241. schůzka: Doba zvaná „po Lipanech“

Josef Mathauser: Bitva u Lipan roku 1434
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Mathauser: Bitva u Lipan roku 1434

V neděli po Božím těle (30. května roku 1434) stalo se toto:

„Pan Menhart z Hradce, pan Oldřich z Rožmberka, pan Hynek Ptáček z Pirkštejna, pan Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, pan Diviš Bořek z Miletínka, strakonický křížovník, ti všichni spolu s pražany a landfrídem kraje plzeňského i s dalšími svými spojenci porazili táborská a sirotčí vojska mezi Českým Brodem a Kouřimí, pod Lipany u vsi Hřiby. Pobrali jim děla, vozy, stany a všechno, co měli, protože si vždycky všechny své věci vozili s sebou na vozech. Byli pobiti silní a velmi stateční bojovníci, mnozí kněží táborští, kněz Prokop Holý, vojevůdce táborský a jejich hejtman, kněz Prokůpek Malý, kněz Jan Buřič, Pešček z Plzně a mnoho dalších kněží a lidí, škůdců země, tady bylo pobito nebo upáleno ve stodolách – přes dva tisíce. V té bitvě byly také rozbity a rozšlapány tři archy se svátostí těla Páně. Mnozí jiní utekli s Čapkem ke Kolínu a druzí bůhvíkam. Dávali za to vinu Čapkovi, který od nich utekl, že je zradil a přivedl do záhuby; proto s ním pak čestní lidé nechtěli sedat u stolu. Bože milý, škoda těch Čechů a statečných bojovníků za tvůj svatý zákon! Smiluj se nad nimi nad všemi, amen.“

Proč vlastně došlo k Lipanům?

Bitva u Lipan

Co se to jen proboha mohlo stát? Neexistovala jedna příčina. Těch příčin spolupůsobilo pod Lipskou horou víc. Vážnou roli hrála skutečnost, že husitské hnutí nebylo od samého počátku stejnorodé. Byly v něm odstředivé tendence, zápasily tam mezi sebou frakce, rozpory mezi levicí, středem a pravicí sílily. A byly tu ještě další důvody: Vyčerpanost země. Únava lidí z letitého válečného utrpení. Proměny v postojích venkovského obyvatelstva. I v hlavách řadových vojáků se začalo leccos měnit: Mnozí zapomněli na prvotní revoluční ideály, někdejší nadšení ustoupilo profesionální rutině a často kořistnickým choutkám, a to všecko mělo s původním programem sotva co společného. Ani velitelský sbor už nebyl výhradně nezištný, což se snad dalo ještě tvrdit o Žižkovi nebo Prokopovi. V poslední fázi revoluce objevili někteří hejtmani ve válce za každou cenu zdroj vlastního obohacování. Kupříkladu v Kutné Hoře si začali kupovat ty nejdražší a nejvýstavnější domy v ceně asi stovky kop grošů hlavně vysocí důstojníci táborských a sirotčích vojsk. A platili hotově. Hejtman Čapek ze Sán, tak ten záhadným způsobem nahromadil zboží, představující závratnou sumu pěti tisíc kop. Za takové peníze se dalo koupit nejméně padesát luxusních domů. Lidé se v průběhu revoluce zkrátka měnili. Původní étos a ideály se vytratily.

Jan Čapek ze Sán

„O posledních dnech a hodinách Prokopa Velikého nedošla nás ani od přátel ani od nepřátel jeho pověst nižádná,“ tuto skoupou informaci se dovídáme od Františka Palackého. „Muž, který po tolik bouřlivých let byl hlavním štítem své vlasti a odivou celého světa, zachvácen byv ohromnou povodní krve lidské utonul v ní bez hlesu, roven všem bratřím, a nikdo nehledal kosti jeho, aby prokázal jim úctu poslední.“ To náš starý známý Eneáš Silvius Piccolomini si s vylíčením Prokopova konce věděl rady: „Když Prokop nemůže své bojovníky zadržet a strach a nebezpečí nedovolují slyšet jeho výzvy, vrhne se do nejhustšího šiku nepřátel s oddílem, který si vybral spíše z nejsilnějších než sobě nejoddanějších lidí a na chvíli zadrží útok nepřítele. Mnoho protivníků pobil a téměř vyrval nepříteli vítězství. Obklíčen ale množstvím jezdců, ani ne tak přemožen jako vyčerpán přemáháním jiných, byl proboden šípem vyslaným naslepo.“ Eneáš Silvius vylíčil kněze Prokopa jako neohroženého středověkého rytíře. Rozsévá kolem sebe smrt, málem zvrátí průběh již rozhodnuté bitvy a meč mu z ruky vyrazí až touha po krvi protivníků.

Tajemství smrti Prokopa Holého

Václav Markovský: Prokop Holý s prosícími dětmi s průhledem na město Naumburk

Není pravda, že by Prokop padl, svíraje v ruce meč. Přesněji: je to nepravděpodobné. Prokop sám nikdy nebojoval a nikdy nikoho nezabil. Jako duchovní v ruce zbraň neměl a nejspíš jenom slovem udílel rady a nabádal své spolubojovníky. A taky není pravda, že ho usmrtil jeho dřívější přítel Kostka z Postupic. „Není přesně známo, kdo zabil Prokopa Holého, ačkoli si tento čestný skutek hodný odměny přivlastňoval Kostka.“ Kdyby Kostka z Postupic skutečně Prokopa likvidoval, pan Eneáš by mu ten „čestný skutek hodný odměny“ zcela jistě neupřel. Na rozdíl od Jana Čapka a Ondřeje Keřského bojiště neopustil. Vytrval až do tragického konce. Snad stál od začátku bitvy na jednom z vozů, oblečen ve svém pověstném tlustém kabátě. V okamžiku smrti jistě doufal, že se jeho duše ocitne po boku zemřelých božích bojovníků a dojde života věčného. Padl v nepřehledné seči a jeho smrt zaregistrovali jenom lidé v nejbližším okolí. Mrtvých zůstaly na bojišti stovky a v noci po bitvě nikoho jejich zsinalé tváře nezajímaly. Ze ztuhlých těl strhávali vítězové celé kusy zbroje a padlým bojovníkům odnímali zbraně. Ještě před úsvitem opustily oddíly panské koalice dějiště bitvy a ráno odtáhly ke Kolínu. Ty, kteří zůstali na lipanském poli, místní sedláci pochovali v hromadných hrobech. Po každé velké bitvě vždycky místní sedláci pochovávají mrtvé do hromadných hrobů.Předtím zřejmě pobrali vzácnější součásti oděvů a hlavně kovové předměty. Tak skončil zřejmě i Prokop. Katolík Pavel Žídek věnoval vůdci husitské revoluce tato slova:

„Ó Prokope Veliký, jenž jsi bláznivě řekl, že pod svůj meč chceš přivésti všechen svět. Vzpomínáš si na nás, kde jsi nyní, co jsi nyní, kde tvá památka? Již ani v dobrém ani ve zlém řídká jest o tobě paměť. Kde tvá vojska hřmotná, před kterými okolní země třásly se, kde tvá bláznivá pýcha? Zabit jsi hanebně a ležíš v širém poli jako hovado, psi se najedli těla tvého i vlci. Ty však, nejjasnější králi, rač rozkázati Kouřimským, Brodským, Kolínským, ať na tom bojišti kostelík jest udělán, ať se za mrtvé tábory a sirotky služba boží děje, však též byli křesťané.“ Král Jiří Poděbradský, na kterého se Žídek obracel, ale žádný kostel na místě bitvy vystavět nedal, i když sám v ní na straně vítězů jako čtrnáctiletý kluk bojoval. Jenom lidé se říkali, že na místě hrobu kněze Prokopa na Lipanech po věky roste smrk.

Mozaika na Gymnáziu Jana Opletala v Litovli podle návrhu Jano Köhlera: Jiří z Poděbrad zakladatel zlatého věku Litovle 1491.

„Po bitvě u Lipan vojsko panské bez odkladu táhlo ke Kolínu, chtějíc dobývati města, na němž sirotčí hejtman Čapek a táborský Ondřej Keřský zavřeli se s těmi bratřími, kterým se poštěstilo uniknouti pohromě. Pod nedlouhém však obležení stala se úmluva, že obě strany měly šetřiti pokoje, rozpustiti vojska a nezbrojiti více až do konce měsíce června, mezitím že o svatém Janě bude valný sněm celého království v Praze, ke kterému všecky obce i starší vojsk táborských a sirotčích mají dostaviti se a co tam zespolka ustaveno bude, zachovati měli pod pokutou jedenácti tisíc kop grošů českých.“

První zemský sněm v době „po Lipanech“

První zemský sněm v době, které se začalo říkat „po Lipanech“, probíhá ve znamení konsolidace a formování politických pozic vítězů. Což znamená, že se klíčových funkcí ujímají kališníci rozdílného názorového zabarvení. Do úřadů se dostávají i katolíci. Šlechtický stav posiluje své postavení na úkor měst. Na sněm se starší táborských a sirotčích vojsk nedostavili – bratrstvo bylo natolik zdecimované, že se fakticky vzdalo obnovy polních vojsk a jeho mluvčí resignují. Nedávno obnovené krajské zřízení je upevněno rozhodnutím o volbách krajských hejtmanů.

„Sněm ke dni svatého Jana do Prahy uložený stal se památným a rozhodným jak počtem sněmovníků, tak i obsahem jednání svého: přítomni byli nejen čeští, ale i moravští stavové a zvláště mnoho lidí rytířských; také města všecka měla tam posly své; i od císaře Zikmunda přišli vyslanci. Tu slyšeti bylo prý mnoho krásných řečí o jednotě, svornosti, lásce a pokoji všech synů vlasti; líčena potřeba veřejného pořádku a poslušenství v zemi a žádáno i zapomenutí všeho, cokoli žalostného se přihodilo až po tu dobu mezi stranami. Větší díl měst sirotčích nedal se dlouho nutkati a zapsal se pánům k jednotě zemské - nejdéle odporovaly Kolín, Tábor, Písek, Žatec a Mladá Boleslav, až konečně i hejtmané Jan Čapek od sirotků a Mikuláš z Padařova od táborů poddali se také s nimi k úmluvě. Moc vládní Alše Vřešťovského z Rýzmburka došla teprve tím obecného uznání a skutečného poslušenství.“

Svatojánský sněm předně ohlásil všeobecné příměří s platností jednoho roku, což bylo letitým přáním všech domácích i zahraničních velmožů katolického světa. Myslíme, že však nejenom jich. Po míru už toužil kdekdo v Evropě, Čechy nevyjímaje. Nejvýznamnějším počinem sněmu bylo vyslat do Řezna k Zikmundovi reprezentativní poselstvo v čele se čtyřmi pány kališnického vyznání. Mělo se tam jednat o dvou základních problémech. Za jakých předpokladů se Češi vrátí do lůna církve, a za jakých podmínek se uvolní panovnický stolec Zikmundovi. Té cti jednat se Zikmundem se dostalo Menhartovi z Hradce, Jindřichovi z Vartemberka, Hynkovi Ptáčkovi z Pirkštejna a Moravanu Václavovi z Kravař. Také zástupci horní vrstvy střední šlechty patřili k vlivným mužům svého stavu: Šlo u Viléma Kostku z Postupic , Beneše Mokrovouského, Jana Smiřického nebo Mikuláše Sokola z Lamberka.

Do Řezna k Zikmundovi

Rovněž pražská města vyslala čtyři politiky, jeden z nich měl ovšem smůlu. Sice odjel, ale v Řezně se zabil pádem z pavlače. Čtyři místa v poselstvu byla vyhrazena představitelům Tábora, Klatov, Žatce a Hradce Králové. Nechyběl ani osvědčený profesionál Jan Čapek ze Sán. Kališnické požadavky měli v poselstvu hájit ještě universitní mistři Jan Rokycany a Marek z Hradce, ale ti byli na poslední chvíli nahrazeni Martinem Lupáčem. Důvod: Politika. Menhart si vzal s sebou ještě mistra Prokopa z Plzně, kterému mohl plně důvěřovat, no a delegace byla kompletní.

Pohled na město Regensburg (1630)

„Do Řezna přibyli poslové čeští o čtyř stech koních. Císař se zpozdil o pět dní, byv na cestě ve vlastní říši od loupeživého rytíře Altenberka přepaden a oloupen. Jednání trvalo celý týden, ale brzy byli vyveden císař i sbor z omylu, který sobě co do povolnosti české činili. Celý ten sjezd řezenský nesblížil stran českých ani o krok dále, než bylo před půlletím. Čechové ohlašovali arci ochotnost svou přijmouti Zikmunda za svého pána, avšak pod výminkou, aby pomohl uvésti zemi v jednotu a pokoj - k tomu pak že zapotřebí je, aby všichni obyvatelé země české i moravské srovnávali se a sjednotili se v příjímání pod obojí způsobou.“

Debata má mnoho zákrut a peřejí a slepých ramen. Přináší roztržky, pohrůžky, vázne, několikrát hrozí ztroskotáním. Češi vedou západ především o to, jestli se přijímání podobojí stane v zemi závazným rituálem pro všechny věřící, nebo jen pro vyznavače kalicha. Měla alternativa povinného kališnictví u katolíků nějakou šanci na úspěch? Byla u nich předem prohraná. Ovšem řeší se ještě další otázky. Přizná církev Čechům kalich natrvalo, nebo jenom dočasně? Může být víno coby krev Páně podáváno i dětem, jak tvrdí husité? Budou si Češi smět volit arcibiskupa podle dřívějších regulí, anebo si pravomoc jmenovat správce církevních provincií ponechá kurie? A jak to bude s vysvěcováním husitských kněží? Otazníků přímo nastláno. Jak to dopadlo? Většina problémů byla nakonec vyřešena v neprospěch Čechů. Ustupovali krok za krokem. A to všechno jenom aby se zbavili letitého ódia kacířů. „Vedle své hlavní žádosti oznámili poslové, že chtějí přednésti ještě několik jiných požadavků, týkajících se obecného dobrého země české a moravské.“

Přizná církev Čechům kalich natrvalo?

Věnceslav Černý: Císař Zikmund jedná s husity na sjezdu chebském roku 1431

S čímpak na chudáka 66letého císaře vyrukovali? Kladli tomu stárnoucímu a unavenému muži bezpočet předběžných podmínek. Doslova ho jimi zavalili. Obnoví městům stará privilegia? Uzná šlechtě zábory církevních majetků? Nepokusí se po příchodu do Čech o útok na politické pozice panstva? Bude ochoten vládnout v souladu s jeho zájmy? A nechá si do řízení státu mluvit? „Císař obšírnou řečí českou, ačkoli se to dělo u přítomnosti poslů basilejských, osvědčoval, že i on, co Čech a Pražan rodilý, náleží k národu, aniž v něm má býti za cizince považován býti; že ani šlechticové, ani lid obecný v Čechách vůbec nemohou právem zamítati jeho, pocházejícího po bábě přímo z muže, který první povolán byl od pluhu na trůn vlasti své; a také, že památka otce jeho Karla IV. ještě v požehnání jest u velikých i malých; on sám pak nezná vřelejší tužby, nežli viděti otčinu svou milou po tolikerých bouřích vzkvétati opět v pokoji a řádu křesťanském, proto že ochotně uslyší, cokoli k tomu cíli navrhováno jest.“

Zpočátku Zikmund kladl určitý odpor. České otázky k císaři vznešené – tak to nebyly ani tak otázky, jako spíš požadavky. A všechny bylo zapotřebí právně zabezpečit. Zikmund dával najevo, že se nemíní angažovat příliš v tahanicích s koncilem. Ony ho ty věroučné záležitosti nikdy moc nezajímaly, i když musel často předstírat opak. Daleko víc ho přitahovalo „viděti otčinu svou milou po tolikerých bouřích vzkvétati opět v pokoji a řádu křesťanském,“ jak jsme již byli vyslechli. Jenomže Češi stále důrazněji naléhali. Dokonce pohrozili, že ho za krále nikdy nepřijmou, dokud na koncilu sám nevymůže obecné zavedení kalicha v zemi a oficiálního uznání husitského arcibiskupa Jana Rokycany, kterého si mezitím bez souhlasu Basileje zvolili. V obavách, že mu koruna v posledním okamžiku unikne, sáhl Zikmund v taktice, ve které byl opravdovým mistrem. Však mu Češi neříkali bezdůvodně „šelma ryšavá“. Byl to všemi mastmi mazaný politik. Obrátil a přislíbil cokoli. Zaručil se Čechům, že prosadí jak kalich, tak uznání Rokycany „a veškerá další přání svých milých poddaných.“ Inu, slíbit se může leccos, že. Slibování patří dodnes z neodmyslitelné výbavě každého politika.

Stejně jako nakládat s těmi sliby, jak se to pak zrovna hodí do stranického krámu... Zikmundovi šlo o trůn. Nikoli o čest. Předem do těch slibů zakalkuloval, že je odhodí, jakmile se pevně usadí v panovnickém křesle. A přineslo mu to ovoce. Neupřímně míněné, falešné závazky vynesly Zikmunda podruhé na český trůn. Tentokrát to mělo být definitivní.

Zikmund podruhé na český trůn

Pisanello (1395–1455), Zikmund Lucemburský, 1433

Na sněmu v Jihlavě dne 25. července roku 1436. v hlučném shromáždění u císaře oznámeno bylo jménem všech stavů českých, že hotovi jsou přijmouti císaře za krále a pána svého, jakmile koruna česká i jiné klenoty zemské zemi opět navráceny budou. Tito pánové, kteří přítomni byli, zazpívali hlučné Svatý Václave a rozešli se toho dne s veselím. Císař pak vypravil do Uher svého kancléře, aby korunu a klenoty dotčené do Jihlavy přivezl s sebou co nejrychleji. Chtěl však odjeti za ním také sám, aby prý opatřil sobě potřebných peněz pro dvůr svůj netoliko v Jihlavě, ale i v Praze. I stálo to mnoho prosebných řečí, aby byl od úmyslu takového odrazen.

„Když v den svatého Vavřince 10. srpna vrátil se kancléř Kašpar Šlik do Jihlavy s korunou, s archivem zemským a s klenoty zemskými, stavové čeští požádali císaře, aby jim je viděti dal – i ohledány byly v bytu kancléřově netoliko koruna zlatá, drahými kameny ozdobená, nýbrž i hlavní některé listy Království českého a relikvie svatých do císaře Karla shromážděné.“

„V slavném shromáždění dne 14. srpna u přítomnosti mnohých osob slavných pan Menhart z Hradce držel nejprve řeč ke správci zemskému Alši Vřešťovskému, v níž poděkoval jemu za věrnou a snažnou péči, kterou vedl o obecné dobré i o čest národa. Pak dostal slovo i pan Aleš, nato zase poděkoval pan Menhart císaři za věrné zachování koruny a klenotů zemských a osvědčoval jménem všech stavů. že již přijímají Zikmunda za krále a pána svého a zavazují se k poslušenství jemu, pročež aby ráčil zapomenouti na věci minulé, potvrdil stavům práva a byl jejich pánem milostivým. Zikmund známou svou výmluvností opakoval slova lásky k drahé otčině a sliby již předtím učiněné a odevzdal stavům majestát svůj na úmluvy s nimi nedávno uzavřené. Slavnost ta končila se opět zpěvem Svatý Václave od všech přítomných Čechů.“

A už je to uděláno, už je to hotovo. S velikou pompou byl Zikmund přiveden do Prahy. Muselo to být pro něj veliké zadostiučinění. Taky bylo. Naplnil se jeho sen. Po sedmnáctiletém úsilí se ujal bratrova dědictví. Ale jenom co se maličko... tedy když se zorientoval, tak odhodil vlídnou masku, kterou si v Jihlavě nasadil, a taky odhodil svoje závazky a sliby, aby v krátkém období svého vladaření prosazoval politiku právě opačnou než takovou, jakou byl slíbil.