238. schůzka: Revoluce v krizi

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Prokop Holý před Plzní
0:00
/
0:00

„Stav a běh věcí politických v Čechách za té doby, co se v Basileji vyjednávalo, jest nedostatkem zpráv zatemněn. Víme, že v Praze byl držán sněm zemský, ale neznámo nám, co se v něm konalo. Také to jisté jest, že v měsíci únoru stala se nová výprava do Rakous a Čechové, zvítězivše tam v nové bitvě, pomstili křivd jim učiněných.“

„Jen o dvou válečných výpravách máme větší vědomost, které v měsíci dubnu (ještě před návratem poslů basilejských) braly se z Čech a Moravy skrze Slezsko do zemí polských. První byla bratří táborských, pod hejtmany Bedřichem ze Strážnice a Janem Pardusem z Horky, kteří v počtu asi 700 jízdních a 8000 pěších s 300 vozy přes Polsko a hory Tatry do země spišské měřili.“

Erb Jana Parduse

25. dubna stanulo husitské vojsko před hradbami podtatranského města Kežmarku a ještě téhož dne ho dobyli. Zatímco drobné oddíly plenily jako obvykle okolí, Jan Pardus se svou jízdou pronikl kolem Levoče ke Spišskému Podhradí. Na zpáteční cestě mu padla za oběť Spišská Nová Ves, třetí nejvýznamnější město celé stolice. V květnu už byly spojené oddíly v Turci a postupovali na zlatou Kremnici, kde se zmocnily bohaté kořisti, odtud se stočily k Váhu, prošly Žilinou a přes Vlárský průsmyk dorazily ke Krnovu. Výprava do Spíše byla jednou z největších a také nejúspěšnějších spanilých jízd za hranice českých zemí. A jelikož šlo o část Zikmundových Uher, tak to muselo být pro uherského krále a v dohledné době i římského císaře dost ponižující záležitost. Z vojenského hlediska překvapuje rychlost přesunů – během tří měsíců překonalo vojsko vzdálenost zhruba tisíc tři sta kilometrů. Při loupeživém charakteru výpravy nelze zřejmě předpokládat, že by za sebou Češi na Slovensku nechávali zástupy nových stoupenců kalicha. Je však zajímavé, že ještě po půldruhém roce si kežmarský magistrát stěžoval Zikmundovi na odpadlíky, kteří se přiklonili k husitské sektě. Zdá se, že při dobývaní dobře opevněného Kežmarku měli husité spojence uvnitř hradeb.

Kežmarský hrad

„Češi vybrali čtyři mistry, kteří měli ukázat, že jejich artikuly jsou vzaty z Písma svatého; ze shromáždění otců byl vybrán stejný počet vynikajících a výmluvných mužů, kteří měli jejich články vyvrátit. Disputovalo se padesát dní. Na obou stranách byly uvedeny mnohé důvody. Posléze, když se přemožená věrolomnost husitů nechtěla dát přemoci, došlo k jednání a pokusu, zda by je nebylo možno získat po dobrém. Byli též posláni vyslanci koncilu do Čech, velmi učení muži, kteří znali prohnanost toho národa. Mnoho se s Čechy jednalo, hned byla naděje na mír, hned strach války.“ Když si odmyslíme výrazy jako „věrolomnost“ a „prohnanost“, je zpráva Eneáše Silvia o jednání v Basileji docela objektivní.

Návrat poslů koncilu do Prahy

Do Prahy se vrátili s husitskými představiteli i poslové koncilu v čele se Španělem Janem Palomarem. Jeho oficiální titul zněl „auditor“, tedy vyšetřující soudce. Jak se posléze ukázalo, tak právě on se přičinil o porážku husitské revoluce víc než všechny předchozí kruciáty, víc než Cesarini, Zikmund a všichni ostatní. Pochopil totiž zdánlivý paradox, že pro jednání o české otázce a pro její řešení jsou mnohem příznivější podmínky v Čechách než v Basileji. Chytrý pan Palomar postřehl, že většina národa už zoufale touží po míru, že uvnitř husitského společenství vzrůstá řevnivost skupin a jejich vůdců, že bojová morálka polních vojsk klesá. Vojáci revoluce se zkrátka změnili. Daleko víc, než aby prosazovali pravdu boží, toužili po kořisti.

„Když v pátek 8. května 1433. roku před obědem vjížděli poslové do Prahy, vyrojilo se prý veliké množství lidu jak před město, tak též po ulicích a po mostě, kudy přicházeli; hejtmané vojsk, purkmistr a jiní vyšli jim vstříc a procesím dítek zpívajících; a mezi poctami, jimiž slaveni a vítáni byli, bylo také propuštění dvou vězňů na smrt odsouzených.“ Začala jednání. Prokop Holý, který se jich zúčastnil, prohlásil, že chce žít v míru se vším křesťanstvem, když budou čtyři články přijaty a zachovávány celou církví podle Boha, totiž podle jeho výkladu a vůle. Jinak vyhrožoval, že války neskončí. „Co do válek, dokládáme se Boha vševědoucího, že strana vaše,“ a Prokop ukázal na vyslance církve, „pozdvihla proti nám kříž krvavý, ač my si toho nezasloužili, útoky válečné sama počala, i jala se hubiti zemi českou mečem a ohněm přeukrutně – jejímu nátisku nespravedlivému odolali jsme však s Boží pomocí až podnes. Jakkoli kruté byly válečné ty běhy, přece z nich urodil se již nejeden duchovní prospěch a urodí se jich bohdá ještě více: netoliko, že drahný počet urputných protivníků spasitelné pravdy čtyř článků přilnul k nim dobrovolně, ale také, že veliké množství lidu, vyznávajícího ony pravdy věrně, ochráněno jest od ukrutnosti nepřátelské. Také se ví z několika od sboru basilejského vyšlých psaní, že veliké bouře těchto válek daly otcům církevním hlavní příčinu, aby se sešli na sboru v Basileji a propůjčili se nám ke slyšení.“

A jak to viděl Prokop s koncem válek a se strádáním, které přinášely? „To důstojenství vašemu pravíme a ujišťujeme cele, že v ohavnosti máme všeliké neřády při válčení se přiházející a litujíce jich nepřestáváme kárati, kdokoli je zaviní. Břímě pak válek jen proto nosíme, abychom božským ohněm pravdám připravili místo v církvi a dosáhli tak onoho blaženého pokoje a stavu, z něhož by jednota církve, bratrská všech láska, náprava mravů a jiné vše dobré, kteréhož i vy žádáte, boží pomocí povstati mohlo.“ Krásná slova, taková opravdu čistá. Jen v nepatrných obměnách jsou pronášena vždycky, když se odůvodňuje, že samotná válka je sice fujtajbl, ale její příčiny jsou bohulibé.

Příprava úderu proti Plzni

V Praze Jan Palomar a jeho družina navázali řadu kontaktů. Debaty s katolíky Palomara přesvědčovaly, že jeho hodnocení krizových jevů v husitství je správné. Taktiku měl celkem jednoduchou: Shromažďovat informace, rozhazovat sítě, záměrně prodlužovat jednání, aby byl získán čas. Prokopova slova o válce nebyla řečena jenom tak do větru. Už od června bylo veřejným tajemstvím, že husitské svazy připravují společný úder proti Plzni. Nadešel čas, aby delegace z Basileje projevila trochu dobré vůle. To proto, aby se Plzeňští stačili připravit k obraně dřív, než se netrpěliví sněmovníci rozejdou. Palomar se rozhodl zabít dvě mouchy jednou ranou: Separátním jednáním zasadit klín mezi bratrstva a jejich urozené spojence.

Erb pánů z Hradce

„Ráno ještě před sněmováním svoláni byli přední šlechticové podobojí do bytu mistra Jana Rokycany, a poslové, když tam přišli, přesvědčovali je, jak nehodné by bylo, že oni, kteří by ve cti měli vládnout královstvím, jak se za předků jejich dálo, nyní prý ani svobodni nejsou, ale poslouchati musejí ve všem lidi, jež se jim ani za sluhy nehodí; a kterak země jejich, nesvorna jsouc a odtržena od celého křesťanstva, čím dále tím hlouběji klesati musí zvláště nedostatkem lidí učených; spásy že není pro ně, leč v jednotě a v pokoji s církví, a to že není nemožné, jelikož rozdíly co do tří článků zdají se býti dosti lehké, co do článku pak o přijímání podobojí je naděje, že sbor k žádostem jejich nakloniti se dá.“ Jestli zabrala nějaká rybka na takovou lákavou návnadu? Inu, zabrala. Velká rybka, poměrně slušné velikosti. „Radost mnohých šlechticů nad svěřením takovým byla veliká; zvláště pak pan Menhart z Hradce, který již dříve měl důvěrná vyjednávání s posly, přimlouval se ve smyslu jejich a postavil se spolu v čelo té strany, která pokoje vlasti touto cestou hledala.“

Abychom to nezamluvili – co to bylo s tou Plzní. Mělo se na ni jít. Protože byla katolická, což vadilo. A kromě toho,právě toto město zůstávalo po celou dobu válek opěrným bodem katolíků. Tahleta akce měla být ráznou výstrahu koncilu. Prostě – důkazem české neústupnosti. „Město Plzeň z přirozené reakce proti výstřednostem svým z let 1419 a 1420 navrátilo se ke katolicismu. Pokoušeno bylo od husitů několikrát bez prospěchu. Slibovalo sice dáti průchod čtyřem článkům pražským, ale když se nebezpečí vzdálilo, zatvrzovalo se v nedodržení slibu. Bylo to jediné větší a čistě české sídlo v zemi, jež stavělo se proti husitství co hráz nepřemožená. Podporováno jsou několika hrady okolními, tvořilo zřetelnou mocnost nepřátelskou uprostřed národa.“

Erb pánů z Klenové

Ten nápad padl na pražském sněmu. Přibík z Klenového předložil sněmu návrh na konečné dobytí Plzně. Ten plán zněl na první poslech docela rozumně, jenomže měl vážné slabiny. Že by takový zkušený válečník, jakým byl Přibík, na ně nepřišel? Ne, on je nejenže mohl – on je musel znát. Přesto sám přišel s iniciativou a zanedlouho nato přímou zradou dobytí Plzně znemožnil. Nebyla jenom shoda okolností, spíš velice promyšlený plán. Prozatím ovšem nepostřehnutelný, protože sněm tento plán přijal a vydal k osudné operaci rozkaz. „Povětrnost roku toho byla Plzeňským nad obyčej tak příznivá, že již v první polovici měsíce července mohli sklízet obilí v okolí svém, které honem sžínané hned do města vozili a tam teprve sušili, až dne 14. července, z rozkazu Prokopa Velikého, bratří z Uher se vrátivší pod Bedřichem ze Strážnice a Janem Pardusem z Horky u vsi Škvrňan, asi půl hodiny od Plzně polem se rozložili, aby dalšímu zásobení města učinili konec. Nedlouho potom přibyl k obléhajícím kněz Prokop sám a také branní z města Žatce, Loun, Klatov, Domažlic, Stříbra i jiných. Na počátku září pak přitáhlo také vojsko pražské, netoliko z Nového, ale i ze Starého Města; posléze také sirotci rozmnožili počet dobyvatelů, takže konečně síla celé země a všech stran husitských, v pěti vojskách až prý na 36 000 mužů vzrostlá okolo Plzně ležela.“

Celá země proti jednomu městu

Opravdu to tak vypadalo. A vypadalo to hrozivě. Ale jenom navenek. Na rozdíl od minulých operací, které se vyznačovaly rychlou mobilizací a překvapivostí úderu, dostala Plzeň možnost včas se zásobit. Když se počasí zhoršilo, tak sklizené obilí pražili nebo dosoušeli na volných plochách. Bez ohledu na stoupající ceny sváželi Plzeňští ze široka daleka všechny dostupné zásoby. Opožděné zahájení válečné operace můžeme vysvětlit ohledy na diplomaty koncilu. Ono asi nebylo náhodné, že první husitské oddíly se u Plzně objevily přesně v den, kdy legáti vyrazili z Lokte do Chebu. Od samého začátku provázela husity smůla. K prvnímu většímu výpadu se obránci Plzně osmělili 1. září.

Věnceslav Černý: Výstup proti Prokopu Holému před Plzní

„Té noci Plzeňští učinili výpad a pobili mnoho nepřátel, spálili jim několik stanů a přinutili je odložiti ležení své asi o čtvrt hodiny dále od města.“ Pokud se jim skutečně podařilo zatlačit obléhatele víc než půldruhého kilometru od města, muselo to být nejspíš díky tomu, že kruh kolem nebyl neprodyšně uzavřený. Tehdy ještě nedorazili pražané a sirotci, ale s tím neprodyšným obležením se počítalo. Z toho důvodu byla pevnost postupně obklopena souvislými náspy a příkopy mezi pěti stálými leženími, přičemž drátěné zátarasy byly doplněny poplašným systémem. Hlavní přístupy k městu střežilo devět roubených věží s baštami, za kterými bylo palebné postavení zhruba čtyř desítek těžkých bombard. Polní armády nebyly přivyklé obléhací taktice. Útočily, bránily se, ale obléhaly málo a ne vždy skutečně dobyly. A tak teď nečinně leží před Plzní, vyjídají široké okolí a s podzimem přichází hlad. „Ne tak neúrodou, jako spíše nedostatečným opatřením setby a hospodářství polního v letech minulých povstala v Čechách drahota a vzápětí hlad i mor ve všelikých krajích, zvláště pak na Plzeňsku, takže nejen obležené město, ale i obléhající vojsko znamenitě strádalo. Není tedy divu, že když vyjedli brzy okolí plzeňské, rozbíhali se vojáci do dalších krajů na picování, při němž byly páchány nešlechetnosti mnohonásobné.“ Spížovací akce nabývají na brutalitě. Venkované se před tábory třesou strachy. O to lépe chápou, že je vojáci nemilosrdně obírají o poslední zbytky potravy. Tohle že jsou spojenci a přátelé? „Kdekoli bída do vojska se vhostí, tam vždy hyne kázeň jakákoli; tím méně jí bylo očekávati v táboru zvyklém na plenění.“

Holému přibývá starostí a ubývá popularity

Říká se tomu spoušťový efekt – když se řetězí dílčí příčiny a následky v jediný následek osudový. Nakrmit armádu je povinnost velitelů! Vojáci před Plzní reptají čím dál hlasitěji. Prokopu Holému přibývá starostí a ubývá na popularitě; když se věci přestanou dařit, s něčím takovým musejí ti nahoře nutně počítat. Hejtman už asi chápe, že obležení Plzně je těžký omyl. Nesmyslná operace, která decimuje armádu a současně znemožňuje v očích ciziny dílo, které budoval. Jenomže zrušit ležení nelze. Odtáhnout teď bez úspěchu, to by byl debakl nejenom vojenský, ale i politický, to dá rozum. Ostatně Plzeň se už přece musí vzdát! Z čeho tam, proboha, za hradbami žijí? Že bylo město zásobeno bohatě ještě o žních, to asi Prokop netuší. V polovině září pověřuje Jana Parduse a domažlického hejtmana Jana Řitku z Bezdědic špízovací jízdou do Horní Falce. Špízovalo údajně na pět set jezdců a zhruba trojnásobek pěších. Zpočátku to šlo. Pronikli až ke Koubě a několik dní bez zábran plenili v celém okolí, ale pak – narazili. Na krajana. „Když se vraceli s kořistí nabranou, u vsi Hiltersriedu postoupeni jsou od Bavorů bojem. Tito vedeni jsou Jindřichem Pflugem ze Schwarzwaldu, rodilým Čechem, pomocí lidu selského náramně rozkaceného porazili je tak, že jich na 1200 zůstalo mrtvých na bojišti, 330 těžce raněných ocitlo se v zajetí, ostatní pak s vůdci Pardusem a Řitkou vyvázli sice živí, ale se ztrátou povozu svého.“ Živě si představujeme, jak ty udatné bojovníky přivítali vyhládlí obléhatelé Plzně. Jenom asi stovce pěšáků a třiceti jezdcům se podařilo uniknout a vrátit se k Plzni. S prázdnou. V ležení se rozpoutala prudká hádka hejtmanů mezi sebou.

Muselo se to stát na zasedání rady starších. „Když Pardus se vrátil, rozjitření bratří vrhli se naň a svázali ho, chtějíce jej co zrádce aneb co babu na smrt odsouditi. Když kněz Prokop jal se ho zastávati a hájiti, tu jeden z nich, jménem Tvaroh, poranil jej samého také stoličkou ve tvář tak ukrutně, že hned krví se zalil; ba ani na tom neměli buřiči dosti, dali téhož vítězného velitele, tedy Prokopa do vazby a postavili prý Tvaroha na místo jeho.“ To jsou věci. Hejtman, se kterým před pár měsíci disputovala jako s rovným elita Evropy, teď trčí v jakémsi žaláři v táboře před Plzní. A na jeho místě – Tvaroh. Václav. Bývalý řezník a taky majitel drahých realit v Kutné Hoře; u armády ve službě jako setník – to je zhruba všechno, co o něm víme. Tento samozvanec se dočasně ujímá funkce. Za pár dnů vášně sice opadnou, Prokop je opět na svobodě. Dokonce ho budou prosit, aby se opět chopil hejtmanského palcátu, jenomže ono té potupy už pro něj bylo příliš. „Příběhem tím zdá se, že život v táboru zošklivil se mu naprosto; předstíraje potřebu léčiti se v Praze, opustil vojsko s úmyslem, že nevrátí se k němu více.“ A nebyl to jediný odchod. Husity opustil i zhrzený Jan Pardus. Vrátil se do Otmuchova v Polsku a netrvalo dlouho a už se stal členem jakéhosi klubu sirotků – konzervativců, kteří se shromažďovali kolem Aleše Vřešťovského z Rýzmburka. Jakmile se u Plzně objevil ctižádostivý Jan Čapek ze Sán, tak tady zase neměl stání jeho osobní rival Bedřich ze Strážnice. Tento správce slezských posádek nejspíš pospíchal do Němčí ve Slezsku. Domů se vrátil až před bitvou u Lipan. Tvaroha vystřídal ve funkci velitele táborské obce slánský hejtman Zikmund z Vranova.

Jan Čapek ze Sán

„Hejtman Čapek ze Sán přibyl k Plzni z Polska. Tam vytáhl zjara asi s osmi tisíci brannými do Slezska a Poznaňska králi polskému ku pomoci, neboť tehdáž válku vedl proti křížovníkům pruským. V rychlém sledu dobyl dvanáctero měst a poplenil a podrobil si celou krajinu vůkol.“ Rychlými pochody před Velkopolsko postoupili sirotci až k hranicím. Dostali se na území Nové marky a po třech dnech se zmocnili hrad Strzelce. Tam objevili tři duchovní, mezi jinými i českého emigranta, které zatloukli do smolných sudů a zapálili je. Hrůzná podívaná tohoto druhu byla v posledních letech už výjimkou, proto překvapuje, že podnět k ní dali sirotští kazatelé nebo bojovníci. Jedno ustrašené město za druhým otevíralo husitům své brány, celkem jich bylo, jak už nám prozradil František Palacký, dvanáct. Výkupné vedle proviantu tvořily hlavně peněžité částky a drahocenné předměty, běžnou kořist by totiž bylo těžké převážet.

Před dobře opevněným Landsberkem (to je dnešní Gorzów Wielkopolski) se sirotci spojili se silnými polskými sbory, ale husitský hejtman Jan Čapek ze Sán zaujímal nadále přední místo a jeho bojové oddíly byly nadále rozhodující složkou celé výpravy. „Ty pak se položily před pevné město Chojnici, jehož pak s velikým úsilím, ale nadarmo téměř plných šest neděl dobývali.“ Polští vojevůdci dali rozkaz ke generálnímu útoku na město, který bez podpory těžkého dělostřelectva neměl naději na úspěch. Během zteče jeden husitský oddíl pronikal ke hradbám pro provizorní lávce, ta se však prolomila a řada bojovníků zahynula bažinatém rybníce. Čtyřem z nich obránci spustili žebřík a po koupeli v místní lázni je komtur propustil na čestné slovo. Ještě tentýž den Čapek poslal zpět zapůjčené šatstvo a rytířskou protislužbou propustil celou stovku zajatých řádových žoldnéřů. „Obléhání trvalo tak dlouho, až hlad donutil obléhatele táhnouti zase dál. Po dobytí a zpustošení kláštera v Pelplině obrátil se Čapek k městu Tczewu. To chránilo přístup k přístavu bohatého hansovního města Gdaňsku. Gdaňští měšťané brali nebezpečí na lehkou váhu v domnění, že jejich bohaté měšce ochrání posádku v Tczewu.“

Proti všemu očekávání pevnost padla hned při prvním útoku. Do zajetí tady padla skupina českých žoldnéřů, které dal Čapek upálit uprostřed husitského ležení jako „zrádce českého jazyka“. Jan Čapek a jeho polský spojenec Jan z Michalówa pak vyzvali měšťany v Gdaňsku, aby ve vlastním zájmu sjednali podmínky příměří. Vyhýbavá odpověď měla městu získat čas. Ten však už pokročil a obě vojska začala myslet na návrat. Ještě předtím však čeští bojovníci zatoužili spatřit blízké moře. „U ústí řeky Visly na břehu mořském konaly se slavnosti od dávna nevídané, neboť vítěznému vojsku českému jen moře prý postavilo hráz nepřekročitelnou.“ „Hle, bratří,“ pravil prý s dojetím hejtman Čapek, „beru vás za svědky, že jsem dospěl na kraj světa a že dále již pro mořské vody postupovat nemohu.“ „Ke dvěma stům bojovníků pasováno tu na rytíře a mnozí nabírali sobě vody mořské do lahví a baněk, jež potom do Čech na památku sobě přivezli.“

„Čechové, vracejíce se měli sice některé nesnáze s králem polským o žold a záškodí, ale konečně uspokojeni a propuštěni byli ve cti a lásce; mezi dary královými pro tehdejší věk vzácnými, jež přivedli s sebou do Tábory před Plzeň, nalézal se také živý velbloud.“ Předbíháme, ale – toho velblouda si husité dlouho neužili. Když byla Plzeň osvobozena, „na památku obležení Plzeňští napotom ve znaku svém nosili velblouda, ježto Čapkův velbloud u výpadu, jejž Plzeňští do ležení nepřátelského učinili, jat a do města přiveden byl.“ A v městském znaku Plzně je ten velbloud dodnes.