591. schůzka: Magister musicae, aneb Padre Boemo, čili Český Bach

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy varhany (ilustrační foto)

Titulek nám naznačuje, o kom a o čem bude tato schůzka. Část jest přejata z jazyka latinského, jejž – ač se o něm tvrdí, že jest mrtvý – netřeba překládat: „Magister musicae“. Stejně tak je nadbytečná přezdívka, kterou tentýž muž dostal v Itálii: „Padre Boëmo“. A do třetice ještě jeden titul, spíše čestný a nadto nadneseně lichotivý: „Český Bach“. Všechna tři epiteta patřila jednomu muži, Bohuslavu Matěji Černohorskému.

Tento vynikající představitel barokní hudby se narodil před 16. únorem roku 1684 v Nymburce – (šestnáctého byl zde pokřtěn). Na svět přišel v rodině městského učitele a varhaníka Samuela Černohorského. Nadání k hudbě se projevovalo v obou rodech z otcovy i matčiny strany, neboť mnozí jejich příslušníci byli kantory a muzikanty. Vynikající představitel barokní hudby a ještě se o něm píše a říká, že mistr polyfonie. Skvělá pověst na to, že se do dnešní doby po něm dochovalo sotva patnáct skladeb. Hudební buňky se u něj objevily už ve věku ryze chlapeckém. Nejenom u něj – také u bratra Václava. Ten se stal po studiích učitelem a ředitelem kůru nejprve v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře a později v Hradci Králové.

První základy hudební výchovy poskytl oběma synům otec Samuel – naučil je hrát na housle, klarinet, flétnu a varhany. Byl také jejich prvním učitelem základních školních předmětů. Výborný školní prospěch, znalosti i vědomosti uplatnili Bohuslav i Václav se zdarem v dalších studiích. Nejvýrazněji se tato skutečnost projevila u Bohuslava Matěje Černohorského, který byl bez předběžných zkoušek přijat do takzvaného humaniora – šestiletého studia v klementinské koleji v Praze. Studoval teologii, filosofii, hudební nauky a ještě i další předměty. Kromě toho ještě hrál ve svatojakubském kostele na varhany a dirigoval i malý chrámový pěvecký sbor. V klementinské akademii se učil s vynikajícím prospěchem. Roku 1702 byl zapsán mezi bakaláře.

O kariéru měl tedy Černohorský zdá se postaráno. Zdá se, leč – neměl. Všechno sice nasvědčuje tomu, že studoval s úspěchem, jenže on chtěl dělat hudbu, a na universitě k tomu neměl jako student ani jako učitel zrovna nejlepší podmínky. Lepší je měl v řádu. V řádu menších bratří – neboli u minoritů. „Ze všech katolických řádů u nás se v 17. a 18. století snad nejsoustavněji věnovali hudbě a hudební východě uvnitř organizace minorité,“ píše ve své práci o Bohuslavu Matěji Černohorském muzikolog dr. Stanislav Bohadlo: „Jejich řád pamatoval vymezením základních práv a povinností řeholníků i na hudbu chorální a figurální. Informace o hudebním životě řádu v Čechách a v Kladsku přinášejí zejména zápisy z jednání kapitul a kongregací. Během jednoho století od druhé poloviny 17. do druhé poloviny 18. století můžeme hovořit přímo o vládě hudebníků v české provincii minoritského řádu.“ A právě hábit této řehole oblékl ve čtvrtek 28. ledna roku 1703 nymburský rodák Bohuslav Matěj Černohorský. Minoritskou hudbu a její představitele mohl během pražského studia důkladně porovnávat s jinými institucemi. Následovaly slavné sliby a studium semináře s nižším a vyšším svěcením – knězem se stal za pět let po vstupu do řádu. Ujali se ho varhaník Anton, jakož i skladatel, kvardián (neboli představený) minoritů od svatého Jakuba Artophauseus jako jeho nejbližší učitelé.

H. Sonman: Portrét Bohuslava Matěje Černohorského

Co se od studentů očekávalo? O tom vypovídá listina, nadepsaná Řád studií v naší staroslavné české provincii, což je mimo jiné doklad o dalším životním úseku Bohuslava Matěje Černohorského. Ta listina uvádí nejprve povinnosti studentů a učitelů, a časový plán závazný pro studium v Praze, ve Vratislavi, v Českém Krumlově, Kladsku a v Pardubicích, kam bylo studium přiděleno. Potom následují jména učitelů a studentů. „Nechť všichni jednotliví profesoři a studenti znají své povinnosti a závazky, a aby vše probíhalo podle řádu, nařizujeme, ať jsou pečlivě dodržovány následující pokyny: Za prvé: prázdniny nechť začnou ve svátek Narození Panny Marie 8. září, a ať trvají do oktávu Všech svatých 8. listopadu. Za druhé: ať se kromě tohoto období náležitě konají lekce po všechny dny s výjimkami námi ustanovenými a profesoři nesmějí v žádném případě udělit dispens bez našeho povolení. Za třetí: Ať žádný žák nezůstává bez výslovného povolení profesora ze školy. Za čtvrté: nechť se každou sobotu konají disputace a také rozpravy podle dobrého zdání profesora. Za páté: ať se každý žák zvlášť cvičí a vzdělává v moraliích podle podmínek jednoho každého, podle řádu a ustanovení promočních. Za šesté: Ať není nic vytištěno bez naší cenzury a našeho předběžného svolení, což se vztahuje ve shodě s posvátnými zákony také na kazatele a další.“

Černohorský je uveden mezi studenty teologie jako Pater Bouslaus. Pak však proběhla v Kladsku kongregace, po které byli jeho dva učitelé přiděleni do jiných konventů, a navíc se stal provinciálem jistý Schopen, který těmto učitelům nepřátel, aniž jejich žákům. Což byl asi ten nejhlavnější důvod, proč v hlavě nadějného varhaníka a autora příručky chorálního zpěvu Černohorského uzrálo rozhodnutí, které mu mělo zásadně změnit život. „Už před rokem 1710 Černohorský usiloval, aby mohl ještě studovat hudbu v Itálii. Když představitelé takzvané zaalpské provincie minoritského řádu jeho žádosti nevyhověli, poslal ji přímo generálovi minoritů do Itálie – a od toho pozvání dostal. Černohorský tudíž neváhal a do Itálie odešel – bez vědomí svých pražských představitelů. Ti jej za to potrestali desetiletým vyhnanstvím – do Čech se směl vrátit až na sklonku roku 1720.“ Dovolil si zřejmě hodně.

Černohorského pobyt v Itálii, v konventu ve městě Assisi byl zajištěn a pro italskou stranu legální. Ve skutečnosti se jeho odchodu bránila jen česká provincie nebo někteří její představitelé), protože ho nechtěli ztratit. U minoritů v Itálii mu nebyl odňat ani jeden titul, naopak – mohl pokračovat ve studiu. (Kolik našinců to mělo doma mnohem těžší než venku.) „Zatímco se padre Boëmo, jak Černohorského v Assisi přejmenovali, stýkal v privilegovaném konventu s vynikajícími řádovými regenschori a skladateli, jeho učitel Artophaues opustil kladskou kapitulu a usadil se v Pardubicích, kde se ujal řízení minoritského konventu. Z kariéry Černohorského musel mít radost. Situaci doma však velice komplikovala morová epidemie a s ní nenadálá smrt nejlepších hudebníků. Jak by teď bylo potřebné mít Černohorského v Čechách!“ Ten mezitím ukončil studia v Assisi a domů poslal žádost o udělení doktorátu. „Žádost schválena nebyla,“ znělo v odpovědi. „Jestliže se však prosebník vrátí do své provincie a bude zde pokračovat v práci a ve službě, může časem takové milosti dosáhnout.“

Černohorského chtěli mít jeho čeští nadřízení doma. A pěkně pokorného. Tomu se však nechtělo. Vrátit se ani být pokorný. Zůstal v Itálii a působil jako varhaník a ředitel kůru v minoritských klášterech v Assisi a Padově. Tady také dokončil své vysokoškolské studium a získal titul doktora. Uplatnil se tu i jako pedagog: v klášteře v Assisi u něj studoval skladbu houslový virtuos a později slavný skladatel Giuseppe Tartini. Což se odehrálo za poněkud mimořádných okolností. Docela choulostivá historka. Tartini se v klášteře v Assisi ukrýval. Před příbuznými. Nikoli před svými, ale před příbuznými kardinála Cornara. Cože provedl? Unesl panu kardinálovi jeho neteř Elisabetu. Předtím se s ní tajně oženil. Což neměl dělat. Tedy unášet ji. Na druhé straně to byl hotový ďábel. A kdo jiný mohl napsat v Assisi (pod pedagogickým dohledem Černohorského) pověstnou sonátu Ďáblův trylek – než právě on?.

Giuseppe Tartini, slavný hudební skladatel, studoval u Černohorského hudbu v klášteře v Assisi

Vynikajícím varhaníkem, regenschorim a skladatelem byl Černohorský i v dalších italských městech – ve Florencii, Bologni, Neapoli, Benátkách i v Římě. Všude proslul varhanním uměním i svými skladbami. „Mnohá fakta z jeho života jsou dodnes málo známá, mnohá jiná jsou zkreslená a nepřesná. V encyklopediích a učebnicích se tvrdí, že Černohorský svoje vědomosti i hudební znalosti získal rozsáhlým studiem u tehdejšího slavného kontrapunktisty Giambattisty Martiniho. Pravda však vypovídá o opaku. Martini nemohl při té nejlepší vůli nemohl zapůsobit na vynikající schopnosti Bohuslava Matěje. Nemožné je to proto, že v roce 1706. (kdy měl začít s vyučováním Černohorského) se teprve narodil v Bologni. Tehdy bylo Černohorskému už dvaadvacet let. Ve skutečnosti byl Martini Černohorského žákem (podobně jako Tartini).“

Z italského vyhnanství (v němž, pravda, nemusel ani trochu strádat) se Černohorský přece jenom domů vrátil. Zastihl ještě naživu svého učitele, teď už nejstaršího příslušníka české minoritské provincie Artophaea, který nosil titul děkan provincie. Po příjezdu do Čech přiznala Černohorskému zdejší minoritská provincie titul Magister musicae. Česky: mistr hudby. Tentýž titul mu byl udělen i ve Vratislavi. Čestný titul, zdá se, leč nebylo tomu tak. Podle dnešního hodnocení odpovídá titul magister musicae vědecké hodnosti doktora hudebních věd. Českému umělci se dostal těchto poct nejenom kvůli virtuosní hře na varhany, ale také díky učitelské činnosti a rovněž za vokálně instrumentální skladby nevšední krásy a hudebnosti.

Černohorský se stal mezinárodně zkušenou a uznávanou hudební osobností. Jeho zásluhou vzrostla hudební prestiž pražských minoritů tak, že kronikář řádu mohl napsat:„"Není druhého takového kůru v celém pražském trojměstí, jako je ten svatojakubský.“ I když jinak kněžský úřad nezastával, oddal svého přítele, pražského skladatele Šimona Brixiho, a také dvojici italského pěvce a herečky u operní společnosti, působící v Praze. Jeho umělecká osobnost měla zřejmě značný vliv na mladší hudebníky, které tradice považuje za jeho přímé žáky: Česlava Vaňuru, Františka Ignáce Tůmu a Josefa Segera. Z pražských chrámových hudebníků patřil mezi jeho studenty Jan Zach. Černohorský měl údajně vyučovat i mladého Christopha Wilibalda Glucka – to se však ověřit nepodařilo.

Takže Bohuslav Matěj měl doma konečně zakotvit a o budoucnost měl mít postaráno. Leč ani jedno, ani druhé. Kandidoval totiž (za mladší a liberálněji orientovanou skupinu minoritů) na vyšší funkci ve vedení řádu. Prohrál. Zvítězili zastánci konzervativních pořádků, a když našli dostatečnou záminku, Černohorskému se jako představiteli opozice náležitě pomstili. Po smrti jeho otce jej nutili, aby odevzdal dědičný podíl z rodinného majetku v Nymburce řádu. Skladatel nechtěl připustit, aby se pozemky dělily a aby nymburský rodný dům byl zatížen dluhem, čímž by byli postiženi jeho sourozenci. Především za to byl tvrdě potrestán: byl zbaven všech titulů a byl mu na tři roky přikázán pobyt v malém minoritském klášteře v Horažďovicích, dokonce s občasnými nucenými půsty. Vydržel tam celé tři roky, a když se vrátil do Prahy, požádal o nové přeložení do Itálie, kde mu po celé desetiletí rezervovali varhanické místo. Vyřízení žádosti trvalo další rok, přičemž mu z Itálie museli poslat peníze i potřeby na cestu. Dalších víc než deset let působil jako varhaník v Itálii. V létě roku 1742. se znovu vypravil na cesto domů, do Čech, ale nedošel. Zemřel kolem 1. července ve Štýrském Hradci v Rakousku.

Regina Coeli Bohuslava Matěje Černohorského

Copak nám zbylo z Černohorského díla? Především to jsou vokálně instrumentální chrámová díla, která složil v Praze nejspíš ještě před svým první odjezdem do Itálie. Z nich vynikají Malé nešpory, ve kterých se barvitě střídají zpěvy sólistů a sboru. Slavnostní, jásavý výraz mají Litanie o Panně Marii Vítězné. Záhadou zůstává, zda je skladatel opravdu vytvořil ke třístému výročí bitvy na Bílé hoře. Složil dále tři velká ofertoria pro sbor a orchestr, ve kterých používá formy dokonalé vrcholně barokní fugy. Nejslavnější z nich se jmenuje Pochválen buď Ježíš Kristus. Je složena složená na slova pozdravu, který církev zavedla roku 1728. Černohorský ji napsal za svého nepříliš dobrovolného pobytu v Horažďovicích. Je to velká fugová stavba, ale docela úsporná. Souvisí to se skladatelovou snahou o co nejsnazší proveditelnost díla: zhudebnění nového závazného církevního pozdravu bylo určeno k provozování na četných kůrech. Reginu coeli napsal Černohorský pro sólový soprán, koncertantní violoncello a varhany. Je to skladba osobitá a formálně dokonalá.

Věhlas Bohuslava Matěje Černohorského jako varhanního virtuosa vedl k tomu, že se předpokládal větší rozsah jeho zachované varhanní tvorby. Mnoho jí však po něm nezůstalo – pouze několik fug a toccat, které jsou však dodnes velmi populární. „Po Černohorském zůstalo dodnes zachováno celkem asi patnáct skladeb varhanních, vokálních a instrumentálních, i když kdysi jich bylo mnohem více. Mnohé se poděly neznámo kam, jiné – jak se vypráví – shořely údajně při požáru kostela svatého Jakuba v Praze, další vzaly asi za své v týnském kostele. Dochovaná díla však dodnes neztratila nic ze své hudební krásy, kantilénové zpěvnosti a účinku na posluchače. Bohuslav Matěj Černohorský se projevil také jako novátor, který vědomě upustil od starého polyfonního způsobu skládání – některými výraznými změnami jeho hudba připomíná hudbu klasicistní.“

Bohuslav Matěj Černohorský bývá někdy označován za českého Bacha. Toto označení, byť lichotivé, však skutečnosti neodpovídá, protože oba varhaníci i skladatelé, Černohorský i Bach – jsou až na některé podrobnosti ve svém životě i tvorbě značně rozdílní. Snad kromě blízkých dat narození (jeden přišel na svět v roce 1684 a druhý v roce následujícím) nemají v ničem společné znaky, a to ani ve svých životech, ani ve své tvorbě. Oba jsou však vskutku platnými členy velké hudební rodiny, byť ten náš patří k těm neprávem zapomenutým.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související