590. schůzka: Šest tisíc výnosů majitele pravdy

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef II. u pluhu ve Slavíkovicích

Ještě za matčina života prosadil Josef některé menší vnitřní reformy, které se týkaly zjednodušení dvorského ceremoniálu, otevření vídeňských císařských zahrad, zákaz mučení při výsleších a zřízení německého národního divadla v blízkosti císařského sídla. Po smrti Marie Terezie se vrhl okamžitě do gigantické přestavby státního ústrojí a hlavně vztahu mezi státem a obyvatelstvem.

Spor o účinnost Josefových reforem se táhnou dodnes. Většina historiků mu vyčítá, že se zamýšlené změny pokusil prosazovat příliš rychle. To je pravda jen do určité míry. Není sporu o tom, že se snažil zvládnout, co v jiných zemích trvalo dvě nebo tři generace, v průběhu pouhých devíti let své vlády, měli bychom si však možná připomenout, že se podobně jako ruský car Petr I. (který si naprosto stejným počínáním vysloužil před dějinami přívlastek Veliký) pokusil rázně dohnat zpoždění, jež mělo Rakousko za vyspělejšími státy, například za Francií nebo Pruskem.

Noříme se do takřka nepřehledného světa patentů, výnosů, přípisů, nařízení, směrnic, zákonů a dekretů, jimiž císař zahrnul kromobyčejně štědře svou říši. Svoje pracovní zatížení, už tak dost velké, neustále zvyšoval. Toto nasazení přímo až fanatické se odrazilo i na počtu vydaných materiálů: Do roku 1784 jich bylo celkem 600, ve zbývajících pěti letech vlády: 5400. V průměru jich vznikalo přes šest set ročně. Když odpočítáme neděle, vyjdou nám na každý den dva císařské výnosy, příkazy, patenty či nařízení. Všecko sám. Většinu z nich inicioval a koncipoval Josef sám. Zasahoval absolutně do všeho. Považoval to za svoji panovnickou povinnost. Zašel tak daleko, že vymyslel nálepky namísto pečetního vosku. Jeho patentem byla rovněž odklopná dna rakví. Fungovalo to tak, že byl nebožtík vyklopen do hrobu a zasypán vápnem. Ušetřila se spousta dřeva. Takto „úsporně a rozumně“ byl v roce 1791 (nedlouho po Josefovi) pohřben do společného hrobu Mozart, pieta nepieta. V té věci (stejně jako v řadě jiných) se císař evidentně dopustil omylu.

Vodítkem při rozhodování mu byla výhradně racionalita. Dnes bychom řekli pragmatismus. Jenomže zdaleka ne všechno v lidském životě je stroze racionální a pragmatické. Onen „průmyslový způsob“ pohřbívání musel být zase rychle zrušen. Lidé prostě pobouřeně odmítli zacházet s drahými zesnulými jako s odpadem. (Což snad platí i v dnešní pragmatické době.) „Podobných chyb nadělal Josef II. za svého vladaření dost. Mnohé novoty, zaváděné zhurta, bez citu pro míru a takt, bez ohledu na okolnosti, vzaly brzy za své. Některé předbíhaly dobu, jiné vzbuzovaly roztrpčení. Jak se chvatně připravené dekrety v mohutném přívalu vršily na sebe, jak byly vyhlašovány bez ladu a skladu, jak do sebe navzájem nezapadaly, měly se zaváděním nového pořádku věcí leckdy jen málo společného, často naopak ještě umocňovaly zmatek. Na toto téma už bylo Josefu druhému v historické literatuře uštědřeno tolik výtek, že se pod nimi zčásti vytratila představa o skutečném formátu jeho osobnosti. Přes veškerou oprávněnou kritiku nicméně platí, a zdůrazněme to, že byl ve svém grandiózním reformátorství panovníkem, jaký se mezi Habsburky ani před ním ani po něm nenarodil.“

Joseph Hickel: Portrét Josefa II.

On měl Josef vlastně velkou smůlu. A ta největší smůla vězela zřejmě v tom, že mu bylo souzeno své projekty nikoli jen tak nezávazně promýšlet, ale i uskutečňovat. Kdyby byly zůstaly jenom na papíře, byl by Josef II. dodnes obdivován a veleben jako leckteří jiní utopisté. Jenomže on energicky a osaměle měnil svoje ideje ve skutečnost, což je vždycky ze všeho nejtěžší a přitom nejsnáze kritizovatelné. Pochopitelně – čím více spěchal a čím rozsáhlejší, mnohostrannější byly jeho záměry, tím více přehmatů se dopouštěl. Navíc ho zrazovala netrpělivost. Očekávání, že ještě za svého života bude sklízet ovoce ze stromů, které zasadil, bylo příliš troufalé.

Josef II. sdílel víru osvícenců ve všemohoucí sílu práva. Byl u zrodu několika zákoníků, které výrazně demokratizovaly a zdokonalily právní stav v říši. Na jedné straně byla záplava josefinských právních aktů a příkazů něčím na způsob přírodní pohromy, protože snaha řídit a regulovat život společnosti do sebemenších detailů správní aparát spíše dezorientovala, uváděla ve zmatek, čímž oslabovala i obecné právní vědomí. Na straně druhé však právě v josefinské éře byly dobudovány pilíře právního systému, který pak vydržel nejenom přes celé 19. století, ale dokonce – leckdy v doslovném znění – až do svého zániku po únoru 1948. Kdybychom chtěli josefinské právo bleskově charakterizovat několika tezemi, tak bychom asi sáhli po jeho všeobecném zákoníku o zločinech a trestech, a zjistili bychom, že oproti nedávné, ještě středověké praxi upalování čarodějnic či vynucování přiznání mučením došlo k zásadnímu a naprostému převratu. Nalezli bychom paragrafy odstraňující trest smrti s výjimkou zločinů spáchaných za stanného práva. Zákoník už neznal zločin čarodějnictví. Náboženské delikty, dříve považované za kacířství, byly překvalifikovány vesměs jako přestupky. Bylo zrušeno mučení, za Marie Terezie pořád ještě – i když zřídka – uplatňované. Některé kruté tresty však přece jen přežily. Například vystavování na pranýř, také vypalování cejchů, rovněž bití holí, a to až do výše sta ran během čtrnácti dnů. Byla stanovena předtím neexistující rovnost občanů před zákonem, a byla formulována zásada, že udílené tresty se mají vyměřovat úměrně k provinění pachatele, přičemž důsledky trestu neměly nikterak postihovat rodiny odsouzených.

Velkou část z Josefových výnosů představovaly změny, zpřesnění či rušení dříve vydaných patentů. (Prostě legislativní smršť. Nic nového pod sluncem.) Svou říši doslova zahltil. Diktoval nanejvýš potřebné a prozíravé změny, které chtěl zavést okamžitě a v plné šíři, aniž by je pečlivě připravil, vyzkoušel anebo aspoň vysvětlil, i spoustu malicherných a vlastně zcela zbytečných. Dvě historky jsou pro jeho spěch a lpění na maličkostech typické: s velkými náklady dal v Prátru vysadit vzrostlé stromy, „abych nemusel čekat, až vyrostou,“ a protože se pokládal za univerzálního znalce (za majitele pravdy, jak se posměšně říkalo ve Vídni), neodpustil si po premiéře první německé opery, Únosu ze serailu, jejíž komponování si objednal, aby skladatele nepokáral alespoň slovy: „Příliš krásné pro naše uši, ale: hlavně příliš mnoho not, milý Mozarte.“ Wolfgang Amadeus nezůstal Jeho Veličenstvo nic dlužen: „Právě tolik, kolik je zapotřebí, Vaše Veličenstvo.“ Pokládal se za prvního služebníka, prvního úředníka státu, často však jednal tak, jako by byl úředníkem jediným. Pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně u svého psacího stolu nebo na inspekcích, světlo v jeho pracovně,m svítící dlouho do noci, se však nestalo symbolem nezměrné píle, ale spíše zmarněného úsilí, předmětem mnoha anekdot. Zcela vyčerpaní úředníci odcházeli domů a císař dosud seděl u psacího stolu, aby ho tam ráno znova našli. To už měl prostudovánu většinu spisů, k nimž přikládal návod, jak se mají jednotlivé případy řešit, nebo je přinejmenším vybavil po okrajích podrobnými poznámkami.

Pompeo Batoni: Josef II. se svým bratrem Leopoldem

O jeho skromnosti až askezi tu už řeč byla. Lze jen zopakovat, že na spaní mu stačil vojenský slamník, potažený jelení kůží a polštář, vyplněný žíněmi, že jídlo mu vařila jediná kuchařka a že je zapíjel pouze vodou. Kratochvílím obvyklým na jiným dvorech se vyhýbal - pyšnil se, že svůj čas neutrácí marnostmi. Neměl jediného přítele. Žil jako kajícník, dokonce se zdálo, že svou osamělost a nepochopení rád vystavuje na odiv, že jimi své kritiky ještě víc popichuje. Jednou se turecký sultán zeptal lékaře na cestách na Josefa II. a dostalo se mu odpovědi, vyjadřující mínění lidu o svém císaři: „To je kníže bez manželky, bez dětí, bez milenky i bez oblíbenců.“ Jen občas krátce navštívil nějakou služku, herečku nebo obyčejnou prostitutku. O svých intimních problémech ale hovořit pouze s bratrem Leopoldem – Josef byl jednak nejprominentnějším evropským starým mládencem (ve skutečnosti vdovcem), jednak byl vystaven každodenním tlakům obtěžovatelů. „Mohu volit mezi třemi věcmi,“ psal svému bratrovi. „Zůstat doma; vyhledat společnost nějakého člověka, kterým opovrhuji; anebo se spokojit s tím, co mi nabízí náhoda.“ V dalším řádcích byl dopis přesnější: „Pokoušel jsem se to vyřešit tak, že jsem běhal za veřejnými děvčaty. Toto řešení je však spojeno s tolika tělesnými nepříjemnostmi a tak ponižuje ducha, že mě naplňuje odporem.“

Baron Trenck, který se velmi dobře vyznal v prostředí vídeňských lehkých děv, vyprávěl (poté, co se to dozvěděl, od jednoho z děvčat), že císař málo platí. Prekérní situace. Císař celé říše v náručí prostitutek, které spávaly i s jeho důstojníky a vojáky, nehledě na trvající nebezpečí nákazy, špiclování a veřejného přetřásání. Jeden francouzský diplomat se dozvěděl, že císař měl poměr s jakousi dcerou zahradníka, ale „prý jenom na půl hodiny.“ Jiné zprávy hovoří o návštěvách u služek. I několik hereček se těšilo císařské přízni a příjmu několika dukátů, které jim z povinnosti vyplatil. O svých sexuálních strastech hovořil čas od času i s „pěti kněžnami“, kruhem, ve kterém cítil jisté erotické napětí, a zřejmě pro vyhledával jeho pohostinství. Jedné kněžně se svěřil, že „pouze využívám příležitosti, a se ženou se vyspím jenom tehdy, když mi z toho nevzniká žádný duševní závazek ani jiné komplikace.“ Až na jedinou výjimku chránil Josef i posvátnost cizího manželství a dbal na veřejně proklamovanou přísnou morálku.

Ta výjimka se jmenovala: Eleonora. Choť knížete Karla z Lichtenštejna. Půvabné stvoření z jihoněmeckého rodu svého muže nijak zvlášť nemilovalo a hned po svatbě se zapletlo do milostných avantýr. Jejím prvním milencem byl O´Donell, irský generál v rakouských službách, kterého dokonce následovala až na jeho panství na Moravu. Marie Terezie cítila povinnost zasáhnout, netušíc, že tím uvolňuje cestu svému vlastnímu synovi. Josef Eleonoru znal už delší dobu, ale nikdy si jí nijak zvlášť nevšímal. Neočekávaně však zahořel láskou a vrhl se tak trochu neobratně k nohám oné už zase věrné manželky a matky. Znovu a znovu koktal Josef o důkazech své lásky, jimž Eleonora nemohla rozumět, protože se zdálo, že císař ve své puritánské pruderii nemluví o krátkém poměru, i milostném dobrodružství, ale o závazném vztahu, tedy přesně o tom, čeho se Lichtenštejnová obzvlášť musela obávat. Jednou jí Josef dokonce řekl: „Víte, cítím se tak, jako byste byla mojí ženou.“

Baron Trenck - portrét neznámého autora

Eleonora však s největší pravděpodobností Josefovo silné vzplanutí neopětovala. „Je vlastně politováníhodný, ale člověk ho přesto zase musí mít rád,“ napsala své sestře. I Josef si korespondoval se svým sourozencem: „Ženská společnost je pro rozumného muže natrvalo nesnesitelná. I ten je skvělejší a nejduchaplnější rozhovor se mi hnusí.“ Ženu podle něj ovládala ješitnost, protože „je až neuvěřitelné, jak daleko zachází koketérie a touha ženy být roztomilou osůbkou. Romány by se daly psát o všech pošetilostech, které se přitom odehrávají.“ A když už jsme u toho románu. vlastně: u románku – „románek, o kterém jsem Ti psal, už skončil. Povolná kněžna před třemi měsíci odcestovala a od té doby jsme ji neviděl. Nechce o mně ani slyšet.“ A nadále se věnoval kategorii děvčat, se kterými už měl svoje zkušenosti: „Protože jsem líný, dával jsem vždycky přednost lehkému, rychlému dobývání a nevyhledával žádná slavná dobrodružství. Asi si dokážeš představit, jaká dobývání a jaké prožitky to byly: nepotěšily ani srdce, ani duši.“

O svém snažení, které se podle něj snažili všichni bojkotovat, napsal: „Kdo chce konat dobro, musí se umět obrnit proti nevděku a nenávisti.“ A k tomu dodával: „Vlastenec, který je přesvědčen o správnosti svých názorů, musí být nad takové jednání povznesen.“ Podobné postoje a způsob života si brzy začaly vybírat neúprosnou daň. Za dva roky po smrti Marie Terezie mu už zcela vypadaly vlasy, zesinal v obličeji a „modro císařských očí“ ještě zvýraznily černé kruhy, způsobené únavou a trvalým nedostatkem spánku. Navíc ho možná už tehdy začala ničit tuberkulóza, na niž pak v devětačtyřiceti letech zemřel (některé prameny hovoří dokonce o syfilidě, kterou si uhnal u prostitutek), to však může být stejná pomluva, s jakou jsme se už setkali u „zaručených zpráv“ o nezřízeném životě Marie Terezie.
„Ani horečné reformy nedokázaly Josefovi zabránit v cestování. Císařova zavazadla v Hofburku byla kdykoli po ruce. Jejich majitel se záhy po svém usednutí na trůn přichystal na dlouho odkládanou cestu do Nizozemí. Chtěl se tram vypravit poprvé už před několika lety, ale nevyšlo to stejně jako v roce matčiny smrti.“

Z Vídně odejel koncem května roku 1781. a o devět dní později už nocoval v hostinci U sedmi švábů v Lucemburku. Předem informované úřady nesměly organizovat žádné přivítání, protože hrabě Falkenstein se hodlal s touto částí své říše s téměř dvěma miliony obyvatel seznámit po svém. Ostatně tamní úřednictvo (na rozdíl od poddaných habsburského domu) nad císařovým příjezdem nikterak hlasitě nejásalo už proto, že panovníky předcházely fámy o dalších možných reformách, a to ještě nemohli nic tušit o Josefově nápadu vyměnit jednou nizozemské provincie za Bavorsko. Jako první poctil císař svou návštěvou tamní pevnosti a vojenské posádky. Až poté přijal zástupce lucemburské rady, kterým slíbil samosprávu pro jejich provincii. Ani další zastávka v metropoli Valonska Namuru se nemohl obejít bez inspekce místní posádky. Poté se Josef vydal k atlantickému pobřeží, přičemž nevynechal prohlídku uhelných dolů, hamrů a známé porcelánky v Tournai. Odtud si odskočil do Francie do Dunkerque. Svezl se po moři a pokochal se pohledem (podobně jako den nato v Ostende) na zakotvené lodi. Také další cíl cesty patřil přístavu, tentokrát Bruggám, kde se podle plánu setkal s bratrem anglického krále.

Ve Versailles Josef II. naposledy navštívil svou sestru Marii Antoinettu - obraz Pierra-Denise Martina

Další dny nizozemského pobytu se podobaly jako vejce vejci: jen místa se měnila – Gent, Antverpy, Mechelen. Teprve v Bruselu coby správním centru se zastavil na delší dobu. Večery patřily jednáním s představiteli místní správy, zatímco dopoledne byla vyhrazena audiencím. Dostavilo se na ně celkem deset tisíc lidí a stejně tolik různých žádostí přišla na jeho adresu poštou. Všechno samozřejmě – jak bylo císařovým zvykem – navíc prokládaly prohlídky universit a vědeckých, případně uměleckých institucí. Následující body císařova itineráře představovala nizozemská města Haag, Leyden, Rotterdam, Utrecht, Haarlem a lázně Spa, kde se mimo jiné (nad rámec léčebného pobytu) sešel s jiným urozeným milovníkem tamních minerálních vod, bratrem pruského krále. Protože z Nizozemí to byl jen skok do Paříže, Josef si nenechal ujít (po nové zastávce v Bruselu) příležitost zastavit se ve Versailles u své sestry Marie Antoinetty. Viděli se naposledy.

„Od poloviny srpna 1781. roku už zase trávil noci na svém slamníku, pokryté jelení kůží a prostěradlem. Přes den se zavíral v pracovně. Žil plně povinnostmi a svým posláním. Ve svatém zaujetím svým posláním dával přednost práci před zábavami a společenské příležitosti ho příliš – včetně návštěv – nezajímaly. Výjimku představovali hosté, s nimiž císař spojoval určitá politická očekávání. V takových případech se Josef, vyšňořený vždy v uniformě polního maršálka s insignií Řádu zlatého rouna na krku a brilianty zdobenými vyznamenáváními na hrudi coby hostitel doslova překonával. Když chtěl, dokázal být okouzlující. Jenže takových návštěv bylo méně než šafránu.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související