102. schůzka: Před Olomoucí, v Olomouci

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav III.

„Divíme se všichni, že se dosud neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.“

Rok 1306. Uplynul první rok vlády mladého, sedmnáctiletého krále Václava III. Byl poznamenán jeho pitkami, hýřením, rozhazováním majetku. Dlouho se nenašel nikdo, kdo by mu domluvil, Václav byl přece král. Pak to však někdo udělal, podle jedněch si ho vzal na paškál zbraslavský opat Konrád, podle druhých to byli pražští měšťané, kdo králi otevřel oči. I když – mezi námi – bylo to pozdě.

Ale vůbec nejvíc dala českému králi za vyučenou skutečnost, která ho obklopovala. Kolem Českého království to vřelo, a nejvíc v Polsku, jehož korunu měl Václav posazenou na hlavě. Polákům se kupodivu vůbec nelíbilo být pod Čechy. Před časem tomu bylo jinak. Před pár lety se o českou vládu v Polsku přímo ucházeli. „Tento slavný král je přemocný,“ říkali si o našem Václavovi II., „je rozmnožovatelem a milovníkem pokoje, má přemnoho pokladů, drží téměř všechny země kolem nás, proto nás nejlépe ochrání před nepřátelskými útoky.“ Pochopitelně, že bylo třeba nabídnout nejenom trůn a korunu, ale i princeznu. „A tak nabídneme tomuto králi za manželku pannu Alžbětu, jedinou dceru a dědičku našeho krále; tak budeme míti my i Čechové jednoho krále a společný zákon přátelského spolužití.“ A tak dostal Václav II. za ženu čtrnáctiletou princeznu Alžbětu neboli Elišku Rejčku a Václav III. macechu, starší o jeden rok a jeden měsíc, než byl on sám jako její nevlastní syn. Jenomže manžel a tatínek Václav II. je nyní už víc než rok po smrti a Eliška Rejčka je vdovou. Dlouho jí nezůstane – ještě v tomto roce, tedy 1306., se vdá za Habsburka Rudolfa. Je tu však pořád země, kterou přinesla Čechům jaksi věnem. Polsko.

„Vzmáhání se moci Vladislava Lokýtka v Polsku,“ zpravuje nás František Palacký, „vyrušilo krále konečně z dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský (vévoda v Krakovsku) a Jindřich z Lipé (ve Velikém Polsku) oznamovali, že jim nebude lze se udržeti, nedostane-li se jim z Čech pomoci branné.“ V Polsku začala být pro Čechy horká půda. Prapor boje proti české nadvládě zdvihl starý sok Přemyslovců Vladislav Lokýtek. Na rozdíl od minula tentokrát úspěšně. Přemyslovské panství v Polsku se začalo otřásat v základech. Některá města se vyslovila přímo pro Lokýtka (například Břest Kujavský), menšina, která byla na straně Čechů, se musela uchýlit pod ochranu vojenských posádek. V Toruni začalo vyjednávání. Je o tom zachovaná listina, ve které se říká, že "po čas příměří, které potrvá až do svatého Michala toho roku, bude moci Vladislav Lokýtek s malou družinou do města Břestu svobodně docházeti, aby tam s plnomocníkem krále českého mohl o míru beze všeho vyrušování vyjednávat." Zdálo se, že obě strany budou mít rozum a pokusí se nalézt nějaké přijatelné řešení, ale další události ukázaly, že Lokýtkovi bylo příměří jen záminkou, aby mohl ještě lépe připravit svůj útok.

Události se hnuly dopředu: Zatímco jeho spojenec Jindřich Hlohovský vpadl do Poznaňska, přepadl na jaře 1306 Lokýtek královský hrad Wawel. Ve shodě s Lokýtkem jednali i Litevci, kteří vtrhli do země. Když ve stejně době Vladislav Lokýtek dostal slíbené uherské posily, bez jakýchkoli skrupulí a výčitek svědomí věrolomně porušil příměří, které mělo trvat až do svatého Michala (tedy do září), a zaútočil na nic netušící českou posádku v tehdy nejmocnějším polském městě Krakově. Královský hrad padl do Lokýtkových rukou a to představovalo drtivou ránu pro existenci českého panství v Polsku. Pan Oldřich z Boskovic (to byl český hejtman ve Velkém Polsku) měl sice oporu v opevněných městech s posádkami, jako byl Kališ, Hnězdno, Mogilno a mnohé další, ale čeho je moc, toho je příliš. A bylo to zřejmě tohleto akutní nebezpečí, a ne žádná domluva, co přimělo Václava III. jednat rozumně.

"Proto nařídil sněm český všeobecnou hotovost a výpravu k ochránění a udržení zemí polských, jako by je již považoval za části říše české; neboť podle zákona i obyčeje výprava taková nemohla ni žádána, ni povolována býti, leda na obranu vlasti." Zákony nezákony, obyčeje neobyčeje - v Polsku jsou ohroženy naše životní zájmy! Tyto (a podobné) věty padají vždycky, když je zapotřebí poslat někam nějakou armádu. Děje se tak odnepaměti až do dneška. Mladý král Václav se postavil se čela narychlo zbudované armády. Bylo to jasné - najednou si chtěl převelice vydobýti ostruh rytíře bojovníka jinde než u stolu krčemního či na loži s nevěstkami. Na dobu své nepřítomnosti svěřil vládu v zemi svému novému švagrovi Jindřichu Korutanskému. Korutanec se stal v zemi po Václavovi nejvyšším pánem a v době jeho nepřítomnosti prvním mužem království. Jindřich se na základě dohody sjednané ještě za života Václava Druhého oženil před pár měsíci v Praze s Annou, o dva roky mladší sestrou Václava III. Z toho sňatkového spojení vyplynuly pro obě strany nároky na korutanský nebo český trůn v případě smrti právoplatného držitele. Nikdo ovšem tenkrát netušil, nemohl tušit, jak brzy nabude čerstvě uzavřená dohoda závažného smyslu... Bylo léto 1306 a v Českém království probíhaly přípravy protipolského tažení.

Zemská hotovost se dala dohromady dost ledabyle. Zemská hotovost je něco jako mobilizace - na žoldnéřskou armádu neměl Václav dost peněz. Vojsko se mělo sejít v Olomouci.
Tragédie se blížila. Přesná data ale chybějí. Nevíme, kdy se Václav dozvěděl o pádu Krakova, nevíme ani, kdy byla vyhlášena zemská hotovost. Panstvo příliš nadšeno nebylo... kdo si to vymyslel, aby zemská hotovost šla dobývat nějaký Krakov?!... Ale jeden čin, který se vztahuje k výpravě do Polska, je datován přesně. 14. květen roku 1306. Toho dne se totiž Václav rozhodl, že založí cisterciácký klášter. Měl být zasvěcený Panně Marii, jmenovat se měl Trůn Boží a stát měl v místech, kde se dnes rozkládá město Vsetín. Václav mu určil i pravidelný důchod z kutnohorské urbury. 100 hřiven stříbra. (To se král nepředal.) Tahleta částka dokumentovala spíš dobrou vůli než královo bohatství. (To je fakt, královská pokladna zívala prázdnotou.) V dobrém úmyslu napodobil Václav III. svého otce. I on před válečným tažením založil cisterciácký klášter. Bylo to ušlechtilé gesto... Ušlechtilé... Bylo ve stylu "něco za něco." Král dal souhlas se založením nového cisterciáckého centra nejenom proto, aby zajistil, že se mniši budou modlit za zdar jeho tažení, ale současně si od nich půjčuje. Od zbraslavského kláštera si vypůjčuje jejich překrásný zlatý kříž a ještě další relikvie, aby měl čím vyzdobit svou polní kapli. To napovídá mnohé o Václavově finanční situaci...

Nepatrná poznámka na okraj: S případem souvisící jen nepřímo, leč pro tuto zemi doslova charakteristická: po vraždě Václava kdosi ten zlatý kříž ukradl.Červenec 1306. Král vydává 2. července v Praze ještě jednu listinu. Bylo to ještě v Praze, ale už se týkala Olomouce, kam měl namířeno. Daroval v ní olomouckým měšťanům malý lesík poblíž města, aby ho vyklučili a založili zde obec. Začátkem července byl tedy Václav ještě v hlavním městě, ale současně už rozhodl o tom, kde se sejde zemská hotovost: u Olomouce. Aby odškodnil tamější měšťany, dává jim svou poslední listinou právo na onen les. Pak už zbývalo jenom nasednout na koně. Nevíme, kdy král vyjel se svými vojenskými oddíly z Prahy. Jisté je pouze jedno: 4. srpna 1306 byl už v Olomouci. Tady učinil poslední zastávku na české půdě. Možná si tu chtěl odpočinout, dojednat podrobnosti dalších operací. Byl u osudového cíle svého života. Vzápětí ho kdosi neznámý zavraždil...

Kriminalisté, kteří vyšetřují násilnou smrt, musejí zodpovědět sedm základních otázek plus ještě jednu, tak zvanou Ciceronovu. Tak si je vezmeme popořádku. Tak, jak je seřadil v souvislosti právě s případem Václava III. spisovatel Miroslav Ivanov. První otázka zní lakonicky: Co? Co se stalo? Určuje nám, oč vlastně běží, tedy charakter spáchaného činu. Šlo o vraždu, sebevraždu, nešťastnou náhodu? Postupně vylučujeme nesprávné verze, až konečně víme, co máme před sebou. Druhá otázka zní: Kdy? Tedy kdy byl čin spáchán? Tady už se rozvíjí samo pátrání; někdy se totiž stává, že její zodpovězení omezuje okruh možných pachatelů. Jdeme dál. Třetí otázka: Kde? Kde byl čin proveden? Je důležitá pro posouzení dalších možných stop. Místo vraždy nemusí být totožné s místem nálezu oběti. Otázka číslo čtyři jde přímo na tělo: Kdo? Tedy kdo čin spáchal? Tady bývá zakopaný pes, protože správné řešení je vlastně centrem a také cílem celého kriminalistického pátrání. To znamená: dopadnout pachatele, usvědčit ho a předat soudu. Otázku pátou a šestou můžeme postavit vedle sebe: Jak - a čím? Jak byl čin spáchán a čím byl proveden? Jsou to otázky pomocné, ale někdy právě díky jim lze usvědčit pachatele. A jsme u otázky poslední, sedmé: Proč? Proč byl čin spáchán? Ta má svou důležitost společenskou, nehledě na to, že na ní bývá závislá velikost trestu. Takhle tedy zní těch sedm základních otázek. v Řeč však byla ještě o jedné. Říká se jí Ciceronova. Ta zní: "Cui bono?" Neboli: "V čí prospěch? Komu je to dobré?" Tu větu poprvé vyslovil nikoli Cicero, i je nazývána "Ciceronova," v premiéře ji vyřkl římský tribun lidu Lucius Casssius Longinus Ravilla, jenž proslul jako spravedlivý soudce. Cicero ji použil o tři generace později, přičemž se zasloužil o její věhlas. Na všech sedm plus jednu otázku se v tomto složitém případě dnes nedostane, ale ani kriminalistům se nepodaří vyřešit případ na jeden zátah. A ten náš případ je starý už skoro osm století.

Král na Krakov táhl došel k Olomouci,
jeho dům byl návštěv plný ve dne v noci.

Jsme na místě. V městě Olomouci. Tady se ta vražda stala. Vražda? Ale byla to opravdu vražda? Říkají to přece všichni kronikáři, i tehdejší úřední záznam to tvrdí. Co tvrdí? Že můžeme nešťastnou náhodu, ale i sebevraždu vyloučit. Že běží o jasnou, dokonanou vraždu. Ten úřední záznam, o kterém tu padla zmínka. tím je úmrtní kniha olomouckého kostela. U data 4. srpna 1306 v ní stojí naprosto jednoznačný latinský nápis. V překladu zní: "Zemřel král Václav, který byl zabit Durynkem v Olomouci v domě pana děkana Budislava a má jednu hřivnu v Surovicích. Zavražděn je roku 1306."

"Occisus est. Zavražděn jest." V těchto dvou větách z úmrtní knihy je snad všechno, co potřebujeme. Ba dokonce i to, co pro své pátrání nepotřebujeme. Jistě, text z úmrtní knihy olomouckého kostela dává přesnou odpověď nejen na otázku první - tedy co se vlastně stalo - ale řeší i otázku druhou, totiž: Kdy byl čin spáchán? Datum je jasné: 4. srpna roku 1306. Co může být přesnějšího než zápis v úmrtní knize kostela? Další záznam, týkající se vraždy, zanesl kdosi do úmrtní knihy olomouckého kostela o den později, tedy k 5. srpnu. Vysvětluje v něm mnohé, mezi jiným dokonce i hodinu vraždy: "Václav, král český sedmý, když vyšel po poledni v paláci na vzduch, byl zavražděn." Ten zápis vznikl den po vraždě. Měl by být tedy přesný, pokud by ovšem pisatel neměl zájem celou věc zkreslit... Další svědek tragédie - Zbraslavská kronika - uvádí o datu činu: "Zabit pak byl tento slavný král uherský, český a polský léta Páně 1306. dne 4.srpna v osmnáctém roce věku svého..." O denní hodině nic neříká, jenom poznamenává: "Když totiž v letní době na osvěžení sebe sám jediný na paláci, oděn jsa jen spodním rouchem a pláštěm, kdosi k jinochovi (úkladu nikterak netušícímu) přikročil a jeho, maje k tomu příležitost, třemi smrtelnými ranami zranil a dal se na útěk..." Ještě tu jsou další svědectví. Kupříkladu anály osterhovienské stručně říkají, že "když v poledne odpočíval na lůžku, zabili ho." Nejpodrobněji ale popisuje čin kronikář, kterému se říká Dalimil, protože se neví, jak by se mu mělo říkat jinak. I Dalimil ví, že se to všecko stalo v poledne... Přesněji - po poledni...

Král Vaněk, jda na vojnu do Krakova,
do Olomúce přijide,
a tu mnoho lidí sě k němu snide

(Já bych navrhoval použít raději novodobého přebásnění, tím spíš, že se Haně Vrbové to přetlumočení povedlo náramně:)

Král na Krakov táhl, došel k Olomouci,
jeho dům byl návštěv plný ve dne v noci,
takže odpočinout si mohl jen zřídka.
Právě den před velkým svátkem Dominika
chtěl si po poledni zdřímnout aspoň krátce.
Před komnatu jeho tajně Durynk vkrad se,
nebyl tam už nikdo kromě komorníka.
Durynk přikrčil se v temném koutě zticha.
Král se vzbudí, vstane, přenáramně vzdychá,
pošle pro děkana, je mu smutno, divně.
A tu Durynk vnikne do královy síně,
na schod pomáhá mu a v tom okamžiku
vbodne bezbrannému králi v hrdlo dýku.

Ach ano. Ten případ je čím dál zamotanější, nepřehlednější a nečitelnější. A přitom tímto zjištěním uzavíráme teprve třetí otázku z celkového počtu sedmi plus jedné. Budeme muset v dalším vyšetřování českého krále a posledního Přemyslovce v jedné osobě pokračovat zase příště.


Zvětšit mapu

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová