336. schůzka: Ozdoba vlasti, okrasa rodu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vilém z Rožmberka

„Léta Páně 1535. Umřela Kateřina, královna englická, s kterou se Jindřich VIII., král englický a manžel její rozvedl. Téhož léta v Englandu slavný a učený muž Thomas Morus v rozkazu královského sťat, protože svoliti nechtěl k rozvedení manželstva mezi králem a královnou. A téhož léta se čte, kterak okolo města Alexandrie po zarmouceném krupobití ukázalo se veliké množství ptactva přespolního jim neznámého.“

Kromě úmrtí, poprav a přemnožení ptáků se toho jinak nevýznamného roku nic pozoruhodného nepřihodilo. Snad ještě, že ve Znojmě bylo na sněmu přijato Zřízení zemské Markrabství moravského, což byla první moravská ústava schválená stavy i panovníkem. Dnes opravdu jen historická relikvie, Moravě věru nemnoho k čemu. Jedno datum toho roku bychom vynechat neměli. 10. březen 1535. Tehdy se narodilo se dítě pohlaví mužského. Jméno? Vilém. Příjmení? Rožmberk. „Jedenáctou generaci rožmberského rodu tvořili sice čtyři dospělí bratři, ale tři z nich se nikdy nestali skutečnými osobnostmi. Toto pokolení nedalo českému státu velké politiky, ale co bylo pro budoucnost Rožmberků ještě horší, postrádalo i mužské potomky,“ nahlédli jsme se do knihy profesora Jaroslava Pánka, kterou tento historik věnoval právě Vilémovi z Rožmberka.

Vilém z Rožmberka v jinošském věku

Nejstarší z bratří Jan vstoupil do řádu johanitů a legitimního nástupce zplodit nemohl, další (jménem Petr) zůstal neženat, a tak se sám vyčlenil z generační posloupnosti, Jindřich zemřel předčasně ve třiceti letech, takže ze čtyř bratří zůstal jako jediná naděje Jošt, toho jména v rožmberském rodu Třetí. Zdálo by se, že čtyři dospělí muži snad dokážou zajistit pokračování rodu po meči, leč – jak vidno – nemusí tomu býti tak. Ani Jošt III. neměl zpočátku štěstí. Jeho první manželství s Rakušankou Bohunkou skončilo sotva po roce, kdy jeho žena zaplatila narození dítěte vlastním životem. A ještě ke všemu se narodila dcera. Naštěstí tu byl panovník Ferdinand I., který váhavému Joštovi dohodil novou manželku. Jmenovala se Anna a byla opět z významného rakouského rodu, hrabat z Rogendorfu. Pročpak se montoval habsburský král do manželského štěstí českého rodu? Protože Rogendorfové byli s Habsburky velice zadobře, a král potřeboval, aby ti, co s ním byli zadobře, se dali dohromady s těmi, se kterými by bylo také dobře být zadobře, nehledě na to, že takový sňatek z politických důvodů přinášel užitek prostě všem zúčastněným stranám.

„Rožmberkové, kteří si až dosud hledali nevěsty převážně v zemích České koruny, vstoupili tak do mezinárodní společnosti vysoké aristokracie. V ní bylo samozřejmostí, že se spříznění a sešvagření velmoži vzájemně podporují a že se sbližují ve svých politických záměrech. Partnerství na úrovni vysoce privilegované elity vytvářelo potřebnou síť konexí, otvíralo dveře k panovníkovi a k nejvyšším úřadům, usnadňovalo prosazování osobních záměrů při administrativních, sněmovních i soudních jednáních. Takto zvýšená společenská prestiž se pak stávala oporou jednotlivce i rodu.“

Takže rožmberský Jošt tím, že si vzal Rogendorfovic Aničku, si náramně polepšil. To bezpochyby učinil, ale – pořád to nebylo ono. dokud tu nebyl potomek. Tedy živý potomek. Protože Joštovi se sice hned v roce po svatbě následujícím narodil jako prvorozené dítě syn, ten ale po půl roce života zemřel. Jako druhé dítě přišla na svět dcera, třetí byl opět syn, jenže ten odešel pár dní po svých prvních narozeninách. Tři děti a z nich naživu pouze jedna dcera. Naštěstí během osmi let, během kterých paní Anna porodila sedm dětí, celkem čtyři byly pohlaví mužského, a co hlavního: dvě vydržely. „Po pětiletém manželství se rodiče dočkali vytouženého syna Viléma, k němuž za čtyři léta nato přibyl benjamínek Petr Vok. Největší pozornost se ovšem soustředila k Vilémovi, který přišel na svět 10. března 1535 před desátou hodinou dopolední. Jeho rodištěm se stal hornorakouský zámek Schützendorf, kde matka po nedávné smrti ročního synáčka hledala útěchu v kruhu příbuzných. Dítě dostalo v rožmberském rodu jméno dosud neobvyklé, zato však zdůrazňující těsné vztahy s matčiným rodem. Samotné pojmenování mělo vyjádřit pojítko mezi rakouskou a českou aristokracií a zdůraznit naplnění záměru, který stál již v pozadí sňatku mezi Vilémovými rodiči.“

Zplození dvou synů, kteří se dočkali dospělosti, splnil Jošt III. svou úlohu jako uchovatel rodu a zakladatel další generace. Kromě šetrného nakládání s majetkem a vedle Knížek o štěpování to byl jediný skutečně významný čin, jímž se zapsal do českých dějin. Víc už toho nestihl. Ve svých padesáti letech náhle zemřel. Malému Vilémovi byly čtyři roky, Petru Vokovi čtrnáct dní. Vladařství nad rožmberským panstvím převzal jediný plnoletý Rožmberk, Joštův bratr Petr, zvaný Kulhavý. Svoji úlohu pochopil tak, že má připravit půdu pro svého synovce a po zbývajících šest let svého života se upřímně snažil o zvelebení rožmberského majetku. V tom byl ovšem zádrhel. Šlo o peníze. Petr byl totiž skrblík, jakého bys pohledal, s čímž se vdova Anna rozhodně nemínila smířit. Na jedné straně malicherný Rožmberk, který by si pro groš nechal koleno vrtat, na straně druhé jeho švagrová, vrozenou velkorysostí a hlubším vzděláním rozhodně neoplývající. To nemohlo dopadnout dobře. A taky že ne. Sám panovník se musel do té rodinné tahanice vložit. Petr byl nucen zaplatit Anně její věno, zaokrouhlené na slušnou částku 9000 zlatých, a navíc jí byl povinen vydat osobní klenoty, šest koní s vozem, peřiny, polštáře a příslušenství na šest loží (což mu srdce utrhlo skoro definitivně). Dohoda dále stanovila, že Anna musí českokrumlovský zámek opustit a vystěhovat se, aniž by vznášela další nároky vůči novému rožmberskému vladaři.

„Rodinný rozkol i jeho řešení se nejtíživěji dotkly Joštových dětí, beztak polovičních sirotků, kteří byli nyní na několik let odděleni od matky. Nešťastné okolnosti asi nejvíc poznamenaly šestiletého Viléma. Na vlastní oči viděl, jak půldruhého roku trvají rozepře v rodu, který vlastnil celá panství, města a hrady, a jak dospívají až k ubohému handrkování o ložní prádlo a stříbrné koflíky. Hluboký zážitek malodušného prostředí se mohl stát podhoubím Vilémova vnitřního vzdoru proti životnímu stylu, jaký mu předváděli jeho nejbližší příbuzní. V mladém Rožmberkovi patrně už od dětství probouzel mimořádně silnou potřebu dokazovat sobě i svému okolí nevšední bohatství, přepych a schopnost velkorysého vystupování.“

Sirotci našli útočiště v Jindřichově Hradci, kde se jim teta Anna z Hradce snažila zapuzenou matku jak mohla nahradit. Vilém však toto bezpečné závětří se svými sourozenci nesdílel. Jaké s ním měl poručník úmysly? Tomu sedmiletému klukovi bylo třeba zajistit pravidelnou výuku. V Českém Krumlově kupříkladu byla latinská škola, jenže ji navštěvovali i rožmberští poddaní. Budoucí vladař v jedněch školních škamnech kupříkladu s budoucím písařem? Daleko důležitější než získání školních vědomostí je pro šlechtice co? No co? Přece pravidelný styk s vrstevníky z předních aristokratických rodin, přičemž si nastávající vladař osvojí společenské vystupování na patřičné úrovni, tolik důležité pro politickou činnost. Prostě aby byl mezi svými. Takových elitních škol, odpovídajících vysokým nárokům předních panských rodů nebylo v našich zemích zrovna nazbyt. Jednu z nich založil v Mladé Boleslavi pan Krajíř z Krajku. A právě tam poslal Petr z Rožmberka Viléma. On pan z Rožmberka sice věděl, že škola v Mladé Boleslavi je drobet "zamořena" bratrskou vírou, ale později si to jako katolík přece jenom rozmyslel a hledal zadní vrátka, kterými by Viléma stáhl zpátky, a kdo hledá, najde, na Boleslavsku se rozšířila morová rána a tím pádem Vilémova studia mohla rázem skončit. Jak se jmenovala jeho další studijní štace? Pasov.

„Napomohli rakouští příbuzní, hlavně spřízněný pasovský biskup Volfgang ze Salmu,“ uvádí profesor Jaroslav Pánek. „Ten zřídil v Pasově při katedrále výtečný vzdělávací ústav pro mládež z nejvyšších aristokratických kruhů. Zdejší učitelé kladli zvláštní důraz na etiku, latinskou rétoriku a historii jakožto obory, které měly nejvíc přispět příštímu veřejnému působení žáka. Hodně času věnovali četbě a výkladu křesťanských a latinských textů, v popředí stálo pochopitelně náboženství, slabinou byl nezájem o přírodní vědy a dokonce opomíjení základů aritmetiky. Počty byly tehdy pokládány za velmi obtížnou disciplínu. Pracovaly totiž se složitými kombinacemi římských a arabských číslic, navíc s velmi členitou soustavou měrných jednotek. Nicméně jejich potřebnost v praktickém životě se stále zvětšovala, a to i pro šlechtice, který si chtěl udržet přehled o svém majetku a měl v úmyslu alespoň zhruba kontrolovat svoje úředníky.“

S Vilémovou matematikou to tedy nebylo zpočátku moc slavné, ale česky mluvit se neodnaučil. Přitom to měl v tomto ohledu dost těžké: Maminka byla Rakušanka a se svými dětmi mluvila a psala jim výhradně německy. Tatínek Jošt, který nedal na češtinu dopustit, brzy zemřel, na škole v Mladé Boleslavi se Vilém nestačil nic naučit, a hned nato ho začala ovlivňovat latina a němčina v Pasově. Naštěstí tu byli poručníci: nejprve strýček Petr a po jeho smrti trojice českých pánů, která ho vystřídala. Jeden z ní, pan z Gutenštejna, poslal svému chráněnci do Pasova vlastní spis, a k němu přibalil bedlivé napomenutí: „A obzvláštně žádám, že pilnost míti budete s jinými, kteříž při vás časem bývají, jenž tu řeč umějí, mluvíce, abyste česky nezapomenuli. Neboť vám je toho jakožto tomu, kterýž v zemi české své zboží a panství má, potřebí, a bez toho jazyka nelze býti může.“

Dočasný rožmberský vladař Petr, panující namísto nedospělého Viléma, kterému poručníkoval, byl sice držgrešle, ale jako ekonom Rožmberkům hodně pomohl. Zbavil jejich panství většina finančních závazk začal pro svého synovce stavět palác na Pražském hradě, nahromadil takové množství volných peněžních prostředků, že po jeho smrti bylo v rožmberské pokladně napočteno před 27 000 kop grošů míšeňských. Což bylo víc než dost. Představovalo ho v tehdejší době hodnotu menšího panství. Petr tušil, že se Vilémovy plnoletosti nedožije. Ustanovil proto ve své závěti poručníky ze tří spřátelených rodů – Gutenštejna, Šternberka a Šlika, no a v klidu zesnul. „Všichni tři poručníci se brzy nato sešli na českokrumlovském zámku, aby pořídili podrobný inventář obrovského sirotčího jmění, které měli opatrovat do chvíle, kdy dosáhne plnoletosti nejstarší mužský dědic. Na poručníky měl Vilém štěstí. Patřili ke stoupencům aktivního rozvoje výroby na šlechtickém velkostatku a navíc to nebyli chamtivci, kteří by se chtěli obohatit na úkor bezbranných sirotků. Postarali se o řádnou správu statků, o rozmnožení pozemkového majetku nákupy v sousedství rožmberského dominia a také o zvýšení peněžních příjmů od poddaných. Matka rožmberských sirotků se mohla vrátit na Krumlov a setkat se po létech se svými dětmi.“ Se vším mladším bratrem si sice dopisoval, ale na těch dopisech bylo vidět, jak se odstup mezi oběma sourozenci rozšiřoval. Pan Petříček zůstával pořád děckem, zatímco na pana Vilímka nahlíželi všichni jako na budoucího vladaře, k němuž je třeba přistupovat s patřičnou úctou. Oba bratři si už nemohli ani nezávazně tykat. „Nejmilejší pan bratr“ – tak ostatní sourozenci svému nejstaršímu říkali – ano, nejmilejší pan bratr začal být pro ně na prvém místě nezpochybnitelnou autoritou.

Kdypak ochutnal Vilém světa jakožto dospělý? To mu bylo patnáct let. Byli všichni tehdejší chlapci plnoletí už po patnácti? Kdepak, dočkali se většinou až po dvaceti letech, i když se většinou ženili dřív. Tehdy vystavil pasovský biskup Volfgang svému chráněnci to nejlepší možné vysvědčení. Napsal, že je pro život připraven tak, aby z něho vyrostla „vlasti své ozdoba, rodu svého okrášlení, všech ctností a umění snažný ochránce.“ Takže před Vilémem se otevíral svět, ale nejprve mu musel být otevřen svět panovnického dvora krále Ferdinanda I. Říkalo se tomu oficiální prezentace. Aby se mohl „prezentovat“ jaksepatří, musel si vybudovat nezbyté šlechtické zázemí s asi deseti dvořany , bylo zapotřebí odstranit mezery ve vzdělání a natrénovat etiketu. S tím měl jeho praeceptor dost problémy, protože sebevědomý patnáctiletý Rožmberk rozhodně odmítal roli školáka. Nešťastný učitel, který si už s tím klukem nevěděl rady, psal v dopisech stížnosti poručníkům, že „nezachovávaje náležitého řádu, pán mladý špatně práce moje užíti mohl.“ Vilém si na vídeňský dvůr ale rychle zvykl. Nový život obnášel hony a zábavy – sám uspořádal několik nákladných hostin. Aby se i po této stránce představil na náležité úrovni, vyžádal si z Českého Krumlova zásilku stříbra. Co s tím kovem? Na nádobí. „Pan mladý, byv při dvoře krále římského, nechtěl autority své snížiti, a tak nařídil, aby mu odeslána bylo z Krumlova půl druhého sta hřiven stříbra na mísy a nádoby stříbrné, kterýchž by pak při jídle užíval.“

A sotva byl v šestnácti prohlášen skutečně plnoletým a nastoupil svoje práva vladaře domu rožmberského, zahájil okamžitě dlouhý mnoho let trvající proces s knížaty z Plavna o první místo na soudě zemském. Dokazoval a obhajoval proti nim, že „vždycky páni z Rožmberka před knížaty v relacích místo mívali a také v soudu zemském, ježto pán z Rožmberka netoliko od čtyř set let rodu knížecího být ráčí, ale mnohem více, což kdyby k tomu přijít mělo, to by se ukázalo.“ Což se vzápětí vskutku „ukázalo“. A jak se teda ukázalo, že rod pánů z Rožmberka je mnohem starší, než jenom těch 400 let? „Kdybych o tu pouhou spravedlivost připraven byl, nemíním bych v Čechách zůstat, než tam zase obrátit se, odkudž můj původ jest, to jest do Itálie.“ Že by Rožmberkové byli Italové? To by bylo málo. Oni byli – nebo měli být – antičtí Římané. Už od 14. století začali prosazovat myšlenku, že pocházejí z rodu Ursini. A byli? To se ví, že nebyli.

„Při nastoupení pana Vilém v dědictví rodové,“ dozvídáme se od historika doktora Zdeňka Kalisty, „vypočítává jeho životopis, že postoupeno mu bylo panství krumlovské s třemi tisíci dvěma sty osedlými, novohradské se sedmnácti sty, rožmberské se 750, helfenburské se 710, choustnické s 870, milčínské s 200, město Prachatice s vesnicemi – s 230 usedlými, klášterství kláštera vyšebrodského, zlatokorunského, třeboňského, borovanského a panenského v Krumlově, jakož i vimperské panství, Drslavice, Lhenice s vesnicemi, dále potom dostal z toho zboží, které dosud držela paní Anna Rožmberská z Hradce a ještě jiné – opravdové knížectví, které rozsahem nemělo tehdy v Království českém a vůbec v našich zemích sobě rovného.“

Když přišel dramatický rok 1547 se čeští páni poněkud zpackaně vzbouřili proti svému habsburskému panovníkovi) a Vilém z Rožmberka si podle dobového zvyku zvolil heslo. Mělo ve zkratce vyjadřovat jeho hlavní životní zásadu. V onom roce měl Vilík dvanáct let. To už mu bylo zcela jasno ohledně životních zásad? Asi ano. Každopádně nesáhl po některém z křesťanských úsloví, které by představovalo jeho postoj k náboženství, nezvolil si ani žádné z citově jímavých nebo útěšných zvolání, v jakých si libovali jeho současníci, kdepak, on zalovil v antické moudrosti. Na dvanáctiletého klučíka měl podivuhodné literární lásky... Ve Suetoniově Životopise božského Augusta mu padlo do oka císařovo oblíbené rčení: „Speude braudeos.“ Měli bychom si je přeložit... Totéž jako latinské: „Festina lente.“ Česky: „Pospíchej pomalu.“ Vilém si je trošku poupravil do němčiny: „Eile mit Vernunft!“ Tedy: „Pospíchej s rozumem!“ Tomuto sloganu Vilém zůstal věrný. Po celý život. Uvážlivá zdrženlivost se stala společným jmenovatelem jeho politické činnosti. Okamžiků, kdy vypadl z této role, bylo jenom několik – jeden z nich patří k samému počátku Vilémova vladařství.

„Převzetí vlády nad největším šlechtickým dominiem v Království českém bylo pro šestnáctiletého mladíka natolik vzrušující událostí, že zapomněl na dobrá předsevzetí a podlehl nedočkavosti. Od krále Ferdinanda získal list, aby oba zbylí poručníci předali právoplatnému dědici jeho majetek.“ Pan z Gutštejna byl už po smrti a Jeroným Šlik právě umíral. „Na smrtedlném loži pro těžkou a nesnesitelnou nemoc svou více na onen svět než na tento hleděv, bez odpornosti mocný list od sebe vzal.“ Jako že odevzdal Vilémovi plné moci. Ještě však zbýval poslední, třetí poručník, a tím byl pan Oldřich ze Šternberka. Ten s resignací na rožmberské poručnictví moc nepospíchal. Omlouval se nemocí svého starého otce i vlastní chorobou a žádal o odklad. Za takových okolností se slušelo vyčkat příjezdu pana poručníka na českokrumlovský hrad a odměnit jej aspoň účastí na slavnostním nástupu nového vladaře. Šternberk se řadu let poctivě staral o rožmberský majetek a kromě zákonem předepsaného poděkování si skutečně zasloužil i upřímnou vděčnost. Jenomže Vilém byl netrpělivý...

U mladíků jeho věku to ostatně není řídká vlastnost. Pan Vilém prohlásil, že déle než tři týdny čekat nebude. Oldřich za takových okolností snad ani neměl chuť se uzdravit a tak za sebe poslal dva zplnomocněné rytíře. Vilémovi to všechno došlo až ex post, a tak sedl napsal svému poslednímu poručníkovi list, ve kterém slíbil, že bude za všechno, „což jste k dobrému a užitečnému mému a bratra mého, pana Petra Voka, v mé mladosti pracovati ráčili, rád dobrým přátelstvím odplacovati a odsluhovati.“ Uprostřed května 1551 zahájil Vilém z Rožmberka své víc než 40leté vladařství. Za tu dobu se jeho država rozšířila ziskem nových statků do středních, jihozápadních a severních Čech, dokonce i do Slezska, a patřilo k ní i panství Haslach za hranicemi v Rakousku. Když spočítáme rodiny všech rožmberských daňových poplatníků, tak kolik měl Vilém poddaných? Asi 70 000. A celé království? Střízlivé odhady udávají něco přes milion obyvatel. To znamená, že 16letý Rožmberk ovládal zhruba sedm procent veškeré populace země. Stal se přímou vrchností asi patnáctiny obyvatelstva Českého království.