587. schůzka: Soukromá podobizna císařovny a královny matky Marie Terezie

Tato slova Marie Terezie se naplnila v předposlední listopadový den roku 1780. Čas se neúprosně odvíjel a zhoršující se nemoc brala Marii Terezii poslední zbytky sil. Víc než kdykoli jindy si uvědomovala váhu času a lpěla na něm silou vůle. Trápil ji prudký kašel a astma s rozedmou plic. Srdce jí sláblo a nové potíže se družily s těmi staršími. Oběhová nedostatečnost jí způsobovala vodnatelnost celého těla, zvláště nohou. K akutnímu zhoršení došlo poté, kdy se císařovna – přes všechny svoje potíže – zúčastnila 8. listopadu 1780 lovu bažantů, na kterém silně prochladla. K chronickým potížím se přidal akutní katar průdušek a záchvaty kašle a dušnosti.

Marie Terezie byla velmi korpulentní. Už se ani nedokázala protáhnout vchodem do kapucínské hrobky k rakvi svého manžela. Musela tam být spuštěna na zvláštní sedačce na lanech přes kladku – ta se s ní ovšem kvůli její hmotnosti utrhla. Nemohla dýchat. Schody jí dělaly velké problémy. Velice ji také trápil revmatismus. Její stav se zhoršoval den ode dne, císař Josef ale doktorům a jejich diagnózám příliš nevěřil. Myslel si, že zveličují, aby nakonec mohli vyzdvihnout své zásluhy o její uzdravení. Jako další možnost přičítal (jak už víme) úsilí své matky, která mu chtěla zabránit v odjezdu do Anglie. Bral na lehkou váhu její nachlazení i stále těžší záchvaty dušnosti. V tomto přesvědčení ho podporoval i fakt, že jeho matka nepřestávala plnit svoje vladařské povinnosti. Svůj názor nezměnil, ani když si k sobě 24. listopadu povolala zpovědníka (proto také původně zakázal, aby nemocné poskytl poslední pomazání).

„Oddálil je o dva dny,“ konstatuje ve své knize historik Luboš Taraba. „Teprve 26. listopadu začal tušit, že se matce daří opravdu hůře, než se domníval. Tehdy také informoval všechny sourozence. Přesto odmítal pomyšlení na to, že by mohl nastat konec. Noc z 26. na 27. listopad strávil střídavě v matčině předpokoji a v její ložnici. V těchto chvílích šlo všechno stranou. U lenošky těžce dýchající ženy prožíval její boj se smrtí milující syn, trápený svědomím, že svůj podíl na matčině nemoci má i on sám. Když ji nabádal, aby si odpočinula, odmítla se slovy: Za několik hodin se mám objevit před božím soudním stolce, a ty si myslíš, že bych teď mohla spát? Následující noc byla ještě horší. Utrpení jak umírající, tak jejího syna rostlo. 28. listopadu ve dvě hodiny ráno jí bylo uděleno poslední pomazání a svátost z jejího kostela, určená nemocným ve smrtelném nebezpečí. Jako potravu na cestu obdržela svaté přijímání. Lék, který jí chtěl podat lékař, si nevzala. Jen by mne to zdržovalo. Povolala k sobě všechny děti přítomné tou dobou ve Vídni a svěřila je Josefovi, aby jim byl otcem. Nevydržel a v pláči se zhroutil na kolena. Poté umírající synovi, který jí políbil ruku a na čelo, požehnala. Téhož se dostalo i dalším dětem. Pak Josef s matkou zůstali sami. Byl to jejich poslední soukromý rozhovor.“

„Chci pohlédnout smrti do očí,“ prohlásil Josef večer 28. listopadu. A stejně jako předcházející dvě noci zůstal u matky. Přes den (29. listopadu) ještě přisunul její křeslo k oknu, jak si to přála. O deváté večer se Marie Terezie pokusila přes synův odpor vstát, ale to už bylo všechno. Zemřela zahalená do županu svého manžela, který se jí stal úmrtním pláštěm. Hned nato zatlačil mrtvé Josef oči. „Přestal jsem být synem – a to bylo vlastně to nejlepší, čím jsem byl.“ Když uslyšel o císařovnině smrti Fridrich II., zvolal: „Voila, une nouvelle ordre des choses!“ (Fridrich se rád vyjadřoval po francouzsku. Česky to znamená něco jako: „A je to tady. Nový pořádek věcí!“) „Při otevření jejího těla,“ napsala v dopise dcera Marie Anna, „se našly ztvrdliny na plících, takže pravá plíce už vůbec neúčinkovala a na obou plících se našlo několik výrůstků, tvrdých jako kameny.“

Svého času zkoumal diagnózu Marie Terezie doktor Ota Dub, docent vnitřního lékařství University Karlovy, jakož i spisovatel český. Konstatoval: „Zprávy a popis příznaků, který trpěla Marie Terezie, jsou tak podrobné, že se z nich dá vyčíst průběh a zakončení chronické choroby, jíž byla po dlouhá léta sužována.“ Ví se, že rodila poprvé ve 20. roce věku a potom ještě patnáctkrát v intervalech jednoho roku až dvou let. Poslednímu dítěti dala život v 39. roce svého věku. Manžela ztratila za devět let poté. Ve věku padesáti let prodělala první vážnou nemoc, variolu: pravé neboli černé neštovice, při nichž málem přišla o život. Že se uzdravila – při tehdejší úrovni medicíny – svědčí o její dokonalé odolnosti. Protahovaným zápasem s nemocí se však její síly značně vyčerpaly. Není vyloučeno a je pravděpodobné, že během onoho infekčního procesu došlo i ke změnám na plících, lépe řečeno na pohrudnici, kde proběhl zánět a z něho zůstaly srůsty mezi poplicnicí a pohrudnicí. (Poplicnice je hladká lesklá blána, pokrývající plíce; pohrudnice je také blána, která vystýlá pravou a levou pohrudnicovou dutinu a rovněž pokrývá plíce.) Od onemocnění neštovicemi se zdraví Marie Terezie postupně zhoršovalo, nejdříve velmi pomalu, později rychleji. Omezila tělesný pohyb, celé hodiny vysedávala, tloustla, otékaly jí nohy, změny v hrudníku vedly k přetížení srdce zúženým plicním oběhem. K selhávání přispěla i nesprávná životospráva, menopauza, některé akutní chyby, jako například výlet na lov, přirozeně i vladařské a rodinné starosti.

Se změnami tělesnými šly ruku v ruce změny duševní – střídání nálad, spavost a vzápětí nespavost, psychická únava. Oběhová nedostatečnost se projevovala nejdříve pohybovou a pak i klidovou dušností, císařovna nemohla ležet na lůžku, musela polosedět v lenošce. Stále těžší dýchání, jak je popisováno v závěrečný den života císařovny, bylo důsledkem finálního otoku plic. Prostředky, které byly k dispozici, měly nepatrný léčivý význam. Nevědělo se, že pacient s otoky musí mít neslanou dietu, nebyla diuretika (léky, které by zbytečnou tekutinu vyhnaly před ledviny ven), nebyly známy ani čaje z listů sušeného náprstníku. Ty zavedl do praxe až později anglický lékař Edward Jenner, objevitel očkování proti neštovicím.

Jenom s velkým podivem můžeme konstatovat, že ani Řím, centrum katolické církve, nevyjádřil větší úctu zemřelé vladařce, která za svého života byla tak oddaná katolické víře. Ačkoli bývalo vždy zvykem, že papež konal za zemřelé katolické panovníky mši v chrámu svatého Petra ve Vatikánu, tentokrát se zádušní bohoslužba nesloužila. Proč? Zřejmě to měly na svědomí zákulisní tahy jezuitů, kteří si uchovali u papežského dvora stále značný vliv. (Připomeňme si, že za vlády této římské císařovny byl jejich řád zrušen.) Císařský vyslanec v Římě kardinál František hrabě Hrzán protestoval proti neobvyklému postupu, avšak zádušní mše v papežském chrámu nedosáhl. Konala se nakonec v jednom malém německém poutnickém kostele.

Čekalo se také, že svět bude mluvit o panovnici, která po čtyřicet let zasahovala do poměrů v Evropě, ale vcelku se mlčelo. I básníci a filosofové mlčeli. Objevilo se jenom pár oslavných slok a několik stručných vyjádření. V pamětní knize Maria Theresia je otištěn dopis Fridricha II. a v něm mimo jiné tato slova: „Smrt císařovny mne naplnila bolestí; dělala čest svého trůnu i rodu. Já jsem s ní válčil, ale nestal jsem se jejím nepřítelem.“ Německý básník Friedrich Gottlieb Klopstock utkal svými verši její spíše legendární než skutečný obraz:

Spi sladce, ty největší svého rodu,
protožes byla nejlidštější!

A Matthias Claudius ji vychválil sice s lehkým patosem, ale koneckonců vkusně:

Tvořila mír! Tam spěje moje věta.
Lidé v ní radost, požehnání viděli.
Šla s důvěrou (snad kýžená to byla meta)
vstříc smrti jako váženému příteli.
To nedokáže dobyvatel světa.
Tvořila mír! Tam spěje moje věta.

V českých zemích vyšel zajímavý projev Jana Leopolda Zyppelia. Jeho spis je laděn do povinně smutného tónu, pláče nad mrtvou královnou, ale obsahuje i místa, ze kterých lze vyčíst i negativní stránky její vlády. „V době vlády Marie Terezie byla naše vlast čtyřikrát napadena nepřátelským vojskem, což přineslo veliké strádání. Panovnice vždy přišla na pomoc a snažila se chránit své země. Rozmnožování počtu vojska se ovšem neobešlo bez větších nákladů, a proto nemohla císařovna svým poddaným ulehčit.“ I v netištěných projevech české šlechty a vzdělanců se objevují namísto oslavných slov jenom stesky. Stesky na velké výdaje kvůli válce s Pruskem, na zavedení němčiny do škol, na to, že Vídeň byla oproti jiným městům protežována. V podobném duchu se vyjádřil i vlastenecký šlechtic Jan Jeník z Bratřic: „K nám Čechům neměla tato královna jaktěživa nejmenší náchylnost a lásku. Od doby, co se v Praze dala honosně korunovat, až do své smrti ani jednou do českého hlavního města nepřijela. A proto v Praze nebyl ani jediný umělec, řemeslník, kupec, lékař nebo kdokoli do královny obdarován ani od ní nedostal sebemenší zisk či výdělek. Všechno se jenom v samotné Vídni rozházelo. Vídeň kvetla, tučněla, Praha usychala, hubla.“

Po způsobu Fridrichova pomníku v Berlíně byl ve Vídni postaven ve Vídni Marii Terezii honosný památník. Nachází se mezi dvorními muzei na hradním okruhu. Uprostřed bohatě pojaté kompozice je velká socha císařovny a královny, jak sedí na trůně a v rukou drží žezlo a listinu s pragmatickou sankcí. U jejích nohou poutají pozornost ženské alegorické postavy a kromě nich jsou seřazeny reliéfy nejvýznamnějších mužů tereziánské doby. Jména politiků říkají nezasvěceným jenom málo, vojevůdci se zapsali do dějin přece jenom výrazněji, zato umělečtí velikáni přežili svoje současníky až do dnešní doby: Gluck, Haydn a Mozart. „Marie Terezie sedí na svém honosném trůně, majestátní a energická, jak z toho trůnu vládla po čtyřicet let svým poddaným. Je čtyřicet let hodně nebo málo pro to, co vykonala nebo chtěla vykonat? Ona, její ministři, rádci a vojevůdci. Všichni, zvěčnělí rukou umělce, mlčenliví svědkové doby plné triumfů i porážek, skutečnost bez příkras i rozmarných legend.“

Smrtí Marie Terezie se uzavřela jedna velká epocha dějin evropských, rakouských i českých. Odešla panovnice – královna (a po jistou dobu – jako choť Františka Štěpána – i císařovna), která se zařadila do světové historie vedle slavných žen – vladařek – anglické královny Alžběty I. a ruské carevny Kateřiny II. Ve srovnání s dobou jejich vlád nebyla čtyřicetiletá éra Marie Terezie sice nejdelší, ale zato nejbouřlivější. Nastoupila na trůn v době, kdy habsburské monarchii hrozilo několikeré nebezpečí. Nájezdy Turků, politické zvraty v orientaci britské ostrovní říše, rozklad panovnické moci v Polsku, boje mezi dvěma mocnými evropskými rody - Habsburky a Bourbony, soupeření německých knížat o císařskou korunu takzvané „svaté říše římské“, to všechno vytvářelo situaci, jejíž zvládnutí si žádalo zkušeného diplomata a také rázného vládce. To všechno musela řešit od roku 1740 půvabná a energická, ale politicky prakticky nezkušená žena. Do svých třiadvaceti let vladařské starosti prakticky nepoznala, teprve po smrti svého otce Karla VI. před ní vyvstaly ve vší své naléhavosti.

Musela se rozhodovat rychle a musela jednat pevně a neústupně. Neměla to zrovna lehké ve státě s velkou mocí zemské šlechty. Jako sůl potřebovala dobré rádce, zkušené vojevůdce a oddané podřízené. Všechny díky svému šarmu a také politické prozíravosti našla, to jí však přineslo nejenom posílení vladařské moci a slávy, ale i popularitu nežádoucí. „Bylo na tehdejší dobu přirozené, že v nejbližším okruhu rádců a přátel Marie Terezie nacházíme prakticky jen jednu ženu, její někdejší chůvu hraběnku Fuchsovou,“ píší autoři knihy Její Veličenstvo Marie Terezie, historici Jana Janusová a Otakar Káňa. „Zbytek je početná řada významných mužů. Vedle královnina osobního lékaře a reorganizátora medicínských studií v Rakousku, gynekologa van Swietena z Nizozemí, to byla dlouhá řada proslulých vojáků a vojevůdců – od hraběte polního maršála Dauna a patrona dělostřelectva Liechtensteina, přes generály Khevenhüllera, Laudona a Lacyho, až po legendárního plukovníka pandurů Trencka. Vedle vojáků, jimž prokazovala Marie Terezie nevídanou a okázalou přízeň, to byli vedoucí úředníci její vlády: hrabě Harrach, hrabě Kinský, hrabě Chotek a posléze její nejbližší rádcové, na jejichž názory a doporučení v určité době vždy dala. Kromě manžela Františka Štěpána, a syna, spoluvládce Josefa, to byli především dva mužové z českých zemí, jimž Marie Terezie věnovala přízeň snad nejvyšší: někdejší president královského úřadu v Opavě hrabě Bedřich Haugwitz a moravský šlechtic a diplomat kníže Václav Antonín Kounic. Právě je považovala za nejvýznamnější ze svých rádců. Jim vděčila za udržení a posílení habsburské říše ve složitých podmínkách neklidné Evropy kolem poloviny 18. století.“

Nebylo divu, že z přízně, které se na dvoře i v osobním životě Marie Terezie těšili přední vojevůdci a vojenští teoretikové, a z jejího zájmu o život, problémy a výcvik armády se rodily nejrůznější smyšlenky a dohady. Obdiv k důmyslným radám a návrhům hraběte Haugwitze, a zejména pak pozornost k mladému vdovci a uhlazenému diplomatu Kounicovi rozmnožovaly legendy, plné bujné představivosti o bouřlivém a nevázaném erotickém životě Marie Terezie. Ano, dodnes kolují v povědomí mnoha lidí... Jenomže historické výzkumy k žádným takovým závěrům neopravňují. Ani maličko? Jenom domněnky a dohady. Důkaz? Ani jeden. Tedy věrohodný. Fakta a poznatky z osobního života a z vladařské činnosti Marie Terezie k závěrům spíše opačným, než jaké by se daly vyvodit z oněch historek a legend. Paradoxně je mohla vyvolat horlivost jejích mravnostních komisí, které ustavičně slídily za každým mimomanželským vztahem. Dá se říct, že potrefené husy se panovnici mstily tím, že o ní šířily zvěsti o týchž hříších, jichž se zhusta dopouštěly samy. Císařovna byla především hluboce nábožensky založenou, téměř až bigotní katoličkou. Náboženství jí vedlo k manželské věrnosti a na druhé straně i k omítání jakékoli antikoncepce, což mělo za následek její velmi časté porody. Když po téměř třicetiletém manželství František Štěpán zemřel, ponořila se tato osmačtyřicetiletá žena do hlubokého smutku, ve kterém vytrvala do konce svého života.

Jaká tedy byla doba vlády Marie Terezie? „Přes četné výhrady musíme ocenit vladařskou velikost Marie Terezie. Její zásahy do správy, vojenství, hospodářství, kultury i školství – byť je prováděla na doporučení a z podnětu svých rádců a přátel – výrazně změnily obraz Prahy, celých českých zemí, a zejména život jejich obyvatel. Období její vlády je označována za zvláštní epochu. Píše se o ní, že svou vládou snad nejvýrazněji ze všech habsburských panovníků ovlivnila rakouskou státní ideu. Pro monarchii učinila Marie Terezie vskutku mnoho. Sjednocením správy, centralizací úřadů, omezením vlivu stavů, oživením hospodářství, podporou školství a vědy a posléze i agrárními reformami přispěla k tomu, že z habsburského konglomerátu zemí se postupně stával moderní stát, přibližující se osvícenským představám.“

Nastal nový pořádek věcí.