592. schůzka: Dva patenty

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef II. na poli u Slavíkovic
0:00
/
0:00

„Předzvěstí velikých změn se v poslední den roku 1780 stalo zrušení katolických misií, které zejména v českých zemích praktikovaly koniášovský náboženský teror“ – Josef - píše se v knize Josefa Fraise o reformách Marie Terezie a Josefa II.

„Během něj byly závadné protestantské knihy páleny na hranicích, za jejich vlastnictví však hrozilo také mučení, konfiskace majetku, vypovězení nebo uvěznění. Udavači byli povzbuzováni odměnou deseti zlatých za každý nekatolický náboženský spis, který ohlásili. Ještě větším zločinem se za vlády Marie Terezie stalo vlastnictví volnomyšlenkářských knih – soudě podle odměny sto zlatých pro udavače.“

Ale pouze honem na knihy se misionáři nespokojili. Vyslýchali podezřelé, kontrolovali účast na katolických bohoslužbách a přijímání svátostí, a pokud někde nenašli dostatek kacířů, jednoduše si je vyrobili sami. Například roku 1777 rozšířili na Valašsku falešné prohlášení o zavedení náboženské svobody, a jakmile se tisíce lidí přihlásily k evangelické víře, zahájili jejich pronásledování. Vyvolali tím nepokoje, k jejichž potlačení muselo být povoláno vojsko.

„V červnu 1781 vydal Josef první z velkých patentů, nový zákon o cenzuře.“ (My už jsme na něj narazili.) „Zákon přenášel dohled nad tiskovým slovem z katolické církve na úřady a zakazoval v podstatě pouze to, co by podkopávalo autoritu církve, křesťanské morálky a císaře. Josefův úmysl vpustit světlo do zatuchlých místností! nejlépe ilustroval fakt, že předsedou nejvyšší dohlédací komise jmenoval zapáleného stoupence osvícenství, českého hraběte Jana Chotka. K ilustraci toho, co všechno bylo od zákona možné očekávat, postačí pouhá zmínka o krajních mezích, které císař stanovil v prováděcích nařízeních: na jedné straně podléhalo cenzuře zveřejňování papežských výnosů, na druhé ale bylo zakázáno vydání Voltairových sebraných spisů, protože ty by mohly urazit náboženské cítění katolíků.“

Pravidlem cenzurního zákona bylo, že postupovat se smí pouze „proti nemravným výstupům a nerýmovaným oplzlostem, které v ničem nepoučují a nic nevysvětlují.“ Dále byly zakázány spisy, „které systematicky útočí na křesťanské náboženství a toto náboženství zesměšňují nebo znevažují pověrečným překrucováním boží velikosti a nepravým blouznivým pobožnůstkářstvím.“ Kritiky, dokonce i pamflety na ostatní témata byly povoleny, pokud nebyly anonymní. Tady lze vystopovat zásadu, platnou i v našem moderním trestním právu: policejní opatření vstupují i dnes podle tiskového zákona v platnost, objeví-li se tupení a hanobení na veřejnosti a znevažování církví. Josef dále upravil zásady, podle nichž byly posuzovány zahraniční publikace a jejich přetisk, a zásady pro zřizování cenzurních úřadů. Ty zůstaly zachovány, ale jejich povolovací praxe byla vlivem vídeňské hlavní komise tak liberální, že nový duch mohl vanout až do nejzapadlejších koutů monarchie. Hlavně však byly zrušeny, případně přepracovány indicie pro určování zakázaných knih.

Georg Decker: Josef II.

Typické pro Josefa bylo, že postavil šíření pověry na stejnou úroveň jako zesměšňování náboženství. To byl moudrý tah, který mu však brzy začali vyčítat někteří církevní hodnostáři. Cenzura například s císařovým souhlasem zakázala rozšiřování odpustků, vztahujících se na záchranu ubohých duší v očistci. Trevírský kurfiřt napsat císaři zlostný dopis, ve kterém vyjádřil tehdejší postoj velké části biskupů: „Posouzení věrouky přísluší duchovnímu arcipastýři, a ne kolegiu cenzorů! V tomto bodě nemůže uposlechnout žádný biskup, nechce-li zradit svůj úřad!“ Věřil Josef skutečně tomu, že se mu podaří dostat lidstvo „na vyšší stupeň?“ Věřil, ale na druhé straně velmi trpěl agresivním tónem mnohých pamfletů. Přitom velmi správně ocenil postoje svých současníků, když předpokládal, že dojde k prolomení stavidel a že na povrchu bude plavat špína a nečistota. Zachoval se nám dopis z října 1781, tedy po půl roce od vydání zákona o cenzuře. Josef v něm píše jednomu kurfiřtovi. my jsme na tu myšlenku již narazili, ale neuškodí si ji připomenout ještě jednou: „Zdá se, že vás cenzura ve Vídni zneklidňuje. I mne by zneklidňovala, kdybych tak dobře neznal lidi, aby nevěděl, že je jen málo těch, co čtou, a málo těch, kteří se z toho poučí, a že je málo těch, kdo vědí, co píší.“

„Ještě jako spoluvládce Marie Terezie se císař Josef snažil potlačit přílišnou moc katolické církve a její nezávislost na říši, svým způsobem vytvářející známý stát ve státě. Dokud pouze brojil proti klášterům, nepodléhajícím světské ani církevní pravomoci; hromadícím majetek, ale nevěnujícím se duchovní a školní výchově, péči o nemocné a chudé, nacházel i v církvi mnoho spojenců od venkovských farářů až po arcibiskupy.“ I tuto myšlenku jsme našli v knize Josefa Fraise Reformy Marie Terezie a Josefa II. Sami kněží někdy dění v klášterech přísně odsuzovali: „V opatství téměř nepřetržitě hostuje veselá šlechtická společnost, přebohaté hostiny s hudbou, zpěvem a tancem trvají leckdy až do ranního rozbřesku. Klášterem se pohybují skupiny vyšperkovaných sloužících v livrejích. Mladí šlechtici, kteří pobývají v klášteře, aby se na naučili jezdit na koni, šermovat, tančit a francouzské řeči, jen zmnožují lesk a nádheru, které šlechtický opat tolik miluje.“ Některé církevní řády obchodovaly s podezřelými zázračnými léky, vodami, bohoslužebnými předměty a falešnými ostatky, jiné se bez skrupulí obohacovaly lichvou. Jejich počínání dosáhlo takového stupně, že ještě za života Marie Terezie vyšlo několik omezujících zákonů. Byla zrušena klášterní vězení a soudní pravomoc byla převedena na světské soudy, řády nesměli vést cizinci a nemohly se zabývat finančními transakcemi, byl zrušen jezuitský řád a výchovu duchovních převzal stát. Ještě v době tereziánské se celá ta stavba začala cihla po cihle

Josef si dobře uvědomoval, jak katolická církev a její představitelé prorůstají celou společností. Získat tuto dobře fungující organizaci na svou stranu, anebo si ji podřídit pro prosazování vlastních projektů, oboje ho muselo nepochybně lákat. Tomuto pokušení nemohl odolat. S takovým nástrojem by se reformovalo mnohem snadněji. rychleji. a v neposlední řadě i lépe. Šlo jenom o maličkost: Podřídit si jej. Detail... A to spíše po dobrém než po zlém - třebaže jedno nevylučovalo druhé. Zvláště když mnozí muži v sutanách nechápali (anebo spíše císařovy plány odmítali pochopit) a angažovali se politicky právě proti císaři. „Kamenem úrazu bylo, jak si s tím elegantně poradit,“ píše ve své práci o Josefovi II. historik Luboš Taraba. „Josef neoplýval trpělivostí takový gordický uzel rozvazovat. A třebaže alespoň určitou snahu v tomto směru naznačil, raději ťal. V žádném případě nerušil kláštery, nepropouštěl řádové sestry a bratry, ani nereformoval strukturu diecézí pro své potěšení. Ne, on dělal to, co se mu zdálo potřebné a rozumné. A tak se kácelo a přitom létaly třísky. Z církevních budov se stávala kasárna, jindy z nich bylo muzeum, pak zase špitál, popřípadě manufaktura, eventuálně sloužily jako obytné domy.“

H. Tröndle: Portrét Josefa II.

Napáchané škody na kulturních památkách

V březnu 1781. roku Josef nařídil, že se i duchovní stav musí ve vše všudy podřídit světským zákonům a začal rušit „nepotřebné“ řády. Do roku 1783 zrušil sedm set ze dvou tisíc klášterů a prodej jejich majetku vynesl fantastických 15 milionů zlatých, přinejmenším stejnou hodnotu však měl majetek, který se během převodů kamsi záhadně „ztratil“. (Během „převodů“ se v našich zemích majetek ztrácí v různých dobách docela pravidelně...) „Spěch se opět nevyplatil, mnoho cenných historických a uměleckých památek zmizelo navždy – zlato a stříbro získaly státní mincovny, perly a drahé kameny, vylámané z monstrancí, relikvií a dalších bohoslužebných předmětů byly prodávány za odhadní cenu.“ Co se neukradlo a co se nevydražilo, to bylo zničeno, přičemž na tom prvním se podíleli zhusta státní komisaři, pověření rušením klášterů. O prodej se starali obchodníci, kteří k tomu získali oprávnění: „Všechny drahé kameny a perly z církevního náčiní musejí být předány Židovce Schendel Dobruskové a jejímu nejstaršímu synovi Tomášovi, přičemž musí být stanovena odhadní cena“ – zněl jeden z příslušných výnosů.

Takto napáchané škody na kulturních památkách jsou dodnes nevyčíslitelné. Drahé kovy předala Dobruska-Companie císařským mincovnám. Zmíněný český Žid Tomáš, celým jménem František Tomáš Schönfeld, si neponechal matčino jméno ani víru. Přestoupil na katolictví a dokonce získal šlechtický titul. To ho nakonec – jenom tak mimochodem – stálo život. Roku 1793 skončil pod gilotinou kata Samsona v Paříži. Jak velkoryse se při prodejích klášterního majetku postupovalo, to kniha Josefa Fraise dokládá jedním příkladem: „Pro aukci uměleckých sbírek Rudolfa II. byla odhadní cena obrazu národních sbírkách pak byl vydražen za 1 zlatý a 28 krejcarů. Pouze jednomyslný odpor českých stavů tehdy zabránil v uskutečnění Josefova záměru proměnit Pražský hrad na dělostřelecká kasárna. Kláštery a mnohé církevní budovy tolik zastánců neměly a leckterá z nich skončila jako špitál, vojenská ubikace, prachárna nebo manufaktura.“ Na rozdíl od svého pražského kolegy dopadl brněnský hrad Špilberk, druhdy sídlo přemyslovských knížat, ba i lucemburského krále, mnohem hůř. Skončil jako civilní věznice pro ty nejhorší zločince. Růžencová slavnost od Albrechta Dürera stanovena na jeden zlatý. Možná nejcennější obraz v českých dějinách....

Stejně rázně císař rozhodl o šedesátitisícové armádě náhle nezaměstnaných řeholníků a řeholnic. Cizince poslal domů a zbytek zajistil penzemi. Těm, kteří se rozhodli přejít do služeb státu jako duchovní pastýři (bylo jich pětadvacet tisíc) dal vyplácenou částku zdvojnásobit: od 150 do 600 zlatých. Tisíce bývalých mnichů a Náboženský fond, vytvořený z majetků zrušených klášterů, nyní umožnily, aby se i nejzapadlejších částech říše stavěly kostely a zakládaly nové farnosti a školy. Změnilo se nějak postavení místních farářů? Změnilo. Byl z nich najednou skoro státní úřad: platil je stát, měli povinnost vyučovat náboženství a taky vést matriky, aby je úřady mohly používat jako registry obyvatel. „Josef nijak nezanedbával možnost vylepšit rozmístění řadových duchovních do všech částí říše tak, aby byli v kontaktu s lidmi byli dosažitelní i pro posledního poddaného kdesi na hranici země. To, čemu pro děti sloužili školy a učitelé, měli pro dospělé suplovat duchovní a kostely.“ Bez lidí se přece nedá budovat žádný stát...

Budovy kláštera roku 1787 odkoupili krumlovští

„Josefova říše měla být navíc osvícená. To znamená, že v ní mělo být na třináct milionů osvícenců, vědomých si svého poslání, určovaného shora, ale žádných neznabohů. Jejich život by přitom stál právě na základech státního náboženství (tedy víry v Boha zprostředkovávané státem řízenými a placenými knězi, rovnajícími se státním úředníkům), jakož i křesťanské morálky. Stejně jako se lékaři starali o těla, kněží měli na starosti duši a záležitosti s ní spojené.“ Úřední cestou se dostávalo farářům poučení, jak vést osobní registry. Svatební obřad se stával více občanskou záležitostí, stejně tak jako stát rozhodoval o podmínkách rozluky manželství od stolu a lože. Faráři měli také dvě hodiny týdně vyučovat náboženství. Proto stát bral na svá bedra jejich vzdělání, a rovněž si přisvojil právo je přezkoušet, ta plní skutečně to, co se od nich očekává. Církev se měla zároveň starat více starat o nejpotřebnější – o chudé, sirotky, o staré a nemocné.

V rychlém sledu přicházely i další revoluční změny: Omezovala se nákladná výzdoba kostelů, snižoval se počet církevních svátků (na pouhých 27 dnů v roce), směla se pořádat jen dvě procesí ročně. (On je totiž císař osobně neměl rád.) Zakázal i nošení velkých praporů a soch. Z kostelů musely zmizet drahé ozdoby soch a votivních obrazů. Nižší byl i počet svíček na oltářích – aby se ušetřilo. Různá venkovská posvícení byla úředně sjednocena na druhou říjnovou neděli. A když třeba lidi slavili svatého, který měl svátek úplně jinde v kalendáři? Nesmysl. Slavit se bude jednotně, v říjnu, a basta! (Na mnoha místech se pak tradice havelských posvícení udržela dodnes.) „Opatření, jež měla přinést úspory a více času na práci, vyvolala u prostého lidu silný odpor, většina z nich byla proto Josefovými nástupci zrušena. Po šlechtě a církvi si císař dokázal znepřátelit ještě i lid, který ho dosud považoval za svého ochránce; všechny vrstvy společnosti se tak nakonec přece jenom dokázaly sjednotit – jenže jinak, než si původce všech těchto nebezpečných novot představoval.“

Nejvíc nepřátel musel mít ale Josef mezi hodnostáři katolické církve... Nebylo to jednoznačné. Královéhradecký biskup Hay a ještě další Josefovy reformy vítali, zatímco jiní proti nim brojili. Zřejmě nejvíc vídeňský kardinál Migazzi. Ten si za to osobně vysloužil označení „podněcovatel nepokojů mezi biskupy, pronásledovatel čestných kněží a nepřítel dobrých úmyslů.“ To už si potom od něj pes kůrku nevzal. On to neponechal bez odpovědi. Pohrozil „odpadlíkovi“ na trůně nejstrašnějšími tresty nebeskými. Císař ale nemínil z nastoupené cesty uhnout: „Říše, které vládnu, musí být řízena podle mých zásad. Musejí přestat předsudky, fanatismus, stranickost a otroctví a všichni moji poddaní se opět musejí těšit přirozené svobody.“ (Škrtněme si „říši“ a „poddané“ a můžeme to klidně podepsat i dnes.)

Vídeňský kardinál Migazzi na portrétu neznámého autora

Brzy nato uzákonil Josef občanské právo, podle něhož nesměla být zkonfiskována žádná kniha z vlastnictví soukromé osoby, ani kniha luteránská; a zrušen byl rovněž trest vyhnanství za příslušnost k protestantské víře. Nadále nebyly povolovány domácí prohlídky – tedy z inkvizičních důvodů. Knihtiskárny a obchod s knihami byly prohlášeny za svobodné živnosti, cestující nesměli být nadále prohledáváni, neprovážejí-li nějakou literaturu. A nakonec roku 1787 Josef úplně odstranil i předběžnou cenzuru všech vydávaných publikací, pro něž mělo být povolení k tisku obstaráváno dodatečně. Josef poněkud přeběhl svou dobu. Jeho náskok by značný... Jeho pravidla byla moderní a srozumitelná, moderní i pro naši dobu. Všechny autoritářské režimy Josefovy reformy odvolaly. V den vypuknutí revoluce v roce 1848 táhl dav Vídeňanů k pomníku císaře Josefa. Železnému jezdci vtiskl do ruky prapory s nápisem „Svobodu tisku!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související