335. schůzka: Podivín Rudolf

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Patnáctiletý Rudolf při pobytu ve Španělsku
0:00
/
0:00

Z Madridu se devatenáctiletý arcivévoda Rudolf vrátil do Vídně jako příkladně katolicky vychovaný mladý muž. Zkušenosti z pobytu u dvora španělského krále měly za následek Rudolfovu uzavřenost a odstup, který si následník trůnu udržoval od svého nejbližšího okolí. K zármutku své matky princ neprojevoval ani stín protireformační horlivosti. Náboženské otázky a sektářské spory ho ve skutečnosti zajímaly stejně málo jako záležitosti státnické či vojenské.

„Jeho vysoká inteligence, spojená s mimořádným kulturním rozhledem, se soustředila již tehdy jinam. Rudolfův zájem poutala především umělecká díla a experimenty provázející pronikání do tajů přírodních věd. Jistě se zde projevoval i vliv setkání s vyspělou renesanční kulturou a dvorským uměním Filipova Španělska. Ve Vídni však budily následníkovy sklony vážné obavy, zda člověk tohoto založení bude vůbec schopen vládnout říši.“ Takto vypráví o Rudolfově návratu domů trojice českých historiků, zabývající se Habsburky, Ivana Čornejová, Jiří Rak a Vít Vlnas.

V roli nadčlověka

Ještě za španělského pobytu namaloval Alonso Sánchez Coello Rudolfovu podobiznu. Je na ní mladý muž v jakési vestě ke krku, s renesančním okružím a čepicí s načechraným pérem. Ústroj toho mládence však není to důležité. Podstatná je jeho tvář, jeho oči, jeho rty. Rudolf vypadá na portrétu štíhle, nemá ještě plnovous, ale jakýsi neduživý knírek, a ty oči jsou. Jak to říct. snad: pichlavé. Pravé oko navíc jaksi nesouměrně sešikmené, a pak vidíme jeho rty a bradu: Ta brada je vysunutá dopředu, ale nikoli energicky, spíš jakoby nedopatřením. a kolem rtů, kolem rtů mu bloudí úsměšek. Tedy – on je to spíš úšklebek. Jaký velký rozdíl mezi tímto mladým mužem, a čtrnáctiletým chlapcem, který pózuje na velkém obraze zároveň s loveckým psem s rukou na jeho hlavě. Ten nakrátko ostříhaný kluk má pořád ještě čistý pohled i jakousi dychtivost v očích a touhu po poznání světa, zatímco mladík, vracejí se ze Španělska domů do Vídně je navenek pyšný, ale nikoli vnitřně sebejistý. Zdaleka ne všechno, co ho naučili a čím byl naočkován, splynulo s jeho duchovní podstatou. Rudolf disciplinovaně vstřebával teatrální vystupování, osvojil si královskou povznesenost, uvykl pompě, pokládat za samozřejmost, že je božsky nedotknutelný. Uměl sehrát zuřivou scénu, když na něho podřízený omylem jenom dýchl. Byl vychován v tom nejpřísnějším katolictví a získán vizi pro dějinotvorného poslání habsburských panovníků. Pomohli mu vžít se do role nadčlověka, avšak odsoudili ho tím k samotě. A ta se postupně prohlubovala.

Maxmilián II. Habsburský

Poohlédněme se trošku po Evropě. Habsburci se totiž dočkali náramného vojenského triumfu. Minule jsme to již trošku naznačili: nevlastní bratr španělského krále Filipa don Juan d'Austria. Ano, právě on – ten statečný voják a kavalír pověstný doslova donjuanským štěstím u žen - byl pověřen velením nad mohutnou španělskou flotilou, která zamířila k Řecku do Korintského zálivu, aby se tam utkala s loďstvem osmanských Turků. Není vyloučeno, že oba princové, Rudolf a Arnošt, kteří nastoupili v Barceloně na loď svého nevlastního strýce, spatřili mezi dobrovolníky této eskadry jistého Miguela Cervantese de Saavedra. Jelikož však vystoupili v Janově a dál nepokračovali, nebyli svědky toho, jak Cervantes přišel v triumfální bitvě u Lepanta v září roku 1571 o levou ruku. V těch dnech, kdy Don Juan zvítězil nad Turky a zamířil do říše nesmrtelnosti, aby byl opředen bezpočtem legendárních milostných zápletek. v těch dnech, kdy těžce zraněný Cervantes ležel kdesi v podpalubí ošetřován felčary. v těch dnech prožíval příští český král Rudolf II. radost z návratu domů, do světa sice méně pompézního (taky méně bohatého), přece však jenom přívětivějšího.

Jenomže – uměl se Rudolf vůbec spontánně radovat? Toť otázka. Neboť naučili ho žít jak ve škrabošce. jeho úsměv, jeho zkoumavý, trochu pichlavý pohled – všechno. Každé hnutí mysli jako by princ naučeně kontroloval. Maska však časem svého nositele zradí. Protože ono v masce se trvale žít nedá. „Benátský velvyslanec Michelli poznamenal ve své zprávě domů, že Rudolf je málomluvnější a nepřístupnější než Arnošt. Všichni sice tušili, že jde o pózu vštípenou dlouhým pobytem ve španělském prostředí, Rudolfovo chování však nepřestávalo znepokojovat. Císař Maxmilián si asi uvědomoval, že stížnosti na jeho syna jsou do značné míry oprávněné, nezbývalo mu však nic jiného než vyčkávat, až si Rudolf zvykne na vídeňské prostředí a přizpůsobí se mu. Ačkoli byl v tomto ohledu příkladně trpělivý, u Rudolfa se nakonec nápravy nedočkal. Chladné povýšenosti ve styku s lidmi se princ už nikdy nezbavil, ačkoli byla zcela v rozporu se srdečnou povahou, kterou mu přičítalo více svědků.“

Hlavně že už byl zase doma (tedy Rudolf). Byl doma a zabydlel se. Zvykl si na přepych vlastního dvora, a ve Vídni svůj personál ještě rozmnožil. Ale najednou nějak nebyl čas ani na osobní záliby, ani na soukromé problémy. Vedle mnoha otevřených otázek politických se před Rudolfovýma očima vršily starosti rodinné. Zdraví. Tatík Maxmilián na tom nebyl nejlíp. Dna. Neboli podagra. Ozývala se v bolestivých náporech, a k ní se přidružily ataky ledvinové koliky, a navíc dědičná porucha krevního oběhu, která činila z otce člověka po týdny malátného a pravidelně upoutaného na lůžko. Připomeňme si, kolik bylo tehdy Maxmiliánovi II.: v roce 1572 mu bylo pětačtyřicet. Kondicí a zdravotním stavem však vzbuzoval dojem nemohoucího starce. Státnické úkoly nezvládal. K tomu byl sužován starostmi, jak zabezpečit postavení svých šesti synů. „Žádný z nich nevzbuzoval zvláštní naděje státnickým nadáním nebo bystrým politickým myšlením, ale díky vznešenému původu se mohli všichni ucházet o některý z evropských trůnů. Dělení vladařské moci v monarchii, jak ustanovil v dodatku ke své závěti Ferdinand I., se podle zkušeností Maxmiliána II. neosvědčilo a ten vůbec neuvažoval o tom, že by vytvořil pro své syny zvláštní vladařské úděly. Panovnickou budoucnost měl tudíž zajištěnu jenom nejstarší z jeho synů, zatímco pět zbývajících musel zaopatřit jinde. Nebyl to úkol snadný, protože volných trůnů v Evropě nebylo nazbyt.“

Když nebylo, tak kde tedy hledat? Tam, kde to bylo lze. A kde to bylo lze? Kupříkladu ve Francii. Tam byl někdo volný. Král. Takřka současně s Annou měla svatbu i mladší sestra Alžběta. Jako šestnáctiletá si vzala francouzského krále Karla IX. Rodová strategie „šťastných zásnub“ slavila další úspěch. Dostalo se i strýčka Karla Štýrského. Tenhleten strejda nejprve v skrytu své duše myslel na anglickou královnu Alžbětu, ale ta se nakonec rozhodla zůstat pannou, proto se spokojil s bavorskou kněžnou. A jak se již stávalo u Habsburků zvykem, tak si bral – vlastní neteř. „Ve Vídni a vzápětí i ve Štýrském Hradci se roztočil kolotoč těch nejvelkolepějších slavností, turnaj stíhal turnaj, podívaná podívanou, hostina hostinou,“ toto líčení je z pera historika doktora Josefa Janáčka.

„Při konečném účtování se dodatečně spočítalo, že tato velkolepá svatba přišla rodiče i ženicha na nejméně 200 000 zlatých, avšak v těch radostných dnech nikdo nemařil čas počítáním peněz a všichni se oddávali potěšení ze vzrušujícího průběhu velké společenské události. Hostů i pouhých diváků se sjelo odevšad několik tisíc.“ V té době už byl Rudolf i se svým bratrem dávno doma. „Oba se účastnili svatebního veselí v míře, jakou předepisovaly dvorské mravy a zvyklosti. Vysedávali po hostinách, přihlíželi představením a atrakcím a nakonec museli na pěším turnaji předvést, čemu se ve Španělsku z mužných rytířských zábav naučili. Už v průběhu slavností si jich lidé u císařského dvora všímali s netajenou zvědavostí, a ta zvědavost neopadla. Vídeňským dvořanům ovšem bylo zcela lhostejné, zda se z princů stali obratní harcovníci v rytířských hrách, vzrušovala je spíš otázka, do jaké míry je španělská výchova poznamenala. Pozornost se soustřeďovala především k Rudolfovi jako předurčenému následníkovi trůnu, a první úsudek si téměř všichni učinili podle vnějších známek jejich chování. Pro Rudolfa vyzníval většinou nepříznivě.“

Státnická práce je nudnou činností, plnou handrkování, úředničiny a intrik

Několik prvních měsíců po návratu ze Španělska se Rudolf spíš jenom rozhlížel, a tvář toho málomluvného, vážného mladíka se chmuřila a chmuřila. Copak ho tak deprimovalo? Ať ho otcovi rádcové zasvětili do kterékoli otázky, zjišťoval, že nemá ani jednoznačné, ani prosté řešení. Představa, co všechno mu osud zanedlouho naloží na bedra, ho tísnila. Koho by taky něco podobného nebralo... Už to tušil: státnická práce je v podstatě šedivou, nudnou činností, plnou věčného handrkování a úředničiny. Přes usilovnou snahu médií trochu nám politiku a politiky zpestřit to sedí i na dnešek. A taky intrik. Komnaty vídeňského dvora byly přeplněny kariéristy a patolízaly. Příbuzní nebyli o nic lepší. Všichni ti milovaní strýci Karel a Ferdinand, milovaní bratříčci Arnošt, Matyáš, Maxmilián, Albrecht, Václav, všichni měli vlastní ambice, všichni se chtěli nějak uplatnit a hlavně dobře žít. Albrecht s Václavem byli zatím na „stáži“ v Madridu, zato ctižádostiví strejčci dávali Rudolfovi při každé příležitosti najevo převahu svého věku i zkušeností. Bylo v tom hodně žárlivosti. Ti všichni kolem Rudolfa byli osudem odstrčeni, a on je ten, který je v kariéře přeskočí... Kupříkladu tu byl drzý, nevycválaný, rozmazlený Matyáš... Patnáctiletý princ přepjatého sebevědomí... chlapec bez skrupulí... už nyní na něm bylo vidět, že soužití s ním bude přinášet jen samé konflikty. Matyáše Rudolf neměl moc rád. A matku? Ta se považovala za advokáta Pánaboha na zemi. Neustále rozhazovala peníze na zbožné dary i stavby, především se však s vehemencí hodnou lepších věcí do všeho pletla. Ve své naivní prostotě znala jen přímá řešení, a tak prosazovala nemožné, aniž dokázala některý ze svých omylů nazřít. Srážka s takovým člověkem bývá dost tvrdá... Dominantní osobnost lze buď přezírat, nebo poslouchat, nedá se však s ní trvale žít... Uplynul první rok Rudolfova pobytu ve střední Evropě a princ věděl svoje. Tolik se těšil domů! Jenomže skutečnost bývá mnohem střízlivější než představy. Princova uzavřenost jako by zesilovala. Už se u dvora šeptalo, že je Rudolf – podivín...

Mezitím se uvolnil trůn v Polsku a Maxmilián se vzepjal a pokusil se prosadit svého mladšího syna Arnošta. Obrovskou práci udělal český diplomat Vilém z Rožmberka, který si v rozhovorech s polskou šlechtou vedl natolik zdatně, že mu část panstva navrhla, aby se namísto Arnošta chopil polské koruny sám. Jelikož však žádný Rožmberk nikdy korunován nebyl, pokud vím, lze předpokládat, že se tak nestalo ani v Polsku. On ten překvapivý obrat vyvolal ve Vídni značné roztrpčení. Rožmberk musel později vysvětlovat a ospravedlňovat se, že nebyl iniciátorem vlastní kandidatury a že krále nezradil. Než se to všechno vyřešilo, tak do polských záležitostí zasáhla Francie, a když se ukázalo, že Arnošt svou bezbarvostí na Poláky neudělal nějaký zvláštní dojem, tak úspěch slavila nakonec francouzská konkurence. Jindřich z Valois se stal králem Polska, když však zemře ve Francii jeho bratr, král Karel IX., začne si Jindřich připadat v Polsku jako ve vyhnanství, zláká ho volná francouzská koruna a doslova prchne z Krakova do Paříže. Takže další kolo rvačky o trůn v Polsku... Maxmilián se pustí do zápasu o trůn pro svého syna Arnošta, ale zase marně. Polskou korunu získá sedmihradský kníže Štěpán Báthory, neboť byl ochoten vzít si za ženu obstarožní, mimořádně neatraktivní vdovu po posledním jagellonském králi. Tedy – on se i mladý Arnošt zapře a vstoupí v roli jejího nápadníka. Musel se hodně zapřít, ale nebylo mu to nic platné... Nedostal ani stařenu, ani království. Chudák Habsburk... Už podruhé za sebou expanze jeho rodu skončila debaklem... Že by to nevyšlo ani do třetice? Byl tu přece – Rudolf...

„Začátkem dubna roku 1572. byl Rudolf ve věku necelých dvaceti let vyhlášen v Prešpurku za uherského krále. Na jeho počest zvonily zvony v hlavních kostelech a střílelo se z děl ve Vídni i v Praze. Vídeňský dvůr přijal rozhodnutí uherských stavů jako úspěch a vůbec se nepídil, zda rozhodující akt odpovídá ve všem zákonným ustanovením. Rudolf získal první královský titul, avšak o jeho úskalí věděl pramálo a sotva se ho někdo odvážil v těch radostných okamžicích znepokojovat upozorňováním na druhou stranu mince, plynoucí ze sousedství s Turky, na abnormalitu ve vztazích mezi panovníkem a uherskými stavy, způsobenou už omezenými vladařskými právy Habsburků i jinými specifickými okolnostmi vnitřního vývoje uherského státu. O tom všem se musel přesvědčit postupně sám jako uherský král.“

Situace kolem Rudolfova uherského korunování byla vůbec dost zvláštní... Nový král neusedl na trůn v hlavním městě. Důvod? Pešť ležela v horkém pásmu frontové linie, protější Budín byl prakticky v moci Turků. Jako nové hlavní město fungovala dnešní slovenská metropole. Tenkrát byla Bratislava neboli Prešpurk nevelkým, pouze šestitisícovým městem. Na zvony se sice zvonilo, ale jinak panovala atmosféra zvláštního, úzkostného dusna. Do Prešpurku totiž zrovna dorazily hrůzostrašné zvěsti masakru hugenotů v Paříži... Proslulá bartolomějská noc... Přízrak té noci sevřel hrdla všech přítomných. To strašné vraždění, inspirované náboženskou nesnášenlivostí, šokovalo nejenom hosty v Prešpurku, ale celou Evropu. Krvavý akt nebyl nějakou pomíjivou událostí, na niž se dalo zítra zapomenout, naopak: ve světě planoucích věroučných vášní, v Evropě nábožensky rozdělené a plné konfliktů se pařížské násilnosti mohly přece kdykoli opakovat. Historie se nereprízuje, to je pravda, ale její kousky se jinak dost podobají skoro na každém rohu... Strach, vyvolaný nesmyslným krveprolitím na dlouhá léta ochromil nejpřirozenější pocity lidské důvěry mezi příslušníky různých vyznání. Z příčin úplně malicherných pak znovu a znovu na různých místech vybuchovaly davové psychózy, stačil nepatrný impuls a vznikala panika. Přesně to se stalo i v Praze, při pohřbu Maxmiliána II.

„Poté, co přijal první královskou korunu, zavítal Rudolf v lednu 1573. roku konečně do Prahy. Přijel předsedat zemskému sněmu, ale především proto, aby ukojil zvědavost panstva, představil se veřejnosti a získal její sympatie.“ Oboustranné oťukávání proběhlo neslaně nemastně. České šlechtě připadal ten Habsburk též namyšlený a upjatý, a taky bezbarvý. Nijaký. Rudolf nikoho v Čechách neznal. Měl být českým králem, ale nemluvil česky. Každé slovo mu při sněmovní debatě museli překládat. Většinou mlčel. Nechtěl uklouznout v něčem, nechtěl si zadat. Pánové přesto naléhali, aby se ale honem učil česky, když jim má vládnout, a taky aby se natrvalo odstěhoval do Prahy. Rudolf už v Praze jednou byl, jako desetiletý chlapec. Moc si na ni nepamatoval, ale teď teď - teď se mu její malebné panoráma náramně zalíbila. Láska na druhý pohled... Možná, že už tenkrát, když sedával ve sněmovním sále, vyšňořeném a zářícím novotou, tak si umiňoval, že podobným způsobem co nejdřív zvelebí zpustlé a zanedbané komnaty na Pražském hradě.

„21. února roku 1575. začalo v Praze jednání českého sněmu.“ Slovo dáváme opět francouzského historikovi, důkladně se zabývajícímu českými dějinami, profesoru Ernestu Denisovi. „Po několika letech odkládání přijel do Prahy i Maxmilián II. Císař, jehož zdraví sláblo vůčihledně, měl důvod šetřit stavů, ježto chtěl, aby jeho nejstaršího syna Rudolfa přijali za krále českého, ale málem příliš draze zaplatil jejich hlasování odcizením si stolice papežské. Chopil se svých úskoků, zahrnoval protestanty lichotkami a poklonami, svou mírnost a zdlouhavost svaloval na katolíky, na druhé straně se vymlouval nunciovi, že mu sliby byly vynuceny, chlubil se svým odporem a velice výmluvně ujišťoval dvůr římský o pravých svých záměrech.“ Výsledek už známe: „Po několika dnech byl Rudolf přijat za krále českého. Stavové ani nepomyslili na změnu přísahy korunovační: Rudolf přísahal ve jménu Panny Marie svatých, což neučinil ani Maxmilián, a přijal slavně svátost oltářní v přítomnosti katolíků.“

22. září 1575 byl Rudolf – poněkud uspěchaně a skromně – korunován ve Svatovítském dómu. Ke královské hostině museli bezmocného císaře Maxmiliána přinést na nosítkách. Královský vzestup Rudolfův byl zároveň smutným koncem Maxmiliánovým. Spěchal, aby syna uvedl do všech hodností, než se dostaví smrt. Čeští stavové projevili pochopení a vstřícnost, ani říšští kurfiřti nedělali problémy, a tak za měsíc za něco získal Rudolf po uherské a české v pořadí už třetí čelenku, korunu římskoněmecké říše. Všecky ty chvatné a ledabyle připravené oslavy horšily Maxmiliánův zdravotní stav – přidaly se ledvinové komplikace. Žil však ještě celý rok. Ischemická choroba srdeční, spolupůsobící s mnoha nemocemi dalšími, jak už víme, ukončila v říjnu 1576 císařův život. Zemřel v Řezně, ale jeho balzamované tělo pohřbil Rudolf ve pražské svatovítské hrobce. Učinil tak s půlročním zpožděním. Maxmiliánův pražský pohřeb, přepečlivě připravený, se změnil v tragikomickou grotesku.

„V den pohřbu průvod pohyboval se s neobyčejnou nádherou ulicemi hlavního města. Když přibyl na Staroměstský rynk, temné pověsti se rozšířily v lidu – mluvilo se o spiknutí a řeži: Rudolf jest prý raněn, zabit. Strach náhlý padl na přítomné, takže zděšeně prchali, skrývali se po domech, kněží odhazovali své komže, aby pozornost neobrátili na sebe, preláti lámali své berle. Ačkoli počasí bylo ještě chladné, březnové, několik utíkajících se vrhlo do Vltavy, aby vyvázli z nebezpečenství.“ I šlechtici a vysocí hodnostáři se rozutíkali a poschovávali se. Máry s mrtvým zůstaly opuštěny na Malém rynečku. Jenom Rudolf II., obklopenými několika zbylými osobními strážci, neztratil nervy a zůstal u rakve. Nad Prahou rozložil přízrak bartolomějské noci. Hrůza z možného masakru mezi katolíky a protestanty přerostla v davovou psychózu. Trvalo dvě nebo tři hodiny, než smuteční hosté uvěřili, že nejde o žádné spiknutí a žádné nebezpečí že nehrozí, teprve potom se průvod zase sešikoval. Bylo to vlastně velice symbolické. Projev chorobného kolektivního strachu provázel Rudolfa, když na Pražském hradě pochovával tátu. Jako by onen přízrak úzkosti a tísně neměl hradní zdi opustit...