103. schůzka: V Olomouci za času letního

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Přemyslovci (autor neznámý)

„Divíme se všichni, že se dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.“

To je zajímavé svědectví. Už první věta tohoto odstavce: „Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem.“ A o kousek níž ještě jedno přiznání bezradnosti: „Zda byl on nebo jiný vinen, nevím.“ Pisatel, Petr Žitavský, pozdější opat zbraslavského kláštera, byl osobou v tehdejší politice vysoce postavenou a do politiky zasahující. Byl důvěrníkem Václavovy sestry Elišky, manželky pozdějšího krále Jana Lucemburského. Byl to diplomat a nikoli pouhý služebník boží. A tím, že projevoval údiv nad tím, že „dosud se až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem,“ tím jako by – naznačoval... Že cosi nebo kdosi brání ještě tomu, aby se řekla úplná pravda. „Divíme se všichni.“ Koho mohl myslet kronikář tím "všichni?" Určitě mluvil v zájmu cisterciáků, německých cisterciáků, a ti nenáviděli české panstvo, které se v prvním údobí vlády Václava III. snažilo ovlivňovat mladičkého krále. Znamená to, že to byli čeští páni, kteří zabraňovali vyjasnění zločinu? Na konci je otazník. Je to jedna z možných stop. "Byl spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal..."

Tentokrát má ten záhadný neznámý kromě národnosti i jméno: "Rytíř, řečený Konrád z Botenštejna." Zajímavý údaj. Takový už docela jistý. Určitý. "Vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal..." Na tom celém příběhu je opravdu něco velice zvláštního. Uvažujme spolu s autorem knihy Český pitaval aneb Královraždy doktorem Miroslavem Ivanovem: "Vrah čeká kdesi v příšeří chodby děkanského paláce, nyní pronajatého ctihodnému panu Albertu ze Šternberka... Čeká, je nervózní, ale současně se snaží zachovat si chladnou hlavu. Musí ji mít, jestliže se odvažuje provést čin uprostřed města. Plán má detailně promyšlený, jinak by nevolil asi toto místo vraždy. Teď konečně slyší královy kroky... ještě pár metrů... ještě dvě tři vteřiny, ještě hluboké nadechnutí. Pak skočí a bodne. Třikrát po sobě, to svědčí o důkladnosti. O profesionální zručnosti, dá se říct. Kdyby vraždil nějaký laik, pak by bodl asi jenom jednou a polekal by se svého činu. Jenže náš pachatel chce mít jistotu. Zná svou práci. Spolehlivě ji dokončí. Dokončí ji a - co pak udělá každý vrah? Ve století dvacátém prvním i v tom čtrnáctém?"

Běží mu o dvě věci: aby ukryl zbraň a co nejrychleji se vzdálil z místa činu. A teď si ještě jednou, do třetice přečtěme ten úryvek ze Zbraslavské kroniky: "Vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal..." To přece postrádá logiku. Prosím vás, který profesionální vrah někoho zapíchne a pak bude běhat se zkrvaveným nožem v ruce po ulici? To by asi neudělal ani situací notně rozčilený laik. Vrah, který má odvahu provést čin uprostřed města, ve kterém je navíc vojsko, táhnoucí se svým králem do Polska, takový vrah musí být zkušený, otrlý, chladnokrevný. A tenhle profesionál vběhne na ulici přímo do rukou stráže a v dlani bude třímat corpus delicti? Nesmysl. A to ještě "nesmysl" hodně mírné slovo. Takže - lze- li z toho všeho něco vyvodit, tak je to tato úvaha: jestliže se člověk, který vyběhl se zkrvaveným nožem z paláce, jmenoval Konrád z Botenštejna, pak - to nebyl vrah.

Nebyl však jenom jediný Durynk. V Olomouci v nejbližším okolí krále Václava se to jimi přímo hemžilo. Vždyť přece římský král Albrecht - - chtěl mu vybrat sluhy, vzal tři Durynky a bezděky stal se jeho smrti strůjcem. Co když jeden z nich, který jako první přispěchal k umírajícímu králi, zvolal "Vražda!," uchopil vedle těla ležící zakrvácený nůž a spěchal ven na náměstí, aby udělal poplach a přivolal pomoc? Co když stráže (třeba podplacené skutečným pachatelem) přiskočily ochotně k muži, držícímu nůž, k tomu ubohému Konrádu z Botenštejna, a dřív než mohl cokoli vysvětlit, ho na místě zamordovaly? Co když těm strážím, které nakonec ani nemusely být podplaceny vrahem. co když jim prostě stačilo, že viděly vyběhnout z děkanského domu člověka křičícího a svírajícího zakrvácený nůž? Durynk vyběh z domu ve zmatku a hluku.

Chytli ho a utli mu zlotřilou ruku.
Psi ho rozsápali, jeho tělo snědli,
po té ruce se však ani neohlédli,
tak je poděsila zkrvavená pěst.

To se stalo roku tisíc tři sta šest. Ani pes nechtěl sežrat ruku muže, který - třeba - za nic nemohl...

"Zemřel král Václav, který byl zabit Durynkem v Olomouci v domě pana děkana Budislava a má jednu hřivnu v Surovicích. Zavražděn je roku 1306." To je zápis z 5. srpna, den po vraždě. O den později kdosi učinil další poznámku: "Václav, král český sedmý, když vyšel po poledni v paláci na vzduch, Konrádem Durynkem, krutým a nelidským, řečeným z Mulhova, byl zavražděn roku 1306." Že bychom tu měli dalšího vraha. Opět Konráda? A opět Durynka? Konráda z Mulhova, Durynka, nezná žádná kronika, jenom ten zápis v úmrtní knize olomouckého kostela. Což nemusí nic znamenat. Nic to nedokazuje, protože muž, který provedl druhý den tento zápis do úmrtní knihy, ten si snad ještě nemohl vymýšlet, bylo příliš brzy po činu... Je to jasné: Konrád z Mulhova se dostal do historie té naší královraždy dne 5. srpna 1306, zatímco ten z Botenštejna se objevuje poprvé až ve Zbraslavské kronice, a ta vznikla někdy kolem roku 1316. Tedy o 10 let později. Ze Zbraslavské kroniky si Botenštejna vypůjčovali další a další autoři, každý z nich ho nějak zkomolil, zatímco Konrád u Mulhova, zachycený v úmrtní knize den po vraždě, unikal pozornosti. Jistě - který ze středověkých kronikářů si dal tu práci, aby studoval olomoucké úmrtní knihy?

Byl to spisovatel Miroslav Ivanov, kdo přišel s nápadem, jaký žádného historika předtím ještě neosvítil: totiž že ti dva Konrádové jsou vlastně jedna a táž osoba. "Uvažujme - druhý den po vraždě si mohl pisatel těžko vymýšlet. Zápis ze 4.srpna je stručný, praví se v něm pouze, že vrahem je Durynk. Další den je tato základní informace rozšířena: vrah je Durynk, Konrád, řečený z Mulhova. Slůvkem - řečený - se vyjadřuje, že se tomu člověku tak říkalo, že to bylo jeho přízvisko." (Tenkrát žádná příjmení neexistovala, takže v tom panoval pěkný zmatek...) "Nelze vyloučit, že šlo u Durynka Konráda z Botenštejna, řečeného u Mulhova." Tím by se vysvětlilo, že sice máme dvě jména vrahů, oba Durynky, oba Konrády, ale v podstatě že jde možná o jednoho člověka. Ale pozor, ještě jednoho podezřelého tu máme. Ano, zprávu o něm přinesl štýrský letopisec Otakar. V jeho kronice se vypráví o tom, jak se pánové radili mezi sebou, co dělat s Václavem III., hlavě že "by pro ně bylo lépe, kdyby zemřel on jediný, než aby byli zničeni všichni." Na jejich radu se připravoval na výpravu do Polska:

"K tomu ho měli ti, kdo ho chtěli zradit, vysocí páni a stařešinové, kteří se dovedli řídit chytrostí, jaká se s velkým nerozumem obvykle spojuje." Co proti svému králi měli ti výtečníci? Vyčítali mu snad jeho způsob života? Ó nikoli, jim se pouze nelíbilo, že král nabývá proti pánům odvahy, že chce zpátky hrady a statky, které od něho získali, a řídí se radou nikoli jejich, nýbrž muže, který se kryje v pozadí. (Nejspíš zbraslavského opata, který králi jaksepatří vyčinil.) "Činí tak, jak jeho otec činil, který měl proti Závišovi dlouhou smrtelnou nenávist. Dostali bychom se na jeho místo a před takovou skutečností se musíme chránit a jinak s ním jednat."

Nato se radili, jak to lstivě zařídit. Bylo jich dvanáct, kteří házeli kostkami, kdo má krále zabít. Určili, že vraždu spáchá ten, kdo hodí dvojku. "Tu hodil jeden pán, byl to jistě nemilosrdný člověk, z Wildsteinu pan Odelin se jmenoval, dvě oči a ne víc." Potom však všichni chtěli, aby vraždu spáchali dva - nakonec se dohodli ti, co měli dvojku a trojku. Domluvili se na tom, že by k činu nemělo dojít v Praze, ale že by měl být spáchán na výpravě do Polska, cestou do Krakova.

"Dohodli se tak: král totiž býval ospalý okolo poledne. Tehdy ti dva tam vešli spolu s četnou čeledí přímo do domu, kde král odpočíval a oddával se pohodlí jednoho poledne. Jakmile vešli do obydlí, slyšte teď tu velmi hroznou věc, kterou vrah na něm spáchal. Král mu vyšel vstříc jen o malý krůček. Tu pospíšil jeden z těch dvou, bezbožník, který přišel na schody za mladého krále. Jak se těsně přiblížil za krále, už ho déle nešetřil: protože se král chránil, bodl ho zezadu přímo do srdce, takže se bolestí ihned zhroutil, mnoho krve mu prýštilo z rány, že už vůbec neřekl ani slovo. Když se tedy vražda stala, tu ti, kdo ho měli střežit, ti všichni tasili meče a zabili dva muže, královy služebníky - jeden byl komorníkem - takže na místě zemřeli. Ti dva, kdo tam zahynuli, ti jistě viděli, kdo se vraždy dopustil, ti ho mohli odhalit. Jakmile je zabili, velice křičeli: Do zbraně, sem, král je mrtev! Tehdy zaslechli volání o pomoc sluhové a lid v nejbližších ulicích. Když se lidé sběhli, ti viníci ukázali na dva mrtvé služebníky a k dotazům zvědavců tvrdili, že ti dva krále zabili..."

Zní to poněkud fantasticky... Poněkud dost. Dvanáct mužů losuje mezi sebou, aby osud zvolil vraha českého krále. Atentátníkem má být pan Odelin z Wildenštejna a ještě někdo... Jestli ovšem někdo takový vůbec existoval... Existoval. Nějakých dvacet před vraždou patřil jakýsi pan Holen z Wildštejna k zemským pánům. V roce 1306 mu mohlo být dejme tomu přes čtyřicet. "Durynk Konrád z Mulhova, Durynk Konrád z Botenštejna, Odelin z Wildenštejna." Takže tu máme tři jména, která ovšem nemusejí znamenat tři muže, tím méně tři vrahy.

Ach, Durynku, lotře, krutý nevěrníku,
co ti udělalo dítě ušlechtilé?
Dávalo ti málo darů pro tvé cíle?
Z hamižnosti skryl ses v tmě před jeho prahem?
Z hamižnosti stal ses hnusným královrahem,
nebo váš rod má už zradu ve své krvi?
Vždyť podobný zločin nespáchals ty prvý.

O jednom Durynkovi se už v českých dějinách traduje, že vraždil panovníka. Vzpomínáte? Byl to Durynk, který údajně zamordoval syna luckého knížete. Příběh této vraždy ovšem patří do svazku, označeného "Staré pověsti české."

Na řadě je pátá a šestá otázka: Jak a čím byl Václav sprovozen ze svět? Nebudeme s nimi mít problémy zásadního charakteru. My jsme na ně stejně už odpověděli. Ano, víme, že král po poledni ulehl, snad usnul - a poté přichází vrah. Má nůž či dýku. A nechvěje se mu ruka. Že by snad právě proto musel bodnout třikrát? Nebo bodl třikrát, aby měl jistotu? Obě eventuality jsou možné a nikdo dnes nezná pravdu. Jestliže to byl zjednaný vrah, tak mu šlo především o splnění úkolu. Jestliže však byl tím vrahem pan Odelin z Wildenštejna, tak šlo o vraha určeného. Ačkoli - je nepravděpodobné, že by tento pán sám onen čin vykonal.

Postupně se dostáváme k otázce poslední z řady oněch sedmi, a to k otázce pro nás snad nejdůležitější: Proč? Proč vlastně zahynul toho dusného letního dne v olomouckém domě poslední Přemyslovec? A s oním "proč" úzce souvisí antické -"cui bono"? Kdo měl na té vraždě zájem? Komu ten čin přinesl největší zisk? I když - a na to nesmíme zapomenout - občas se stává, že vraždu provede někdo (či dá k ní popud), kdo z ní vůbec nemá prospěch... Jednodušší by však bylo přece jen nalézt muže, který vraždou něco získal. Něco hmatatelného, viditelného, určitého... Muže? Co když inspirátorkou byla žena? A vůbec - kolik jich bylo, všech inspirátorů či inspirátorek vraždy? Kdo všechno může být obviněn z "objednávky vraždy" sedmnáctiletého českého krále?

Spisovatel a historik doktor Miroslav Ivanov vzal tuhle otázku smrtelně vážně. Ano, postavil do řady vedle sebe všechny, kdo měli zájem na tom, aby český král nežil, aby zemřel. K jakému číslu dospěl? K sedmi.

A jestli to byla léčka domluvená,
Bůh před námi nebude tajit ta jména.
Bůh je spravedlivý, zná míru všech věcí
a možná už ortel určil spříseženci.
Jemu přenechám to. Má starost to není.
Já smím pokračovat ve svém vyprávění.

Říká poněkud bezradně Dalimil, leč my se pokusíme pohnout s vyšetřováním první úkladné královraždy v našich dějinách přece jen kousek dopředu. Nezakrýváme, že to bude svízelné. Kandidáti na titul vraha jsou až tři. Kandidátů na funkci inspirátora královraždy, kterou vyhynula dynastie Přemyslovců, je - jak jsme právě před chvílí slyšeli - sedm.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.