589. schůzka: Nový pořádek věcí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Portrét Josefa II.

„Nový pořádek věcí!“ zvolal pruský král Fridrich II., když k němu dorazila z Vídně novina o smrti jeho konkurentky Marie Terezie.

Zatímco pruský král a Leopold zůstávali vůči Leopoldovi nadále skeptičtí, jiní se netajili nadějemi, pro německé literáty nastával průlom do nových časů. Když už si Josef sám říkal „Němec“) , tak od něj Herder spolu s německou mládeží čekal „německou vlast, jeden zákon, a jednu krásnou řeč a poctivé náboženství.“ Víru v lepší osvícenou budoucnost vkládali do císaře Lessing, Schiller i Goethe, jejichž některá díla se hrála i na prknech Dvorního a národního divadla, nynějšího Burgtheatru, založeného roku 1776. Ostatně Lessing si sliboval pro němčinu více štěstí ve Vídni, opěvované Goethem coby „v našem německém hlavním městě, na rozdíl od francouzského Berlína.“ Básník Friedrich Klopstock viděl v císaři Josefovi „Karla Velikého vědy,“ zatímco osvícenský spisovatel Christoph Wieland požadoval, aby „se všichni dobří lidé postavili za Josefa, neboť právě jeho si vyvolila Prozřetelnost, aby se stal tvůrcem lepšího světa.“ Asi netušili, kým vlastně Jeho nejvyšší císařsko-královské Veličenstvo Josef II. vlastně je.

Ve skutečnosti byl úplně někým jiným, než zač ho pokládali. Žádný romantický fantasta, ale racionální pragmatik, i když poháněný vlastním obrazem ideálního státu. Němčina – stejně jako umění – to pro něj byly jenom nástroje, vedoucí k předsevzatému cíli. A tím byla rozumná monarchie. (Hezký termín.) Rozumná monarchie, odpovídající do posledního hřebíku, jeho, tedy Josefově pojetí. Ale proč zrovna právě němčina? Josef ovládal plynně několik dalších jazyků. To určovaly okolnosti. Třeba italština. Ta jako evropský jazyk končila u operních libret. A francouzština? Patřila sice i nadále do výbavy každého diplomata a panovníka, ale nejpraktičtější se z důvodů správy jevila němčina. Měla být jedním z jednotících prvků mnohojazyčné říše. „Josef nikomu nic nevymlouval,“ konstatuje historik Luboš Taraba. „Naopak, taková chvála na jeho adresu ho těšila už jenom proto, že znamenala ťafku pro jeho pruského nepřítele, který se rád slunil v obdivu evropských osvícenců. Kupodivu oni zůstávali vůči Josefovi skeptičtější a právě o to více čekali, co jeho samovláda opravdu přinese. Jisti si byli jediným, a to že zemětřesení změn přijde záhy. Josef potřeboval rychle prosadit do života podmínky, které by mu umožňovaly další, ještě dalekosáhlejší změny. V souladu s osvícenským učením zahájil své reformy v lidských hlavách – aby se v nich konečně rozsvítilo. Mezi prvními přišlo na pořad dne potlačování cizích názorů shora státem.“

„Potlačování cizích názorů shora státem“ neboli kontrola, dozor, dohled (zejména nad tiskem). Důvěrně známá z 20. století, leč narozená již ve stoletích předešlých. Josef se chystal na cenzuru už dávno, ale čáru přes rozpočet mu dělala pravidelně maminka. Marie Terezie. Velice se obávala síly slova. Ne že by Josef tento výbušný materiál podceňoval, ale zastával názor, že určitá svoboda projevu a šíření myšlenek by se hodila. Právo vytyčit hranici, kam až se mohlo zajít, si vyhradil samozřejmě pro sebe. Co bylo zakázáno? To, co by podkopávalo autoritu církve, křesťanské morálky a císaře. Josef to ostatně demonstroval na repertoáru Burgtheatru, kde se sám – jaksi mimoděk – ustanovil de facto prvním cenzorem. Hrálo se jenom to, co povolil, anebo případně co z textu nevyškrtl. To byl i osud slavného Schillerova Loupežníka „za oné požehnané vlády Josefa II.“ (což jsou slova Goethova). Johann Wolfgang opěvoval omezení cenzury habsburským panovníkem. Josef postupoval zpočátku poměrně velkoryse, zvláště v případě různých pamfletů a spisků. „Pokud není tón urážlivý, nemá být kritika zakázána, ať je namířena na pána nebo na prostého poddaného. Je jedno, zda se dá autor poznat, či nikoli. Kdo miluje pravdu, toho kritika jen potěší. je-li špatná, sama nevydrží; je-li oprávněná, můžeme si z ní vzít jen poučení.“ Ach, jak osvícená slova! Klidně se pod nimi můžeme podepsat i dnes. I pod ta, jež byla obsažena v zákoně o cenzuře z 11. června roku 1781:

Martin van Meytens: Portrét Marie Terezie

„Kritikou může být zasažen kdokoli – od zemského knížete až nejmenšího poddaného!“ No, nasliboval toho dost. Taky to na demonstroval okamžitě na sobě. vyhlásil zákaz kultu vlastní osoby. Horlivě četl všechny spisky ostouzející jeho osobu. Proč? Z masochismu? Ne – údajně proto, aby se seznámil s kritikou své osoby a aby se v ní „dobral pravdy“. Nijak se nerozpakoval proti sobě namířené písemné útoky nejen citovat, ale dokonce k sobě do Hofburku zval k všeobecnému údivu i jejich autory. Při soukromých audiencích si s nimi rád popovídal a někdy je k jejich už tak velkému šoku ještě obdaroval. Tímto také odrážel obavy těch, kdo se šíření „nebezpečných“ idejí báli. „Zdá se, že Vás znepokojuje vídeňská cenzura. Byl bych na tom stejně, kdybych dost neznal lidi, aby nevěděl, že je málo těch, co čtou, málo těch, co se z toho poučí, a málo těch, kteří vědí, co píší.“ To napsal v dopise jednomu ustrašenému německému knížeti. „Ve skutečnosti si od zeslabení cenzury sliboval příliv nových impulsů, které by pomohly jeho reformním plánům,“ čteme v knize historika Luboše Taraby. „Sám se od svých kritiků učil a občas díky nim provedl určité korekce svých představ nebo už i hotových nařízení. Aby mohl bourat staré a stavět nové, Josef potřeboval, aby se podobně jako on poučilo a hlavně smýšlelo co nejvíc lidí – zvláště úředníků, učitelů i (alespoň některých) duchovních. A aby se k nim příslušní myšlenky dostávaly, musel být volný jejich tok a šíření. Vlastně tak jen legalizoval to, co se až do té doby dělo (byť samozřejmě ve výrazně menší míře) tajně.“

„Musím se lépe orientovat, musím sloučit povinnosti svého nového úřadu s dokonalou znalostí poměrů. Jinak bych byl vládcem jako nějaký velký pán, který ze svého stavu zná jen potěšení a žádné povinnosti.“ Aby ten svůj úřad (je zajímavé, že neříkal třeba „císařský trůn“, mluvil jenom o „úřadu“), tak tedy aby ten svůj úřad rozhýbal, musel nasadit ostruhy byrokratickému šimlovi. A ten se nechá bodat do slabin jenom s krajní nelibostí, jak víme i dnes. Hned v prvních prosincových dnech své vlády (svého úřadu!), tak tedy svého úřadu potvrdil státní radu, složenou z ministrů zahraničí, vnitra a vojenství a ze tří státních radů. Státnímu aparátu nařídil pracovat jako doposud, jenomže úředníci si mohli být jisti, že je teď čekají mnohem horší časy. Z jejich hlediska. Samozřejmě. Prvním úkolem státní rady, která se měla vyjadřovat ke všem úředním návrhům, předkládaným panovníkovi, bylo předložit návrhy na odstranění nedostatků správy, o kterých „bylo hodně řečeno, ale málo se udělalo.“ Řekl o nich Josef. Zvláště úředníci s modrou krví, těžící z rodinných konexí a protekce, měli obavy z nového, dobře metoucího císařského koštěte. Ale ani jejich kolegové bez erbu a patřičně vznešeného původu neměli důvod k jásotu.

Josef neměl o svých byrokratech zrovna nejlepší mínění. Pokládal je za líné a neschopné, mechanicky vykonávající pokyny shora, ale přesto od nich teď požadoval, aby „zkusili konat dobro s rozumem, vůlí a všemi silami.“ No, hezky nám bubnuje. Myslím hrášek, házený Josefem na stěnu... Císař musel vystačit s tím lidským materiálem, který zdědil. To musí každý císař i vláda docela demokratická. Jak přiznával, bylo jenom málo těch (navíc skutečně schopných), kteří by přímo „vybuchli pro blaho otčiny v požadované nadšení.“ Proto jim šel sám příkladem a strhával na sebe agendu, patřící jiným. Neváhal se osobně zabývat koupí zebry pro zvěřinec v Schönbrunnu nebo doplnění orchestru v Burgtheatru o další muzikanty či zpěváky. Utápěl se v maličkostech a na koncepčnější činnost mu občas scházel čas, což ovšem neviděl. Bylo to pod jeho rozlišovací schopnost, zřejmě. Vše bylo stejné důležité - od rozhodování, zda patří keltské megalitické sloupy na Vyšehradě do kostela svatého Petra a Pavla, až po to, s kým a proti komu vytáhne c. a k. armáda do boje. „Překypoval pracovním elánem. byl všude. Vymetl každou kancelář v Hofburku. Všude po něm zůstával z pohledu úřadníků navyklých na klid děsivý zmatek, okořeněný císařskými bonmoty, které ale dotčení cítili často jako urážky.“ (U nás se bonmoty málokdy setkávají s pochopením postižených.)

Josef II.

Pokud si ale někdo namlouval, že elán šéfa habsburského domu po pár týdnech či měsících vyprchá, dost se zmýlil. Josef neochaboval, spíše naopak ještě na tempu přidával. A totéž očekával i od těch, kteří obklopovali jeho trůn a stáli i na nižších stupních. Pro svůj plán potřeboval odpovídající lidi na všech úrovních. Jako první přišli na řadu ti, co byli nejblíže. Matčini služebníci se mu – aspoň tedy většina – nezamlouvali. bylo jich víc, než jako jeden z prvních pocítil císařovu nechuť nejvyšší dvorský kancléř Blümegen. Byl to ukázkový exemplář staré školy. Josef se ho potřeboval zbavit. Náhodou se dozvěděl od jednoho řadového úředníka (jeho jméno nechal z příslušných dokumentů vyříznout), že Blümegen založil v Brně už před několika lety fond, obnášející nyní 400 000 zlatých a místo toho, aby o něm císaři informoval, tak doporučuje o celé záležitosti pomlčet. Tím si ovšem vykopal jámu, do které sám spadl. Přes nesouhlas některých členů státní rady musel odstoupit a Josef mohl pokračovat v reformě státní správy bez největší žáby na prameni svých představ a plánů. Ostatní členové státní rady se poté už na pořádný odpor pro jistotu nikdy nevzmohli. „Pro Josefa představoval Blümegen a jemu podobní písek v soukolí jeho státního stroje. A aby takový stroj skutečně fungoval, musel být stvořen (nebo přesněji řečeno) zmodernizován a v neposlední řadě i vyčištěn.“

A tak Josef čistil. To bylo to nejtěžší a vlastně se mu to nikdy nepodařilo. Navíc nijak nemiloval šarády na úřednických židlích. Vyhnout se jim ale dost dobře nemohl, a tak zvláště na svých cestách zasíval v srdcích úřednictva, zvyklého na poklid a jistou budoucnost, čas do času děs. „Stroj naší vlády je hotov, ale nepracuje ještě tak, jak by měl,“ napsal císař v dopise svému kancléři Kounicovi. „Důvodem jsou nejmenší částečky, řadoví příslušníci státního aparátu pronikající až do jeho středu. A to proto, že příliš mnoho úředníků chce dokázat svoji potřebnost a proto každý předstírá, že má co dělat. V této chvíli přidávám kapky oleje tam, kde je to nutné, a nechávám si všechen čas k tomu, aby mé myšlenky mířící ke zjednodušení chodu dozrály.“ Jak si to vlastně Josef představoval? Asi tak, že pokud bude mít dostatečnou znalost poměrů (a o tom u sebe přes menší občasná zaváhání nepochyboval), bude stačit, aby vydal příslušné reformy, patřičně je podpoří a výsledek se brzy dostaví. Musí se dostavit! Filosofové (nebo spíše jejich vykladači) to alegoricky ve velice zjednodušené zkratce popisovali tak, že rozum nahradí pověry a tmářství a zázrak bude na světě.

Aby k tomu došlo, Josef prováděl první změny, umožňující právě rozlet novým myšlenkám. Od cenzury přes svobodu víry až po tak důležitého byrokratického molocha. Pouze tak mohl rozum coby světlo konečně vytlačit z lidských hlav stoletou tmu. „Musel jsem čekat dvacet let!“ stěžoval si devětatřicetiletý panovník. Teď – konečně s volnýma rukama – podnikal všechno pro to, aby náprava byla co nejrychlejší, když už nebude bezbolestná. Chtěl dát volný průchod diktátu rozumu, aby se konečně dosáhlo nápravy. Jako první muž ve státě tak dělal to, k čemu ho – podle vlastního názoru – nedorozuměním určil osud: Ano, vládl. Pronásledovaly ho sice přece jenom tak trochu pochyby, zda vše to, co podniká, je správné, ale neviděl žádné jiné východisko. „Když má člověk tu smůlu jako já, že myslí, musí být tak trochu reformátorem.“ Josef napůl vtipkoval a napůl mluvil smrtelně vážně. Osud ho položil do určité kolébky a tak se musel podřídit. Byl tak vychováván a stalo se to i jeho krédem.

Socha Josefa II. v Uničově

Rozkvět impéria mohl zajistit jediný člověk – osvícený panovník. Pohyboval se v uzavřeném kruhu, odkud nebylo úniku kromě smrti. „Jsem v nitru přesvědčen o počestnosti svých úmyslů.“ Cítil se být vyvolen prozřetelností. Ta ho předurčila (jak si namlouval) k tomuto povolání, a také ho vybavila určitými vlastnostmi. „Takový panovník potřebuje jen pomocnou armádu. Aby ji ale správně použil a vedl, to musí být záležitost jeho hlavy.“ Jedině kdyby svému poslání nedostál, musel by z toho vyvodit důsledky: „Nechat se penzionovat a jít do kláštera jako Karel V.“ Josef podmínil osobní úspěch s vizí, kterou si před léta nastínil a podělil se o ni s tehdy ještě žijící matkou: „Naše monarchie je veliká, sahá daleko a tvoří ji různé země. Když (všechny sjednoceny) nabídnou s vřelostí v srdci a vůlí své ruce, tak ještě před sebou vidím šťastnou budoucnost.“ A když ne, tak za každým rohem viděl čekající chaos a neklid přerůstající v revoluci. Hlavní bylo ale, vše běželo rychle. Co nejrychleji! Snad proto také nechal v Prátru vysázet rovnou vzrostlé stromy. „Abych nemusel čekat, až vyrostou.“

„Zatímco malá německá knížata žila v okázalém přepychu, kvůli kterému dřela kůži ze svých poddaných,“ konstatuje rakouský historik Hans Magenschnab, „byl Josef osamělý a žil spartánsky. V té době německá knížata prodávala velmocím své poddané. Utržené peníze sloužily k financování neukojitelné rozhazovačnosti. Barokní epocha se nezadržitelně blížila ke svému konci, proto její poslední reprezentanti odpalovali jeden ohňostroj za druhým. falcký kurfiřt měl 2000 dvořanů, z toho 431 komořího, 91 komorníka, 52 dvorní kaplany a 130 ministrů.“ Ještě jednou: kolik bylo těch ministrů? Sto třicet. Tučná vláda. Operu si kurfiřt z Falci cenil na 200 000 zlatých, lov na 80 000, na údržbu svých zámků a zahrad vyplácel ročně 120 000 zlatých. Karel Evžen Wüttemberský potřeboval na svých cestách 600 koní, jedna jediná slavnost spolykala 400 000 zlatých. Slavnosti na počest zásnub saského korunního prince přišly na čtyři miliony zlatých. saský ministr hrabě Brühl vlastnil sto hedvábných županů.

A jaký byl Josefův život v době, kdy už vládl samostatně? Podobal se stále víc životu pilného mnicha. Jídla už pro něj nepřipravovala dvorní kuchyně, ale jediná kuchařka. Pil obvykle pouze vodu, dokonce i při slavnostních přijetích a jiných dvorních společenských povinnostech, na kterých se zdržoval jen nezbytnou dobu, sotva omočil rty ve sklence vína. Až při tureckém tažení mu lékaři doporučili aspoň sklenku tokajského denně. Vypil ji jenom s největším přemáháním. Vstával v sedm hodin ráno a pracoval až do dvou po poledni. Pak poprvé něco pojedl a své práci u psacího stolu se věnoval až do devíti večer. Nevečeřel. Proslýchá se, že spal na slamníku potaženém jelení kůží – na něm bylo prostěradlo a podhlavník vyplněný koňskými žíněmi. „Světlo v císařově pracovně v noci se stalo symbolem, který znovu a znovu inspiroval tvůrce i sběratele anekdot. Josef propouštěl své tajemníky údajně až po půlnoci a sám pak ještě pracoval. Když přišli ráno do kanceláře, nacházeli často akta, určená jenom k vyřízení. Císař z principu studoval všechny podklady, týkající se vládního kabinetu. Nedůvěřoval principu delegování pravomoci a odsunul tak státního kancléře a ministry do role poradců. Všechno chtěl vyřizovat sám. Jeho rukopisné poznámky a postřehy na jednotlivých aktech by vydaly za celou knihovnu.“

Kněžna Claryová na portrétu neznámého autora

I když byl císařem, vlastně si na sebe vzal dobrovolnou řeholi. Jediný jeho povyražením byly příležitostné procházky, na kterých potkával své poddané v roli dobrodince, dál divadelní představení v Dvorním divadle a konverzace s proslulými pěti kněžnami (dvě byly z rodu Lichtenštejnů, jedna Kounicová, další Claryová a poslední Kinská). Karty nehrál, na lov chodil zřídka, i jinak se vyhýbal všem zábavám, které určovaly život na ostatních evropských dvorech ve Versailles, Londýně, Madridu, Petrohradě a dokonce i v Sanssouci. „Oblékal se velice skromně. Když neměl uniformu, objevoval se na veřejnosti v obnošeném hnědém přiléhavém kabátě, někdy i ve žluté vestě. Cestoval v kamaších a v šedém, někdy zeleném plášti. Jeden očitý svědek z Uher vyprávěl, že císařův plášť měl na lokti záplatu.“ Všeobecně se vědělo, že denní náklady na císařskou kuchyni činí 6 zlatých a 40 krejcarů. Aby vynikl rozměr Josefova chování, které ve své době vzbuzovalo dojem revoluce, musíme si připomenout, že ještě jeho dědeček Karel VI. pouze za petržel pro dvorní kuchyni zaplatil ročně 4000 zlatých a že jeho papoušci, jak dobře víme, byli zvyklí koupat se v patnácti vědrech vína. Tokajského. Dvůr Marie Terezie stál ročně šest milionů zlatých. Na jedné straně to vzbuzovalo obavy až děs, na straně druhé naděje a víru:

Josef mnohé uzdraví,
co poškodil čas,
Josef spravedlivě podělí
a požehná nás!

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související