334. schůzka: My, Rudolf

„Léta Páně 1552, Wittemberk: Ve Wittemberce a vůkol strhlo se povětří veliké s přívalem, krupobitím a hřímáním, a ztroskotalo šraňk před bránou labskou, jímž se převírá, aby s koňmi a s vozy do města cizí nemohli. Freiberk: Ve Freiberce umřelo nějaké pacholátko, kteréžto na zlořečení a proklení otce svého tři léta pořád stálo dnem i nocí nepohnutedlně na jednom místě a potom ještě čtyři léta sedělo. Basilej: Téhož léta v Basileji ve Švejcařích bylo země třesení. Toho roku tam víc nežli tisíc lidu morným nakažením zemřelo. A nakonec zprávy z domova: Jiřík Pyšna z Michovic, vida, že se mu málo ovsa urodila, řekl, aby jej hrom spálil. Bůh pak nemeškal, a nevděčnému poslal hroma, že mu ten oves zapálí, načež jeden mandel shořal druhý roztrhali.“

Všechno? Ještě jedna. Taková drobnička. Jedna věta. „Vídeň: Téhož léta 18. dne července napoly k osmé hodině po půlnoci narodil se ve Vídni Rudolf, toho jména Druhý, římský, císař, uherský a český král, pán náš nejmilostivější, císaře Maxmiliána II. druhý syn.“ Tak, a Rudolfa máme na světě, jak jsme se dozvěděli z virtuální HTK. Narodil se vskutku jako druhorozený Maxmiliánův syn. Ještě předtím přišla na svět Anna, a sotva mamince uplynulo šestinedělí, už byla zase v jiném stavu. Prvorozený potomek mužského pohlaví se jmenoval po dědečkovi Ferdinand, ale dlouho nevydržel – jen do příštího roku. V té době byla už ale maminka Marie Habsburská samodruhá, a za necelá čtyři léta od svatby jako čtyřiadvacetiletá přivedla na svět své třetí dítě, jemuž bylo dáno jméno Rudolf. Tatínek a maminka byli bratranec a sestřenice, jejich otcové – Ferdinand a Karel – byli bratři, tím pádem měli společného dědečka a babičku.

„Církevní zákonodárství taková manželství mezi blízkými příbuznými sice zavrhovala jako krvesmilná, vycházelo se však přitom jen z etických principů, a rozhodně nebylo dost zásadové, protože v mocných feudálních rodinách a zvláště v panovnických dynastiích sňatky bratranců a sestřenic povolovalo zvláštními dispenzemi a pomáhalo tak zabránit dělení majetku a moci. S moderními genetickými hledisky neměla tato církevní politika nic společného a skutečnou hrozbu biologicky nezdařených manželství, spočívající v patologickém zatížení některých předků manželské dvojice, vůbec netušila.“

Schizofrenie a šílenství v rodině

Nikdo ze současníků se tudíž v tomto směru nad sňatkem Marie Habsburské s Maxmiliánem, rovněž Habsburským, nikterak nepozastavoval, ačkoli nad ním visel vážný stín. Kdesi ve Španělsku totiž stále ještě žila napůl v klášterním ústraní, napůl v internaci společná babička obou manželů Juana Kastilská, častěji nazývaná Juana La Loca – Johana Šílená. Tato původně velice půvabná žena se po smrti svého manžela Filipa Sličného už roku 1506 pomátla na rozumu. Odmítala jeho balzamovanou mrtvolu pohřbít, objímala se s ní a hovořila s ní. Skončila jako v úplné izolaci bytost člověku nepříliš podobná. Její diagnóza: s největší pravděpodobností – těžká schizofrenie. Jediný legitimní syn Maxmiliánova bratrance Filipa II. byl duševně i tělesně postižený nešťastník. Don Carlos zemřel v internaci, do které do nechal uvrhnout jeho otec. Don Juan d'Austria představoval sice velmože se vším všudy, bohužel nikoli však svým manželským původem, neboť jeho matkou byla kupecká dcera, která kdysi císaři Karlovi Pátému pomáhala zapomenout na šeď diplomatických povinností v době konání říšského sněmu v Řezně. Tatínek nechal svého syna nakonec internovat a ten ve vězení zemřel. Španělský král Filip po třech manželstvích bez syna začal pomýšlet na to, že svůj trůn odkáže Rudolfovi, když vtom jej posedla myšlenka, že on vlastně ještě není všem dnům konec, a tak se oženil s Rudolfovou starší sestrou Annou – to znamená s dcerou své sestry a svého švagra. Strýček si vzal vlastní neteř. Z tohoto svazku se narodí budoucí panovník Filip III. Schizofrenie a šílenství se vinou pokrevních svazků usadí v habsburském rodu. A do takové rodiny se narodil v onen červencový den uprostřed vídeňského léta princ Rudolf.

„Jako budoucí nástupce svého otce na císařském trůně se Rudolf měl již připravovat na své pozdější úkoly. Nemohl jako jiní chlapci trávit svoje dětství u rodičů a sourozenců ve Vídni nebo v Innsbrucku, kde se často zdržovali Maxmilián s Marií. Obzvlášť jeho strýc ve Španělsku – Filip II. – shledával, že si chlapec musí velice záhy začít osvojovat vybroušené chování a mravy, především ale učení samospasitelné církve. Španělský král vyslal na dlouhou a obtížnou cestu do Vídně své vyslance, aby s veškerým důrazem poukázali na představy svého pána.“ Jak už víme, to bylo v době, kdy před Rudolfem byla ještě jakási šance usednout na madridský trůn. „Nevládlo snad v Rakousku nebezpečí, že by mohl být budoucí panovník třeba ovlivněn nespolehlivými vychovateli, dokonce možná tajnými protestanty, aby pak třeba později sympatizoval s kacíři?“ Rudolfův otec Maxmilián se na náboženské smýšlení synkových učitelů moc neohlížel; více ho zajímaly jejich schopnosti; jiné to bylo s maminkou. Ta se nemohla vyrovnat s představou, že by následníka mohli infikovat evangelíci. A vůbec lidé nepřípustných názorů. Maxmilián Mariiným výčitkám vzdoroval, jenomže za stanoviskem jeho manželky stála přesila. Habsburské příbuzenstvo. Jak se příbuzní míchají do rodiny, tak to je vždycky malér. Rudolfův děda Ferdinand, strejček Filip i maminka Marie vyvinuli na tatínka Maxmiliána ohromný nátlak, aby Rudolfa svěřil do opatrovnictví španělských Habsburků.

Maxmilián odolával několik let. On měl prince rád. Uráželo ho, když se mu dávalo najevo, že není s to poskytnout dokonalou výchovu vlastním dětem. Ono to bylo pro něj vlastně velice ponižující. Král Filip dával najevo, že v otázce výchovy potomků není Maxmilián kompetentní. Filip to tak nikdy doslova neformuloval, ale – Maxmilián byl pro něj vlastně nesvéprávný. Maxmilián s tím nátlakem bojoval, bránil se, jak mohl, tím spíš, že ke španělskému prostředí necítil vůbec žádné sympatie, jenomže jako obvykle prohrál. Ostatní Habsburci ho nakonec ve jménu „vyššího zájmu“ zlomili. Jediný syn španělského vládce Filipa II. nepřipadal jako jeho nástupce v úvahu, naděje, že se na madridském dvoře situace ještě změní k lepšímu a narodí se zdravý následník trůnu, byla malá. Tehdy. Později se to změnilo, ale v této chvíli již kmetský, totiž 36letý Filip na nějakého potomka resignoval. A tak se rodina shodla na názoru, že pokračování ve vládě na španělském trůně musí zajistit některý z Maxmiliánových synů. „O cestě arciknížat Rudolfa a Arnošta do Španělska se jednalo celé dva roky. Na sklonku roku 1563 se na ni ti dva chlapci vydali. Princové se měli naučit ve Španělsku dobrým mravům a zdomácnět v habsburských politických kruzích. Rudolfovi bylo jedenáct a Arnoštovi deset. Byli pro ně vybráni spolehliví praeceptoři, jejich doprovod tvořil celý zástup urozených i neurozených služebníků – celkem vyjelo z Vídně s arciknížaty 370 osob.“

Přes Štýrsko dorazila výprava do severní Itálie, Vánoce strávila v plném katolickém lesku v Miláně. Odtud se vydala po nehostinných zimních cestách k Janovu. Španělskou flotilu, která měla dopravit prince s jejich suitou do Barcelony, tvořilo šestnáct galér. Pluly takřka na dohled od pevniny po trase používané námořníky už víc než dva tisíce let. Lodě zastavovaly ke kratšímu odpočinku v přístavech, a před oběma princi se otevíral úchvatný pohled do světa Středomoří, obdařeného přízní slunce a antických božstev a považovaného odedávna za tržiště světa.

V barcelonském přístavu přivítal uprostřed března po čtyřech měsících cesty oba synovce osobně král Filip, a díky tomuto gestu začínal těm dvěma bráškům pobyt u jeho dvora tak příjemně, jak jenom to bylo ve Španělsku myslitelné. V Madridu, v blízkosti všemocného strýčka, strávil Rudolf s mladším bratrem Arnoštem sedm tučných let, od jedenácti roků do osmnácti. Vyučování trvalo pět hodin denně. Naučili ho základům státnické abecedy, taky diplomatickému protokolu, důkladně byla probrána složitá dvorní etiketa, proběhla výuka jazyku latinskému, španělskému, francouzskému a italskému, takže spolu s němčinou teď Rudolf rozuměl pěti řečem. Rozuměl však nejenom jazykům, ale i vědám, zejména pak dějepisu. Cvičil se rovněž ve slohu. Dnes působí poněkud kuriózním dojmem, když se dovídáme, že Rudolf v útlém věku sepsal traktát o nebezpečenství divoké lásky a o požehnání stavu manželského. (Jako dospělý zastával zcela protichůdný názor.) Ani umění princ Rudolf nezanedbával, taky v církevních otázkách se orientoval, s jistou nevolí se ten zádumčivý mladík podrobil i cvičením v rytířských dovednostech, což byla jízda na koni, lov, zacházení s chladnými i horkými zbraněmi, turnajové a míčové hry, tanec. Rudolfovi z toho všeho zůstaly akorát dvě disciplíny: lov, a hlavně pak všechny druhy umění. „Princové vedli za španělského pobytu svůj vlastní dvůr,“ zjišťujeme u historika Josefa Janáčka. „Jeho udržování bylo dost nákladné, protože příklad španělského královského dvora zavazoval i rakouská arciknížata k okázalosti a přepychu, k plnění náročných společenských povinností a také ke zjevné nestřídmosti. Na jejich dvoře se podávalo denně jídlo pro devadesát lidí. Náklady však nehradil Filip jako hostitel, nýbrž jejich otec Maxmilián, který mezitím převzal vládu v monarchii jako nový císař. S přibývajícími dny a měsíci pro něj představovala Rudolfova a Arnoštova výchova stále marnotratnější záležitost – do roku 1570 dlužil Španělsku za své syny přes jednu třetinu miliónu zlatých.“

Co všecko zažil Rudolf ve Španělsku? Bylo toho dost, aby si to určitě zapamatoval na celý život. Například byl svědkem ponurých autodafé, při kterých se za davové účasti obecenstva mučily a upalovaly zaživa desítky kacířů současně. Sledoval výstavbu Escorialu, nejhonosnější královské residence na evropském světadíle. Zažil hysterii, kterou u dvora vyvolal výbuch nizozemské revoluce. K jeho uchu se doneslo šuškání o zhoršujících se záchvatech šíleného dona Carlose, o jeho záhadné internaci a brzké smrti. I jeho překvapilo, že ztrátu jediného syna přijal strýc Filip doslova s úlevou. Nikdo nikdy nevysvětlil, zda měl být skutečně ten nesvéprávný infant zneužit ve spiknutí proti králi. Pár týdnů po této tajemné aféře spatřil Rudolf strýce psychicky zhrouceného – při porodu dalšího dítěte zemřela jeho třetí manželka, mladičká, teprve třiadvacetiletá Alžběta z Valois. Ovdovělý král byl zoufalý a Španělsko bez dědice. „Evropou v té době proskočily zprávy, že Filip zamýšlí zasnoubit synovce Rudolfa se svou starší dcerou Isabellou Clarou, tehdy tříletou, což byl asi začátek nejdelšího, nejzávažnějšího a taky nejskandálnějšího pokusu o Rudolfovo oženění.“

Mladší bratr Arnošt měl zase dostat za ženu strýčkovu mladší dceru Kateřinu. Té byly přibližně dva roky. Zdali na tom šprochu bylo nějaké pravdy trochu? Muselo být, protože zvěsti o chystaných zásnubách pronikly i do tehdejšího novinového zpravodajství. Ne vše, co pronikne do novinového zpravodajství, sice musí být pravda, ale tohleto se na skutečnosti zakládalo. Celá záležitost byla vyřešena až po Isabellině třicítce, kdy si ji vzal Rudolfův bratr Albert. „Druhá varianta řešení dynastické otázky se týkala španělského krále Filipa osobně. Pojal totiž záměr oženit se počtvrté a naposledy se pokusit o zplození mužského dědice. Aby se ovšem rodová moc netříštila, upřel pozornost k rakouské větvi Habsburků.“ My už víme, že si vyhlédl Rudolfovu nejstarší sestru, dvacetiletou Annu, tedy svou vlastní neteř. „Opět, po kolikáté už, se měla mísit rodová krev, ačkoli varovných signálů o riskantnosti příbuzenských sňatků bylo v dynastii víc než dost. Král však prosadil sovu. Vídeňští Habsburci – zjevně polichoceni – se nebránili, císař neměl nic proti tomu, že si švagr vezme jeho dceru, pouze skloubil jednání o podmínkách svatby s nátlakem na Madrid: žádal, aby se konečně jeho synové Rudolf a Arnošt vrátili domů. Bylo to toužebné přání princů i jeho osobně. Ostatně i čeští stavové se už dlouho a hlasitě domáhali, aby byla španělská katolická výchova následníka trůnu ukončena. Aby se Rudolf vrátil a po otcově boku se přiučil praktické politice. A dříve, než se ujme žezla, aby také ovládl češtinu, když otec ji k nelibosti stavů prakticky zapomněl...“

Jak dlouho se smlouvalo? Skoro tak dlouho, jako předtím, když měl Rudolf s bratrem odjet do Španělska. Během všech těch zadrhávajících se jednání se princové Rudolf a Arnošt ocitli v roli jakýchsi vznešených rukojmí. Maxmilián o ně bojoval. Potřeboval je doma. Od smrti svého otce Ferdinanda I. měl na starosti trůn v říši i všechny královské a knížecí stolce středoevropské monarchie. Na tu křehkou Maxmiliánovu bytost bylo těch úkolů nějak příliš, zvlášť když se stále neodbytněji začaly ozývat chronické neduhy. Prosil, přesvědčoval, naléhal, a neměl úspěch. Jenom tím provokoval Filipův pověstný kapric. Žádné řešení...Nakonec však přece jenom jedno vyvstalo. Po sérii kyselostí se Habsburkové dohodli konečně na kompromisu, který poněkud připomínal výměnu zajatců při uzavření míru. Kdo měl být vyměněn za koho? Rudolf a Arnošt byli zproštěni další výchovy, jejich místa však měli zaujmout jiní dva vídeňští Habsburci, jedenáctiletý Albrecht a devítiletý Václav, nejmladší Maxmiliánovi synové. Ústředním bodem celé té transakce bylo ovšem uskutečnění sňatku Filipa II. s vlastní neteří Annou Habsburskou. Ta svatba se konala nadvakrát. Nejprve v Praze, zatímco o půl roku později měl obřad mnohem slavnostnější reprízu ve španělské Segovii. V té době byli Rudolf s Arnoštem už zajisté doma... Ale kdepak – museli si na strejčkovu veselku pěkně počkat, teprve potom je Filip milostivě propustil. Ještě jeden detail – pokud tomu dobře rozumím, od sňatku s Annou byl Filip II. už nejenom strýcem obou princů – ale de facto i jejich švagrem. Pokrevním. A když posléze Anička porodila malého Filípka, tak ten klučina kromě toho, že byl tatínkovým synem, byl i jeho prasynovcem...

„Do posledních příprav k odjezdu ze Španělska řinčely hlasitě zbraně. Tři dny před poslední audiencí obou princů u Filipa II. byla v Římě slavnostně vyhlášena Svatá liga a Španělsko jako hlava tohoto bojového spolku proti Turkům zbrojilo k velké bitvě ve Středozemním moři. Španělský král měl právo jmenovat vrchního velitele výpravy, ale připadala mu také povinnost postavit a vyzbrojit nejvíce lodí a vojáků. A tak se opravovaly lodi a stavěly narychlo nové, shromažďovala se děla a další výzbroj, doplňoval se stav mužstva, námořníků a vojáků, ale také galejníků přikovaných k veslům. Vrchním velitelem byl jmenován Juan d'Austria, nevlastní králův bratr. Nabízela se mu příležitost, aby dokázal, že není nic dlužen pověsti vynikajícího válečníka.“

Mobilizace španělských námořních sil shromáždila na 200 plavidel. Don Juan d'Austria se ochotně ujal úkolu, že cestou na bojiště dopraví do Janova své nevlastní synovce Rudolfa a Arnošta. Don Juan byl jenom o pět let starší než Rudolf, ale obklopovalo ho úctyhodná pověst zdatného vojáka, obratného dvořana a kavalíra, proslulého štěstím u žen. Don Juan, Don Šajn, Don Giovanni... předobrazem tohoto pověstného svůdce byl právě tento don Juan d'Austria. Těch pět, šest roků tvořilo mezi strýcem a jeho synovci opravdovou propast. Možná, že oba princové Juanovi záviděli jeho mimořádné postavení králova vojevůdce, ale stejně víc než na blížící se bitvu s Turky museli teď myslet na domov, ke kterému se blížili. Jejich lodi vypluly z Barcelony, po osmi dnech plavby dorazily do Janova, a za čtyři týdny nato byli už oba princové ve Vídni, zatímco jejich strýc Juan d'Austria plul dál vstříc osudovému střetnutí tureckou flotilou, kterou měl u Lepanta na hlavu porazit.