588. schůzka: Polepšený lotr

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pamětní deska Jana Dismase Zelenky v Louňovicích pod Blaníkem
0:00
/
0:00

Podobně jako v ostatní Evropě, také u nás dosahuje hudební tvorba baroka i rozvoj hudebního života své vrcholné fáze až v 18. století. Po Michnovi a Vejvanovském se objevují další významné skladatelské osobnosti české hudby, z nichž Jana Dismase Zelenku, rodáka z Louňovic, považuje celá Evropa za jednoho z nejvýznamnějších hudebních tvůrců vrcholného baroka.

Jeho tvůrčí odkaz, srovnatelný s přínosem jeho generačních vrstevníků Bacha, Händla, Vivaldiho či Telemanna, je dán nejen mírou talentu a rozsahem tvorby, ale i skutečností, že do jeho hudby se promítla znalost novátorského proudění i dobové kompoziční techniky a že dospěl k hudebnímu výrazu zřetelnými znaky své osobnosti. Rodiště je známo – Louňovice pod Blaníkem. Uprostřed městečka věž kostela. vedle fara na místě původní dřevěné. z období kolem roku 1690. To jsou dnes prakticky jediné památky starobylého městečka, památky, které pamatují „Jiříka Zelenku Bavorovského, kantora a spoluvarhaníka louňovického.“

Bylo mu jedenadvacet let, když 10. června 1676 napsal první zápis svým ozdobným, typicky barokním písmem i slohem do louňovické farní kroniky. Za rok nato se oženil s pannou Mařenkou Hájkovou, dcerou bývalého louňovického podkoního, a za další dva roky zapisuje kantor Zelenka do matriky křest svého prvorozeného syna Jana Lukáše, a poznamenává k tomu, že „jest rozen na Vodnáři.“ 16. října roku 1679. Což neznamená, že by byl narozen ve znamení Vodnáře, ale zřejmě měl mít Vodnář na jeho další osudy tehdy zásadní vliv. Jaký, to vám ale nepovíme, neboť to sami netušíme. Po narození byl odnesen do života jako Jan Lukáš, křtil ho nový louňovický administrátor Jan Ignác Komenský, synovec Jana Amose Komenský (pochopitelně katolík). Tento Komenský se s celou rodinou Zelenkovou náramně spřátelil, protože na faře (jak to tehdy leckde bývalo) bydlil vedle faráře také kantor s rodinou. Někdy tu i vyučoval.

U tatíka se na chvilku zastavíme, stojí nám za to. Kantor Jiří Zelenka byl samozřejmě výtečný hudebník. Děti u něho získaly základy hudebního vzdělání. Existuje písemné svědectví už z roku 1677 (tedy krátce po příchodu Jiřího Zelenky do Louňovic): „Kantor a organista má k ruce sousedy hudebníky a hochy, které učí zpěvu.“ K dispozici měl rovněž regál s cínovými píšťalami a dvoje housle. Zelenka se spřátelil se všemi ostatními kantory, dozvídáme v knize Ludmily Vrkočové Domovem hudby. „Poutem tohoto přátelství byla hudba. K hudbě vedl i své děti. Nejmladší syn, Jan Kilián, vystřídal nakonec svého otce ve funkci kantora a varhaníka; Jan Lukáš, který své druhé jméno změnil za biřmovací – Dismas, odešel za hudbou do Prahy.“ Když se s ním potkáváme jako s třicetiletým na scéně pražského hudebního života, podepisuje se už důsledně jako Jan Dismas.

Kostel v Louňovicích pod Blaníkem, rodišti Jana Dismase Zelenky (foto uživatel Neewi)

Tato skutečnost dost zaráží. Totiž že si vyměnil jméno jednoho z evangelistů za jméno polepšeného lotra. Podle Bible byl Dismas oním zločincem, který byl ukřižován spolu s Ježíšem Kristem na Golgotě – Ježíš uprostřed a dva zločinci po stranách. Jeden z nich se rouhal, jeho kolega Dismas ho káral slovy: „My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on – Ježíš – nic zlého neudělal.“ Potom prosil Ježíše: „Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš ho uklidňoval slovy: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji!“ Dismas byl přijat dokonce mezi světce. Dokázal v poslední chvíli svého života litovat svých minulých činů, poznal vykupitele lidstva a uvěřil v něho. Je patronem umírajících. V českých zemích se biblická symbolika v 17. a 18. století brala smrtelně vážně – to vedlo některé badatele k domněnkám, že se mladý hudebník dopustil jakéhosi poklesku či viny. I z velmi sebeponižujících charakteristik v některých pozdějších Zelenkových dopisech, které psal saské královské moci, je možné soudit, že v sobě nějaký pocit viny nosil, jenomže jakékoli přímé pramenné svědectví této záhady nám (zatím) chybí. „Lze však soudit,“ píše docent doktor Jaroslav Smolka ve své Hudbě českého baroka, „že hluboký zážitek z mládí (ať už se přihodilo cokoli) zapůsobil na skladatelovo nitro hluboce a měl vliv i na citovou opravdovost jeho tvorby.“

Dokážeme si sice představit žáčka Zelenka, kurážně mašírujícího od malostranských jezuitů u svatého Mikuláše ke staroměstským kolegům v Klementinu, ale jinak o jeho dětství a dospívání vlastně nic nevíme. Z mlhy nedostatku dokumentů se nám vynořuje až třicetiletý Jan Dismas už jako velice úspěšný hudebník. Roku 1709 působí v Praze jako kontrabasista u hraběte Hartiga. V tomtéž roce vzniká i jeho první dnes známá skladba, psaná pro potřeby pražských jezuitů. Pak ale rodnou zemi opouští do německých Drážďan, aby se stal členem královské kapely (jako kontrabasista) ve službách krále Augusta zvaného Silný. V této době jsou Drážďany významným kulturním centrem, ve kterém hrála významnou roli právě hudba. Nadaný a obratný hudebník Zelenka se brzy stal nepostradatelným pomocníkem dvorního kapelníka. Uplatnil se však nejen jako dobrý organizátor (a pochopitelně hráč na kontrabas), ale především jako skladatel, a podle dobových zvyklostí i upravovatel skladeb jiných autorů.

Od prvního roku svého pobytu ve městě komponuje chrámovou hudbu pro drážďanské katolické obřady. Jako první kus zde složil Mši ku poctě svaté Cecilie. Coby skladatel sklidil u dvora velkou oblibu, čemuž odpovídá, že na náklady krále mohl studovat ve Vídni skladbu u věhlasného pedagoga, císařského kapelníka Johanna Fuxe. Vynikl zde především v polyfonii a naučil se všemu, k čemu dospěla kompoziční technika i v tom nejkomplikovanějším hudebním útvaru vrcholného baroka – ve fuze. Na Fuxovo doporučení umožnil král Zelenkovi další studia v Itálii. Strávil tam rok, poznal atmosféru italské melodiky a seznámil se s bohatstvím instrumentálního slohu. Slyšel mistrovská díla Corelliho, Vivaldiho a dalších autorů. Mnohé z nich si vlastnoručně opsal a přivezl s sebou do Drážďan. „Vídeňské školení a italské zkušenosti měly pro našeho skladatele zřejmě obrovskou cenu,“ tvrdí docent doktor Jaroslav Smolka. „Zejména tady získal zálibu v chromatice a v neobvyklých, zvlášť barvitých akordických spojích a melodických posloupnostech. Jeho postupy byly dramaticky vypjaté a působivé.“

Do Drážďan se Zelenka zřejmě vrátil jako mistr. Anebo aspoň jako kandidát na toto čestné postavení. Sotva stačil ukázat, co se naučil, přihrála mu mezinárodní politická situace příležitost zcela mimořádného dosahu. Na podzim v roce 1723 se v Praze konala korunovace habsburského císaře Karla VI. za českého krále, na kterou byli pozváni okolní panovníci i se svými dvory. Polský a také saský král August Silný toto pozvání přijal a vybavil svůj doprovod tak, aby byl skutečně důstojně reprezentován. Věděl, že jeho síla je v umění a zejména ve vynikajícím orchestru. Takže ho do Prahy doprovázeli i muzikanti, celá kapela. Včetně Jana Dismase Zelenky. Ten cestoval do své vlasti nejenom jako hudebník, ale jako vážený a uznávaný skladatel. V repertoáru orchestru hrály důležitou roli jeho populární a často hrané skladby – Ouvertura, Concerto, Sinfonia. U Zelenky si však k této příležitosti objednal hudbu nejenom jeho zaměstnavatel. Také čeští stavové mu zadali závažný úkol: skládal pro ně hudbu k velké alegorické slavnostní hře o svatém Václavovi. Jmenovala se Sub olea pacis et palma virtutis. Po česku: Pod olivou míru a palmou statečnosti. Pěkný název, není však celý. Zmínka o svatém Václavovi se nacházela v podtitulu: Melodramma de Sancto Wenceslao. Nebyl to však žádný melodram (tento termín zavedl pro hudbu, hranou k dramatické mluvě a akci až o půl století později Jean-Jacques Rousseau).

Panská láska po zajících skáče

U Zelenky bylo melodrama nejvíc podobné divadelní hře s významnou účastí hudby a zpěvu. Při pražské premiéře tohoto kusu zpívali jenom čeští šlechtici. Císaři a králi se mělo touto zpěvohrou připomenout, že i v něm koluje něco krve českého knížete a světce Václava. On byl Václav vlastně jeho praprapra. a tak dále. prastrýčkem. Děj hry dostal rámec meditace nad svatováclavským dědictvím, o kterém rozprávějí personifikované lidské vlastnosti a morální kategorie jako Moudrost, Prozřetelnost a další. „Další léta Zelenkova života nebyla už tak šťastná. Když mu bylo 45 let, zemřel mu v Louňovicích jeho otec. Syn při této příležitosti napsal citově hluboké Dé profundís. Od té doby píše výhradně chrámovou hudbu.“ Když zemřel drážďanský dvorní kapelník, převzal po něm Jan Dismas fakticky řízení dvorní kapely. Fakticky... jakože ji ve skutečnosti nevedl? Vedl, celých pět sezón, ovšem jmenování do funkce se nedočkal. Nebyl zřejmě u vrchnosti zřejmě tak oblíben jako dřív. Věru „panská láska po zajících skáče“ a „jako zaječí chvost je krátká“. Jakož i „panská láska, ženská chuť a březnové počasí, nic z toho není stálé.“ To tehdy platilo (a platí to beze změny dodnes).

Zelenka to pocítil i na platě. Totéž lze pocítit i v současné době. Byl mu zvýšen jen nepatrně. Toto provizórium trvalo až do doby, kdy po Augustovi Silném nastoupil mladý král, který jmenoval nového kapelníka dvorské kapely. Konečně se dočkal, Zelenka. Nedočkal. Přeskočil ho o dvacet let mladší odchovanec italské neapolské opery Hasse. Česky Zajíc. Není divu, že ho přeskočil. Přinesl do Drážďan úplně nové slohové proudění. Místo barokní velkoleposti a přísnosti, jakou reprezentovalo v Drážďanech umění Zelenkovo stejně jako v nedalekém Lipsku hudba Johanna Sebastiana Bacha, nabídl Hasse odlehčenou, prostší melodiku i stavbu. Své mnohem líbivější, smyslově přístupnější a méně náročné hudbě dokázal razit cestu i společensky. Do Drážďan s ním přišla i jeho žena Faustina Bordoniová, pěvkyně evropského věhlasu, proslavená už předtím ve Vídni, v Benátkách, ve Florencii i v Londýně, kde byla po dva roky členkou Händelovy operní společnosti. Tato oslňující mladá žena a umělkyně dokázala svému muži získat ještě větší přízeň, než si dobyla jeho hudba. A co paní Zelenková, ta nemohla zapůsobit? Nemohla. Žádná nebyla.

Johann Adolph Hasse - portrét neznámého autora

Jaký byl další vývoj rodu Zelenkova, lze těžko říct, ale Jan Dismas Zelenka zůstal svobodný. „Hasse nastoupil do čela kapely se závratným platem 2000 tolarů ročně,“ což byly peníze opravdu manažerské, „a Zelenka se se svými pěti sty padesáti vrátil mlčky ke kontrabasovému pultu.“ Uznání žádné... Přišlo, ale dost pozdě. Až v roce 1735. Byl jmenován dvorním, nikoli však kapelníkem, leč skladatelem pro katolickou chrámovou hudbu. Aspoň něco. Jak se to vezme. Zvláštní požitky z toho titulu neplynuly žádné, byl honorován dále jen jako kontrabasista kapely a také veškeré pozdější zvýšení jeho platu bylo – snad vzhledem k tomu, že zůstal jako starý mládenec bez rodiny – jen skromné. Není to zrovna radostný příběh. Namísto uznání a ocenění – nepřízeň. (Někomu to může leccos připomenout...) Král prostě odsunul Zelenkovu hudbu s její vysokou kulturou a mravní opravdovostí do kostela – tam ji bylo nutno po dobu povinných bohoslužeb vydržet. Při všech ostatních příležitostech zůstalo dost prostoru pro poslechově nenáročnou a smyslům lahodící hudbu, jakou přinesl z Neapole Hasse. Jen v tomto smyslu lze rozumět nechvalným výrokům, které se tradují. Král považoval Zelenkovy kontrapunkty za nezáživné a suché. „On Zelenka neumí napsat skutečnou melodii!“

I král může být hulvát. Anebo ignorant. To jistě, ale je fakt, že v Zelenkově době pomalu, pomaličku baroko končilo. Což znamenalo, že mnohohlasá velkolepost a barokní výrazová přísnost začala ustupovat a hudba se přikláněla k prosté, pravidelně utvářené melodii klasicistického typu. Hasseho působení v Drážďanech nelze považovat za výraz nějakého poklesu vkusu nebo úpadku. Byla jiná doba, začaly se hlásit jiné tendence, blížila se nová epocha hudebního vývoje. Zelenka na ni slyšel. Dokázal to v Serenatě, ve velké alegorické kantátě, ve které vystupují zosobněná Země, Juno, vesmírná tělesa. Ovládal efektní italský vokální sloh, své hudební vyjadřování však zásadně neměnil. Až do posledních let svého života se věnuje kompozici hlavně velkých chrámových děl. Při plnění tohoto úkolu dožil v Drážďanech poněkud v pozadí široké veřejnosti. Zemřel zde ve věku šestašedesáti let v noci na 23. prosince 1745. Na Štědrý den ráno byl pochován.

Už za svého života byl srovnáván s lipským Bachem. Na rozdíl od něj však nenapsal žádné skladby pro sólové varhany nebo jiné klávesové nástroje – převážnou většinu jeho tvorby představuje katolická chrámová hudba. Napsal nejméně třicet mší, jsou velké svým rozsahem, hudebně velmi bohaté, vybavené velkým nástrojovým zvukem, s efektními sólovými pěveckými party a mnohohlasým zpěvem sboru. Složil i čtyři velká rekviem, nejzvláštnější je to, které napsal na smrt krále Augusta Silného. Střídá se v něm jásavě slavnostní, královsky oslavná hudba s tónem tragickým a smutečním. Slavnostní jas je charakteristický pro jedinečnou Zelenkovou skladbu – árii pro bas a orchestr Chvalte Boha silného na text 150. žalmu v českém překladu Bible kralické. Johann Sebastian Bach pověřil své syna, aby mu pro potřeby svatotomášského kůru v Lipsku opsal Zelenkovo Maginificat, kterého si velice vážil. Doma byl ale kralický text přísně zakázán, Bible se pálily... Skladba byla zřejmě určeno pro některou českobratrskou nebo jinou protestantskou českou obec v Sasku. ƒ„Vyniká nejenom tím, jak je její výraz velkolepý a zanícený, ale i v baroku jedinečnými nástrojovými efekty při nápodobě zvuku dávných nástrojů, jimiž má býti chválen Hospodin.“

Hrob Jana Dismase Zelenky v Drážďanech (foto uživatel Paulae)

Několik opisů si z jeho díla pořídili další hudebníci, byl to však jenom zlomek Zelenkova celoživotního díla. „Jeho rukopisná pozůstalost byla uložena na dvou místech: světské skladby komponované pro kapelu a dvůr a menší část chrámové tvorby v královském archivu spolu s ostatními notopisy a akty kapely; větší část chrámových děl pak ve zvláštní skříni na kůru nové katolické katedrály, postavené na břehu řeky Labe několik let po Zelenkově smrti. Odtud čerpali své poznatky první hudební historikové i praktikové, kteří do 19. století usilovali o oživení staré hudební tvorby. Patřil mezi ně i Bedřich Smetana, který získal v Drážďanech notový opis Zelenkovy Ouvertury a dal ji provést v Praze.“

Než se však zájem o jeho dílo rozvinul naplno, byla skladatelská pozůstalost vážně ohrožena. Za velkého náletu na Drážďany v dubnu 1945 byla zasažena i katolická katedrála a spolu s ostatním vybavením v ní shořela i skříň se Zelenkovými rukopisy. Naštěstí v ní nebylo všechno. Jenomže i archiv, ve kterém byla většina jeho partitur uložena, za náletu utrpěl. Do sklepení, kde se autografy nacházely, pronikla voda a některé byly poškozeny, ale většinu se podařilo restaurovat. „Hudba Jana Dismase Zelenky je charakteristická svou zběhlostí v kontrapunktu a představivostí v harmonii. Často používá harmonické změny a chromatiku. Instrumentální hudba je tvůrčí a plna originality. V některých dílech je patrna snaha o užití prvků českého folklóru. Duchovní hudba vykazuje Zelenkovu snahu co nejvíce se přiblížit významu textu, jeho pozdní mše a litanie jsou mocně prodchnuty duchovnem. Jeho skladatelská vynalézavost, kontrapunktické mistrovství, jedinečný rytmus a nápaditá orchestrace jsou pravým bohatstvím barokní hudby.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová