507. schůzka: Zázrak jménem Kuks

František Antonín Špork, potomek tambora z třicetileté války, který svou raketovou vojenskou kariéru uzavřel jako generál a majitel řady panství ve východních Čechách, byl sice povýšen do hraběcího stavu, ale aristokratická špička nového šlechtice ostentativně ignorovala. Stanovil si tedy jasnou strategii: strhnout na sebe pozornost velkolepým mecenášem kultury a umění.

V tomto duchu se rozvíjely nejenom jeho projekty italské opery v Praze či skvěle vybavené tiskárny, ale i myšlenka vybudovat na panství Choustníkovo Hradiště lázeňský komplex, který by přesáhl svým věhlasem Karlovy Vary a přitáhl společenskou smetánku. Tak vznikl v letech 1696 až 1720 v Kuksu komplex se dvěma areály – světským a církevním, naprosto ojedinělý i v evropském kontextu. Světský život reprezentoval zámek s budovou lázní, kolonádami, hostincem, divadlem a objekty správy panství, uprostřed byl prostor určený zábavě se závodištěm, kuželníkem, střelnicí, holubníkem a domem filosofů s knihovnou.

Lázeňskou procházku máme už za sebou; teď se vypravíme přes labský most na protilehlý svah. František Antonín Špork se zabýval tou myšlenkou dlouho. Dokonce na dvakrát. Měl totiž v plánu založit dva hospitaly, na panství konojedském a hradišťském. Pak váhal, jestli by špitál, a samozřejmě i kostel, jestli by raději neměl stát v Novém Městě nad Metují, ale dopadlo to tak, že roku 1707 uzavřel kontrakt s pražským italským stavitelem Pietrem Netollou a zejména s Giovannim Battistou Alliprandim „na stavbu chrámu, jaký nemá mnohé velké město.“ To poznamenal ve svém oslavném spisu básník Gottfried Benjamin Hancke.

Detail mapy panství Choustníkovo Hradiště z roku 1754, olej na plátně

Současně s kostelem se začal stavět i klášter a špitál. „Stavělo se intenzivně,“ praví se v knize Boje s dvouhlavou saní historika Pavla Preisse. „Kámen se dovážel patnácti až dvaceti, pak dokonce sedmdesáti dvěma koňmi, takže za tři roky po uzavření kontraktu mohl být vrchol kláštera osázen plastikami, vázami a celý prostor zastřešen. Pod chrámem se dokončovala klenutá krypta, do které byly roku 1712 přeneseny ze sídla v Lysé ostatky generála Šporka. Klauzurní zeď kolem zahrady s fontánou, márnice a kostnice byly dohotoveny podle úřed-ního protokolu roku 1716. Kostel byl slavnostně vysvěcen v srpnu 1717. roku na den narozeniny císařovny, takže principál právě zde hrající bandy komediantů mohl ve své oslav-né básni spojit obě události..“

Vskutku výrazná umělecká osobnost vstoupila do Kuksu v podobě Giovanniho Battisty Alliprandiho. Narodil se u italského jezera Como, a to byl (jak se vzápětí ukázalo) doslova rezervoár stavitelských sil, které značnou měrou ovládly celou Evropu. Do Českého království se dostal ve službách Černínů, pro které pracoval jako projektant na jejich velkém hradčanském paláci a při přestavbě dvou jejich zámků, v Nejdku a Kosmonosích. Stejně jako lze podle hudební skladby, podle básně, podle obrazu poznat autora, je možné identifikovat Alliaprandiho podle architektonického rukopisu. Jeho stavby se vyznačují tím, že zdůrazňují ústřední prvek oválného sálu, který je začleněn do těla budov. Centrální prostor kostela v Kuksu vidíme jako jakýsi „baldachýn“, ze kterého se nabízejí volné průhledy do vedlejších prostor, přičemž vše je soustředěno kolem hlavní osy. Mezi námi: v rozhlase se takové věci nevysvětlují zrovna nejlíp: Snad bychom ale měli dodat, že „jde o řešení, které nemá ve střední Evropě přímou obdobu, je unikátní a svou architektonickou ryzostí se řadí k nejpozoruhodnějším sakrálním stavbám své doby.“ Přitom to byl právě Alliprandi, který pro Kuks vymyslel nejenom ústřední chrámovou dominantu, ale i celou dispozici kláštera-hospitalu.

Ale... snad je lépe věnovati se světlejším, vyšším a lepším stránkám lidské povahy. Ústřední postavení v galerii Matyáše Bernarda Brauna zaujímá Náboženství. Je opravdu uprostřed – mezi Ctnostmi a Nectnostmi. Vyjadřuje ji postava krásné ženy, obklopené paprsky, protože ty rozptylují mraky obklopující duši, s bělostným obnaženým poprsím a křídly na ramenou, protože učí lidi létat nad hvězdy. Oděná je však v ošklivé roztrhané roucho, opovrhuje totiž nádherou. Její levice spočívá na břevnu kříže, ten jí poskytuje klid, a přitom ještě drží udidlo, protože učí ovládat hněv a zlobu, zatímco pravou pozdviženou k nebi drží otevřenou knihu, představující boží zákon, jeho výklad je vyjádřen příkaz lásky k Bohu a k bližnímu. „Perutě, v nichž šumivě vyznívají protisměrně stoupavé křivky, se uplatňují jako dominantní moment ze všech úhlů pohledu, a odrazem slunečních paprsků láme se světlo různými směry a plastiku přímo světlem obaluje.“

Braunova Láska patří na Kuksu k nejkrásnějším sochám (foto uživatel Dezidor)

Když se pohledem odpoutáme od těch perutí, upoutá naši pozornost dvojice andělů. Jsou mohutní – všechny ostatní sochy značně převyšují. Jeden anděl je radostný, k nebi vzhlížející v široce rozvinutém vykročení, zatímco jeho protějšek pláče a klade nohu na lebku s trnovou korunou. Ze stručného záznamu z roku 1729 se dozvídáme, že „první z andělů drží v rukou dvě přikázání – Miluj Boha svého a bližního svého, a ten druhý svírá ve svých rukou lucernu.“ Říkají jim taky „Anděl dobré a Anděl žalostné smrti.“ Kmenový počet Ctností se rovná magickému číslu sedm. Což je počet planet, tehdy známých planet, počet svobodných umění, ale také darů Ducha svatého, svátostí a skutků milosrdenství. Čtyři Ctnosti jsou hlavní: Spravedlnost, Síla, Moudrost a Umírněnost, tři Ctnosti jsou bohoslovné: Víra, Naděje a Láska. Rovněž nectností musí být sedm: Pýcha, Hněv, Závist, Lakomství, Opilství, Obžerství a Smilstvo.

Jako první v řadě Braunových soch se postavila (vlastně: byla postavena) Víra. Vyznačuje se bohatě zřasenými šaty a její pohled je upřen kamsi daleko mimo nás. Její sousedkou je Naděje. Dívá se k nebesům a pod nohama má velkou kotvu, což je symbol naděje. Následuje Láska. Ta socha patří na Kuksu k nejkrásnějším. Znázorňuje prostou ženu se dvěma dětmi. Láska nemůže být ničím překonána. Trpělivost a Moudrost, mladá žena se dvěma obličeji. Síla má vojenský stejnokroj. Do řady Ctností se dostala jenom proto, že její vojevůdcovská hůl velí pravděpodobně obrannému boji. (Ano, prakticky žádná válka se nevede jako útočná – vždycky jen kvůli obraně.) Cudnost. Ta trochu přehání – zahaluje si i obličej. A Píle se zase opírá o úl, což naznačuje, že je pilná jako včelička. Upřímnost drží v levé ruce srdce. Takže je má nikoli ukryté, ale fakticky na dlani. Spravedlnost – jinak ani nelze – má oči zastřeny rouškou a v pravici drží meč. A váhy v druhé ruce? Ty chybějí. Ctnosti jsou vznešené, ušlechtilé, následováníhodné, leč poněkud chladné.

Matyáš Bernard Braun na nich i na Neřestech pracoval pouhá dvě léta, kolem roku 1719. Mistr hlavně připravil hliněné skici a sám dotvářel (pravděpodobně) jenom tváře. Sochy se liší nejenom v jemných odstínech svého rukopisu, ale i co se materiálu týče. Ten nepochází z jediného lomu, ale z různých zdrojů, většinou to je ale tvrdý a trvanlivý pískovec. Natolik trvanlivý, aby vydržel kyselé deště, však není, proto byly pro Kuks zhotoveny kopie a originály jsou už navěky v pohodlí lapidária.

Braunovy sochy Ctností a Neřestí na Kuksu (foto uživatel Dezidor)

Matyáš Bernard Braun nepřišel do Čech jako sochařský učeň, ale jako hotový umělec. Vnesl do svého oboru nové prvky, je zajímavé, že se v jeho tvorbě objevily až u nás. Jsou to hlavně jemné citové odstíny – pomíjivé nálady, vášeň, duševní zanícení, extáze. Do té doby je barokní sochařství neznalo – alespoň v takové míře ne. „Byl to právě Kuks,“ píše jeden z největší znalců našeho baroka profesor Jaromír Neumann, „kde se odehrávalo nejdůležitější dějství vnitřních proměn, které Brauna stále více sbližovaly s českým prostředím a nakonec učinily jeho umění organickou a neodmyslitelnou součástí českého baroka.“