Dirigent Petr Popelka: Hudba je jako vůně. Stačí jeden tón a vrátí vás v čase. Míří rovnou do duše
„Hudba je těžko popsatelná slovy,“ přiznává dirigent v novoročním rozhovoru s Terezou Kostkovou. „Italský skladatel a teoretik hudby Ferruccio Busoni kdysi řekl, že hudba je třepoucí se vzduch. Fyzikální vysvětlení říká, že frekvence se odrážejí v našich uších a my to vnímáme jako hudbu. Jenže tyhle frekvence pronikají také přímo do naší duše. A tam už to začíná být nevysvětlitelné. Tam se ztrácí slova a hudba se stává něčím transcendentálním a nepostradatelným pro život.“
Hudba podle něj dokáže otevřít vzpomínky s nečekanou silou. „Vzpomínka spojená s hudbou umí člověka hluboce dojmout. Hudba, kterou jsem poslouchal v dospívání, má pro mě zabarvení nostalgie. Žil jsem tehdy z lásky k hudbě a když ji slyším dnes, okamžitě se mi vracejí obrazy i pocity. Je to něco jako vůně,“ popisuje.
Petr Popelka vyrůstal v devadesátých letech, přesto se popové hudbě vyhnul obloukem. „Popová hudba mě úplně minula. Klasika mě okouzlila,“ říká otevřeně. Jeho první hudební kroky vedly ke kontrabasu. „Moc jsem chtěl hrát na smyčcový nástroj. Když jsem v deseti letech začínal, řekli mi, že na housle už je pozdě. Na kontrabas ne – i když byl větší než já.“
Sen o dirigování a skládání hudby v něm zrával dlouho. „Z knihoven jsem si nosil štosy partitur a četl je. Kluci koukají do motorů, já koukal do partitur,“ usmívá se. „Když se člověk naučí partituru číst a slyšet ji vnitřním uchem, je už jen malý kousek k dirigování,“ dodává v pořadu Blízká setkání.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
