508. schůzka: Generalissimus ptáčníků

9 fotografií

Tuhletu písničku dal vytisknout František Antonín Špork. Celým titulem se jmenovala Žalostně radostiplné historické zprávy, jak byly čarodějnice v Segedinu v Uhrách zvláště duchovně povzbudivým způsobem zkoušeny, mučeny a popraveny. Což nám právem připadá jako ironie. Namířená proti černým sousedům. Proti jezuitům. Vypráví se v ní o tom, jak v Uhrách čistí zemi od čarodějnic, které vyznaly, že by se nebyly mohly shromažďovat, kdyby byl na příslušném místě včas vztyčen kříž. Tím se naráželo na slib jezuitského představeného v Žirči (v sousedství Kuksu) vybudovat nad Žirčem obdobu vídeňské Kalvárie, kvůli čemuž požádal proto hraběte Šporka o směnu kusu lesa na hranicích obou panství za pozemek na Labi. Jezuité si ovšem na Šporkův souhlas nepočkali a nechali pořídit několik soch a tři kříže a začali budovat cestu, která vedla k plánovanému poutnímu místu ze žirečské strany. Potom však jezuitský představený zemřel a práce se zastavily. U jezuitů. U souseda nikoli.

Pan Špork začal ve stejné době stavět Betlém. Vlastně – on ne. Začal mu ho Matyáš Bernard Braun. Narození Krista s velkým andělem, mimoto devět menších andělů na nebi i s klenbou z oblaků, v basreliéfu Ježíšek, Maria a Josef spolu se sedmi pastýři; rovněž na nebi v oblačné klenbě čtyři menší andělé, dohromady 26 figur, se vší kamenosochařskou a lamačskou prací činí vše dohromady 550 zlatých. Svatí tři králové se všemi svými sloužícími, koňmi a velbloudy (také celé a poloviční figury) představují dohromady 23 kusy. (Není nadto, když umělec umí počítat.) Za nějaký čas, když přijel Braun opět do Kuksu, byla už v Novém lese v pískovcové skále vyhloubena sluj a celek doplněn o dalšího klečícího pastýře, k tomu jeden kus hraběcího erbu, vše dohromady za 180 zlatých. Dnes věhlasné sochařské dílo, součást národní kulturní památky. Leč nechybělo mnoho a žádná národní kulturní památka nebyla. Neměla být vůbec postavena. Proti byli jezuité.

Kus skály (tedy podle nich) patřil Žirči, přesněji: jejich poddanskému sedlákovi. S čímž patres nesouhlasili, tedy aby se tam cokoli budovalo, a vyvolali inkviziční řízení, které nařídilo práce na sochách zastavit. František Antonín Špork si stěžoval: „Nesmím pěti Gloria in excelsis, neboť ti, co sídlí v údolí, mě vytlačují z vrchu. Komu nejde k srdci, že ta krásná díla zůstávají nedokončena?“ Samozřejmě ne všechny sochy které vznikly v Novém lese u Kusu, byly svaté. Mezi krajně podezřelé nutno bylo počítat sochu ďábelského notáře. Špork mu dal jméno Ficli-Pucli. Bylo to zosobnění soudního pletichářství. Aniž jezuité na vlastní oči tuto karikaturu viděli, tak velice jim vadila. Z břicha pekelného notáře vylézají tři ďáblové – dva s kozlími hlavami a jeden spíš komický čertovský zjev s parohy a oslíma ušima. Notář vyvaloval na diváka oči za cvikrem a nastavoval mu knihu s nápisem, znamenajícím „zákonně i nezákonně“ a vystihujícím způsoby, které by byl notář ochoten uplatnit tím, že otočí stránky. K tomu mu nabízel kalamář se dvěma brky ohyzdný čert, vynořující se ze šlehajících plamenů mezi notářovými kozlími kopyty, ovinutými hady; druhou rukou přidržoval na soklu sochy dvě masky, symboly přetvářky. Na podstavci se skvěl německý nápis „Hohl dich der Teufel!“ Po česku „Čert tě vem!“ Což neplatilo ani tak jezuitům, jako spíš jednomu advokátovi. On ho Špork neměl rád. On mu ležel v žaludku.

Jedním z největších nepřátel Františka Antonína Šporka (tedy kromě žirečských jezuitů) byl kancléř František Ferdinand Kinský. Špork mu vyčítal zaujatost v několika svých sporech, jež rozhodoval a jež se týkaly jeho dluhů. Když Kinský onemocněl – prý velice vážně – napsal mu Špork dopis (údajně „silný“), v němž mu vyčetl, že mu ubližuje, když věří nesvědomitému prokurátorovi a vyzval ho k projevu účinné lítosti, protože jeho, tedy Kinského těžkou nemoc nezpůsobilo ani tak stáří, ani tělesná slabost, ale – potlačování neviny. Pan kancléř se následkem toho dopisu naštval natolik, že vstal z lože a rychle se uzdravil. Procesy se rozjely naplno, a byly to procesy z mnoha četných, všecky ty soudy prorostly Šporkovým životem a strávily velké množství jeho energie, a zaplnily stovky stran jeho korespondence. Do všeho se ještě zapletl jeho mladší bratr, což byl člověk duševně nemocný, psychopat se sklony k sadismu, který zavraždil svého štolbu a pokusil se otrávil i svoji ženu. Po dalším pokusu o vraždu (komorníka) začal vyhrožovat svému bratrovi a manželce, že je dá též zavraždit a jejich majetek zapálit.

Bratr byl obžalován, a za jeho advokáta byl Františkem Antonínem Šporkem angažován universitní profesor Václav Neumann z Puchholzu, autor četných pojednání, pověřovaný významnými úkoly státoprávními i ústavními, týkajícími se nejenom Českého království, ale i celé říše. Což byla na první pohled výborná volba, leč v posledku osudová, neboť zanedlouho nato ho hrabě Špork urazil pochybnostmi, že mu pan advokát neodevzdal všechny bratrovy peníze a šperky. Následovala Šporkova žaloba na právního zástupce, kterého si on sám najal, aby hájil jeho bratra. Advokát styky se svým mandantem (tedy mladším Šporkovým bratrem, obžalovaným, který mezitím uprchl do Saska) nepřerušil, naopak, přijal jeho nabídku, že zaplatí, bude-li nad ním zrušena kuratela a zastaveno soudní stíhání. Lze pochybovat, že by se nám podařilo vysvětlit alespoň částečně, oč ve všech těch sporech šlo, takže zůstaneme u konstatování, že náš František Antonín Špork měl za svého povedeného bratra platit a platit a platit, ale buď nemohl. nebo nechtěl platit tak rychle, jak se požadovalo, a tak poprvé pocítil, jak chutná exekuční akce, podložená policejně-vojenskou mocí: Do jeho zámku v Lysé nad Labem vtrhlo pětadvacet husarů, kteří se přes veškeré protesty stáhli teprve tehdy, když se vykázal kvitancí o zaplacení příslušné sumy několika desítek tisíc zlatých. Trápení Františka Antonína tím však neskončilo, protože advokátu Neumannovi se podařil husarský kousek: jeho klient byl zproštěn kurately.

Ten se vrátil do Heřmanova Městce naplněn ještě větší záští k manželce a k staršímu bratrovi, jehož hospodaření mu tu nesmělo nic připomínat – dal proto ihned zničit všechno, co tu František Antonín stačil za krátkou dobu pořídit: zahradu se zahradnickým domkem i nový nábytek v zámku. Na oslavu takto vydařeného návratu uspořádal pitku, při níž „se jako prase vyválel v kaluži a piva a bratřil se se špatnou selskou chátrou.“ Za vším zlým viděl mladší bratr Špork prsty svého staršího bratra, zatímco starší bratr Špork obviňoval ze všech svých trampot advokáta Neumanna. Nemohl mu přijít na jméno. Ačkoli bylo okolí bylo prošpikováno špicly a donašeči, pustil si pusu na špacír a prohlásil před svědky, že ten šelma Neumann si zasluhuje oprátku a já odměním každého, kdo mu uřeže nos a uši. Advokátovi se to samozřejmě doneslo, a Neumann se rozhodl vyvolat z toho aféru náramného rozsahu a dosahu. Vznesl žalobu pro vyhrožování vražedným útokem (kterému ani sám nevěřil). Soud rozhodl, že hrabě se musí očistit přísahou, že nic takového nikdy nepronesl, a to ve svatovítské katedrále. Nakonec to vskutku odpřísáhl, jenomže mezitím uplynulo zhruba dvacet let. Dvacet let soudů, procesů, žalob a obhajob. Neumann vytušil ve Šporkovi a jeho sudičské vášni slepici snášející zlatá vejce.

Záhy poté se dokonce pan doktor hraběti omluvil a nabídl mu, že ho nadále bude zastupovat. Špork mu vyplatil dlužní úpis, ale protože proces nedopadl dobře, tak se jaksi neměl k tomu, aby zaplatil, a ze všeho povstal zase jeden pěkný proces, tentokrát stál opět hrabě Špork proti svému advokátovi, a skončilo to zase obsazením zámku v Lysé nad Labem, tentokrát jednotkou třiceti kyrysníků a kromě toho i několika set měšťanů z okolních měst, kteří byli při té příležitosti povoláni do zbraně. Špork byl zatčen a eskortován do Prahy, kde byl uvržen nikoli do věže Daliborky, jak se traduje, ale do jedné z místností purkrabského paláce. „Hrabě dal nejprve stěny vybílit vápnem a pak je začal pokrývat svými nápisy. Zvenčí nad chodem dal umístit nápis: Kam to vstupujete? Nevstupujte tam! Vstupujete špatně! Na vnitřní stranu dveří namaloval dva černoušky, kteří nesli na svých hlavách nápisy: Kde kříž, tam světlo. Na jedné stěně umístil kresbu srdce na kovadlině a pod tím jedno slovo: Vytrvám. A další nápis hlásal, že ve výšinách není spočinutí, ale věčný neklid. Vizuálně to vyjadřoval vodotrysk, na jehož paprsku balancovala koule. Stěny byly brzy popsány tak hustě, že se tam další nápisy už nemohly vejít.“

A protože těch procesů, namnoze prohraných, bylo víc, a protože za těmi prohrami a finančními ztrátami vězel neomylně pan dr. Neumann, nebylo divu, že ho hrabě Špork neměl rád. Když už se mu nemohl pomstít u soudu, tak mu to vracel prostřednictvím soch. Sochu svatého Michaela nabízel pan hrabě, že by mohla být umístěna na Karlově mostě v Praze. Nebyla, a ani v Lysé nakonec nestála. Údajně měl mít Michael Šporkovy rysy, a ďábelský drak, kterého archanděl poráží, podobu doktora Neumanna. Zato Braunova socha Herkomanna byla v Kuksu skutečně vztyčena. Herkomannus bychom mohli přeložit... no, byl to někdo jako „Zvykomil“. Ta socha byla na Kuksu největší a znázorňovala zkostnatělost a zpátečnictví justice. Bylo to ještě horší – Herkomannus byl arcilotr, původce a vtělení veškerého zla a hříchu a tedy je pekelného původu. Na hrudním pancíři a na plátech tohoto rytíře byly umístěni bazilišci. V ruce držel říšské jablko s nápisem IURE ERIU, což zní zepředu i zezadu stejně a mělo to naznačovat, že zákon se může libovolně obracet. Knihy, navršené pod jeho rozkročenýma nohama, jsou zčásti jeho zbraněmi, zčásti oběťmi. Na soklu byl latinský nápis: „Herkomannovi, nad spravedlností dosud nepřemoženému vítězi a právních formalit přednímu znalci, slušnosti a práva utlačovateli, k výstraze potomstvu tuto sochu ve spravedlivé při poražená oprávněná bolest postavila.“

Hrabě Špork se při vzniku sochy osobně angažoval. Státue se opravovala a doplňovala, aby vypadala řádně „doktorsky“ a zjevně představovala doktora Neumanna. Ten pan doktor musel vskutku ležet panu hraběti v žaludku, jak už řečeno, neboť ani po letech tato emoce nepominula a v Novém lese vznikl ještě jeden ďábelský doktor, Ficli-Pucli... „Oprávněná stížnost křesťanské duše, že páni patres T. J., z Ž. (ty zkratky jsou lehce čitelné: páni patres z Tovaryšstva Ježíšova ze Žirče), dosud nikdy neslýchané scandalum před celým světem způsobili a zabránili zbožné stavbě pěkného sousoší, jež představuje Narození Krista neboli též jesličky a tím také ukázali, že nechtějí pamatovat ani radostného narození, ani bolestné smrti Ježíše Krista.“ Hrabě Špork tuto veršovanou modlitbu vytiskl a rozšiřoval ji. Na koho tím útočí, bylo okamžitě jasné:

Můj Ježíši, což je snad svět už naruby?
Žene snad sama sebe ctnost do záhuby?
Kde má být láska k Tobě, můj ty Spasiteli,
když neplní se ani to, co vnější zdání velí?
má se jí nejen vnitřně, i navenek dát výhost,
kdo v srdci ponese, veliký Bože, tuto milost?
Cos takového nelze vůbec pochopiti přeci,
jak ve snu stojím zaražen tou věcí.
Můj Ježíši, tvůj lid? Z tohoto řádu lid,
jenž vznešené tvé jméno kdys dal si přidělit?
U Ignáce se ctnostem učilo to plémě,
jež téměř dospělo až na pomezí země.
Tvůj lid? U něhož skví se z věží výše
ve zlatě jméno Ježíš v úplné lesku pýše,
u něhož vznešené to jméno kostelů i dveří
i jeho příbytků jako vyzdobení střeží,
též jeho residence, skvostné paláce
tím jménem ozdobeny jsou vždy bez láce.

Neušetřil autor otce jezuity, věru neušetřil... Jezuité si to samozřejmě nenechali líbit. Do Kuksu vtrhl vojenský oddíl (tentokrát to byli zase kyrysníci) a pět dní se nakládalo. Nakládaly se knihy, které byly odvezeny k cenzuře v šestatřiceti bednách. Kromě toho vyšlo nařízení místodržitelství, aby v Kuksu „všechny skandalózní nápisy, malby a státue ihned byly odstraněny.“ Nápisy byly zabíleny, hrabě sliboval, že Herkomanna předělá na „zbožnou figuru,“ ovšem jen do doby, než zjistil, že se na Kuksu začalo ničit, že na kusy bylo rozbito jeho vodní dílo – socha močící krávy. Sotva z Kuksu odtáhly po vyšetřování a konfiskaci knih dvě kompanie kyrysníků se svými veliteli (kterým z příjemného místa příliš nechtělo), rozhodl se Špork pro další provokaci. Jeho bojové odhodlání se vzepjalo co nejvýš (a to doslova) až na vrcholek Sněžky. Vztyčením kříže chtěl tady dát podnět ke vzniku jakéhosi poutního místa, které však bylo třeba zpřístupnit pohodlnější cestou. A právě tou měli žirečtí jezuité odčinit svou liknavost se zřizováním Kalvárie.

„Na paměť svého výstupu na Sněžku dal hrabě složit a vytisknout píseň na melodii kalvárské árie, nazvanou Rýbrcoul vyrušený ze svého klidu, aneb pamětihodná událost, jež se přihodila horskému duchu na Sněžce, zvanému Rýbrcoul dne 18. srpna 1729.“ Obsah této šporkovské písně lze vystihnout několika slovy: „Statečný hrabě, před nímž si není jisto žádné místo, vyhrazené dosud temným silám, vyhnal pána Krkonoš z jeho království tím, že dal na Sněžce vztyčit kříž.“ Byl to malovaný krucifix, na jehož zadní straně bylo několik veršů. Zavěšen byl na střeše vrcholové kaple. Možná by se vyjímal lépe jinde, jmenovitě v Žirči, kde má přece už připravené místo? A tak se Rýbrcoul rozhoduje strašit Žirečské dnem i nocí, dokud svůj slib nesplní. Verše na Ukřižovaném na Sněžce a píseň o Rýbrcoulovi byly zařazeny mezi hraběcí přečiny v žalobě, na které se už začalo pracovat. „Šporkovi byl vzápětí doručen císařský dekret, který mu zakazoval dovážet a rozšiřovat nebezpečné a podezřelé knihy – v kukské knihovně byly totiž nalezeny evangelické publikace. Zvláštní žalobou byl hrabě obžalován z kacířství a jeho rozšiřování, z rouhačství proti svatým, proti římskokatolickému ritu, jakož i proti královským soudcům, císařským služebníkům, duchovním řádovým osobám a jiným poctivým lidem kolportováním tištěných potupných spisů, letáků, ale také malbami, sochami a nápisy. Svou samozvaneckou horlivostí odvracel hrabě lid od poslechu řádných kázání tím, že jim dával o svátcích a nedělích předčítat z různých děl, k nimž sám ještě přičiňoval poznámky. A v Kuksu dal předvádět komedii k posměchu katolického náboženství.“

Návrh trestu zněl hrozivě. Ztráta inkolátu (tedy občanství Českého království), statků a pokuta 100 000 zlatých. Spálení knih a doživotní přísné vězení. Ale konec této historie vlastně známe – vyprávěli jsme si jej v příběhu jezuity Antonína Koniáše, který se postaral, aby pan hrabě Špork naznal, kde a kudy vede správná cesta. Vše se obrátilo o 180 stupňů, starý bojovník a sudič byl unaven a zlomen. Páter Koniáš měl v Lysé kázání, které hrabě Špork sledoval vkleče mezi svými poddanými, pět dní nato kázal Koniáš v Kuksu a on i pan hrabě si veřejně odpustili a obě strany si slibovaly, že budou dobrými sousedy, Špork přispěl k míru totální kapitulací a Žirečtí maximální ochotou zapomenout a vyjít vstříc. A zbytek života – zemřel v Kuksu jako šestasedmdesátiletý – prožil v každodenních myšlenkách na smrt. Ze svého zámku patřil jeho pohled kryptě s věčně hořícím světlem, v pražském paláci zase matčině lebce. I jeho hodinky měly pouzdro ve tvaru lebky. Nechal si udělat rytinu s nápisem Bůh tě vidí a s nezbytnou lebkou. A lebka se jako koncová viněta objevuje v Písni o smrti známé po celém světě, kterou František Antonín Špork vydal:

Erb smrti, erb všeobecný
měl vždy před očima.
Jak sprostný, tak urozený
ať si jej ovšem všímá.
K strachu, jak myslíš, nebudeť;
často se s ním potěšíš.
na konec svůj vždy pamatuj,
a na věky nezhřešíš.