného z matčiny strany. Ten se projevil jako velkorysý mecenáš. Nechal postavit pro Tychona v opatství Herrisvadu poblíž Tychonova rodného Knudstrupu hvězdárnu a alchymistickou laboratoř. Když v Dánsku proběhla reformace, tak Herrisvad připadl králi a ten jej dal v léno Brahově rodině.“

Není nadto, když se člověk může spolehnout na obětavé, velkorysé, vstřícné příbuzné. Tycho o přízeň svých příbuzných přišel velice brzy. Naštval je tím, že si namluvil jedno děvče. Bylo neurozené. Což snad není vada na kráse. On s Kristinou neuzavřel ani oficiální sňatek. Taky žádný problém – dnes. Tehdy – ano. Tím spíš, že se jim z toho svazku narodilo postupně osm dětí. „Svými astronomickými znalostmi byl Tycho už natolik znám, že jeho životní pouť začaly ovlivňovat osoby blízké královskému dvoru. Francouzský vyslanec uvedl astronoma ke králi Frederikovi II. a ten přiměl Tychona Brahe, aby přijal profesuru matematiky a astronomie na universitě v Kodani. Jenom rok trvalo toto jediné oficiální pedagogické působení, touha po samostatnosti byla přece jenom silnější. Proto se devětadvacetiletý Brahe objevuje u známého mecenáše, kterým nebyl nikdo jiný než lantkrabě Vilém Hessenský, zvaný příznačně Moudrý, který sám patřil k předním evropským astronomům a na svém sídle v Kasselu si vybudoval observatoř vybavenou nejpřesnějšími astronomickými přístroji své doby.“

r_2100x1400_dvojka.png

Zrovna v té době korunovali v Řezně našeho císaře Rudolfa II. římským králem a na ní nesměl chybět ani Tycho. V českém králově doprovodu se nemohl nevšimnout věhlasné osoby polyhistora Tadeáše Hájka z Hájku, který se stal jedním z jeho nejbližších přátel. Při té příležitosti věnoval Hájek Tychonovi vzácné astronomické dílko, ve kterém autor vysvětluje svou představu o oběhu planet. Jméno toho smělce? Koperník. Mikuláš Koperník. „Tycho Brahe putuje po Německu, Švýcarsku a severní Itálii a užuž se rozhoduje zakotvit v Basileji; tu si však dánský král uvědomuje, že Brahův odchod by byl pro Dánsko ztrátou a rozhodl se jej připoutat k vlasti. Dekretem ho jmenoval svým dvorním astronomem s ročním důchodem 500 tolarů a hned nato mu dal v léno malý ostrůvek Hven v průlivu mezi Dánskem a Švédskem. Současně mu udělil řetěz slonového řádu, jedno z nejvyšších dánských vyznamenání.“

Všech těch královských poct se Tychonovi dostalo v době, kdy už měl za sebou významný astronomický úspěch. Ten vyprovokovala supernova, která vzplanula v souhvězdí Cassiopeje v listopadu roku 1572. V minulém tisíciletí bylo možno na obloze pozorovat prostým okem jenom čtyři případy vzplanutí supernovy v naší Galaxii. Výbuchy supernov, to jsou ty nejimpozantnější události ve vesmíru, při kterých se uvolňuje neskutečné množství energie a vznikají těžké chemické prvky. Sama do sebe se přitom svou vlastní přitažlivostí zhroutí hvězda, která je mnohem větší než naše Slunce. Vybuchne a nechá po sobě malý hmotný zbytek, který doprovází rozpínající se svítící oblak. Staré arabské a čínské kroniky uvádějí, že dvě taková nápadná objevení se vyskytla v souhvězdí Vlka roku 1006 a v souhvězdí Býka roku 1054. V Evropě o tom tehdy neměli tehdy ani zdání...

r_2100x1400_dvojka.png

Nižádného zdání o tom neměli ani o pět set let nato a tak se nová hvězda roku 1572 objevila doslova zčistajasna. Tycho si jí všiml 1. listopadu v Herrisvadu, když se večer ubíral do svého obydlí. Zářila jako Venuše v největší lesku a bylo ji vidět na obloze i v pravé poledne. Své místo mezi hvězdami neměnila, jenom postupně slábla, až po 17 měsících se ztratila lidským zrakům úplně. Celou tu dobu měnila barvu – zprvu byla bílá, pak žlutá a červená, a nakonec zase bílá až do svého zmizení. Brahe nebyl jediný ani první astronom, který ji pozoroval. Všiml si jí i kronikář Marek Bydžovský z Florentina, a tak jí nemohl nevěnovat ve své knize zmínku: „Toho léta 1572. v listopadu neobyčejná a nová hvězda se zasvítila a ukázala na nejvyšším nebi při stolici znamení Cassiopeje a takměř po celý rok vždy na jednom místě trvala a stála. Mnozí učení lidé z rozličných národů spisy své o té hvězdě vydali a někteří ji za kometu pokládali.“ V Evropě vyšlo víc než deset spisků o této hvězdě a hlavně o jejích možných astrologických následcích.

Český Tadeáš Hájek proměřoval polohu nové hvězdy mezi ostatními hvězdami Cassiopeje a pokusil se určit i její vzdálenost. Samozřejmě, že se mu to nepodařilo. Tehdy. Ale říkání o ní napsal a vydal tiskem, a tato jeho Rozprava o nové a dříve neznámé hvězdě patří k nejvýznamnějším dílům v historii české astronomie. Pozornost jí věnoval i Tycho Brahe, ten ji ovšem za kometu nepokládal. Dokázal, že nová hvězda je neměřitelně daleko, ale pochopil i převratný význam této události pro astronomii. „Opravdový zázrak, buď největší ze všech, které se v celé přírodě udály od počátku světa, anebo nepochybně řádu stejného jako ty, které potvrzují svatá orákula,“ tato troufalá slova napsal Tycho ve svém spise nazvaném O nové a pokud paměť sahá nikdy dříve nevídané hvězdě. Jako příklad zázraků, které „potvrzují svatá orákula“, uvádí Brahe místo z Bible, v knize Jozue, kde se hovoří o tom, jak Bůh na chvíli zastavil Slunce a Měsíc. Tycho tedy srovnává tuto neuvěřitelnou událost s tím, že se objevila nová hvězda. Do dějin astronomie vstoupila supernova z roku 1572 jako hvězda Tychonova.

„Tycho Brahe sice žasl, ale současně neztrácel smysl pro rozum a nepřestal být astronomem. Vše ostatní šlo stranou a dostupné přístroje zaměřovaly toto nové a mezi hvězdami nejjasnější světlo na obloze. Domněnka o kometě proto padla, protože těleso se prokazatelně nepohybovalo. Muselo být proto velice daleko, rozhodně dále než Měsíc, a tím pádem přestávala platit Aristotelova nauka o oblasti podměsíčné, uvnitř které probíhají děje měnící tuto část světa, a o oblasti věčného, provždy daného obsahu, uspořádání a absolutní neměnnosti. Že by Bůh nestačil v šesti dnech dokončit své dílo?“

Neuplynulo ani pět let a před očima hvězdářů, ale i obyčejných lidí se objevil další mimořádný zjev. Tentokrát to byla opravdu kometa. Tycho Brahe ji spatřil poprvé jednoho listopadového večera, když za šera lovil ryby v jednom z rybníčků na svém ostrově Hvenu. Kometa v souhvězdí Střelce vlála ohonem v délce dvaceti úhlových stupňů a mířila k souhvězdí Pegasa, kde po dvou měsících pozorovatelům zmizela. Samozřejmě že Tycho i o ní sepsal dílko. „Z mnoha pozorování s náležitými instrumenty jsem zjistil a poučkou o trojúhelníku nalezl, že tato kometa byla od nás tak daleko, že její největší paralaxa by nemohla být větší než 15°. Odtud plyne, že by mohla být vzdálena přinejmenším 230 zemských poloměrů od Země. Zde tedy nemůže být filosofie Aristotelova správná, pakliže učí, že na nebi nemůže povstat nic nového a že všechny komety se nalézají horní části ovzduší.“

Je čas vydat se na ostrov Hven. Švédsky Ven neboli Venušin ostrov. Jeho rozměry: asi 4 kilometry dlouhý a 2 a půl kilometru široký. Prostě takový trpaslík. Lodí se na něj dnes dostaneme z přístavu Landskronu. Leží na něm několik rybářských vesnic. Nikdy k žádnému trvalém osídlení nelákal. V dávných dobách se prý na něm vyskytovali námořní lupiči, protože nabízel dobrou vyhlídku na mořskou cestu z Dánska do Švédska. A v té době, kdy ho dostal do léna Tycho Brahe? V té době na něm stálo asi čtyřicet domů, z dálky viditelný kostelík svatého Ibba a zříceniny středověkých hradů. „V srpnu 1576. roku začali zedníci a kameníci klást první kameny proslulé hvězdárny Uraniborgu – neboli Hradu múzy Uranie - nastávajícího působiště Tychona Brahe. Architekt zahrnul do projektu všechny požadavky hvězdáře, výsledkem byla velice moderní a dokonale vybavená laboratoř. Tycho ji pojal velkoryse, ale účelně, s odhadem budoucího využití. Počítalo se tady s výrobou přístrojů v mechanických dílnách, zvláštní matematické oddělení bylo určeno ke zpracování výsledků, dobře sloužila obsáhlá knihovna i vlastní papírna s knihtiskárnou. Vzhledem k Tychonově koníčku se v objektu počítalo i s alchymistickou laboratoří.“

O její činnosti sice toho moc nevíme, ale zdá se, že se Tycho zabýval například i vývojem umělého sladidla. Pro něj to byl spíš jakýsi vedlejší produkt jeho zájmu. Vybudování zámku a observatoře na Hvenu stálo Brahovy poddané mnoho úsilí a námahy. Jenom pro zajištění provozu papírny bylo třeba vybudovat soustavu šedesáti vodních nádrží a přehradní zeď, aby bylo možné na plochém ostrově pohánět vodní kolo a zajistit rozvod vody, a to dokonce i do jednotlivých pokojů. Na ostrově byly vybudovány i zahrady s okrasnými a léčivými rostlinami. Tady asi spolupracovala Tychonova sestra Sophie, která vskutku dělala čest svému jménu. Sotva byla dokončena jedna stavba, pustili se stavbaři do další. Ta dostala jméno Stjerneborg, což znamená Hvězdný hrad. Pozorovací přístroje tam byly umístěny pod úrovní terénu, aby se omezil vliv větru a teplotních změn. Dobře byla zajištěn i personál hvězdárny – většinou vážní zájemci o astronomii a většinou mladší než byl Tycho. Když nebyl šéf přítomen, tak si užívali radostí života, neboli když kocour není doma, mají myši pré. Mnohem lehčeji tak snášeli poněkud proměnlivé Tychonovy nálady.

„Kdo popírá vliv hvězd, omezuje též moudrost a prozřetelnost Boha a popírá zkušenost. Bylo by nesprávné se domnívat, že Bůh všechna ta zázračná umělecká díla nebes – zářící hvězdy - bez užitku byl stvořil. Obloha, toť hodiny, které roky, měsíce a dny ukazují. K tomu účelu pohybuje se pět ostatních planet ve zvláštních sférách. A to vše měl Bůh bez účelu, bez rozmyslu stvořiti?“ Tahleta slova jsme objevili v řeči na obranu astrologie, kterou během svých universitních let v Kodani sepsal právě Tycho Brahe. Nebyl jediný, kdo se astrologií zabýval. Tedy mezi astronomy. Byla pro něj formou víry naplněním duševního života a přesvědčení o smyslu existence vesmíru. Na Uraniborgu se však nijak zvlášť nepěstovala. Tam se věnovali úplně jiným věcem. Například Brahe zde pořídil se svými spolupracovníky katalog sedmi set osmdesáti osmi hvězd, které zaměřil co možná nejpřesněji. Podařilo se tu soustředit řadu velice přesných přístrojů, především těch, které měřily úhly. Některé přístroje zhotovil Brahe sám – byl velice zručný. Většinou už nebyly dřevěné, ale kovové, nejčastěji s mosaznými součástkami, které odolávaly povětrnostním podmínkám, byly přesnější a navíc umělecky překrásně zdobené. Pro zaměřování sloužila úzká štěrbina, takzvaný vizír. Pozorovalo se pouhým okem, protože na konci 16. století nebyl ještě dalekohled znám. Těmito přístroji se na ostrově Hvenu podařilo Tychonovi objevit takzvanou roční nerovnost Měsíce – ta je způsobena okamžitými rozdíly zrychlení Slunce a Země.

Přesnost Tychonových přístrojů se přiblížila dosažitelným možnostem. Jeho kvandranty, extanty a oktanty na Uraniborgu byly vrcholem tehdejší astronomické techniky. Brzy jsme se o tom měli přesvědči i u nás, v Praze.