292. schůzka: Kterak jsme se zřídili

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vladislav II. Jagellonský

„Léta Páně 1498 stala se hrozná a nekřesťanská věc, když některé ženské trávily lidi otrávenými topinkami. Boží zásluhou se to odhalilo a to vraždění přestalo. V Kutné Hoře kvůli tomu upálili jednu babku a pak se to prozradilo v Praze. Byly za to upáleny na Novém Městě.“

„Kameníkova žena Johanka, na Starém Městě Moučková, z Malé Strany Rájova dcera, dále hokynářka Lída z Koňského trhu a Židovka Bělská, která ten jed připravovala. Při mučení obvinily na sto dalších a svedly všechno na Koptovu ženu od svatého Jindřicha, jejíž muž byl také konšelem. Ale Johanka Kameníková, jejíž muž byl předtím na Novém Městě předním konšelem, vypověděla při mučení, že to všechno dělala s vědomím svého muže, a s tím také zemřela.. On musel něco tušit, protože rychle odešel na Zbraslav, ale tam byl také zatčen a mučen tak, že mu při natahování na skřipec zlomili ruku. Při jeho mučení byl kromě jiných konšelů přítomen pan Hradecký, a ten přikazoval, aby ho jen pořádně natáhli. Potom však byl propuštěn a jakž takž se uzdravil, ale zůstal chromý. Ty ženské upálili v pátek na svatého Urbana navečer.“

I největší mozaika se neobejde bez drobných kamínků

Snad se může někomu zdát, že tento případ jest v dějinách našich jevem pouze okrajovým. A snad se ani nesluší, abychom jej stavěli v sousedství vysoké politiky. Učinili jsme tak záměrně a naše úmysly jsou lehce čitelné. Chceme naznačit, že se mohutná stavba české historie neskládá pouze ze zásadních a světodějných aktů, ale že do ní patří i živůtky obyčejných lidiček, a když už se holt nedalo nic dělat, tak se upalovalo. A teď, když jsme si řekli, že i ta největší mozaika se neobejde bez kamínků drobných, malých, nepatrných, teď opět můžeme upřít svůj zrak vzhůru, k místům, kde se vskutku rozhoduje, bez kterých by to zkrátka nešlo.

Matyáš Korvín

„O suchých dnech postních v běhu roku 1499. od 20. února do 1. března víme, že uložen byl ze společného svolení všech tří stavů trest; na lidi zlé a nešlechetné, kteříž v těchto časech cedule zrádné, nešlechetné a hanlivé na všechny stavy tohoto království, i také na pány a úředníky zemské spisujíce, je lepali, kradli a metali pokoutně, začež každý, kdo by v takovém skutku postižen byl, bez milosti měl čtvrcen býti jako zrádce, a kdo by pak, najda takovou zrádnou tabuli, hned ji nestrhal a ji komu jinému ke čtení neb ohledání dal, měl též bez milosti seděti rok ve věži. To podává samo důkaz o veliké tehdáž rozdrážděnosti a rozčilenosti stavů proti sobě vespolek.“

Ano, České království bylo opět jednou rozdrážděno. Toto rozdráždění mělo ovšem onačejší dopad, neboť bylo politické. Léta Páně 1490., když se na věčnost odebral uherský král Matyáš Korvín, převzal vládu nad Uhrami Vladislav Jagellonský, což v praxi znamenalo, že změnil svoje trvalé bydliště. Namísto dosavadní adresy: „České království, Praha, Pražský hrad“ byl nyní sídlem „v Uhrách, nad Dunajem, na Budínském hradě.“ Vliv Vladislavův u nás vyhasl úplně a moc se chopili: páni. Hned v prvních letech po odjezdu panovníka z království Českého do Uherského ovládla šlechta všechny rozhodující pozice.

Vladislavova majestátní pečeť

Roku 1497 si svoji právní moc dala zakotvit. Královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy začal se svým týmem pořizovat rozsáhlý soupis starých i novějších právních norem. Byl to jakýsi souborný zákoník – s trochou zkreslení bychom mohli říct: nová ústava českého státu. Práce nějaký ten rok trvala, a právníci do ní mimo jiné zařadili pohotově zákony, které propříště nedovolovaly, aby se stala ta nepříjemná záležitost. Už jsme si probírali. Ten malér s Daliborem z Kozojed. Prostě aby si kdejaký chlap nemyslel, že si své pány bude měnit, jak se mu zamane. Zrodilo se takzvané Vladislavské zemské zřízení, a tím pádem jsme se zemsky zřídili. Ale moc jsme si tím nepomohli.

„Toho času dal Bůh hojnost obilí, ovoce a vína a staří lidé nepamatovali takovou úrodu vína, že ho lidé neměli do čeho nalévat, a to nejen v Čechách, ale i v okolních zemích. Avšak z této hojnosti darů božích vzešlo málo dobrého mezi lidmi, jen samá pýcha, ožralství, spory a nepřátelství. Málokdo za ty dary děkoval Bohu.“

Lidé jsou arci tvorové veskrze nevděční a nepokorní, a to jak vůči Bohu, tak vůči svým politikům, kteří to s nimi podobně jako Nejvyšší myslí dobře. Zemské zřízení se zkrátka nesetkalo se všeobecným příznivým ohlasem. Už jeho domlouvání a formulování a pilování a vyjednávání přineslo nesčetné obtíže, z nichž jedna vyplývala z faktu již zmíněného, totiž že král nebyl doma. „Žádný ze stavů nevěděl o jiném prostředku k urovnání a upokojení svému, nežli královu přítomnost a jeho působení osobní. Když pak on i dále odpíral přijeti do Čech zase, musela předjíti mnohá sem i tam poselstvování, nežli se přišlo na cestu potud neschůdnou a neslýchanou, totiž na návrh, když král nemohl do Čech jíti ke stavům, aby stavové sami šli k němu do Uher. Sliboval on přijíti jim vstříc do Prešpurka. Poněvadž ale bylo nemožné, aby páni a rytířstvo všickni osobně vydati se měli na tak dalekou cestu, navrženo a přijato bylo, pokud je nám známo poprvé v dějinách českých, aby tenkráte sněmovalo se ne bezprostředně, ale skrze delegované výbory, skrze poslance od stavů z lůna svého zvolené.“

Jednání v Prešpurce

No, nakonec se všichni v Prešpurce neboli v dnešní Bratislavě sešli a zanedlouho byl ten dokument na světě. Ale – všeobecná spokojenost nevypukla. Nový zákoník těžce postihl královská města. Šlechta v něm prosazovala jednak svá práva na svobodné podnikání v těch oblastech hospodářství, ze kterých doposud monopolně a privilegovaně žila právě města a současně hájila názor „Na sněmech má být slyšen jen dvojí hlas!“ Hlas měst se škrtal. To byly hlavní důvody, proč města s novým zemským zřízením nesouhlasila a nikdy je nepřijala. „Po dnešní den nemáme my ani budoucí naši králové čeští nic víc od království zastavovati, ani dědicky dávati, ani kterých sum připisovati aneb životů přidávati beze rady vší země české, ani zámků, kterýchž nyní v držení jsme aneb potom budeme, nikterak zapisovati ani navazovati nemáme nižádnému. Než chtěli-li bychom pak buď my aneb budoucí naší, králové čeští, které zámky, města, městečka aneb vesnice zastaviti pro potřebu zemskou, to máme a moc budeme učiniti s radou a vůlí vší země, a jináč nic. Pakli bychom přesto co zastavili aneb dali a prodali bez rady a vůle vší země, to dání, prodání, zástava, životy zapsán aneb sumy připisování žádné moci míti nemá a míti nebude.“

Prešpurk v 16. století

Tato slova byla řečena v čase adventním v roce čtrnáctistém devadesátém devátém, ale mnohem důležitější však byla slova, pronesená v následujícím předjaří, tedy v roce 1500. „Na tomto sněmu čteno a váženo bylo vše, co v Prešpurce loni uzavřeno bylo, ba přičiněno dále nad to, což jest více bylo potřebného a dokonáno.“ Král už se proti toku Dunaje z Budína do Prešpurku nevydal, ale nové zřízení zemské podepsal. „Král Jeho Milost ráčil jest povolení dáti pánům a rytířstvu v koruně české, aby svá práva po všech deskách a privilegiích na Karlštejně vyhledali a v jedny knihy sepsali, a to s pilností přehlednouce aby vážili; práv svých aby přičinili nebo ujali, tak jak od starodávna bývalo; a ty knihy aby tisknouti rozkázali, aby je mohl míti bohatý nebo chudý, kdož by chtěl.“

To nejpodstatnější bylo až úplně nakonec. To nejhlavnější se nacházelo až v tom posledním ze všech pěti set padesáti čtyř paragrafů: „Páni a rytířstvo v těchto knihách, co nahoře psáno stojí, za právo jsou nalezli a utvrdili; a tím hýbáno nemá býti od nižádného člověka bez svolení hlasu panského a rytířského. Než panský a rytířský stav měl jest vždycky vůli a svobodu, práv svých přičiniti aneb ujíti, a též ještě sobě oba dva stavové svobodu pozůstávají, oč by se koli tito dva stavové na obecním sněmu svolili, budou moci práva přičiniti aneb ujíti.“

Roku 1502 král zákoník schválil a města se spojila v jednotu a začala se připravovat na válku. Spolek sdružující 32 největší královská města s čele s Prahou vyhlásil, že agresivitě pánů „čeliti bude až do těch hrdel a statků.“ Do šestnáctého století tedy nevstoupil český stát zrovna šťastně. Ani trochu. Na spadnutí byla občanská válka.
„Smysl celého článku leží nabíledni: šlechta osobovala sobě veškerou zákonodárnou moc v zemi naprosto a výhradně; hlas třetí stavu městského měl jen tam slyšán býti, kde se dotýkalo městských věcí zvláště; do věcí zemských a do záležitostí veškerého národa vůbec neměl vkládati se více. Stalo se jen náhodou, a jistě ne úmyslně, že zapomenuto i na krále co hlavního faktora ve věcech zákonodárných: kterážto chyba opravena jest hned v nejbližších potom vydáních toho zákoníku. Jakých ale půtek bylo potřebí, aby také stav městský nabyl širšího účastenství v moci zákonodárné vlasti své.“

Ty jsi náš král a my jsme tvoji páni

Tak, a měli jsme u nás. Co jsme to vlastně u nás měli? Historik by tomu nejspíš řekl stavovská monarchie. Ta naše byla docela rozvinutá, prostě takové státní zřízení, ve kterém se o politickou moc dělí panovník více či méně rovným dílem se zástupci jednotlivých stavů. Teoreticky vládl král, fakticky však nad ním stál sněm, ve kterém měla rozhodující slovo šlechta. „Ty jsi náš král a my jsme tvoji páni“ – to teď platilo víc než kdy předtím.

„Dějiny české za kralování Vladislava Jagellonce stávají se čím dál tím neutěšenějšími a kormutlivějšími. Ačkoli národ, zásluhou předků, kteří získali českému jménu ostrach i slávu ve světě válečném, požívá od sousedů svých úplného a stálého pokoje, tratí přece Království české své místo mezi mocnostmi evropskými a ve sdružení knížat křesťanských zaniká hlas panovníka jeho, jako by ho již nebylo; sama jsoucnost koruny české, kdysi tak slavné, počíná upadati v pochybu, neboť spor se vede, mají-li Morava, Slezsko i Lužice ještě počítány býti k ní nebo k říši uherské.“

Logo

Tato Palackého poznámka rozhodně nepřehání. Opravdu jsme se ocitli z někdejšího centra na evropské periférii... Dalo by se to tak říct, a nejnázorněji je to vidět na Praze. Pravda, hodně se tady postavilo, renovuje se Hrad a Benedikt Rejt podniká jeden z pokusů, jak dostavět svatovítskou katedrálu. Praha je pořád největším městem v zemi, ale není zdaleka tak zalidněná jako za císaře Karla IV. blahé paměti. Po válkách a epidemiích se z metropole kdysi čtyřicetitisícové stal domov pro sotva dvacet pět tisíc lidí. Když přijíždí roku 1509 král do Prahy se svou uherskou suitou, jako by přijel úplně jiný svět. Uhři se chovají v českém hlavním městě tak velkopansky, že dochází k několika pouličním bitkám. Vladislav reaguje hystericky: nařizuje tvrdé potrestání. Po uhersku. Řada provinilců je rozčtvrcena, lidé jsou popravování brutálním stahováním kůže zaživa – tak odporné divadlo Praha ještě neviděla, a že se toho v ní odehrálo už dost. To jsme u nás museli mít Uhry dosti rádi... Nenávist k nim přetrvala hodně dlouho. Až budou grófové odjíždět, čeští dodavatelé za nimi budou vybíhat a tahat je za šosy kvůli nezaplaceným účtům.

„I uvnitř země představuje státní živobytí vesměs jen obraz rozervanosti, bezvládí a mdloby. Brojení stavů mezi sebou o práva politická stává se záhubným jak svobodě, tak i pořádku. Moc zákonodárná, octnuvší se ve sporu, nedochází uznání všeobecného, moc pak vykonávací, sklíčená finanční bídou, nepostačuje ani k nejbližším a nejpilnějším potřebám.“

Úředník: pilíř státu

No... aby to zase nevypadalo všecko tak bezútěšně, jak to líčí František Palacký. To by bylo jednostranné. Především u nás začínají pracovat úřady. Skoro se chce říct – úředník: pilíř státu. Zní to jako ironie, ale něco na té štiplavosti pravdy je. Ústředními institucemi státní správy se staly zemský soud a štáb takzvaných nejvyšších úředníků zemských. Král byl jenom primus inter pares, tedy první mezi rovnými. Zemským úředníkům náležela moc výkonná, byli to vlastně ministři své doby, a dohromady tvořili to, co bychom dnes považovali za něco jako vládní kabinet. Patřili k nim nejvyšší purkrabí, hofmistr, maršálek, komorník, zemský sudí, nejvyšší kancléř, podkomoří, dva purkrabí karlštejnští, a purkrabí kraje hradeckého. Na úrovni krajů zabezpečovali správu krajští hejtmani, a to vždy dva v kraji. A těch krajů bylo kolem roku 1500 čtrnáct.

Logo

Všechno tady už bylo. Ba i stínová vláda. V časech jagellonských měla dokonce svoje speciální označení – tajná královská rada. Pěkný termín. Takový sbor poradců to byl. V „popisu práce“ měl vytvářet „rozum panovníka“. Taky tato rada se časem skoro úplně vymkla Vladislavovi z rukou a z orgánu poradního se změnila v nástroj stavovského nátlaku. Takže ona taková stavovská monarchie a la Jagello znamenala státní zřízení, ve kterém král bez moci, bez lesku zůstával jenom jakýmsi vznešeným paravánem, kryjícím a svou pečetí a podpisem formálně potvrzujícím diktát pánů. Což byli nejenom páni podle jména, ale skuteční držitelé moci. „Vladislav pohříchu nejméně se hodil k úloze své. Dostalo se ovšem i jemu chvalořečení dosti,“ tato aktuálně znějící slova hodil František Palacký na papír už v polovině předminulého století. „Ti všichni chvalořečníci neustávali velebiti jeho lásku k míru, dobrotu a spravedlivost, a nelze zapírati, že byl mužem dosti rozumným a vzdělaným, dobromyslným, sobectvím a vášněmi nezprzněným, obecného dobrého upřímně milovným.“ Leč: „leč ctnosti tyto, postačující na to, aby zdobily a šlechtily každého soukromníka, ano i konstitučního mocnáře našeho věku, za jeho doby a v jeho postavení obrátily se až téměř v chyby škodlivé. Od panovníka vyžadována je především statečnost osobní; přílišná měkkost srdce a poddajnost bývá všude holým neštěstím. V duchu Vladislavově však byl pohřešován všechen zápal, ba tuším i jemnost pro ideje ony, kterými šlechtí a velebí se život národů. Nadto zdál se zapomínati často, že panovnická moc není osobním a naprostým jeho majetkem, s nímž by podle libosti nakládali, většiti nebo umenšiti jej mohl, ale že je pokladem ob Boha i od národa jemu svěřený, jejž ve své míře chovati a jehož užívati měl jen k obecnému dobrému. Hlavní ale při něm byla vada, že neuměl odolati řečem lichým a dotíravým a že tajné denunciace mívaly vždy u něj veliký účinek – čili (jak pravil Vilém z Pernštejna): ‚Každý ho utrvá mluvením, že na škodu svou nic se nerozmýšlí a že o své dobré málo stojí, nýbrž lžemi lotrovskými krmiti se dá.‘“

Něčeho podobného by se každá hlava tak či ona pomazaná měla pozorně vystříhat... „Neuměl počítati a hospodařiti a tak mařil lehkomyslně královské své důchody a ocital se vždy v peněžních nesnázích bez konce.“ Po pravdě – svoje korýtka si neopomněli naplnit i vysocí správní úředníci. Těm šlo především o osobní prospěch. Z péče o královské zboží, z berní, jakož i panovnických důchodů, z toho všeho jim zůstávalo pořádně za nehty. Předbíháme o nějaký ten rok, ale když se po smrti Vladislava Jagellonského celostátně sečítaly dluhy, které po sobě první Polák v čele Českého království zanechal, došlo se k astronomické sumě. Přes sto šedesát tisíc kop grošů. Jak však již naznačeno – panovník měl zajisté též máslo na hlavě, ale spíše než on způsobili to obrovské manko jeho čiperní zástupci.

„Když strany mocné a náruživé hleděly krále všemi prostředky získati každá pro sebe, rozkládajíce před ním žaloby a důvody své, on v rozpacích nejednou přikláněl se prý více k moci nežli k právu jejich a choval se chytře podle toho; nezřídka, vida pro sebe nezbytí, dával za pravdu soupeřům oběma, každému zvláště, o důslednost svou málo starostliv jsa. Při tom všem nepřipouštěl snadno zármutku srdci svému, ale býval mysli veselé, i když dvořané naříkali při jeho stolu na kdejaký všední nedostatek. Pokud vědomo, neměl libostí a vášní zvláštních a u krásné pleti nehledal zábavy neb kochání; z lenosti sice nemohl viněn býti, ale ani činností se nevyznamenával, ačkoli obyčej míval starati se i o všeliké maličkosti u svých poddaných; jen v honbě liboval sobě poněkud, po příkladu otce svého. Slovem: Vladislav byl lepším člověkem nežli panovníkem a nehodil se na místo, na které líbilo se osudu postaviti jeho.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související